Vánoce na horách

Ahoj čuníci,

Uvědomuji si, že poslední dobou píši příspěvky pro velmi omezené cílové skupiny čtenářů. Překlady poezie, recenze na hry nebo filmy… svoje fanoušky si to najde, ale pro většinového čtenáře jsou to příliš vzdálená témata.

Na tomto místě bych sice mohl říci: Kašlu na Tebe, drahý většinový čtenáři! Jenže to činím celý rok, tak alespoň v jeho závěru bych mohl udělat výjimku a napsat článek o tématu, se kterým má zkušenost naprosto každý – Vánoce.

Naše Vánoce jsou již několik let stejné – Jezdím za rodiči do Horního Maxova v Jizerských horách, kde si postavili chalupu, a hostí zde v průběhu roku početné skupiny svých (a i mých) přátel, stůl se prohýbá pod vahou opulentních hostin, pivo a kořalka je zde taktéž hojně zastoupena.

Vánoce jsou však většinou komorní – jelikož jedna babička je imobilní, trávíme štědrý den povětšinou ve třech. Tento rok byl výjimkou, kdy se k nám přidala druhá babička z tátovy strany z Boleslavi.

Musím říct, že babička statečně zvládla obě vycházky, které jsme s ní absolvovali, a kde často musela čelit nástrahám ledu či hlubokého sněhu, ale s obojím se popasovala s grácií a pouze jedinkrát jsem ji ze sněhu musel lovit.

Ačkoliv oba moji rodiče jsou excelentní kuchaři, vánoce je takové nešťastné období, kdy se na výsluní všeobecné gastronomické přízně dostávají pochutiny typu rybí polívka, kapr, salát nebo nedejbože pestilenční kombinace dvou eklhaftů, které srdnatě nesnáším: hub a krup, takzvaného Kuby.

Naštěstí za ta léta došlo k nepsané dohodě mezi mnou a rodiči, aby se odlišné chuťové preference nestaly záminkou k rozdmýchání půtky ve sváteční den: Ušetří mě jak Kuby, tak blátivé odpadní ryby kapra, ale výměnou za to budu bez držkování akceptovat jakoukoliv jinou rybu (losos, pstruh, většinou)  rybí polívku (táta ale umí fakt dobrou) studenej bramborovej salát a vinný klobásy ( který jsou super, ale pokud je máte třetí den po sobě, tak jejich přitažlivost povážlivě klesne)

Tedy bych řekl, že poslední roky už neprudím ani nenatahuju moldánky, ale všechno poslušně sežeru, a tedy nejsem kritizován za bojkot jídla, ale naopak za přílišné obžerství, které nevyhnutelně vede k mému dalšímu kynutí. (Vzpomeňme babiččino okřídlené moudro)

Je potřeba ty vánoce vždycky nějak zpestřit. Zatímco dříve se o komický divadelní výstup staral tatík, který si něco koupí, zabalí, a potom teatrálně předstírá, jak je z dárku nadšený a překvapený (Ježíšku, ty jsi to úplně trefil!) nyní přítomnost babičky zavdala (jako ostatně vždy v podobné situaci) vzniku komické scénky aneb budeme meditovat nad tím, jestli finanční obnos ve vánoční obálce není příliš přemrštěný.

Jenže základem každého správného divadla je jinotaj! Tedy nelze naplocho říci, hele, jste upadli na znak s těma prachama, tolik si vzít nemůžu (začíná přetahovaná a snaha o urputný return darovaných financí)

U nás to funguje takhle:

Babička (teatrálně): No ten jéžišek se zbláznil, Kájo! To je hrozně moc!

Máma (rozhodně): Nezbláznil, mamko! Nezbláznil! Vždyť máš ráda ty výlety, tak jsme chtěli přispět.

Babička (rozpačitě) : No ale to je hrozná spousta, tak já vám vrátím aspoň…

Máma (ještě rozhodněji) : Nic se vracet nebude, to máš od nás k vánocům a takhle to zůstane.

(začíná přetahovaná a snaha o urputný return darovaných financí)

Babička odjela 25. dopoledne, a 26 večer přijel první účastník běžkovacího zájezdu mých kamarádů – Tom. Tom to vychytal, protože obdržel poslední porci kachny z předešlého dne.  Za přivezení arménského koňaku i ukázkové přežrání obdržel plusové body.

Další den jsme po nabrání Kuby a Kari vyrazili na první běžky – na prezidentskou chatu. Heslo běžek je správně (se) namazat, a to jsme plnili bezezbytku. Zatímco s lyžemi nebyl problém, jelikož povrch byl zmrzlý a klouzalo to všem stejně, obsah několika placatic s různými rumy, slivovicemi a zmíněným koňakem se podával z ruky do ruky.

Tom a Kuba se rozhodli prodloužit si trasu desetikilometrovým okruhem, což mělo za následek naše znuděné dvouhodinové čekání na prezidentské chatě (nejlepší česnečka v této i jakékoliv jiné galaxii) kam dorazil mezitím i Didy s Nikčou – poslední účastníci zájezdu a nakonec i ti dva výtečníci, kteří se po cestě bratrsky podělili o kořaličku s náhodnými němci.

Návrat byl klasicky za tmy, Kari zula lyže a dobrou třetinu cesty běžela vedle mě, a večer jsme strávili konzumací, konverzací a koncertem, který se linul z gramofonu.

Další den byl výlet na Šámalku z vrcholu Josefova Dolu. Dostat se na Šámalku je jako jít do Vatikánu. Spousta lidí to dělá, spousta uspěje. Dostat se na Šámalku a NAJÍST SE TAM, je poslední roky jako jít do Vatikánu a potkat Papeže – uspěje jen pár vyvolených, jelikož kapacita této horské chaty je poměrně omezená, což pro „Václavák Jizerek“ není zrovna lichotivá pozice, ale naštěstí jsme měli Kari, která po prvním dnu našla zalíbení ve vytrvalostním běhu, a zatímco my se pachtili z Josefáče na běžkách, ona to prostě doběhla od chalupy, a ještě to stihla dřív. Je fakt dobrá, a zmiňuju to hlavně proto, že díky ní jsem teda potkal toho pape… eh, tedy, že jsme se tam konečně taky jednou najedli, protože s mámou, která heroicky urvala finiš, nám vystály místa pro celou skupinu.

Jelikož padal čerstvý sníh, já měl za chvílí podpatky větší než latexová domina z BDSM fetiš movies, a v tom se fakt blbě jelo. Jelo se však ještě hůře, když jsem při pokusu eradikace předmětného sněhu rozpůlil hůlku vedví, takže zpět jsem se šoural jako důchodce o jedné holi, někde jsem to úplně zul, zatímco Didy, Tom, Kuba a Nikča jeli z první hospody do druhé hospody na grog, Didymu se pak rozbilo vázání, a tak někde nasedli na bus a odjeli mnohem dál, než kdyby to prostě došli klidně i po kolenou – „Do not take an unknown stride, if you lack a knowing guide.“ To jsem teď vymyslel. Dobrý, ne?

Po příchodu jsem dostal náhlý a vzácný záchvat dobročinnosti, a někde jsem pro jednou nechtěl být zadarmo drahej, a tak jsem se nabídl, že dříve než zdechnu z únavy, půjdu ještě odhazovat sníh, protože napadalo fest za celý den. Máma a Kari se k této bohulibé kratochvíli přidaly, a mysleli jsme si, že v počtu čtyřech lidí to budeme mít za 5 minut hotové.

Jenže musíte pochopit kruciální rozdíl mezi odhazováním sněhu průměrného obyvatele horské chaty a mezi stejnou činností, kterou provozuje tatík. Zatímco běžný uživatel logicky potřebuje pouze cestu k domovním dveřím, maximálně ke garáži, táta odhazuje sníh způsobem, aby se uvolněná plocha dala využít ke startu raketoplánu, koncertu U2, nebo založení nového státu. Mně nevadí práce, ale potřebuju v ní najít smysl, tedy když jsme s Kari hubili proradný sníh v oblasti, kde nebyl žádný přístupový bod, zvědavost mi nedala a otázal jsem se na racionální důvod tohoto počínání, anžto mi tento zdařile unikal.

„To je pro kočku“ rezignovaně zahalekala máma, která byla mezitím vyslána až k silnici hraničící s pozemkem souseda.  Což znamenalo, aby se kočce dobře chodilo okolo chalupy, a aby náhodou netrpěla chůzí v hlubokém sněhu.

„To teda doufám, že tudy alespoň někdy půjde“ pronesla Kari uprostřed sněhového lopocení, načež v tu chvíli se objevila Majda (kočka)  a naschvál proběhla o tři metry vedle v hlubokém sněhu. Klasika.

 

K večeři byla pečená šunka (taková velká masitá kejta) se šťouchačkama, a všichni si přidali snad třikrát, Tom si pak šel lehnout, a bylo to takové líně unavené. Máma ale měla několik dobrých nápadů! Ač není majitelkou Facebooku, rozhodně přispěla revoluční poznámkou k jeho chodu –  Facebook sice obsahuje smajlíky, lajky, srdíčka a bůhví co ještě, abyste jedním klikem dokázali někomu nahonit ego, a touto akcí konfirmovat, že se vám předmětný příspěvek líbí, nebo že s myšlenkou jeho autora souzníte, ale kde je prostor pro druhou stranu barikády?

Facebooku prostě chybí pořádní hejťáci. (Opozitum smajlíka, toto slovo vymyslela máma) A má pravdu – pokud můžeme jedním klikem něco někomu pochválit, proč to nejde i opačně? Proč musím psát otravné dlouhé statě, abych vyjádřil svůj nesouhlas, když jeden správně umístěný hejťák by stejnou práci odvedl rychleji a lépe?

Dokud se konverzace točila kolem online světa, chytře jsem si přihřál polívčičku s pravdivým tvrzením, že nebýt her, které jsem hrál, (činnost, která by dostala od rodičů královský veletucet a dva nezbedné valníky plné hejťáků) nepoznal bych přítomné Kari a Didyho. Máma mě suše setřela tvrzením, že to je bezva, ale měl bych na internetu využívat i jiných vymožeností – například internetové seznamky. „Tohle je ale levný populismus, mami!“, pomyslel jsem si do všeobecného souhlasného hýkání auditoria.

Tak to je asi celý.

Chtěl bych závěrem poděkovat rodičům za jejich příkladnou starost a péči, za stravu, nocleh, zábavu i rozptýlení.

Tak. Teď je to celý.

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Theme: Overlay by Kaira Extra Text
Cape Town, South Africa