Když jsem se před lety seznámil s touto básní v geniálním překladu V. Nezvala, zůstal jsem jí zcela okouzlen. Tenkrát mě vůbec nenapadlo, že jednou udělám vlastní básnický překlad, na kterém budu pracovat dva týdny, a který bude nejsložitějším a nejkomplexnějším dílem, co jsem na tomto poli dosud vytvořil. Budu hrozně rád, když si to přečtete. Protože Rimbaud byl výjimečný básník, a francouzská revoluce byla výjimečná doba. Překládal jsem to částečně z fr. originálu, ale v drtivé většině odtud

Nezvalův básnický překlad je pak zde

 

 

Tulerijský palác, 10. Srpna 1792

 

Kovář

 

S mohutnou rukou na kovářském kladivu

Obrovský, zpitý, na čele saze měl a vrásky

Očima měřil si toho nadutého nádivu

Ve sveřepém pohledu málo zračilo se lásky

 

Tu promluvil hřmotný kovář ke svému králi Ludvíku

Když nuzný dav převalil se skrze zlaté prahy

Do paláce lůza odraná vpadla tomu tlouštíku

A dobrému králi náhle úkryt byl by drahý

 

Jako odsouzenec, který je na popraviště vlečen

Jako zbitý pes, on zahnaný byl do kouta

Do monarchova obličeje se vkradl pot i křeče

Když ve výhni svých slov kovář oheň rozpoutal

Ta slova pálila jej, od bolesti chtělo se mu brečet!

 

Víte Králi, tralala byla dříve také píseň naše

A panská pole obdělala rovněž naše zvířata

Kněz v neděli odvykládal svoje otčenáše

Zatímco v kapsách cinkaly mu mince ze zlata

 

Páni kolem nás pořádali svoje drahé hony

Bičíkem anebo knutou surově nás mlátili

Klečíce jsme zapomněli, jak máme slzy ronit

S ohnutými zády zase jsme se vrátili

 

A když jsme Francii celou zorali a obrobili

Zápasíce se suchy, plevelem a kameny

Jaký dar dostali jsme za odevzdané síly?

Naše shnilé domy pouze zachvátily plameny

 

Tak vidíš milosti. Děti mám zmrzačeny

Říct ti nyní pravdu já věru nebudu se stydět

Klidně oponuj mi, ač nebude mít to valné ceny

Podívej, nebylo by hezké v červnu vidět

 

Na cestách vozy sena, jak se do stodoly valí

Cítit jak roste tráva, a v kuchyni voní skořice

A na půdě úrodné, jež naši voli obdělali

Zrakem pyšně přelétnouti zlatavé lány pšenice

A mysli na všechen chleba, který by pak vyšel z pece!

To by se hned k práci vrátila lidu spousta

Já radostně bych koval, a zas zpíval bych si přece!

Kdybychom jen do úst měli nějakého sousta

 

My prozřeli. Víme, že bůh nám najíst nedá

My neskočíme znova na ten stejný špek

Chápu, co se děje, proč brodíme se v bědách

Mám dvě ruce a kladivo. Mám přání, mám i vztek

 

Už nemůžete poručit mi, abych synka válce dal

S mečem v dlani žádat, ať oseji cizí pole

Nevzdám se dítěte, které jsem s láskou vychoval

Hnusí se mi rozkazy i nevolnické role

 

Kovářův silný hlas dále rozléhá se sálem

Říkáš mi: já chci, ale slyš sám, jak zní to hloupě

Ano, jsem jen člověk, a Ty jsi tady králem

Myslíš však, že Ti závidím Tvé pokřivené doupě?

 

Versailles, ten zavšivený svatostánek hříchu

Či tvé bastardy, co myslí si, že udávají směr?

Brokátové kostýmy a fontány? Jsou k smíchu

Vilná hnízda, kde ještě cítit je vůně našich dcer?

 

Tvoji malí úředníčci do Bastily nás zamknuli

A my měli říct dobře, zase skloníme svou hlavu

Louvre jsme zlatem zasypali, až se páni skoro zalknuli

Aby pak sborem celé noci jen pili na Tvou slávu

 

V uších měli jsme smích šlechty, na zádech jejich střevíce

To byl úděl našich předků, nechceme to nanovo

My zažili dost pohany. Teď zazní naše polnice

 A tak srazili jsme Bastilu, tu bídnou hydru morovou

 

Její kameny krev potily, bylo nám špatně z toho pohledu

V těch shnilých zdech my četli, jako v otevřené knize

Už se neskrýváme ve tmě, pryč z jejího dohledu

Občané! My společnými silami sťali tento svízel

 

Co sípal a vřeštěl, když věž padla v naše zajetí

Cit podobný lásce jsme pak v našich srdcích nosili

Ten den se všichni hřáli ve vzájemném objetí

Divocí jak Tví koně. Vítězství dodalo nám posily

 

Šli jsme spolu silní, hrdí, a cítili se blaze

Slunce na nás svítilo, my hleděli jen vzhůru

Kráčejíc napříč Paříží! Všichni klaněli se rázem

Poprvé stali jsme se lidmi a zdolali tu stvůru

 

Sire, zpité strašlivou nadějí byly naše šiky

Když konečně se shromáždily ve stínu černých věží

V rukou vidle rezivé, a taky tupé píky

Nenávist? Tu bychom věru cítili jen stěží

 

Tak silní, přesto my nechtěli prolévat cizí krev

Šílenstvím té naděje jsme nechali se schvátit

Naše zástupy však rostly, rostl i jejich hněv

Ty chudé hordy bloudící, co se neměly kam vrátit

 

Byly to temné přízraky, co se u rezidencí schází

A já šel s nimi. Už minul čas pro kompromisy

S kladivem přes rameno kráčel, umouněný od sazí

Na každém kroku Paříží já hubil Tvoje krysy

 

Pokud smál by ses mi, to srazil bych Tě k zemi

Ty však náhle snažil ses zalíbit nám nejvíce

Tvoji krutí pochopové k nám přestali být němí

Vzájemně si předávali naše skromné petice

Přesto dostali jsme cejch soldatesky hlupáků

Která spolkne edikty, co psala navoněná brka

Ve skutečnosti chtěli jste nás dále držet v útlaku

Dál nám nasazovat chomouty a dále do nás strkat

 

A za nos jste se chytali, když šli jsme po bulváru

Naši velcí zástupci si myslí, že jsme špinaví!

A jen bajonet je řešením k ukončení sváru!

Dost už vašich proslovů! Pryč s tímhle tím bezprávím!

 

Přišel konec éry pomazaných prázdných hlav!

Bachory plné laskomin, co se do nich vlezlo

Brzy pro vás budeme poslové špatných zpráv

Až v rozvalinách drahých vil zlomíme vaše žezlo

 

Tu za paži krále chytne a strhne dolů záclonu

Za ní bublají davy. Hemží se a pění

Vladaři nikdo nechystá se vyseknouti poklonu

Ten strašlivý dav burácí jako letní hřmění

 

Skučí jak raněná fena, vyje, jak moře rozbouřené

Záštiplný roj zbraně ke králi nyní obrací

Bubny a hlas ulice to moře hněvu žene

Masa lidí s čepicemi pod králem rudě krvácí

 

Kovář mu nyní ukazuje z okna ten pohled děsivý

Jak v rudých čapkách s trikolórou zuří dole spodina

Monarchovi tuze zle je, obličej mu zesiví

Zatímco chamraď otrhaná jej jednohlasně proklíná

 

Pohleď, sire, jen pohleď dolů na tu scénu

Dav je ve varu. Do úst dát jídlo je mu třeba

Já jsem kovářem a tam dole mám svou ženu

Je bláznivá, myslí si, že dostane zde chleba

 

 Však pekaři nás spatří, a hned se zády obrátí

Mám tři děti. Také ony v té skrumáži skučí hlady

Tamhle pláče stařena. Syn z války se jí nevrátil

Potom odvlekli i dceru. Proto s námi stojí tady

Je to chátra. Támhleten muž v Bastile hnil roky

Dalšího spolkly galeje, oba dva byli slušní občané

Když je pustili, po zlých cestách vedly jejich kroky

Mají v sobě žal a bolest. Jen posměchu se jim dostane

 

Cítí tu zbytečnou zvůli, to ničení jejich životů

Proto jsou tam dole, proto se za Vás stydí

Křičí spolu s ostatními: Svrhněte toho despotu

Žebrácké kreatury udělal jste ze svých lidí

 

Tam dole králi, tam též naše dívky jsou, i ženy

Pro pány měly slabost, ti se jich nabažili brzy

Plivli jste jim do duší, to kvůli vám jsou zneuctěny

Jejich čistotu pošlapal nejeden velmož drzý

 

Vyčpěly vaše triky. Síla lží konečně se ztrácí

Hleď, támhle stojí chudáci, co jim zlé slunce hřbety pálí

Bídu k nohám jste jim dovlekli, když dělali vaši práci

Myslíš si, že kdokoliv z nich bude Tvé jméno chválit?

 

Sundejte panstvo klobouky, to támhle kráčí lid!

My jsme živi prací!  Nám patří nový věk!

Vrátím se ke kovářským měchům, ale už nenechám se bít

Na bolest této doby najdeme náš vlastní lék

 

Vše svojí vůlí zkrotíme. Nikdo nebude nám pánem

 Životy si osedláme, tak jako sedlají se koně

Pryč s tím, co už známe, chceme zažít nepoznané

Poznat nové krásné okamžiky, a žít jenom pro ně

 

Budoucnost bude nejistá. My můžeme mít strach

Přesto pojďme vpřed. Kupředu, bratři! Kupředu!

My nebudeme pěšáky ve vašich hloupých hrách!

Toužíme po životě bez panského dohledu

 

Po životě, který bude mít hodnoty a ceny

Zlo, útrapy a strádání v něm nezaujmou místa

Po poctivé práci těšit se na úsměv své ženy

Kovárna bude hradem. Domov můj klidný přístav

Pro tohle tu stojíme. Tohle je naše svoboda

Nikdo nás víc nedonutí před druhým ohnout kolena

Puška visí nad krbem. Již není třeba k neshodám

Kladivo prací bude zpívat, výheň září se červenat

 

Cítíš, sire, ve vzduchu, ten těžký zápach boje?

Co jsem to předtím říkal? Že jsem součástí té lůzy

Tvé špehy, a Tvé lichváře rozdrtí naše voje

A pak budou čnít nad vámi – původci naší hrůzy

 

A jak jsem o domově předtím pronesl pár vět

O radosti z práce, touze, svobodě a právu

Pokud budeme klečet, tak nás udusí tento svět

Pohleď k nebi! Já teď vrátím se v náruč davu

 

K tomu špinavému plebsu, co táhne Tvoje děla

Po kluzké dlažbě městských ulic do zbytečných válek

Až konečně nás otráví ta Tvoje vláda skvělá

A naše zoufání se rozlehne do nekonečných dálek

Až cizí monarchové Francii rozhodnou se trápit

Až vojska v drahých uniformách pošlou k našim hranicím

Až se do nás budou snažit zatít ostré drápy

My vrátíme je mrtvé domů k jejich vdovám truchlícím!

 

Svoje kolosální kladivo přes rameno si hodil

Duše plamenem se vzňaly v přítomnosti toho kováře

Jako krysař s píšťalkou on ten hlučný zástup vodil

Panovník se třásl, soumrak mu vpadl do tváře

 

V Paříži, která kvílela a napínala všechny svaly

Aby udržela dav, jenž vyl jak šelma běsnící

Kovář natáhl ruku. Vedle sebe s králem stáli

A na hlavu mu vrhl svojí špinavou rudou čepici