Při dnešní cestě do práce jsem byl svědkem úsměvné scenérie. Mezi sídlištními paneláky se usalašila skupinka zevláků, veksláků, santusáků, somráků a bufeťáků, kterým slušní lidé asertivně říkají: “lidé bez domova.” Nebylo to setkání jen tak obyčejné, nýbrž podnikaví houmlesáci rozjeli nefalšovaný jarmark, a ze svých umaštěných a špinavých batohů, igelitek, vozíků, a sportovních tašek vytahovali rozličné “dobroty” které chtěli s kolegy směnit za nějakou komoditu, jež byla v jejich rajónu nedostatková.

Vypité hlasy prokládané tuberáckým kašlem se přeřvávaly ve snaze vyhandlovat co nejvíc. (Jeden dokonce přinesl dva malé psy, což je už je teda vážně silná káva.) Samozřejmě prim hrálo levné víno v krabici nebo PETu, ale jeden z nich vytáhl z nějakého pytlíku klobásky, a začal je glorifikovat, jak jsou výborný, a kdo neochutná, neuvěří (v čemž měl asi pravdu, fuj) Jeho smrdutí souputníci ale nebyli tak hloupí, a všichni věděli, že maso podléhá rychlé zkáze, proto se do klobásek nikdo moc nehrnul. Majitel klobásek se ale nehodlal vzdát tak snadno. Vedle stojícímu šeredovi trpělivě vykládal, že si klobásky může dát do lednice…

Poslední věta, co jsem slyšel, zatímco jsem dávno minul hašteřící shrbené siluety, se rozlehla mezi paneláky se zvukovou intensitou dělostřeleckého šrapnelu… zlostný chrchlavý hlas náhle proťal melodické cvrlikání ptáčků…

JÁ NEMÁM LEDNICI VOLÉÉÉÉÉÉ!!!