Babička a živelná kampaň za děvčátko

Ahoj čuníci,

Dlouho jsem nenaškrábal nic o jedné ze svých centrálních literárních inspirací – babičce. Babička má poslední dobou takové trudnomyslné vlny. Trápí ji cévka, trápí ji nepravidelná stolice, a ze všeho nejvíc ji trápí moje svoboda.

No, uznávám, to je pěkně hnusně napsáno, ale takhle já to cítím. Výměna svobodného života za život partnerský je totiž výměnou absolutní svobody za svobodu částečnou – zbytek je, jelikož z podstaty věci být musí, vyplněn kompromisy.

Za poslední roky jsem si proti její jízlivé filipice na toto téma vybudoval poměrně obstojnou obranu v podobě totálního pragmatismu v pojetí celé věci. Na každou otázku, která Vám ona položí, musíte poskytnout pravdivou a upřímnou odpověď, přesně tak, jak to cítíte, a časem se tato diskuze dostane do slepé uličky.

„Víš Honzíku, já bych tak ráda umřela. (Babi má poslední dobou takové funerální nálady) Ale ještě předtím bych byla ráda, kdyby sis namluvil nějakou slušnou dívku“ špitne babička prosebně.

Víte, tohle mi připomíná souboj dvou šachistů – zahájení je téměř vždy totožné, a oba čekají, jestli se dnešní partie bude v průběhu a koncovce nějak lišit od předchozích.

Jak jsem psal, nejlehčí cesta je říct pravdu. Syrovou, krutou pravdu.  „Víš babi, mně k tomu nic nemotivuje“ sdělím stařence lakonicky. „Ta vyhlídka mi nepřijde lákavá ani zajímavá, musel bych zásadně změnit svůj způsob života, musel bych dělat spoustu kompromisů, důvěřovat tomu člověku i přes svou extrémní podezřívavost, a i kdyby tohle všechno šlo a fungovalo, logické vyústění takového svazku je se zdrcující pravděpodobností dítě – projekt, který stojí spoustu peněz, nervů, času a sebeobětování –  a co je nejhorší – vlastně nevíš, jestli se na konci podaří, protože to absolutně nezáleží jen na Tobě nebo partnerce.“

A lidí už je tu až příliš, proč zatěžovat tuto planetu tvorbou dalšího?  Babička kontrovala, že o jednoho méně nebo více, to už nehraje roli. V tomto uznám, že má pravdu, přesto – kdyby lidi tak hystericky nepodléhali komické pudové potřebě se replikovat – spousta problémů moderního světa by nebylo tak palčivých, popřípadě by vůbec neexistovalo.

Tím proboha nechci znevažovat úlohu a roli rodiny, nebo rozhodnutí lidí pořídit si dítě, to je každého věc, a každý na to (bohužel!) má právo, spíše mě zaráží, jak jsem do toho společensky tlačen. Každému, co jeho jest. Někdo chce mít dítě? Super, ať jej má! Já chci dopsat tenhle článek a pak ještě napsat pár dalších. Mám skromné cíle.

Někoho baví děti, mě baví psaní – nikde jsem neslyšel, že by mladí rodiče byli svým okolím vehementně přesvědčováni k psaní sonetů či reportáží, jak já jsem babičkou přesvědčován k pořízení partnerky a dítěte. Ale můžete se na ní zlobit, když si uvědomíte, že v době, kdy přišla na svět, tatíček Masaryk kynul davům ze svého koně? To je přeci střetávání dvou světů, dvou odlišných realit.

Babička se rozhodla pro více ofensivní linii: „Rodina je základ státu“ prohlásila sveřepě, a její argument se vzedmul jako přílivová vlna.

„Ano babi, a proto je zde spousta rodin, které tento stát již tvoří“ babiččina vlna se rozbila o skálu.

Babička se nyní rozhodla pro tah dámou. Zahrát to celé na nějakou citovou strunu. „ No a řekni mi…“ začala opatrně. „Ty holky, do kterých ses….nechci říkat zabouch, to je takové pejorativní, ale prostě… ke kterým jsi v minulosti vyjádřil nějaké city, nebylo to hezké?“

Tohle byl ale brilantní tah, babi! Ty se mě vlastně snažíš dostat do situace, kdybych měl připustit, že láska JE dobrá věc, a že by to mělo být něco, po čem bych měl toužit, a díky tomu potom třeba vzniknou a stanou se i ty ostatní věci, které tolik protěžuješ!

Tak, a teď trochu povinné papinovské pseudofilozofie:

Je bezpředmětné zabývat se myšlenkou, jestli láska je dobrá nebo špatná věc, naprosto si vystačíme s tvrzením, že láska JE. Láska, respektive zamilovanost, jako iniciační fáze tohoto procesu, se stane, bez ohledu na to, jestli si to přejeme nebo nepřejeme, a často i bez možnosti to nějak významně ovlivnit. Láska je určitý druh chemické reakce, často jednostranné, ve vzácnějších případech vzájemné, a reflektuje to, jak na nás druhý člověk působí. Každý na nás nějak působí, svým vzhledem, chováním, povahou, rozhodnutími, zájmy, názory, přesvědčením a spoustou dalších faktorů.

Pokud se do někoho zamilujeme, těžko z toho lze někoho činit vinným. Pokud vaše dítě dostane ve školce neštovice, taky z toho nebudete vinit sousedovic Aničku, i kdyby za to tisíckrát mohla, protože pokud by to (bez jejího vlastního vědomého přičinění, ještě navíc!) nezpůsobila Anička, zmákne to Věrka o dva tejdny pozdějc. Nebo za další měsíc to spustí Markétka, to je přece úplně jedno, kdy se to stane, a kdo bude iniciátorem, důležité je pouze to, že se to stane.  Jenže jak rychle to začne, tak rychle (nebo ne tak rychle) to skončí – opět je jedno kdy nebo díky komu, jediná důležitá věc je ta, že i tohle se stane.

Ta nevyhnutelnost celého procesu, a zároveň jeho dočasnost je velice fascinující.

Pomalu se dostávám k meritu věci. Drtivá majorita lidí, která se zamiluje –  a prosím opravte mně, pokud se mýlím, jelikož do ní nepatřím – chce od svého protějšku dvě hlavní věci – ano, celé to zjednodušuji, takže faktory jako důvěru, upřímnost, zabezpečení, podporu atd atd. účelově vynechávám.

Je to láska a sex. Nebo takhle jsem to alespoň chápal. A pro mě jsou tyhle pojmy poměrně okrajové až abstraktní, a mé zkušenosti s obojím malé a omezené. To znamená, že jsem si k tomu v období kruciálního formování vlastní osobnosti nevybudoval vztah, tedy mi to nemůže chybět, a hlavně bych velmi pravděpodobně nebyl schopen uspokojit tuhle poptávku, což je celé umocněno faktem, že ani já sám po předmětných věcech nebažím. Což není to samé, jako kdybych je odmítal, to ne. Neodmítám je.  Jen pro mě nejsou tak důležité, a v procesu zamilovanosti jsou marginální a upozaděné.

To, po čem toužím, jsou dvě úplně odlišné věci.  Inspirace a pozornost. Vezměme si inspiraci – každý člověk na nás nějak působí, ale jen velmi malé procento lidí nás k něčemu inspiruje. Díky někomu něco vytvořit – vždyť to je nejvíc. Jak je pak možné dotyčného nemilovat?  Pokud Vás někdo inspiruje, málokdy pro to musí hnout prstem. Prostě se to děje. Podobně, jako když se zamilujete.

S pozorností je to jiné. Tu vám někdo vědomě dá, nebo vědomě nedá. Když jsem byl malý, naučil jsem se jako první z mých vrstevníků číst, a četl jsem ostatním malým dětem pohádky. Potom jsem v předškolním věku s babičkou jezdil po dovolených a ostatním důchodcům jsem zpíval nebo recitoval. Pak jsem nastoupil do školy a před třídou občas četl svoje první slohové práce. Na gymplu jsem psal na webovky sousední třídy pod pseudonymem pichlavé veršované fejetony na profesory.  Pak jsem stvořil nesmrtelnou baladu o ex-gm a na několika srazech Might and Magic a Sons of Liberty jí spatra recitoval před asi největším publikem, co jsem kdy měl.

Potřeba pozornosti se mým životem táhne jako tenká červená linie.

 A ano, občas jsem taky potkal nějaké děvčátko, a trávil jsem s ním spoustu času, a bylo to krásné, než to krásné býti přestalo, protože ač inspirace je něco, co ještě dlouho přetrvá i dočasné lidské vztahy, pozornost je jako droga – čím více jí máte, tím více jí chcete, a nakonec každý vztah s každým člověkem se začne hroutit v okamžiku, kdy se vaše priority rozejdou – najednou nabízíte něco, o co ten druhý nestojí, a chcete za to něco, co vám už nedovede dát, nebo vám to nedovede dát v míře, v jaké požadujete.

Založit tenhle blog byla ultimátní výhra nad potřebou pozornosti. Děkuju Adéle a Pavlovi, že mě do toho dokopali. Ale to odbočuji – zpět k babiččině otázce:

„Máš pravdu babi, bylo to hezké, protože jsem dostal, to co jsem chtěl – inspiraci a pozornost, a snad jsem dal taky něco zpátky. Díky tomu vzniklo několik básnických sbírek, tedy se dá říci, že jsem dostal, a i dotyčné dal –  maximum.  Jenže inspirace, pozornost, ani básnické sbírky Vám stabilní partnerský vztah ani rodinu nezaloží. Kdybych toužil po těchto věcech, musel bych změnit to, co chci, a změnit to, co dokážu dát. Což není jednoduché, pokud je to vůbec možné.

Jenže já chci poznávat inspirace, psát básničky, a snažit se pomoci lidem, kteří mluví o svých problémech, jenž často pramení z toho, že jsou zamilovaní, ale nedostávají to, co by chtěli. Možná kdyby chtěli to, co já, na světě by bylo méně lidí, méně problémů a více poezie. Takový svět by se mi líbil víc, ale chápu, že mám smolíka, a nějak si vystačím i s tímto.

Babička po utrpěné přednášce rezignovala na jakoukoliv další argumentaci. Nyní bude klid. Tak týden, dva. Potom se celá situace bude opakovat. Ono v tom stáří už ta paměť holt tolik neslouží.

To ale nevadí, nebudu ji za to mít méně rád, a věřím, že ani ona mně za to, že moje potřeby a priority při bližší mezilidské socializaci jsou prostě jen…odlišné.

Perlička na konec. Babička mi po pár zadumaných vteřinách navrhla, jestli už nechci jít, jelikož za chvíli přijde pečovatelka vykonat večerní hygienu. Když jsem se blahosklonně nabídl, že vytrvám do jejího příchodu, najednou měla urgentní potřebu podívat se, co pěkného dávají v televizi, a jelikož příliš nedoslýchá, ohulila hlasitost na takovou úroveň, že i startující raketoplán by se v komparaci s babiččinou pekelnou bednou zastyděl a schlíple odplížil.

Na babičce jsem vždy obdivoval její upřímnost. Pokud se Vás chystá nonverbálně exkomunikovat za Vaše kacířské názory, zjistíte to velice záhy.

 

 

 

 

 

 

3 thoughts on “Babička a živelná kampaň za děvčátko

  1. Potykáme, že?

    Položím pár otázek.
    Tvé dítě (řekneme dcera) by pro Tebe nebylo/a věčnou inspirací?

    Dobře tohle nebude tak moc otázka.. opravdu věříš, že lidé chtějí od svého protějšku lásku a sex? (když vynecháš ty podstatné věci jako je právě důvěra, péče atp. tak co zbude). Pokud se bavíme o vztahu s doživotním potenciálem, tak chtít můžeš co chceš. Ale synonymum pro tento vztah je láska a v tomto případě je láska celý komplex věcí (důvěra, tolerance, péče, obětavost, upřímnost, naslouchání a ze všeho nejvíce přátelství). Pokud člověk kterého miluješ není zároveň tvůj nejlepší přítel, tak je to prdlajs. Teď přijde otázka: co je lepšího, než žít se svým nejlepším přítelem?
    Láska a sex. Pche. Jak bezduché. A to píšeš poezii.

    Pozornost a inspirace, normální. Svému nejlepšímu příteli přirozeně pozornost věnuješ, stejně jako on Tobě. Člověk, se kterým žiješ, se jednoho dne rozhodl, že jsi to ty s kým chce být a stejně tak se může rozhodnout, že už s tebou být nechce. Tvým úkolem je mu věnovat takovou pozornost, aby se tak nerozhodl. Dává to smysl, že?
    Jo a – člověk, kterého miluješ, který miluje tebe a jste zároveň nejlepšími přáteli Tě inspiruje. Třeba jen tím být lepším člověkem.

    Diskuze – turn on.

    1. Ahoj Marusio,

      Teda, splnila jsi mi sen! Miluju tyto internetové disputace, a ještě k tomu, když je to na vlastní stránce. Předně se nemohu ubránit pocitu, že pod fešným pláštíkem internetové anonymity do mně tepe někdo, koho bych znal, kdyby se představil. Nedokáži totiž přijmout za svou myšlenku, že by se o mně zajímal někdo, kdo mě vůbec nezná a investoval do mě toliko času svým komentářem, který jsem si s chutí přečetl, a s ještě větší chutí na něj budu reagovat. Třeba se z toho stane konstruktivní diskuze!

      1/ Můj vztah k dětem se pohybuje od neutrálního k negativnímu. Všichni sice tvrdí, že “s vlastním by to bylo úplně jiný” ale jelikož nedisponuji dítětem, těžko se k tomuto mohu objektivně vyjádřit. Predikovat kdo bude a nebude inspirací je přinejmenším pošetilé. V mém životě byly velkých inspirací pět – všechno holky, do kterých jsem se v průběhu života zamiloval (a nezáleželo na tom, jestli to byla zamilovanost jednostranná nebo opětovaná) a potom menší inspirace – polská servírka, děvčátko v autobusu, kráska z Ukrajiny, která u mě mohla bydlet, a tak podobně. Inspiraci poznám na první pohled. Ty holky to mají v sobě. Pravděpodobně nikdy nebudu mít dceru, ani syna, ani (jak je moderní v naší zdegenerované společnosti nyní nazývat – třetí pohlaví ) tedy se omlouvám, ale nedokáži Ti na tuhle otázku dát plnohodnotnou odpověď.

      2/ Ano, myslím si to. Ano, souhlasím s tím, že láska je celý komplex a široká paleta věcí, které vyjmenováváš. Mám pocit, že takto jsem to i v tom článku uvedl, že pod pojmem láska si představuji přesně to, co jsi napsala, akorát jsem to takto dopodrobna nerozvedl.

      Co je lepšího než žít se svým nejlepším přítelem! Máš úplnou pravdu! A proto u mě dva velice blízcí přátelé bydleli a bylo to super! (Nerad užívám termínu “nejlepší” jako pomyslného zlatého piedestalu) ale prostě mám pocit, že jsem Tvoji větu “co je lepšího, než žít s přítelem” naplnil bezezbytku. Tak, a teď přijde otázka ode mně. Ale neboj, bude řečnická! Víš, proč u mě Ti přátelé měsíce bydleli? Víš proč u mně teď bude bydlet další? Protože všem třem vybouchly jejich dočasné, pomíjivé partnerské vztahy z různých důvodů. A najednou byli v rejži, život se jim převrátil naruby, spoléhali se na něco co nevyšlo. Nehodlám dělat stejnou minelu, skutečně ne. 🙂

      Tedy jsme se shodli na tom, že pod pojmem láska si oba představujeme víceméně to stejné. Najednou tedy můj postoj nebude snad “tak bezduchý” jak jsi vyjádřila v závěru druhého odstavce. Ano, píšu poezii. Miluju poezii. Nechápu ale tu souvislost, kterou jsi uvedla. Poezii muže psát kdokoliv, apriori se neočekává, že lidé, kteří píší poezii jsou milující monogamní partneři a vzornými rodiči. Většinou je to právě naopak – jsou to zapšklí, cyničtí kverulanti a misantropové zarputile uzavření do vlastních světů. Jejich schopnost psát poezii to přece vůbec nenarušuje ani neovlivňuje. Jsem moc rád, že jsi mi napsala, vážím si toho, a nerad bych Tě urazil, ale prosím, ta poslední věta s tou poezií byl fakt nesmysl.

      Pozornost a inspirace. Ano máš pravdu, svým přátelům pozornost věnuji, stejně jako oni mně. Ale rozhodně ne o každém bych byl schopen napsat báseň. Popravdě kamarádům píšu občas nějaké verše k narozeninám, kamarádkám takové nějaké romantické říkačky, ale záleží na konkrétním člověku. Nefunguje přímá úměra, že čím víc pozornosti od někoho dostávám, tím větší je pro mě inspirací. Často pro mě byla inspirací žena, kterou jsem vůbec nezajímal, nebo jen velice okrajově.

      To co píšeš dává smysl, ano. V partnerském vztahu určitě. Já žádný takový nemám, tedy když píšeš “Tvým úkolem je…” odpovídám “Mým úkolem není” ale samozřejmě chápu, že to nemělo být bráno takto vztahovačně na mou osobu, a omlouvám se za začínající jízlivost, toho zapotřebí není. Pak bych Tě mohl odradit od další zprávy, a to bych velice nerad.

      “Člověk, kterého miluješ, a zároveň jste nejlepšími přáteli Tě inspiruje.” píšeš. Asi ano? Nevím? Bavíme se stále o současném světě, nebo jsme se přesunuli do magické země nezemě, kde se prohánějí jednorožci, Zeman je milým prezidentem, pivo stojí zase dvacku, a neplatí zde příslovi “homo homini lupus” Je to podobné jako s tou dcerou. Nemůžu se Ti objektivně vyjádřit k nečemu, čím nedisponuji a co jsem nezažil. Ale nebudu tu ani fňukat, jak je život ke mě zlý a nespravedlivý, a jak mi do cesty házel jen roběny s pokřivenou duší, a já bláhový naivka dojel na “Rob čertu dobře, peklem se Ti odmění!” Vůbec ne, takový tyjátr by byl velice nemístný – podobně jako lkaní jedince, který žehrá na to, že nevyhrál loterii, a přitom ani nevsadil tiket. Ja neám neúspěch u žen. Já jen nedělam nic pro to, abych vůbec nějaký úspěch zaznamenal. Já o ženách potřebuji psát. Potřebuji je obdivovat, občas s nimi trávit čas, nechat se jimi inspirovat, potom poděkovat a zase jít dál.

      Jak píše Nezval v básni Sbohem a Šáteček:

      Bylo to překrásné, žel všechno má svůj konec
      Mlč umíráčku mlč, ten smutek já už znám!
      Polibek, kapesník, siréna, lodní zvonec
      Tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám…

      A k Tvé poslední poznámce o tom, kdo bude navštěvovat v LDN mě… inu, dám Ti sem zase jiného mého oblíbeného klasika, Karla Kryla a úryvek z písně Jedůfka:

      Pro Moniku arseniku,
      kapku rtuti, a co víc,
      do košíku otrušíku
      nebo odvar z makovic.

      Vezmi k tomu špetku bromu
      nebo utrejch z balíku,
      přidej k vínu kromě blínu
      trochu maggi z rulíku.

      Až dozpívám koledu, tiše zesnu po jedu,
      statní ptáci – funebráci uloží mě do ledu.

      Tím jsem chtěl říct, že po LDN netoužím, a pokud se můj život bude ubírat tímto směrem, volím smrt velkého Hannibala! 😀 Vše je dočasné, není třeba příliš lpět na chátrající tělesné schránce. A ne, nejsem hinduista, nevěřím v reinkarnaci, a jsem smířenej s tím, že po smrti nepůjdu do nebe, do pekla, ale ledatak doprdele 😀

      Milá Marusio! (hele, to je fakt jméno? V jaký řeči?) Vidíš, jak jsem se tu rozepsal… jsi inspirativní! Dík! A vidíš, jak mi to jde i bez toho, abych Tě znal (Pokud Tě tedy již neznám) a chtěl bych Ti velice poděkovat, že sis našla čas zanechat mi tu tento svůj vzkaz, a doufám, že moje odpověď Tě uspokojila – pravděpodobně ne po stránce názoru – ten máme každý svůj, ale pluralita je důležitá! Ale neodpustil bych si, kdybych Tě prostě jen tak zpupně odignoroval. To je neslušné.

      Prosím, budu moc rád, když v této rozpravě, nebo v jakékoliv jiné, budeme pokračovat! Moc mě bavilo to číst i psát, a chci říct, fakt děkuju – vím, že jsem byl místy takový ironizující hajzlík, ale snad to nebudeš brát zle. Lidsky mě srdečně potěšilo, že někoho zajímají moje názory na tato témata a svými otázkami mě vyzval k jejich zodpovězení.

      Snad v tomto budeme pokračovat, já v tom vidím potenciál. Do té doby, měj se krásně!

      Papin /Kovákový princ / Ten divnej kverulant, kterej je určitě ještě panic / you name it 🙂

  2. Sakrá. Zapomněla jsem ještě na jednu otázku.
    Kdo bude v LDN navštěvovat Tebe?
    Bez děcek nebudou další děcka. Takže žádná vnoučecí společnost.

Napsat komentář: Papin Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Theme: Overlay by Kaira Extra Text
Cape Town, South Africa