Početná plejáda Papinovy pokleslé Prózy a Poezie
Jo. Tak tohle je žumpa.
Moje literární gay porno. Něco, na co nejsem pyšnej, a to jsem z toho ještě nějaké věci musel vyházet. První múza, první platonická láska, první skutečné zklamání a spousta básniček, které byly inspirovány korespondujícími pocity.
Stavba rýmů mizerná. Po stránce formální i obsahové odpad. Dal jsem to sem ze dvou důvodů – Byla to součást mojí tvorby, a bylo by hloupé předstírat, že taková epizoda v mém životě nikdy neexistovala. Za druhé – kvůli komparaci. Když si přečtete tohle a pak něco dalšího, cokoliv dalšího má neporovnatelně vyšší úroveň, a takhle to víc vynikne.
Měl jsem hodně živé sny v poměrně mrtvém období. Byly poměrně monotematické. Myslel jsem si, že když to hodím do poezie, přestane to. Popravdě si už ani nepamatuji, jak to dopadlo – je to 8 let zpátky.
Vítejte v pekle
Naškrábala vztekle
Uhlem černým, jako noc
Ta, jež čarovnou má moc
Režírovat moje sny.
Vždyť jak plynou dny
Jejich obsah se nemění
Stále jen zatmění
A svítání žádné
Něco je nejspíše vadné
Na této …
Strach byl a je velice silnou emocí pro spoustu lidí. Pokusil jsem se ho personifikovat, umístit do metafor a přirovnání, trochu jej vyvléci na světlo, protože tam není tak silný, jako v temnotě.
Strach.
Nejedno srdce bije na poplach
Když vynášejí na márách
Posekané tělo
Komu umřít, že se chtělo?
Kdože řekl sbohem?
Aby za nejbližším rohem
Mohl odpovědnost svléci
A né se s ní dal vléci?
Strach.
Kuráže věčný vrah
záporný hrdina v dětských hrách…
Ha! Tohle je totální emo! Této básni už chybí jen žiletka, černá patka a místečko v koutě! No…ona celá tahle sekce je takovým místečkem v koutě…
Nebudu tu, půjdu pryč
S sebou lopatu a rýč
Kéž by se to jen tak smělo
Někde pohřbít svoje tělo
Hlavu vyfouknout jak míč
A od života ztratit klíč…
Tato báseň byla direktně spojena s „Jen říci pravdu“ – pravděpodobně obě byly napsány tentýž den, protože když se někdo odhodlá konečně k tomu aby řekl pravdu, a ví přesně, co chce říct, zpravidla neví jinou věc.
Jak začít.
Nevím jak začít
Přestože mělo by stačit
Pouze pár větiček
Ze slz jako perliček
A slušný přání
Zbytek je na ní
Kam koukáš, odvaho?
Prodáváš se draho
Jako laciná coura
Tomu, kdo tu kňourá
O pozornost …
Když v sobě dusíte něco strašně, strašně dlouho. Týdny. Roky. A potom padne i ta poslední zábrana a Vy prostě řeknete pravdu. Přesto, že už na tom vůbec nezáleží.
Anebo možná právě proto.
Jen říci pravdu.
O to mi šlo celou dobu
A až potlačíš svou zlobu
Tak Ti to taky dojde
Že mi to projde?
Nečekám
Ale když člověk neví, kudy kam
Berle si půjčí
A svým slovem ručí
Že jednou je vrátí
To až …
Snaha o poetický popis mých snů. Již druhá v poměrně krátkém časovém období. Asi to prostě tehdy bylo potřeba.
Stále tak nová
Přec stále od znova
Je má říše snová
S příchutí olova
Stála tam dnes, a stát bude zase
Svítit jak hvězda v celé své kráse
Stejně jak včera, nebo den předem
Má oči plněny arktickým ledem
Její ústa, která já znával v úsměvu
Jsou už pár roků zkřivena ve hněvu
Neřekne slova, …
Miluji řeckou mytologii, proto se její postavy v mých básních objevují poměrně často. Platonická láska je něco, co je mi velice blízké. Není vlastně skutečná, tedy dokáže odpustit a překonat i neskutečné věci. Na celé básni se mi líbí první a druhá sloka. Zbytek za moc nestojí.
Mám takový malý sen
Zatím je osamocen
Bo lidí vidí neradi
Když jiní si sny hromadí
Chtěl bych oživit Platóna
A zeptat se toho kujóna
Až bude dřevo …
Někdy je Vám celá bohatá slovní zásoba k prdu, když se prostě nedokážete vyjádřit, nenalézáte ta správná slova, přestože jich znáte více než průměrný humanoid, ale k čemu to pak celé je…
Nedokáži říct, co cítím
Vždycky se do myšlenek chytím
Když se o to snažím
Asi to nemám v paži
Však napsat to zvládám
A pak pouze hádám
Reakce finální
Prý jsem jen kanálník
Co textíky škrábe
To za a, a za bé
Rozdávám tyhle …
Tahle už je ale hodně ufňukaná, žejo? Bere se jako polehčující okolnost, že tenkrát jsem to tak cítil? Asi ne. Quasimodo s několika hrby. Ten obrat se mi líbí i po osmi letech.
Prsty mě svrbí
Jako Quasimodo s několika hrby
Se sám sobě hnusím
Proč ústa mi dusí
Tvá ruka s náramkem?
Proč chceš mít pod zámkem
Všechno co tvořím?
Vím, že to chceš bořit
Jako písky z hradu
Obhajuješ zradu
Co tkví v likvidaci…
Odkážu se na závěr básně s děláním pitomosti, a už po několikáté musím zmínit a podtrhnout, že ona pitomost je docela dobře definována v publikaci této sekce. Nevím proč, přesto mi přijde že tato je jedna z těch lepších. Možná ta dýlka to dělá. Na velikosti prostě záleží a basta.
Procítám ze snění
Abych si poslechl běsnění
V líbivém melodramu
V mysli jako v chrámu
Inventura začíná
Jako opulentní hostina
S pravdou na tácu
A když …
