A víte, že tohle mohla být docela fajn změna? Něco takového, o čem byste prohlásili, že „to bych přeci nikdy neudělal“ No neudělal…. ale chystal jsem se….

Křížek na krku

Na krku houpal se Ti křížek, a portrét Panny Marie

 Do kostelíka často jsi chodívala v neděli

Pokud však existuje Bůh, nechal Ti zahrát rekviem

A sny, co jsi zde nechala, vzplály a pak zemřely

Měla jsi půvab šlechtičen, jež žily v dávných časech

V úsměvu jsi skryla …

Užijte si ten vzácný okamžik, kdy Vám sem mrsknu něco co je aktuální a s čím se – myslím si to alespoň – může nyní spousta lidí ztotožnit.  Na tu formu, ve které jsem to psal, jsem absurdně pyšný, tak mi to neberte, dík!  (ps: samice na obrázku je pouze ilustrativní, v textu se bohužel nevyskytuje – je to o mně 😀 )

Balada o rýmě

Ach víkend, ten čas odměny!

A já šel na hasičský bál

 Že …

Víte, některé nešťastné věci se opakují. Například asi před půlrokem jsem zmeškal jeden koncert, a napsal o tom článek.

Člověk by řekl, že už stačilo, že? Jenže občas se stane, že na poctivý poděl si zasloužíte subsekventní sequel. No… alespoň je o čem psát, že.

ps: Úvodní fotka slouží jako demonstrativní ilustrace, že ostatní to evidentně zvládli.

Balada o (dalším) zmeškaném koncertě

Když zrovna volný večer mám

I šel bych s Vámi na koncert

Jenže teď tu doma sedím …

Popravdě jsem doufal, že tohle nikdy nebudu muset napsat. Bohužel vlastní lehkomyslností a neopatrností jsem se připravil o nejcennější materiální věc, kterou jsem vlastnil. Ti, co mě znají a byli u mně doma, tak vědí o co jde. A pochopí i ten obrázek….

Osamělá trojnožka

Zbyla jsi mi tady, trojnožko osamělá

Jako prázdná rakev bez umrlčího těla

Jako slavnost vesnická bez cimbálové kapely

Jako narozené dítě, jehož rodiče jej nechtěli

Co bych si býval počal, kdybych neměl Tebe

Svou sestru …

Volné pokračování Dvou cizinců, napsané do melodie Nohavicovy Krajiny po bitvě. Pokud si lidé, kteří si dlouho vzájemně dávali hezké věci, již nic hezkého dát nedokážou, neměli by začít s tím ošklivým. Neměli by na sebe mířit. V tomto nejsem bez viny.

Míříme na sebe

Míříme na sebe, a je mi do pláče

Kolo naší štěstěny přestalo se otáčet

Kolik bitev jsme již vyhráli

Kolik jich nás ještě čeká?

 A kdo nás vlastně může pochválit

Až uslyší zbraně štěkat

Míříme …

V květnu 2017 zesnul náš gymnaziální profesor češtiny. Vzpomínám si, jak jsme se nasmáli při jeho hodinách. Vzpomínám si, jak byl nadšený, když jsem mu poslal svoji knížku s věnováním. Vzpomínám si, když jsme ho navštěvovali v nemocnici, kdy už na tom nebyl nejlépe, i potom, u něj doma, kdy vypadalo, že nemoc ustupuje.

Bohužel neustoupila. Naopak, zapříčinila odchod výjimečného člověka, který živil moji lásku ke všemu, co je psané. Ty vzpomínky jsou jediné co zůstalo, ale jsou tak živé, …

Jste si s někým blízcí. Přesto je v podstatě nevyhnutelné,že jednou přijde den, kdy si budete naopak více vzdálení, než v den, kdy jste se seznámili. Ta ironie je až úsměvná. Tohle je životní cyklus múzy. Stejně jako se larva mění v motýla, i múza se časem změní v cizince.
Ale i jako Cizinec dokáže být inspirativní. Vidíte?

Dva cizinci

Jsme jako dva cizinci ve společné místnosti

Hledíme na stejnou tvář, na jinačí duši

Lhostejnost nyní přebývá v paláci …

Napsáno ve stejné době jako Dvě dýky, Pohřebiště nebo Zemřelo světlo, prostě jsem se z toho potřeboval vypsat. Jsou lidi, co mi v této temné a naštěstí i krátké životní epizodě velice pomohli a já na to nezapomněl. Děkuji Vám.

Panoši moru

Už dost bylo vředů

Mezi plástvemi medu

Už skončil ten prokletý bál

Není třeba se kořit

Před šelmami  pitvořit

Dál dusit plamen zloby, jenž vzňal

Více nebudem klečet

Když pohřební pečeť

Na krk našim bližním dají

Ti …

Tohle jsem napsal v situaci, kdy jsem se dostal do ostrého konfliktu s vlastními pravidly, což je něco, co se mi stává naprosto výjimečně, a pokud se to stane, je to tak silný moment, že si zaslouží vlastní poezii.

Upoutaná loď

Vlastní pouta mě studí

A v noci se budím

Když se mi vysmívá můj vnitřní hlas

Nejde se převléci

Ba ani utéci

Sám před sebou uniknout včas

Křídla si zapálím

A potom  zpovzdálí

Se tomu nervózně směji

Na kříž …

Další z několika věcí, která nereflektuje žádnou reakci na reálný skutek, ale spíš imaginaci toho, co by se mohlo stát, kdyby se stalo tohle, a mojí následnou poetickou reflexi daného skutku. Pokud ubereme toho vznešenýho slohu a napíšem to na plnou hubu: Vymyslel jsem si situaci, která by se mohla stát, a poeticky na ni reagoval. Divný, co.

Tvá lež

Tvá lež se plazí jako chromé klubko zmijí

Je zlá jak decimace, jež vtrhla do legií

Zbytečná jak epitaf na …