Archiv rubriky: Neveselá poezie

Jo, přesně! Nic sluníčkovýho zde nenajdete. Tohle jsou básničky o pocitech na té druhé straně barikády.
Literárně kvalitnější než mé post-středoškolské období. Napsané s větším odstupem a menší egocentričností, ale ta témata Vás po duši nepohladí – Smrt oblíbeného profesora, několik básní o tom, jak je láska pomíjivá chemická reakce a jak si lidi dokáží ubližovat, básnička o bestiální zvůli samozvaných polobohů, kteří jsou zpití falešným pocitem moci, nevěra, lež, dekadence, věčný souboj rozumu, touhy a chtíče a tak dál.
Prostě nic dobrýho. Pandořina přeplněná popelnice propůjčená Papinovi. A on si ji tu vystavil. Jestli jsem Vám po otevření této trýznivé trudnomyslné truhlice pokazil náladu, dobře Vám tak.

Já Vás varoval.

Pohřebiště

Míti svoje vlastní pohřebiště je docela fajn vlastnost. Pokud někdo překročí veškeré myslitelné hranice, tak tam zahučí a je úplně jedno kým byl a jakou měl pro mně hodnotu. Důležité je, že od okamžiku kdy ho pohřebiště hladově pozře, již není nikým a jeho hodnota je nulová.


 

Pohřebiště

Mé nitro je hromadné pohřebiště

Tebe pohřbím dnes, Tebe zase příště

Snad nebudeš příliš pištět

 Až vyseknu Tě jako klíště

Vyloučím ze svého hřiště

Odhodím na spáleniště

Posunu Tě na své

Dvě dýky

Věnováno dvěma lidem, kteří jsou nemocní svojí úsměvnou pomíjivou parodií na moc. Jeden lhářem, druhý násilnickým despotou, oba dva mi trvalo dlouho odhalit a prozřít, s kým jsem podepsal pracovní smlouvu a jak si tito hajzlíci váží svých zaměstnanců – a teď nemluvím o sobě. Děkuji, stačilo, nikdy více.


Dvě dýky

Ve stínu večera se dvě dýky smluvily

že musí dostát své odporné pověsti

Bylo to dlouho, co někoho ranily

Bylo to dlouho, co přivlekly neštěstí

 

Vybraly si děvčátko bezbranné

Zemřelo světlo

Tahle báseň to celé otevřela. Jednu ránu, jednu kapitolu, a teď už i jednu vzpomínku na vlastní absenci správných rozhodnutí.


 

Zemřelo světlo

 

 Zemřelo světlo

zbyly jen střepy

a múza odchází středem

 

Hnije, co kvetlo

náhle jsme slepí

se srdcem, jež přetéká ledem

 

Kam jsme to došli

A za jakou cenu

Proč ruce se doposud chvějí

 

Ideály pošly

Už nemáme měnu

Prázdné duše touží po naději

 

Vždyť stačilo málo

zavřít si oči

nevidět, neslyšet nic

 

Co se to stalo

Smutná balada o nepozvaném Papinovi

Tohle bylo vlastně docela vtipné. Bývalí kolegové z Coly uspořádali promítání Blizzconu u jednoho z nich. Jelikož jsem nebyl na putyce, kde se tohle domlouvalo, byl jsem z tohoto podniku hanebně vynechán. Dlužno podotknout, že kromě Heartstone a Starcraftu, kde drží Forejtík hegemonii, jsem v ostatních hrách na popředních příčkách snad ve všech možných kategoriích, a tak jsem si samozřejmě párkrát musel teatrálně zavzdychat.

Pomohlo to? Pomohlo. Další rok byl Blizzcon u mně.


 

Smutná balada o nepozvaném Papinovi

(neberte

Žena harpyje

Výjimečně není napsáno v době, kdy bych s tímto mohl mít vlastní zkušenost. Jeden blízký kamarád zažíval trable s děvčátkem, které ho tahalo za fusekli, ač si myslel, že to bude VSL. Tak jsem napsal tohle, a úspěšně to používám jako template poem v podobných situaích.


Žena Harpyje

 

Srdce toho, kdo chtěl lásku dát, do dlaní jsi vzala

A s úsměvem, jenž tak hořce voněl po ocúnu

Jeho city rozštípala. Jak židli, co se rozvrzala

Na harfu svých rtů zahrála

Báseň šedivého podzimu

Předpokládám, že tohle se týkalo odevzdání básnické sbírky mojí čtvrté múze – ženě, která neměla a ani nemohla mít tušení, že jsem něco takového sepsal. Básně Dekadentní a Decimační odkazují na totožné období.


 

Báseň šedivého podzimu

 

Než Frankenstein vpřed vyrazí

Hned jak zpřetrhá si pouta

Budou další dotazy?

Než schovám se do kouta?

 

Než svíce pravdy zaplane

A popálí mé dlaně

Když karty už jsou rozdány

S nimi i z krve daně

 

Strach bojuje s nutností

Vzduchem letí pěsti

Bolesti lásky

Mám pocit, že tehdy mě žádné lásky ani nebolely, ale v mém okolí se nacházelo pár trpitelů. Tohle je hrozně nadčasová a myslím, že i výstižná věc. Když jsem ji poprvé zveřejnil, spousta párů mi psalo, že jich se to netýká.

Well…týkalo.


Bolesti lásky

Kolik ideálů máme, když chceme milovati

Kolik snů a plánů s drahým protějškem

Už tehdy však dlužíme a jednou budem platit

Za vůni naivity, která vznikla se dneškem

 

Kolik trpké bolesti snese naše duše?

Kolik

Dekadentní

Sesterská báseň od „Decimační“ akorát prohlubuje můj komický zmar, plus si vzpomínám, že někdo z příbuzných se pohrdlivě vyjádřil o nějaké básničce, že je dekadentní, tak jsem mu napsal tuto, abych dodal váhu a relevanci jeho slovům.


 

Dekadentní
 

Mé verše jsou prý symbolem dekadence!

Žel se za to ani trochu nestydím

Chcete je pohřbít? Tak přineste mi věnce!

Proč smutečního řečníka zde nevidím?

 

Čekali jste plytkou romantiku?

Zvyklí jste byli za poslední měsíce?

Je na čase zbavovat se starých

Decimační

Představte si den, kdy se dozvíte, že děvčátko, do kterého jste se bláznivě platonicky zamilovali, a které jste chtěli blíže poznat, až se vrátí z dovolené po dvou měsících a bude znova brigádničit ve firmě, kde jste rovněž zaměstnán, se vlastně nevrátí, protože si našlo novou známost a práci.

No…tak v ten den jsem tohle napsal. Jednoho by to snad i zdecimovalo.


 

Decimační

 

Ruce mám svázané provazem za zády

A v ústech roubík, mí drazí přátelé

V mysli se

Touha a chtíč

Pokud by se mě někdo zeptal: Ukaž mi báseň, kde se reflektuje největší introspekce. Je to tato. Souboj na jedné straně rozumu, na straně druhé fantazie, touhy a chtíče a jejich personifikace ve fiktivní i realné části této poměrně dlouhé poémy z tohoto dělá první místo v kategorii nitrozpyt.


Touha a Chtíč

 

Včera ve mně narůstal takový zvláštní pocit

Jakoby Tvůj půvab čarokrásný držel mne chvíli v moci

Mám ti to říct? Co když tě vyděsím?

A na svých verších

Theme: Overlay by Kaira Extra Text
Cape Town, South Africa