Stalin v průběhu svojí hrůzovlády nechal popravit, zavraždit, nebo poslat do gulagu skutečně hodně umělců, mezi nimi i spousty básníků. Boris Pasternak nebyl nikdy řežimní básník, a Stalinův satrapa Ježov ho dokonce jednou umístil na seznam smrti, ze kterého jej sám Stalin škrtl (což téměř nikdy nedělal) a dopsal vlastní rukou – dont touch this cloud-dweller. Z originálu této básně a s tím jak krásně a metaforicky je zde vystihnut a znázorněn vztah a následný rozpad vztahu dvou lidí mi běhal mráz po zádech. Převeršovat tuto báseň mi trvalo déle, než většinu předchozích, snad se to bude líbit.
Parting
A man out of the courtyard gapes,
Not knowing what to say.
Her leave was much like an escape.
The house is disarrayed.
There’s chaos all around the room.
He cannot comprehend,
Because of tears, because of gloom,
The damage’s extent.
He hears a ringing in his ears.
Perhaps he’s going mad?
How come the notion of the seas
Is growing in his head?
When icy windows block the light
And one can barely see,
The suffocating grief is like
The deserts of the sea.
He dearly loved all of her traits
And he and she were close,
Like shores are intimate with waves
Along the whole wide coast.
Like rushes, after passing storms,
Can drown in the tide,
So drowned all her features, forms,
Within his soul that night.
In time of conflicts, struggles, when
His life had lost all sense,
The wave of fortune brought her in
To him out of the depths.
Through obstacles, in a frenzied stir,
From hazards they had steered.
These waves had carried, carried her
Until they brought them near.
And now, she suddenly took off.
Yes, she was overpowered!
The parting will consume them both,
By grief, they’ll be devoured.
The man now overlooks the place.
Before she left, she tossed
Out of the cupboard in a haste
Her dresses and her clothes.
He wanders, and until the night,
He folds the things she scattered.
Into the drawer on the side,-
Her scrap, her sewing patterns.
Next to her work, he slowly kneels.
The needle’s pointing up.
Before him she again appears,
And he begins to sob.
Odloučení
Muž bezmocně zírá a stojí na nádvoří
Neví, co říci siluetě, která běží vstříc dálce
Opustila ho ve spěchu, za patami jí hoří
Dům nyní vypadá, jako bojiště ve válce
Chaos se rozprostírá po celém pokoji
Nechápe. Mysl prodlévá mu v zatmění
Slzy a přítmí se rychle stávají náboji
Které ještě více jitří jeho četná zranění
V uších slyší šum, hlava mu celá hoří
Možná zešílel, nyní zdají se mu nesmysly?
Jak je možné, že představa rozbouřených moří
Jemu v té chvíli ponuré vytanula na mysli?
Když ledová okna pro světlo jsou vězením
V potemnělém pokoji svíce sotva hoří
Dusivý zármutek neblahé je znamení;
Písčitými pouštěmi všem těm rozbouřeným mořím
Každý jeden její rys vroucně miloval
On a ona. To bylo vše, na čem vůbec záleží
Byli si blízcí, jako náruč břehů a mořských vln val
V nekonečné délce sluncem zalitého pobřeží
Stejně jako vlny, potom co je bouře uchopí
Mohou se ztratit v přílivu, který je má v moci
Vše co jej k ní poutalo, on ve své duši utopil
Ve své bolavé duši. V té bezměsíčné noci
V časech konfliktů, jež pouze hoře přinesly
Šel jeho život z kopce, pozbyl všechny roviny
Však vlny štěstí mu náhle do náruče vynesly
Tuto ženu, která se pro něj vynořila z hlubiny
V zuřivém pohybu skrze překážky mnohé
Z nebezpečí se jim podařilo vyváznout
Vlny ji nesly, jako by byla chráněna bohem
Donesly až k němu. Konečně mohli spolu plout
A nyní, po tom všem, ona náhle zmizela
Ano, tím vztahem již byla přemožena
Odloučení stráví jejich duše docela
Obětí zármutku bude ten muž i ta žena
Muž stojí v pokoji a rozhlíží se bez dechu
Žena všechno vyházela a teď už tu ani není
Ze skříně letěly v hněvu a též ve spěchu
Její drahé šaty a všechno další oblečení
Po pokoji bloudí a do noci trpělivě hledá
Opuštěné věci, které na zem pohodila
Do šuplíku uklidí hned poté, co je zvedá
Kousíčky oděvu i plány krejčovského díla
Pomalu si klekne vedle zbytků její práce
Jehla vzhůru míří. Na samotu si musí zvykat
Ona před ním na okamžik objeví se krátce
On má slzy v očích a začíná vzlykat