Herní recenze: Ori and the Blind Forest

Zdravím své věrné čtenáře dlouhých herních recenzí,

Chtěl bych, aby se mi časem postupně podařilo zrecenzovat všechny hry, které vnímám jako „srdcové záležitosti“ – tedy tituly, které jsem si z nějakého důvodu zamiloval a rád se k nim v nepravidelných, avšak hojných časových periodách vracím.

Musím říct, že už jako malý špunt jsem miloval arkády, (hopsačky, skákačky, plošinovky, you name it) což jsou hry založené na ovládání jedné postavy, zpravidla ve 2D prostředí, která se musí dostat z bodu A do bodu B, a překonat překážky v podobě nepřátel, logických hádanek nebo agresivního prostředí.

Myslím, že pamětníci starých her jako já si vzpomenou na legendárního Prince of Persia – který byl asi první plošinovkou svého druhu, a třeba jste, tak jako já, hráli i Prehistorik, Duck Tales, Toma a Jerryho, Aladina, Jazz Jackrabbit, Commandera Keena, Crystal Caves, Blues Brothers, nebo v pozdějším 3D provedení krokodýla Croca.  Nicméně všechno to jsou hry staré mezi dvaceti lety a čtvrt stoletím. Žánr plošinovky, dříve tolik populární, se na dlouhou dobu odmlčel, a ač tyto hry dále vycházely a vycházejí, publicitu jim většinou sežerou áčkové tituly kolosálních studií, či MOBA/ MMORPG hry.

Na Oriho jsem v roce 2015 narazil v podstatě náhodou – kamarádka z něj sdílela video a hned mně upoutalo krásné grafické zpracování a naprosto úchvatná hudba, že jsem si hru koupil tenkrát na Steamu.

Jestli se něco Orimu po celou dobu jeho hraní vždy dařilo dokonale, bylo to vzbuzování emocí. Úvod hry s nimi rozhodně nešetří.  Ori je taková malá astrální svítící veverka či lištička, která žije se spoustou jiných veverek na obrovském stromě v lese jménem Nibel. Jednoho dne však přijde bouřka, a prudký vítr odnese Oriho na druhý konec Nibelu, kde ho najde vypasená kukačka jménem Naru, která ho tak nějak adoptuje.

Začátek je naprosto nevinnej, a vůbec diváka nepřipraví na emocionální šoky, které ho čekají vzápětí. Ori a Naru spolu staví most přes řeku, sbírají a pojídají ovoce, a je jim dobře. Jednoho dne však ten velestrom, ze kterého Ori pochází, rozjede pátrací akci po dávno ztraceném synovi a oslnivě se rozsvítí.

Otylý savec v roli adoptivní mámy čuje nějakou neplechu, a uteče s Orim do jeskyně. Jenže strom další týdny a měsíce už jen chřadne a strádá, žádné světlo z něj nejde, a tak s ním jde do hájíčka i celý háj. Bobule buď nerostou, nebo rovnou plesniví, a dobře živená sovička najednou nemá co žrát a po(s)tupně umírá.

Tohle je prostě hra, kde v prvních pěti minutách jeden ze dvou hlavních protagonistů natáhne brka. Ori, zdevastovaný smrtí přítele, kterého získal dle hesla „rychle nabyl, rychle pozbyl“ se snaží odplazit někam pryč, ale za dalších 5 minut umře taky. To je síla. Schválně si na youtube zadejte do vyhledávače „Ori intro reactions“ a uvidíte, jak desítky hráčů na tu úvodní animaci nevěřícně zírají, jako kdyby jim právě uplavaly hračky do kanálu. Hra, co vypadá miloučce, bestiálně zamorduje dva hlavní hrdiny, kteří ještě před pár minutami skotačili na louce a spokojeně požírali ovoce.

Ve chvíli, kdy to vypadá, že jste si koupili něco, co se velice rychle samo dohrálo smrtí jediné postavy, za kterou jste měli hrát, se náhle probudí zdechlý stromeček, který rozpoutal celý tenhle šlendrián a z posledních sil Oriho oživí použitím enigmatické tree magic.

Tramtadadá! A hra Vás již nemilosrdně kydne do lesa. Ori umí na začátku jenom běhat a skákat, a přestože se hra jmenuje „Ori and the Blind Forest“, zdejší les rozhodně není slepý. Naopak, je velice bystrý a pozorný, zvláště pokud jde o způsob, jakým Oriho zabít, zabít ho znova, zabít ho ještě jednou, a opakovaně jej zabíjet dokud nevezmete klávesnici a nezačnete s ní třískat o monitor. Toto je Ori and the motherfookin‘ crazy murderin‘ bloodthirsty evil warmongerin‘ Forest.

Ach ano, Ori je – minimálně na první dohrání – těžká hra i na normální obtížnost s velice nepřátelským prostředím, kde kromě protivníků, kteří na Vás skáčou, střílí projektily, plivou sliz nebo padají, jsou různé ostny, voda je toxická, a spousta míst je pro malého Oriho zapovězených, jelikož nemá odpovídající dovednost, aby se tam dostal. Popravdě déle přežijete jako sovětský politruk v Buchenwaldu než jako Ori v jeho mordu chtivém lese.  Naštěstí nejste na to celé úplně sám, jelikož brzy potkáte mluvící světlo jménem Sein, které právě bylo součástí zmíněného velestromu, jenž o něj opuchl a celý les uvrhl v rozklad.

Díky Seinovi může konečně Ori vypráskat dorážející faunu i flóru, jelikož levitující světlíško dokáže vysílat zraňující paprsky. Rovněž se seznamujeme s talentovým stromem, protože talenty musí mít už i arkádovky. Talentový strom by se dal rozdělit na tři větve – vylepšení zranění a způsobů boje, přežití a obrany vůči všemu, co Vás chce zabít (tedy vlastně úplně všemu) a finálně průzkumu a mapování.  Ta třetí věc se může zdát jako blbost, ale věřte mi, když se Vám na mapce najednou objeví, kdeže se to nachází life, energy a spirit cells, významně to Vaši hru ovlivní pozitivním směrem.

Když jsem nakousl zelené modré a zlaté gule, pojďme si je trochu rozvést. Ori začíná se třemi životy, a pokud při svém putování potká zelenou kuličku, může tento počet životů navýšit o jeden permanentně. Celkem můžete hru končit s patnácti životy. Pokud Vám to přijde hodně, a říkáte si, v čem je to potom složité, tak je nutno zmínit, že Orimu jsou málokdy životy ubírány po jednom – to možná tak první hodinu. Následně Vám všichni ubližují za mnohem vyšší počet – dva, tři, pět… a úplně nejčastěji za všechny životy co máte.  Životy se navíc většinou nacházejí v těžko dostupných lokacích, které vyžadují pořádný hráčský um, nebo ještě lépe – schopnost, kterou momentálně nedisponujete. Často se tak stane, že zelená kulička se na Vás výsměšně šklebí, bez možnosti ji momentálně zrekvírovat.

Ještě zajímavější jsou modré glóby, tzv. energy cells. Na začátku získáte první kuličku velmi záhy, a celkem můžete rovněž hru končit s patnácti. Nicméně drtivou většinu hry budete mít modrých kuliček jenom pár, a možností jak je využít hned několik: První a nejdůležitější je schopnost uložit hru. O tom, kde si hru uložíte, si rozhodujete naprosto sám, nicméně v Orim je velice málo checkpointů, tedy pokud budete umírat, a vy budete umírat, a zároveň nebudete ukládat, stupeň Vaší frustrace bude exponenciálně narůstat.  Energy cells jdou sice doplňovat, ale na tom se taky docela šetří, to znamená, že budete neustále řešit dilema, kdy je nejlepší hru uložit. Často se stane, že překonáte skutečně obtížnou pasáž, otřete pot z čela a chvějící se rukou s křečovitým úsměvem na rtech si hru z poslední azurové kule uložíte, abyste velice brzy zjistili, že Oriho čeká pasáž ještě mnohem obtížnější, aaaand guess what – už nemáte žádnou možnost si to v jejím průběhu uložit.

Sekundární a terciální možnost je použít kuličku při útoku – buď se díky ní Sein nafoukne a vypustí bombastickou explozi, která vyčistí vše v blízkém okolí a probourá konkrétní zdi, co jdou zničit pouze tímto způsobem, nebo lze kuličky házet z bezpečné vzdálenosti na nic netušící soupeře, či s nimi zapalovat lampy, které odemykají různé závory k tajným pasážím s bonusy.

Palčivé dilema, jestli si máte hru uložit, odbourat tuhle zeď, nebo raději rozsvítit lampu a zpřístupnit si dosud uzavřenou oblast budete řešit velice často. Absenci žádaných kuliček ještě častěji. Toto je strategický, novátorský prvek ve skákačce a já bych ho rád vyzdvihl. Pokud na něj chcete (a budete, samozřejmě, že budete) nadávat, potom si uvědomte, že za každým použitím, které Vám nyní přijde jako bezbřehé plýtvání, nestálo nic jiného, než Vaše svobodné rozhodnutí.

Poslední sběratelský bonus, kterému bych se rád věnoval, je žlutá koule –  ability cell. Jak jsem nastínil výše, do hry je implementován skill tree, který Orimu postupně odemyká různé další dovednosti a vylepšení. No, ale každá sranda něco stojí. Ačkoliv prvních několik schopností bude stát pouze bod, zhruba v polovině hry se taxa zvýší na dva body, a finální schopnosti v každé větvi stojí dokonce boďasy tři – tedy za každou nalezenou ability cell budete rádi. Netřeba nejspíš zmiňovat, že podobně jako ostatní gule je i tato často lišácky ukryta před Vašimi zraky či dočasně znepřístupněna díky absenci požadované schopnosti.

Naštěstí ability cells nejsou jediný způsob, jak nakumulovat potřebné boďasy – z každého padlého protivníka pár malých zlatých kuliček vypadne, a když se stanete Orim na válečné stezce, co se rozhodl z gruntu vyprášit místní otrapy, časem se Vám to vrátí na nakumulovaných bodech. Mimochodem zlosyni se po minutě zase obživí, tedy je můžete farmit, a zároveň se nikdy nestane, že budete chodit po prázdném lese, to by byla nuda.

Než se budu věnovat příběhu, aneb jak slepému lesu opět navrátit jeho zrak, je nutno zmínit ještě jednu důležitou věc – Ori je příslušník celé rasy těchto světelných veverek/lišek/zajíců a zatímco jeho odvála bouře, ostatní kamarádi na stromu zůstali. Strom šel ale doprdele, a s ním i ostatní astrální veverušky, na jejichž hrobečkách vyrostl malý stromek.

Každý z Oriho kamarádů uměl nějakou schopnost, a vždy, když Ori najde poslední místo odpočinku některého z mrtvých kumpánů, jeho schopnost si přisvojí. Tedy to netrvá dlouho a můžete skákat a lézt po stěnách, zastavit na chvíli čas a odrazit se od letícího projektilu (či jej zlomyslně nasměrovat zpět na tvůrce), používat ground stomp, což je silný úder do země, dvojitý skok, dash, glide pomocí pírka, a ještě pár dalších věcí. Z Oriho se stane renesanční všeuměl a každá další schopnost Vám zpříjemní putování po Nibelu.

Probral jsem talenty, schopnosti, i sběratelské předměty, je tedy načase vrhnout se alespoň rámcově na příběh. Nebudu ho tady psát celý, to bych dělal jen v případě, že by byl mizernej, a on dost překvapivě není. Arkádovky nejsou většinou žánr, kde by dominoval silný narativ. V drtivé většině je to o tom, že ti hra řekne – hele tenhle ogárek je zlej, projdi dvacet levelů, a na konci jej vykuchej.

Ori postupuje jinak – od Seina se dozvíte, že na obnovu Spirit Tree je potřeba obnovit element vody, element vzduchu a element ohně, které se dostaly do nerovnováhy. Easier said than done! Do každé lokace potřebujete totiž speciální klíč, a hned ten první vám před očima na hulvyho zčoří taková komická koule s očima, co je zároveň jedna ruka, jedna noha – Gumo. Tedy musíte od Guma klíč získat zpátky. Gumo není zákonně zlý, je to jen takový zmatený trouba a popleta a časem Orimu dokonce pomůže.

Místa, kde obnovujete elementy, mají několik věcí společných: Za prvé jsou to samostatné, uzavřené lokace, za druhé jsou ještě náročnější než zbytek Nibelu, a za třetí – na konci každé je naskriptovaná sekvence, kterou je potřeba rychle proběhnout. Jeden špatný skok, jedno zaváhání a konec – hrajete celou sekvenci znova. Žádný save, žádný odpočinek, žádné místo na taktizování, ale syrový boj o život.

Když u mě bydlel Pavel a dostal se do této lokace, vsadil jsem se s ním o několik nájmů, že to nedá na určitý počet pokusů. Nedal to na určitý počet pokusů krát pět. Takhle moc je to těžké a nelítostné.  Já jsem sice schopen proběhnout to nyní již za chvilku, ale při mé premiérové zkoušce jsem u čtyřicáté smrti potichu odnesl všechno nádobí z pokoje, protože při padesáté bych jej rozflákal o zeď.  První zhoubná sekvence je tak ve čtvrtině hry, kdy už si myslíte, že jste jako hráč zvládl základní herní mechaniky, a vlastně už není nic moc, co by Vás vyvedlo z rovnováhy a zabrzdilo na dlouhou dobu. No a pak přijde tohle – gargantuovský bitchslap, kdy dostanete jasně najevo, že jste úplná nula, neschopná, začátečnická nicka, která je odsouzena opakovat tu mizernou sekvenci víckrát, než opakoval římský politik Marcus Porcius Cato Maior svůj slavný výrok „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno“ a protože touto větou zakončoval každý svůj proslov na půdě Senátu, je na místě popřát Vám hodně štěstí. Jsou lidi, co to prostě v této části hry vzdali. Nebuďte jako oni.

Ústředním padouchem je sova jménem Kuro, která jednoho dne přiletěla na Spirit Tree, ukradla Sein a hodila jej do trávy. A tím začalo v Nibelu bejt všechno nahovno. Na začátku nevíte, proč to udělala, a já to neřeknu, protože nejen grafika ve hře, ale i krátké příběhové animace jsou velice působivé a koukejte se na to podívat sami, až si to zahrajete.

Co bych zejména vyzdvihnul z celé hry je soundtrack. Skladatel Gareth Coker za něj dostal spoustu ocenění a naprosto právem. Možná bych se nebál nacpat jej do top 3 soundtracků ze všech her, co jsem kdy hrál. Pusťte si tenhle track – má minutu a půl a bude to nejlepší minuta a půl ve Vašem životě. Na mou duši.

Po fenomenálním úspěchu původní hry vyšel Ori: Definitive edition, který přidává dvě nové schopnosti, dvě lokace, a rozvíjí příběh vypasené kukačky Naru. Přídavek stojí pár korun a rozhodně jej mohu doporučit, jediná, ale za to podstatná slabina je následující: V příběhu Vás nikdo a nic neupozorní na to, že teď máte jít v jednom bodě nahoru a doprava, kde se nachází první nová lokace. Hráči, kteří hráli původní hru, mají slušnou šanci si uvědomit, že „tady to předtím vypadalo jinak“ ale pokud jste nový hráč, nechce se Vám moc prozkoumávat Nibel, a řídíte se pouze pokyny Seina k zachránění lesa, je klidně možné to celé minout, bo Sein to zatluče a ani nepípne, že támhle a támhle jsou dvě krásný lokace, který mají vlastní hudbu, získáte zde nové schopnosti a další bonusy, a koneckonců jste si za to zaplatili. Je to sobeckej hajzl.

Hra disponuje také možností zvýšit si obtížnost na HARD – Pokud se Vám normální obtížnost zdá příliš jednoduchá, můžete ještě přitvrdit. Doporučeno všem herním masochistům. Sice je zde výmluvně napsáno „Ori is weaker against the blight of the Forest“ ale mnohem výstižnější by byl popisek: Ori is weaker than citizens of Kongo in ice-hockey and will die faster than citizens of Kongo with ebola. (This attempt at a joke is more black than citizens of Kongo)

Pro skutečné fajnšmekry hra nabízí některé vypečené achievementy – dohrát pod tři hodiny, dohrát bez jediného zakokrhání (na tom pracuji) a dohrát bez jakýchkoliv talentů (to už mám) Níže přikládám krátké gameplay videjko:

Celkově jsem Oriho dohrál asi sedmkrát a několik lidí k tomu navedl. Ta hra není přehnaně dlouhá, ale minimálně na první dohrání Vám na pár dnů vydrží. Na arkádovku je ta délka optimální. Miluju tu hru. Zahrajte si jí!

Jako závěrečný bonus přikládám video mého nejoblíbenějšího youtubera a kamaráda krutého Dandy, který se u prvního dílu neskutečně rozčiloval a vždycky, když si chci zvednout náladu, tak si to pustím.

Udělejte to taky!

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *