Archiv rubriky: Kontemplativní poezie

Hele, tohle je složitý. Můj vlastní koncept, co má patřit do této sekce, je dvojí a následující: Přemýšlivé básně, básně o pocitech, které se snaží na něco upozornit a donutit k zamyšlení, a konečně pár věcí, které jsem prostě nevěděl, kam jinam dát. Z poslední doby bych zmínil Půlnoční slunečník, což je báseň o jednom z nejhorších pocitů vůbec. O pocitu zbytečnosti a nepotřeby.

Pohlednice

O vánocích mi napsalo jedno půvabné děvčátko, které pro mě bylo před několika lety velkou literární inspirací. Když jsem o dva dny později vracel večerním autobusem z Jablonce, přemýšlel jsem, že v odpovědi, kterou ji pošlu, ji musím poprosit o adresu. Víte, měli jsme takový hezký zvyk posílat jeden druhému ze zahraničí pohlednice. Ona mi jich poslala víc, protože víc cestovala, a já jsem si toho, že si na mne často vzpomenula, vždy neobyčejně cenil, přestože jsme se už roky …

S inspirací

Tohle je zvláštní věc, napsaná pár týdnů zpátky – začíná ve střídavém rýmu, přechází do sdruženého rýmu a končí tak, jako končívají sonety.  Je to volné pokračování této básně z roku 2014 a navazuje na tuto báseň z nedávné doby.

 

S inspirací

 

S inspirací stvoříš všechno, a pokud váháš

Že to uspěcháš, a nikomu líbit se to nebude

Když múza Tvou ruku zas jednou k peru tahá

A šeptá Ti, že psát verše je Tvým osudem

 

Když se opět

To nejlepší zde není

To je zklamání, viďte? Já vím. Ale tak když někomu napíšete sbírku básní, nelze to jen tak z fleku celý jebnout do veřejnýho prostoru. Snažil jsem se vyjádřit, co pro mně znamenají moje múzy, moje literární inspirace, ty které byly, a ty které přijdou po nich, a jak to bude krásné i ve svojí dočasnosti.

 

To nejlepší zde není

 

To nejlepší zde, prosím, není

(Není to trochu k zamyšlení?)

To nejlepší jsem napsal jinde

Čtenáři tím dávám kvinde

A

Babička se ptá

Hele, tohle bude populární básnička, věřte mi. Dneska jsem dočetl 70 básní z podsvětí věčného studenta Roberta Davida, od Nezvala, a tam jsou takovéto krátké, úderné básně. A tak jsem si jednu takovou tématickou zkusil.

 

Babička se ptá

 

Proč já nenajdu sobě ženy

Proč žiji sám, jako ten bloud

Jsem prý pacholek rozjívený

Však připravený na chomout

 

Mám jako ryba s proudem plout

Ať lidmi nejsem vyvržený

Rod náš nenechat zaniknout

A potomstvem být zajištěný

 

Ach, jak

Unaven tímto vším

Báseň na motivy sonetu 66 od W. Shakespeara, která, ač napsaná před několika staletími je a bude pravděpodobně stále aktuální a stále živá.

Originál a spousta zdařilých verzí v jazyce českém naleznete zde, má vlastní verze pak v článku níže:

 

 

Unaven tím vším

Unaven tímto světem, po věčném odpočinku bažím

Již nevidět, jak žebráci jsou každým opuštěni

Jak velebíme něco, co k potřebě nám není

A farizejští víře čile do zad dýky vráží

 

Zbabělcům blyštivé metály

Půlnoční slunečník

Tohle je báseň o pocitu. O jednom z těch nejhorších. O pocitu zbytečnosti. Naprosté bezcennosti. Ty kontradikce mi připomněly klasika – Já u pramene jsem a žízní hynu;horký jak oheň, zuby drkotám;dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;ač blízko krbu, zimnici přec mám;

Život je někdy jedna velká kontradikce, a někdy právě z ní vznikají takovéto pocity a básně…

Přesto, že je to pochmurná, zádumčivá srágora, jsem na ni absurdně pyšný – jedna z těch lepších věcí z poslední doby, …

O básnících

Na obrázku je Vladimir Majakovskij a malířka Frida Kahlo, jeho tehdejší múza. Podle mě básník nemůže žít bez múzy. Ne na dlouho.  Nevím, jestli jsem vystihl podstatu básníků, například Puškinovi se to povedlo mnohem lépe ( viz sekce převeršované básně zahraničních autorů) ale tak aspoň jsem to zkusil.


 

O básnících

 

Přicházíme z minulosti do současné doby

Inspirace určila nás za korunní prince

Proč máme vůbec potřebu verši papír zdobit

V dnešní posmutnělé realitě chaosu a bince

 

Jsme jako klauni, kterým

Omlouvám se

Tehdy jsem nasral svého velice blízkého kamaráda, aneb nestrkej nos kam nemáš, a zvědavost je metla lidstva. Jestli tohle má něco, tak je to zajímavá stavba rýmů.


Omlouvám se

 

Omlouvám se.

Za přílišnou nedůvěru

Že když kráčím v jednom směru

Záhy z něho unikám

Že často nevím, kudy kam

A nevzdálím se od průměru

 

Omlouvám se.

Že občas mívám na vše zlost

Za zbytečnou zvědavost

Za to, že neklidnou mám duši

Že chci vědět, co mi nepřísluší

A nikdy nevím,

Nepochopení moderní doby

Čtyři roky uplynuly, a nic se nezměnilo. Místo smsek si akorát někteří posílají fotky svých penisů a vagín. Well done, humanity, well done indeed.


Nepochopení moderní doby

 

Když čtu živé básně mrtvých básníků

Kradmo usmívám se

Možná jen tak ze zvyku

Či z úcty k jejich kráse

 

Dnes už lidé nepíší si básně

Někdy pošlou neosobní esemesku

Ohyzdnou jak krvácení z dásně

Odchod starých časů ubral nám na lesku

 

Romantika obrací se v prach

Buď máš milenku anebo vztah

Cokoliv

Osud

Druhou část básně udělal můj kamarád básník Pavel. Je o poznání optimističtější. Bylo zvláštní psát o osudu, přestože věřím spíše na náhodu.


 

Osud

 

Můžeme zkusit porazit osud

Srazit jej na kolena jediným úderem

Bude to potom lepší než dosud?

Karty byly rozdány, do dlaně je neberem

 

Můžeme roztavit vojáčka z cínu

Říci si pravdu nebo si lhát

Můžeme se ptát, kdo nese vinu

Za to, že Frankenstein dnes nechce spát

 

Můžeme změnit jen činy, ne myšlenky

Přesto chceme rozbořit

Theme: Overlay by Kaira Extra Text
Cape Town, South Africa