Archiv rubriky: Profesorská poezie

Patří k nejstarší dochované poezii vůbec. Básně ze střední školy o profesorech a jednom spolužákovi, kterého všichni měli rádi asi jako mravence v kalhotách. Opět asi jen pro úzké auditorium, anžto kdo řečené výtečníky nezná, moc si z toho neodnese.

Navíc to byl rok 2005, takže literární kvalita opět nevalná. Rytmika směšná. Slovní zásoba neohrabaná. Prostě buď jste spolužáci, přečtěte si to, a zavzpomínejte, nebo nejste spolužáci, a ani na to neklikejte, ten promarněný čas Vám totiž nikdo zpátky nenavalí.

David Hanzlíček, matematika

Hanzlíčka, neboli pana Tota, jsme dostali po Kozlovi.  Toto bohužel nedisponoval schopnostmi, které ovládal jeho předchůdce, byl chaotický, zmatečný, a respekt si za další tři roky nevybudoval. Na matice s ním jsem si maloval,  a když mi začalo hořet u prdele, Tom za mně napsal pár písemek a byl jsem zase na čtyřce.

Měli jsme ho i na zeměpis, který zvládal o něco lépe. Díky němu třeba vím, že Artézský pramen je místo, kde je voda.


 

David Hanzlíček, matematika

Jaromír Kozel, matematika

Trochu jsem se nechal unést s tou básní, uznávám. Vlastně jsem ho měl docela rád. Škoda, že jsme ho měli pouze v prváku. Kozel měl dvě věci: Schopnost naučit a respekt. Myslím, že je pořád zástupce, což dokazuje, že to dělá dobře, když vydržel 15 let.


Jaromír Kozel, matematika

 

Na chodbě ho vídám denně

Chodí si tam povýšeně

Říkám si pořád dokola:

To asi štěstí sedlo na vola

 

Když se vybíral druhý zástupce,

A měl se obsadit do funkce,

Panovaly

Jaroslav Palas, dějepis

Jarda Palas byl prostě řízek. Oteklý, upocený a věčně opozdilý třicátník, jenž se přátelil s flaškou a Davčou Hanzlíčkem. Poté co si začal nějaké techtle mechtle se studentkou se Jarouš musel odporoučet do věčných lovišť. Škoda, protože dějepisu docela rozuměl a jeho výklad byl – ač někdy chaotický – docela poutavý.


Jaroslav Palas, dějepis

 

Půlka hodiny už uteče,

Než Palas do třídy špeky dovleče

Sedne si s velkou námahou

Ubohá židle praská pod jeho vahou

 

Do třídnice načmárá ty svoje

Barbora Pecová, biologie

Barča byla celkem fajn, pokud zrovna nebyla obětí svých vlastních hormonů a volatilních nálad. Mimo výuku byla i docela přátelská, ale občas bych pro ní skutečně lepšího výrazu než „rozdurděná fůrie“ nenalezl.


 

Barbora Pecová, biologie

 

Hned jak vlítne do třídy,

Zábava v mžiku prořídne

Pod brýlemi se mračí,

Co jí síly stačí

 

Usedá s kamennou tváří

Obří přezka na opasku září

S třídnicí naštvaně praští

Obočí pohrdavě svraští:

 

„Zas mám tyhle ignoranty,

no to je ale hrůza!

Jak mám

Theme: Overlay by Kaira Extra Text
Cape Town, South Africa