O Autorovi

Ač se mi v drtivé většině píše všechno s velkou lehkostí a nemusím nad tím nikterak hloubat, uvědomuji si, jak moc tohle bude obtížné a jak se na mně bílý nepopsaný list bude drahnou dobu výsměšně šklebit.

Kamarádi mi říkají většinou Papine, jak mi říkají ti ostatní nevím, protože s nimi čas netrávím. Nebudu psát, kolik je mi let, ani co jsem vystudoval nebo kde pracuji, protože tohle není CV. Nebudu Vám psát, co jsem za člověka, nechť jsem souzen podle své tvorby. Tyto odstavce se budou výhradně věnovat mému vztahu k psaní.

Baví mě psát.  Na spoustu svých jiných koníčků jsem musel trpělivě čekat, než do nich dospěji, ale psaní mě bavilo odmalička, tedy až jsem se jej naučil a získal nějakou elementární slovní zásobu.

Vzpomínám si, že jedny z prvních básní, které jsem stvořil, byly básničky na téma panáčků LEGO, míče, který zdemoloval obývák, nebo zkrachovalého politického klauna Miroslava Sládka. Vím, poměrně nesourodá témata.  Co se týče prózy, mé první ucelené dílo bylo fascinující střetávání fiktivního a reálného světa na poli sportovního zápolení.

He, to zní tak vznešeně, že? Tak a teď pravdu: Měl jsem spoustu plyšáků, ze kterých jsem udělal fotbalový tým a vymýšlel si, jak porazili skutečnou reprezentaci Anglie, Francie nebo Brazílie a jak se Rivaldo rozbrečel. Když mi prožluklí spolužáci ze základní školy knížečku odcizili a hrozili jejím zveřejněním, nechybělo mi k Rivaldovi moc.

Na střední škole jsem začal psát veršované fejetony na některé profesory, a rovněž různé reportáže z alkoholových dýchánků, které se dostaly do epicentra mých zájmů. Toto jsou již věci, které zde můžete najít v nepočetném zastoupení.

Ke konci gymnázia a v letech následujících jsem objevil jednu důležitou věc. Moje tvorba je přímo závislá na inspiraci, která je mi dodávána prostřednictvím žen, do kterých se nějakým platonickým způsobem zamiluji. Proto byly měsíce, kdy jsem toho pod tímto vlivem napsal spoustu, a bylo to direktně či indirektně spojeno s těmito ženami, jejich prezence i následná absence v mém okolí velice ovlivňovala mojí tvorbu, jinými slovy – bez nich bych nenapsal vůbec nic, jelikož bez velké inspirace nedokáži identifikovat a popsat ty malé, jsem líný, letargický misantrop, a prostě nepíšu o ničem.

Kdyby literární inspirace byla veličina, potom její jednotkou je jedna múza. Žena, která má něco, co další stovky a tisíce postrádají, něco výjimečného, co lze těžko popsat. Nějak na Vás působí a ono se to pak odráží.  Jejich výskyt je náhodný – první jsem potkal v roce 2003, druhou o sedm let později, další dvě v roce 2011 a 2012 a poslední vloni. Ač to zní hloupě, na tom, co jsem napsal, mají ony větší podíl než já.

Jinými slovy, potřebuji ženy více, než drtivá většina mužů, nicméně k něčemu jinému, než drtivá většina mužů. Spousta věcí vznikla pouze díky tomu, že se potkali dva lidé.

A to je krásné, ne?

 

ps: (Vpravo autor textů, vlevo autor webu – legendární Pavel)