Herní /retro/ recenze: Commandos II: Men of courage

Víte, málokdy jsem chtěl od rodičů vůbec něco. Co jsem ale fakt chtěl, fakt moc chtěl, byla Commandos jednička. Moje první skutečná velká hra. Mámě ji tenkrát vypálil na cédéčko kolega z práce. Už je to dvacet let. Ugh, obludná číslovka. Commandos jednička byla ve své době absolutním fenoménem, vzpomínám si, jak jsem to poprvé viděl u Mekouše a pak, když jsem měl svojí vlastní zbožňovanou kopii, se na to ke mně chodili dívat spolužáci Vopes, Adam a Mišut. Ó jaká nostalgie!

Dokonce jsem si vedl takový Commandos zápisníček, kde jsem si psal, jak se dělají mise, nebo jak mě Mekouš vyhejtoval, když jsem mu poradil, aby si hru uložil v pozici, ze které se pak nedokázal prostřílet. Zlý, zlý Papin.

Ke Commandos dvojce jsem přistupoval se značnou nedůvěrou skeptika, který je často přezíravý vůči jakýmkoliv sequelům, anžto tyto neduživá pokračování často za cíl mají pouze vydojit další valníky peněz z naivních důvěřivců, kterým se líbila původní hra – se kterou to často má již pramálo společného.

Tedy Commandos dvojku jsem poprvé dohrál až na gymplu. Podruhé na víkendových počernických směnách v Coca Cole. Potřetí před týdnem. Ta hra si prostě zaslouží svůj článek. Bude to sice strašný retro, ale stejně to udělám.

O čem je tedy koncept Commandos? Máte malý tým elitních vojáků, ve kterém platí „ten umí to a ten zas ono a dohromady udělají moc“ kteří jsou na tajňačku posláni na území, které ovládá nacistický nepřítel, aby mu zničením nějakého strategického cíle, osvobozením zajatců, nebo třeba vykucháním generála kapitálně uškodili v probíhajícím konfliktu druhé světové války.

V Commandos dvojce ovládáte následující postavy:

 

Green Beret – Jack „Tiny“ O´Hara – V podstatě hlavní tvář Commandos, versatilní irskej vazoun co může protivníka podřezat, nalákat na zvukovou návnadu, nebo se téměř kdekoliv v přírodě zakopat do země.  Může také šplhat po sloupech a je to druhý nejrychlejší běžec.

Sniper – Sir Francis T. „Duke“ Woolridge –  V jedničce měl neskutečně úchylnej hlas, a ačkoliv postava se sniper puškou se vždy hodí, poté co vyplácal všechny náboje, byl zadarmo drahej. V pokračování, o kterém je tento článek, je mnohem užitečnější – může totiž sbírat nábojnice padlých nepřátelských sniperů, nebo tyto nacházet v bednách. V osmé misi „Saving Private Smith“ exceloval – proplížil jsem se za nepřátelské linie a potichu s ním oddělal celou rotu.

Mariňák – James „Fins“ Blackwood – Klasická potápka, Australan co hází nože, ovládá čluny, lodě, harpunu a likvidaci vodních min. Ve dvojce užitečná postava, v jedničce naprosto zásadní, jelikož se tenkrát Commandos báli vody. V prvním dílu s ním šel skvělý trik – při dobrém načasování, kdy si potápěč balil člun a zároveň do něj vstupovali ostatní členové týmu, si je sbalil s sebou do batohu a následný přesun pak byl mnohem pohodlnější záležitostí.

Sapér – Thomas „Inferno“ Hancock – Brit s blembákem a zvučným YESAAAAR si mě získal už v jedničce. Já nikdy nebyl moc na stealth akce, ale granáty, dynamity a dálkově odpalované trhaviny – to je šálek mého čaje!  Ve dvojce navíc může ovládat i Panzerfaust, plamenomet, (jak by řekl Danny: jednoho grilovaného Hanze poprosím! Řekl jsem propéct, né připálit!) sbírat další granáty, odhalovat miny (nášlapné i protitankové) zneškodnit je, vzít a znovu někam položit. Díky němu můžete střílet z tanku. Tento chlapík prostě válí. Vždycky jsem měl radost, když jsem jej nafasoval do mise a hojně jsem jej využíval. Nově může házet granáty i do dveří a oken, a to je schopnost, se kterou jsem rozhodně nešetřil.

Řidič – Sidney „Tread“ Perkins – Jediný Američan v týmu, co umí ovládat jakákoliv vozidla a v jedničce jediný, kdo může použít samopal. Vývojáři si dobře uvědomili, že tato postava kromě toho, že odveze z mise celou squadru, není příliš užitečnou (což neplatí, pokud se mu podaří ukrást tank, pak jeho důležitost – stejně jako mortalita náglů – raketově vzroste!) a do dvojky dostal nové schopnosti.  Koktejl Vasjy Scryabina, kterého svět zná spíše pod jeho „Nom de Guerre“ Molotov, je vítaným přídavkem do jeho arsenálu.  Kouřový granát jsem moc nepoužíval, a uspávací bombu vlastně taky ne – nehraju to na pussy stealth, ale pořádnou akci! Přesto neříkám, že je to špatný, tajnosnubní tichošlápci to určitě využijí. Řidič může také natáhnout provaz (a Sapér na něj připevnit granát) což je výborná past.

 

Špión – René „Spooky“ Duchamp – Tahle hra potřebuje žabožrouta!  Špión je pravděpodobně nejdůležitějším členem party, a pokud jej máte, hra se výrazně zjednoduší.  Jediné, co musíte udělat, je spoutat nebo rovnou picnout nějakého generála a svlíknout ho do trenek. Protřelý frantík si následně navlékne jeho uniformu se všemi vyznamenáními, řády a válečnými kříži s meči a diamanty, a čile se pustí do šprechtění s obyčejnými soldáty, kteří úslužně vykonají, co jim tento falešný oficírek nakuká.

Klasika je tedy zakecat se s mrzkým vojínem či četařem, a poslat ho zkontrolovat prostor „támhle v tom temném rohu“ kde mezitím mariňák nebo baret brousí hladové dranžíráky. Špión rovněž disponuje lahvičkou s jedem (dá se doplňovat) a pokud aplikujete dvě dávky do žil náhodného Jürgena, spolehlivě jej to uspí a můžete ho svázat. Pokud dostane o jednu dávku medicíny více, už se neprobere nikdy.  Tento Francouz má navíc naprosto kouzelný anglický přízvuk.  Po Bombermanovi moje druhá nejoblíbenější postava.

Zloděj – Paul „Lupin“ Toledo – Zlodějíček nebyl součástí původní hry, ba ani datadisku Beyond the Call of Duty, je tedy zbrusu novým přírůstkem do Commandos party.  Jeho schopnosti ocení hlavně hráči, co preferují tichý a nenápadný styl hry, (což mě vylučuje) jelikož zloděj může šplhat po budovách, skákat a vyskakovat z oken, paklíčem otevírat truhly či trezory a je to rovněž zdatný kapsář. Sice může okounějícímu náckovi uštědřit čenichovku, ale už je neumí svazovat, tedy není příliš vhodný k sólo operacím.  Zloděj je suverénně nejrychlejší postavou, na hlavu poráží i původního šampióna v této disciplíně – korbiče Bareta.  Sniper ho prostě netrefí a patrolující hlídky s puškami nebo samopaly mají stejný problém. V budovách se může schovávat pod postele.  Stejně jako Špion je i Zloděj národností Francouz. Z jeho „Grrrýýýn Beréééé!“ (při oslovování hromotluka Bareta) se směju doteď.

Natasha „Lips“ Nikochevski – Rusovlasá kočena z východu! V původní hře se nevyskytuje, v datadisku k ní však už ano, a do Commandos dvojky se dostane přesně na tři mise. Je to totální kombinace špióna a snipera. Nejdřív láká Němčoury na svůj půvab a šarm, a pak je picne odstřelovací puškou. Do každé mise dostane hot kostýmek, který funguje podobně jako právě Špiónova uniforma.  Díky svojí versatilitě je schopná většinu situací řešit sama, ač neumí omračovat ani svazovat.

Pes Whisky  – Psíka dostanete hned v první misi, když jeho původní majitel – francouzský odbojář – ve spárech Němců neslavně zakokrhá. Hodí se přesně na dvě věci – přenášení předmětů mezi členy a štěkání, které pouta pozornost stráží. (Takže si nevšimnou letícího nože /granátu / Molotovu)

Oproti původnímu dílu se významně zvýšila interakce s prostředím a protivníky – Zatímco v prvním díle jste mohl mrtvoly pouze odnášet, popř. nacpat do sudu (Orličtí vrazi approve) tady je můžete svlékat z uniforem, brát a používat jejich zbraně, házet před ně krabičky s kuřivem či flašky s vínem (do kterých nejdřív přimícháte záruku povedeného rande – Rohypnol.) Můžete nahlížet do budov, házet do dveří a oken výbušniny, nebo pěstičkou klepat na stěnu, aby se zvědavý nácíček přišel podívat, co je to tam za hluk a následně tou pěstí dostal přes čenich.

Chtěl bych nyní rozebrat mise, protože jsou zábavné, pestré, rozmanité a většinou docela dlouhé. Je jich celkem deset, plus deset bonusových (Ty jsou krátké) Bonusové mise odemknete tak, že sesbíráte všechny útržky obrázku. V počátečních misích je útržků třeba jen šest, v předposlední ale klidně třicet čtyři, a sebrat je všechny je porod. I tak jsem to ale udělal. Za bonusové mise nedostanete hodnocení, ale jeden dokola se opakující metál, který si pak můžete prohlédnout ve vitrínce.

Na úvod Vám hra nabídne dvě tréninkové mise, kde si můžete osahat základy ovládání a herní principy. Určitě se to hodí, a pokud jste nový hráč, nepřeskakujte to. (Pokud to teda vůbec jde) Po dohrání těchto dvou tréninkových misí jdete rovnou na věc, aneb sladká Francie potřebuje píchnout!

 

1/ Night of the Wolves

V této misi máte Zloděje a Natašu, ani jeden neumí svazovat a Nataša ještě nemá odstřelovací pušku, takže využijete pouze její du…vtip při získávání pozornosti patrolujících nacistů. Tohle byla snad jediná mise, kde jsem nemohl využít svůj modus operandi Viktora čističe a tuze mě to hnětlo. Mně prostě ta stealth akce nejde a ani vlastně nebaví. Jenže zde nemáte na výběr. Mise se odehrává v La Pallice  – což je francouzský přístav zabraný Němci, a máte zde ukořistit z trezoru generála přístroj Enigma a šifrovací kódy a potom se zmocnit rádia a zatelefonovat na HQ, že kódy jsou v kapse. Žádnej med.  Celá mise se odehrává v noci, takže mizerná viditelnost taky nepřidá. No dycky jsem to nějak splácal, ale teda kdyby každá mise byla takováto, můj zájem o tuto hru by se tak po třetí misi vypařil.

 

2/ Das Boot, Silent Killers

Na malebný francouzský přístav přišlo ráno a s ním i další členové Commandos! Konkrétně Potápěč, Sapér a Špión.  Zloděj se mezitím schoval pod postelí a Nataša vzala kramle. Tahle mise je velice dlouhá a rozlehlá. Zatímco v úvodní misi vidíte pouze fragment námořní základny, zde je celá a Nacisty se jenom hemží. V moři jsou miny, na souši další miny, obrněný transportér patroluje před základnou, na střechách hlídkují odstřelovači, jsou zde protiletadlová děla, bunkrové komplexy, početné hlídky i korzující jednotlivci.

Jenže zde již mohu rozehrát svojí oblíbenou strategii a vyhubit vše živé a nejlépe u toho nadělat ještě pořádný kravál.  Prostě totální opozitum toho, jak by se to mělo hrát (a hra mě za to bude konstantně trestat – k tomu se dostanu později) Tedy kombinací Sapéra a Špióna, který brzy po začátku mise dostal z šatiček koženého oficíra, jsem metodicky vyhubil celou základnu. Na konci zbyly doky. Další obrovský vnitřní prostor, kde musíte zachránit kapitána a členy posádky (je jich tak patnáct – a ano, musíte je odvézt všechny) Pušky a granáty naštěstí řeší všechno. Tahle mise mi zabrala asi úplně nejvíc času ze všech, a to byla hned druhá v pořadí.

 

3/ White Death

Další mise, která je lineární a přímo navazuje na předchozí dvě. Po animaci, když vyplouváte z přístavu, se všechno zdá suprový, jeeenže… Vaši ponorku zachytí nějaká obří loď v severním ledovém oceánu, zajme téměř všechny Vaše muže po krátké přestřelce, a hlavně je kurevská zima!  Jediný, kdo se vyhne zatčení je potápěč, a prvních 15 minut čistíte vnitřek ponorky a okolní domky na pevnině, abyste osvobodil kámoše. Do toho musíte najít polární obleky, jinak prostě zmrznete jako rampouch.  Nejen, že opět musíte ukrást stroj enigma a dešifrovací kódy, ale stejně tak je zase zapotřebí osvobodit posádku ponorky, kapitána, a pořádně tu loďku rozjebat výbušninami, aby neprudila a nezachytávala nebohé malé ponorky, jako byla ta Vaše.  Rozjebat něco výbušninami mi vždycky šlo, a jelikož zde máte stejnou partu jako v misi předchozí (logicky) zase jsem to celé vyčistil se špiónem a sapérem.

 

4/ Target: Burma

Trochu jsem se bál, že milou ponorku opět někdo drapne: D Ale ne, tentokrát se celé dějství přesouvá do Barmy, kde to rulují Japončíci, takže kromě decimaci náglů si užijete i řezničinu rákosníků, no neber to! Svojí premiéru si zde odbude řidič a sniper, a doplní jej zloděj s baretem. Tahle mise oplývá architektonicky krásnými budovami, vlastně půlku hraní jsem se kochal stavebním fištrónem Asiatů. Cílem je osvobodit duchovního vůdce místního hnutí odporu a zároveň zabít Tyrana (on se vážně tak jmenuje – the Tyrant) který město ovládá.

Myslíte si, že Tyran někde sedí, pošlete snipera, a ten ho vyřídí? No hele ani ne. Nejdřív musíte překecat jednoho z účastníků odboje aby ho přilákal zpátky do města, načež ten chuj přitáhne s obrovskou armádou, která čítá nejen obyčejné vojáky, ale i granátníky nebo odstřelovače. Tedy vyklonit se se sniperem a snažit se ho zabít z okna není dobrý nápad – letící granát totiž potkáte mnohem dřív než samotného Tyrana, který se samozřejmě srabácky ukrývá na chvostu celé skupiny.  Mám vzkaz pro lidi, co tuhle hru hrají bez zabíjení a Japonce pouze potichu svazují – dobře Vám tak! Invazní armáda je zase všechny osvobodí, a všichni tam zmatečně pobíhají jako mravenci, když jim rozkopete mraveniště. A jo, jsou taky tak nějak podobně nasraný.

Takže nejlepší metoda je prostě si zalézt do nějakého domku, namířit na vchod vším, co máte po ruce, a počkat, až si Japonci přijdou sami pro smrt. Cokoliv jiného se mi ukázalo jako neefektivní. V momentě, kdy je Japonců na mapě málo (a v budově s Vaší jednotkou naopak mrtvol hodně) je čas vystrčit růžky a odkráglovat zpupného Tyrana.  Tyran je posera, zaleze si nakonec jako šváb do rohu, kolem sebe nahází další postradatelné bodyguardy, a musíte vystřílet minimálně tři čtvrtiny korzujícího invazního vojska, než se mu i s takovým odstřelovačem přiblížíte na dostřel. Potom jen sbalíte budoucího dalajlámu a ujedete po řece. Takhle se to dělá!

 

5/ Bridge over the river Kwai

Mise, inspirující se knižní /filmovou předlohou stejného jména. Máte Bareta, Řidiče a Zloděje.  Co naopak nemáte, je šajn jak vyhodit obrovskej most do luftu, ale přes řeku (ve které plavou krokoušové, co se do Vaší jednotky radostně zahryznou, pokud jim dáte možnost) rychtuje nějaký namistrovaný Japončík chudáka britského vězně, který ví o konstrukci mostu všechno, protože žlutý hlavy tomu pendrek rozumějí.  Jedna z lehčích misí. Teda pokud to hrajete jako já – Molotov pro všechny, a na koho nezbyl, tak rána z pušky jako cena útěchy. Pak už jen sledujete, jak si to mašinka namíří střemhlav mezi ty krokodýly tam dole, bo most jí jaksi zmizí pod koly. Tomu říkám pech.

 

6/ The guns of Savo Island

Tahle mise je o poznání těžší.  Sice máte Potápěče, se kterým lze docela slušně škodit na břehu, ale jen než jsem se na ten ostrov dostal, tak mi to zabralo ranec času. Kromě sniperů a patrolujícího člunu, jenž má proti tomu Vašemu nefér výhodu v podobě kulometu, jsou zde ještě minometná hnízda a chlapíci s dalekohledem. V momentě, kdy někoho zmerčí, jste v rejži, bo už Vaším směrem letí výbušný projektil a je vymalováno. Ani poté, co dostanete na břeh ostatní členy party- Bareta, Sapéra a Řidiče, není zdaleka vyhráno. Japončíků je zde snad ještě víc než na Staromáku, a ostrov navíc disponuje rozsáhlým systémem podzemních chodeb a katakomb.

Musíte navíc zachránit pilota, nebo na tomhle ostrově zkejsnete jako Wilson, což je nějaký domorodec, co byl dřív voják, a můžete ho použít na upoutání pozornosti Japonců. Prostě zarostlej Robinson co hraje na trumpetu. Takovej trochu non- Commandos prvek, ale nebudu lhát, párkrát se hodil, když jsem se potichu připlížil, abych omráčil a odtáhl vojáka, co se zrovna nedíval  mohl jebnout granát mezi pět rákosníků, a pak počastovat Molotovem další čtyři, co se přišli podívat.  Sekundární cíl této mise je štípnout velkou sošku zlatý vopice a odfrčet s ní letadlem. Dobrej bizár, to zase jo. Drahou sošku opa může mimochodem nosit jenom lamželezo Baret, od toho tam tak nějak v té misi je, jinak jsem ho téměř nepoužil. Ono když máte pana Granáta a pana Molotova, nic víc ke štěstí už nechybí.

 

7/ The giant in Haiphong

Poslední Pacifická mise. Jste ve Vietnamském městečku, které sousedí s velkým přístavem, kde kotví obří japonská letadlová loď, na jejíž palubu se máte dostat a domrvit nějaký jejich prototyp, bo je asi moc dobrej a hrozí, že by mohl jít do sériové výroby a nadělat brajgl.  Začínáte jenom s Baretem (Asi aby se ukázalo, že umí něco víc než jen nosit zlatý vopice) a musíte postupně zkontaktovat Zloděje a Sapéra, kteří se skrývají v muničním skladu, no a ryšavou flundřičku Natašu, která už čile nabízí místním domorodcům svojí sovětskou pičku, protože kontakty, zbraně a munice jsou potřeba, a poctivý pich dělá divy! Hrál jsem to podobně jako většinu ostatních misí. Baret brzo zrekvíroval flintu a s ní jsem vydláždil místní ulice spoustou těl těch darmošlapů. Nataša si sem tam taky někoho odsnajprovala, aby se neřeklo, že přijela jen na jebačku, a v momentě, kdy jsem měl k dispozici Sapéra, nezůstal jsem nic dlužen jeho přezdívce, a rozpoutal pořádný INFERNO. Granáty přes stěnu, granáty do okna, do dveří, Japoncům za kalhoty… prostě všude.  Potom ještě odpálit pár plastických trhavin a je hotovo, vracíme se do Evropy.

 

8/ Saving private Smith

Protože „private Ryan“ by bylo moc cheap. A Ryan určitě nebyl jediný americký vojcl, co potřeboval vytáhnout z bryndy. Takže máme Smithe. Teda nemáme. Zatím!  Mise se odehrává v městě Cherbourg ve Francii, kde nácíčci skřípli Američany, a solej to do nich ze všech stran. HQ poslalo na misi Bareta (ten řimbaba se taky přisere všude!) Sapéra (I love you more and more, pal!) Snipera (Většinou jsem zbytečnej, ale tady se Ti budu hodit Papíku!) a Zloděje (Většinou jsem zbytečnej a tady budu opět zbytečnej, Papíku!)

Jako kdyby ta hra zlodušsky tušila, že první věc, co chci udělat, je mrdnout granát doprostřed náměstí, tak hned na startu náglové zajmou všechny kromě Zloděje. Ooo bože. Takže začíná lezení po stěnách, schovávání pod postele, omračování bez možnosti poslat skopčáky první třídou do Valhally, a spousta načítání, jakmile fritzové zlodějíčka objeví a dají mu dršťkovou.  Když osvobodíte zbytek týmu, je tahle mise poměrně snadná.

Sniper tady skutečně exceluje a protože Němci jsou příliš zabrání do ofenzívy, ani si nevšimnou, že jejich parťáky opouští základní životní funkce.  Pokud nasbíráte všechny části obrázku, tak nedostanete bonusovou misi, ale tato se prodlouží o pěkně vypečenou invazi (podobně jako v Barmě s Tyranem) ale tady máte i tanky, teda spíš oni mají tanky, a je to takové celé nepěkné. Načítal jsem to tak patnáctkrát, než jsem našel ideální strategii, aby z mého týmu všichni přežili, a z toho jejich…. No, tam to s tou životností nebudeme přehánět, žejo.

 

9/ Castle Colditz

Řekl bych, že nejlepší a nejzajímavější mise vůbec. Nacházíte se v Německu, kde si nácíčci udělali zajatecký tábor pro důstojníky z krásného (a velice, velice rozlehlého) zámku Colditz.  Je to vězení přednostně pro ty, kteří už z nějakého lágru utekli. Máte Špiona, Snipera, Bareta, Řidiče a Zloděje. Nééé vlastně počkat. Zloděje mají Němci! Dokonce stojí před popravčí četou, protože si svůj hvězdný moment vybral v misi předchozí a v této mu štěstěna ukázala holou prdel, zatímco Náckové mu ukázali, že Reich má ještě pořád dost pušek, hahaha.

Pokud tedy ten úvod nějak kruciálně pokáknete, Zloděj schytá půltucet kulí do kožichu. Né, že by mi ho bylo líto, ale jen než se dostanete do samotného zámku, zabere Vám to dobrou hodinu. Mapa je fakt obrovská a každý člen Commandos začíná na jiné straně. Až zachráníte zloděje (moje oblíbená metoda je vrhnout na popravčí četu jeden Molotov, a potom se kochat, jak rozverně plápolají a skučí) ocitnete se na nádvoří zámku. Nejdřív je potřeba zrekvírovat supertajný plán připravované německé jedovatosti (aneb naposled Vám naflušeme do ksichtu, než nás donutíte zavřít krám) a odvysílat jej na velitelství. Plán mají tři vrcholní vojenští představitelé – tuším, že jeden Generaloberst, Generálmajor, a Feldmaršál.  To, že supertajnou depeši si hoši nastříhali na třetiny, je všechno krásný, ale že si to každej dá do pláště a ten ležérně pověsí v kanclu, to by z vás Áda neměl radost, páni!

Colditz je fakt obrovskej, často jsem se tam ztrácel. Přijdete do jedné místnosti, která ústí do dalších pěti, a v každé z těch pěti jsou další troje dveře a tak dál. Tohle je fakt tak pochcanej labyrint, že i antickej Minotaurus by se v něm ztratil, natož spojenečtí vězni. A tím, se dostáváme k druhé části mise. Pokud se cejtíte, můžete všechny zdejší zajatce osvobodit. (Pokud ale nechcete, tak to nemusíte dělat) Je to teda každopádně frustrující. Svlíknout přesně šestapadesát nacistů z uniforem, co s láskou v Porýní ušila Magda, Gerda, a skrytý homosexuál Jürgen, ještě není takovej voser, to se ještě dá. Němců se válí všude plno, tady nás bota netlačí. Ale najít všechny spojenecké povaleče, tak to je vážně za trest. A ten trest je větší, než co tam dostali ti vězni.

Možná jsem to ještě nezmiňoval, ale Colditz je fakt obří pevnost, dřív byste našli Černocha na dně propasti, a to by se ještě mohl pomazat kolomazí a krémem na boty, a stejně by byl transparentnější než spousta těch vězňů, kteří svojí záchranu teda vůbec neusnaďnujou. Naopak to vypadá, že se jim v zámeckým lágru libí, a vy jim můžete vlízt na hrb i s uniformama. Jak jinak si vysvětit, že místo toho, aby se k vám vězňové nadšeně hrnuli a trhali Vám kvůli uniformám ruce, jen tak se letargicky poflakují, spí, předstírají práci a podobně. Je to parta nevděčných kverulantů a všechny je najít mi trvalo déle než celý ten předchozí úkol s depeší a jejím odvysíláním.

 

10/ Is Paris Burning?

Tak, a konečně se dozvídáme, o co šlo v depeši z Colditzu. Nezbedný Adolf se rozhodl udělat poctivej cosplay císaře Nera, a vypálit tentokrát Paříž místo Říma, kde už to plešatej Důče má stejně sečtený. Takže nechal Paříž podminovat, a rozbušku má nacistický vojenský velitel města ve svém velitelství v hotelu.  Myslím si, že Hitler celou tu dobu závistivě sledoval vítězné tažení mých Commandos, a dovtípil se, že primární roli v mojí strategii hrají různé výbušniny, granáty, dynamity, plastické trhaviny, třaskaviny, či v případě Molotovu – zapálené lihoviny – a sprostě mě začal kopírovat, tolik k jeho vypečenému kousku s Paříží. Jenže Commandos se jen tak nedá, a do této mise dostanete úplně všechny. I toho psíka nezbedníka z první mise.

Leč stejně jsem používal pár postav – potápěče kvůli vrhacímu noži, Špióna kvůli čistce strategických pozic, Snipera ze stejného důvodu a Sapéra na vše ostatní.  Tahle mise je jednodušší než Colditz, a i než jiné mise – v momentě kdy Řidič ukradne Panzer III a Sapér z něj střílí, můžete projet Paříží a vymýtit vše živé. Únos tanku je taková Commandos klasika a v každém Commandos by se měl aspoň jednou objevit. Je to takový godmode cheat.  Zvláštní je, že se zde nenachází jediný civilista. Pařížské budovy a samotný hotel není tak rozlehlý jako Colditz. Navíc zde již operuje naše sovětská rozkuřovačka Nataša, která chce, aby si hoši s orlicí na čapce naposled trochu zalaškovali, než poletí do peklíčka.  Mise končí obsazením Eifellovy věže, která je obrovská a několikapatrová, a je tam samozřejmě víc nacistů než nyní turistů. Takže nakonec se všemi vyšplháte až na vrch, přiletí vzducholoď, vyhodí provazový žebřík, a  tamtadadá! Dohráli jste druhý Commandos.

Na konci každé mise je hodnocení. A to hodnocení prostě straní hráčům, kteří to hrají jako připosraný tichošlap, co slíbil manželce, že přijde domů z hospody po půlnoci, jeeenže jsou čtyři ráno a on ani nedejchá, aby litou saň nevzbudil a ráno to nějak uhrál.  Tedy hodnocení má několik kolonek, ve kterých můžete získat jednu až pět hvězd:   Jak dlouho Vám to trvalo, počet zabitých nepřátel, splnění primárních a sekundárních cílů, jestli vás u toho viděli, zbavení se nepřátel potichu, zbavení se nepřátel bez použití zbraní, obdržené zranění a navštívená místa.

Občas jsem dostal plný počet za čas, za cíle nebo za ta navštívená místa. Naopak za obdržené zranění jsem měl guvno – většinou jsem rozpoutal s nazi boys plnokrevnou přestřelku a potom pumpoval lékárničky. Moje demoliční strategie kombinovaná s postupem Viktora Čističe (zahub vše živé i v místnostech kam nemusíš) mi pokaždé vynesla plný počet hvězdiček za zneškodněné nepřátele.

Jenže pak už šly do popředí další nuly – jedna za až výsměšnou absenci stealthu a plížení, jedna za tiché zneškodnění soupeře, a pak mě hra klepla přes prsty za nadměrné používání střelných zbraní. Tak to sorry, ale je snad moje věc, jak tu misi dohraji, a co na tom, že Náckové ode mě mnohem častěji fasovali poctivou kulku, než roubík přes ústa. Tedy jsem hru dokončil jako nějaký bídný poručík či tak něco. Nepotřebuju bejt Polní Maršál, mít od královny šlechtickej titul a půlku hrabství York k tomu, ale kurva, PORUČÍK?  Vždyť jsem poslal k pánu bohu tolik Němců, že se nyní jedná o ohrožený druh!  No dobře no, vděku se tady člověk evidentně nedočká pf, pf!

Závěrem bych chtěl říct, že i po dvaceti letech mi grafika této hry přijde velice milá, hodně změny doznaly animace postav – pokud nágla trefíte do bříška, začne se pomalu kácet, klesne na kolena a pak zdechne.

Soundtrack ke Commandos 2 je ještě lepší než grafika, a věřím, že se mi bude za dvacet let líbit stále stejně. V každé misi hrají dvě originální skladby – jedna ve venkovních prostorech, jedna ve vnitřních, a ten soundtrack je skutečně velice vydařený, ostatně stejně jako celá hra.

Zahrajte si to, fakt. I teď, po těch letech to stojí za to. Ta hra je nadčasová.  Přestože vydání se datuje na přelom milénia, věřím tomu, že ta hra vás okouzlí jako koketní Ruska Nataša, a když si hodíte pár granátů, odpálíte tank, nebo na hořícího, utíkajícího Němce laškovně zvoláte:  „Jak se Ti plápolá, Helmute?“ sami poznáte, že sequel ke Commandos je láska na celý život.

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *