Víte, rád tak nějak píšu o čemkoliv. Ale nejradši jsou to básně o těch pár ženách, které jsem měl (občas mám a třeba i budu mít dál) to štěstí potkávat. Každá ta žena se naprosto lišila od té předchozí téměř ve všem, ale jedno měly vždy společné – všechny v sobě ukrývaly nejvyšší stupeň krásy – krásu inspirativní.

Šance, že by tento blog vznikl bez jejich, ač leckdy pomíjivé, přítomnosti v mém životě je podobná, jako že do Vás uhodí blesk, když Vás bude žrát žralok (zamiloval jsem si tohle přirovnání, díky Tome!)

Tohle je o jedné z nich. Vlastně je to poměrně čerstvá věc.

 

Tajemství

 

Než odhalím Tvé tajemství

Chtěl bych se s Tebou dále vídat

Jsi tichou hymnou na ženství

Jsi ukončená panychida

 

Z Tvých očí to chci vyvěštit

Co blyští se mocí oslnivou

Jako dva smaragdy na dešti

Jako rosa, když se setká s nivou

 

Či zpovídám tu řeku plamennou

Jež šarlat klade na Tvou tvář

Než steče Ti po ramenou

Než zhasne její rudá zář

 

A pokud nenaleznu odpovědi

Tak Tvé rty – tu tenkou linku

Musím dostat ke zpovědi

Než dojíš druhou palačinku