Hele, tohle bude populární básnička, věřte mi. Dneska jsem dočetl 70 básní z podsvětí věčného studenta Roberta Davida, od Nezvala, a tam jsou takovéto krátké, úderné básně. A tak jsem si jednu takovou tématickou zkusil.
Babička se ptá
Proč já nenajdu sobě ženy
Proč žiji sám, jako ten bloud
Jsem prý pacholek rozjívený
Však připravený na chomout
Mám jako ryba s proudem plout
Ať lidmi nejsem vyvržený
Rod náš nenechat zaniknout
A potomstvem být zajištěný
Ach, jak příkrý je tento její soud!
Copak neráčí si vzpomenout?
Když byl jsem touhou uchvácený
Když hlavu popletly mi ženy
Pro lásku já hořel jako troud
A nedalo se mi vyhasnout!
Však potom přišel chladný proud
Růžové brýle šly pryč ze scény
Já zrak svůj mohl rozvinout
A zjistit, jak jsem pomýlený!
Vždyť její duše – temný kout
A její slova jak pár pout!
Tu byl jsem jako vyměněný
Tu mohl jsem se zase hnout
A svoboda měla nové ceny
Už nechtěl jsem ji odvrhnout!
A tak žiji sám, jako ten bloud
A babička mi dělá scény
Že nechce se mi pod chomout
Že jsem pacholek rozjívený