Jak jsme byli na exkurzi v Národním Divadle

Víte, asi před měsícem mi máma napsala, jestli se nechci zúčastnit exkurze Národního Divadla s následným rautem, co organizuje jedna společnost, která s bankou hodně spolupracuje a čas od času jim podkuřuje podobnými kratochvílemi, bo každý chce mít za kamaráda banku, když Vás tato díky svému postavení obrazně drží za kule.

A tak jsem díky této firmě a díky mámě už byl na několika divadelních představeních s rautem, kde se distingovaní pánové v kvádrech a dámy v drahých šatičkách chtivě vrhali na nabízené pokrmy a pokoutně se snažili uzurpovat předkládané pochutiny, bo tito lidé to určitě potřebují na horší časy. Vždycky se velice bavím tím, jak tito nenažranci odhodí zábrany, masky, předepsané konvence a společenský bonton a naopak v sobě invokují animální pudy, které je nutí vytáhnout pytlík a ty tři řízky do něj (a následně do kapsy saka) prostě nacpat.

V ND jsem nebyl skutečně velice, velice dlouho. Dokonce tak dlouho, že jediná historka, která se v rodině ohledně tohoto traduje je z doby, kdy mi bylo pět let, a byl jsem s babičkou na představení Čert a Káča. Tuším, že to byla opera.  Babička tuhle historku velice ráda vypravuje kdykoliv, když někdo řekne „Národní Divadlo“ proto by bylo nefér se s Vámi o ní nepodělit – ona by si to tak jistě přála.

Když jsem po představení přišel s babičkou domů, zeptala se mě máma: „Jak se Ti líbila Káča, Honzíku?“  Údajně jsem vzrušeně zadeklamoval následující: „Mami, ta měla ale KOOOOZYYYY!“ To víte, v opeře jsou děvuchy fortelné, a obyčejně mají kromě pořádného hlasu i olbřímí dudy. Evidentně jsem byl víc fascinován předvedenými ňadry v kostýmku, než předvedeným výkonem.

Při přemýšlení, koho vzít s sebou, moje volba padla automaticky na Pavla. Pavel má totiž něco, co spoustě lidem totiž chybí. Je to vděčnost. Když někam vezmu Pavla, je na něm vidět, jakou z toho má radost a jak si toho váží. Nicméně na moji pozvánku na exkurzi ND mi odepsal, že něco takového již absolvoval v minulosti a že nyní vynechá.  Pavel byl jediný, s kým jsem byl ochoten absolvovat přezíravé pohledy ve stylu: „Jé hele, dva teplajzníci přišli na exkurzi!“ a když mi Pavel dal vale, byl čas nahodit udičku do rybníčku dostupných spřátelených žen a dělat garde nějaké sličné roběnce. Vybral jsem si Terku, která hrála v Solku a chodí s námi do Záležitosti, tedy splňuje potřebnou kvalifikaci.  Když Pavel zjistil, že jde i Terka, hořce zaplakal nad svým neuváženým rozhodnutím dáti tomuto podniku kvinde, leč již bylo pozdě.

Jelikož jsem šel do Národního Divadla, ani by mě nenapadlo přijít tam jako trhan v šortkách, sandálech (s ponožkami) a sepraném tričku. Můj standardní oblékací modus operandi by se sice dal charakterizovat větou: Vezmi si, na co ráno prvně padnou Tvé zraky, a hleď, aby to ideálně byla jiná věc, než den předchozí…Jenže…

Jenže tohle je Národní Divadlo! Vymodlená zlatá kaplička národa českého! Jediná věc, na kterou se v tomhle státě kdy vybírala celostátní sbírka! Tehdejší umělecká elita národa jej budovala spoustu let, a i když část vyhořela, udělala se nová a ještě lepší! Tam člověk prostě nemůže přijít jako hadrník, tedy jsem si vzal nejlepší oblek a červenou saténovou košili. Terka měla takové tmavomodré šatičky a oba jsme určitě museli vypadat k nakousnutí. Tuplem proto, že jsem z cca šedesáti účastníků exkurze byl jediný muž v saku. Byli zde tací, co si alespoň vzali slušnou košili, džíny a pevné boty, ale repulsivní druh se sandály a šortkami zde byl bohužel zastoupen rovněž.  Sice nejde o představení, ale myslím si, že do ND by se takhle chodit rozhodně nemělo.

Před vchodem do divadla potkávám Mílu, máminu kamarádku od dob střední školy, která rovněž pracuje v bance, tak jsme si spolu chvilku povídali. Byli jste někdy v ND? Hned po příchodu jsem si všiml bohatých fresek a hlavně bust. V přízemí nejsou ani tak busty herců, ale spíš chlapíků, co to tady budovali. Všichni se tváří hrozně vážně a sveřepě, a káravým pohledem si Vás měří. V praxi to vypadá asi takhle: Míjíte bustu jednoho velikána za druhým, a slyšíte: Já byl architekt! Já dohlížel na stavbu! Já dělal oponu! Já složil hudbu k zahájení! Já vytvořil tyhle krásný sochy! Já to tu vymaloval! A pak všichni unisono spustí: „A čím jsi přispěl TY k věhlasu našeho velkého národa?“ „No já nevím… nepřišel jsem v šortkách? Počítá se to? Hele hoši, nedívejte se na mne takhle, a radši probodněte pohledem támhletoho špeka Patrika v mikině Ortelu, dík!“

Jelikož jsme byli početná skupina, museli jsme být rozděleni na dvě skupiny menší, aneb jedna půjde úplně nahoru, druhá úplně dolů a pak se to vymění. Průvodci byli sličná roba a takový čiperný stařík. Sličnou robu jsem si s sebou přivedl a na co teda druhou, beru tedy zkušenosti vitálního dědy a vydáváme se nahoru. Ono se to nezdá, ale stoupáte docela dlouho. Zde již busty střídají obrazy hereckých doyenů mnoha generací, oslnivých divadelních hvězd, které po jménu či tváři poznávám často dokonce i já, a jsou zde zachyceni v několika ze svých nejslavnějších rolí.

Po vystoupání na galerii nám dědula nejdřív převyprávěl celou bohatou historii vzniku národního divadla, ale co bylo ještě zajímavější, byla všudypřítomná symbolika, na kterou začal zběhlý kmetík upozorňovat hned poté, co jsme se usadili na galerii. Vezměte si třeba oponu ND od Vojtěcha Hynaise. Každá postava má svůj smysl, symboliku, místo a pozadí. Ať už ze starší české historie, antiky nebo národního obrození. Často jsou zde vyobrazeny múzy, řečtí bohové nebo Čechie – patronka národa českého (národ je zde znázorněn malým klukem, nad kterým Čechie bdí)

Mně se prostě hrozně líbilo, jak to ti Češi pojali: Hele hoši, Franta Pepa Jednička nám dal konečně svolení postavit si vlastní divadlo, tak všem ukážeme, jaký jsme zajímavý národ s bohatou historií, ale všechno to nacpeme do podobenství a alegorií, aby to ty rakušáky nafoukaný příliš nehnětlo a ještě nám to nezatrhli.

Dědula věděl všechno o všem – každá socha, každý erb, každá freska, postava, motiv… Všechno nám řekl. Byl to prostě frajer. Potom začal mluvit o impozantním skleněném lustru, kolik má žárovek, kolik váží, a jak přesně se vytahuje nahoru, když je potřeba jej opravit. Alespoň z dálky jsme si prohlédli prezidentské a primátorské lože. Současný prezident se do lože ani nevydrápe, proto tam – dle slov upovídaného dědy – ani nikdy nepáchl. Podle mě prezident, který se nedostane do svého prezidentského lože v ND, je k funkci zdravotně nezpůsobilý a tuto by vykonávat neměl.

Po prohlídce galerie, impozantní opony, výzdoby a maleb jsme šli ještě více nahoru – konkrétně na střechu. Zde dominovaly sochy Bohuslava Schnircha a obzvláště působivé byly takzvané trigy – lehký dvoukolový vozík z období antiky, tažený třemi koňmi. Já teda nevím, jak Vy, ale já byl na střeše ND poprvé. Bylo krásně, a zatímco ostatní zběsile mačkali spouště svých mobilů, já a Terka jsme se kochali příjemnou polední pražskou scenérií.

Následoval sestup dolů. V úvodní místnosti jsme dostali další nalejvárnu ohledně zdejších fresek, které povětšinou vyobrazovaly významné události našich dějin, a tři z nich dokonce představovaly cyklus: Nejdřív dobu Karla čtvrtého, kdy tady bylo všechno čupr gut, Čechie hoduje s múzami, a malý Národ vzkvétá, jenže pak na druhé fresce přichází doba pobělohorská, Čechie i Národ se válí na zemi v poutech a múzy zbaběle berou roha. Na třetí fresce ale vše dobře dopadne, bo je doba národního obrození, Čechie a Národ shodí svá pouta, svítí sluníčko a proradné múzy se opět plazí ke křížku a chtějí si s nimi hrát.

Nastal čas podívat se úplně dolů, k základním kamenům ND. Ano, ten plurál je tam správně, věděli jste, že základní kámen není jeden, ale devatenáct? Architekt ND si totiž naivně myslel, že bude stačit přivézt kámen z posvátné hory Říp, a je to. Jenže Říp byla sopka, a ta hornina není úplně reprezentativním vzorkem, a navíc se ozvalo Brno, že pokud z Řípu se bere kámen, oni chtějí taky jeden poslat, protože už tenkrát si mysleli, že jsou důležití. No, a když dalších sedmnáct českých měst vidělo, že BRNU to prošlo, tak napsali do Prahy: „Tak pokud jste to schválili Brnu, tak my chceme taky dodat základní kameny pro stavbu divadla. No, a proto jich je tolik – všechny jsou označené jménem původu a číslem. Vedle kamenů se nachází i velká interaktivní tabule, na které můžete milé kameny posouvat, nebo nádherná malá dřevěná replika Divadla.

No, a to bylo z cca hodinové exkurze všechno. Dozvěděl jsem se toho spoustu nového, takže teď můžu do ND tahat roby, dělat chytrého, a spolu s bustami zdejších velikánů štítivě ohrnovat nos nad proklatci, kteří na tuto vrcholnou společenskou událost dorazí nevhodně oblečeni. Babička bude mít radost!

Po exkurzi jsme zamířili do Café Louvre na slibovaný raut. Čekali jsme, že vzhledem k požadavku na nahlášení jmen bude probíhat nějaká evidence, ale nikdo se nás na nic neptal, tedy kdyby se mezi návštěvníky infiltroval nějaký random klacík z ulice, královsky by naplnil bachor, což bylo přesně to, co jsem udělal já.

Raut se skládal z grilované zeleniny, výborných pečených brambor, smetanových těstovin se špenátem, hovězích koulí v rajské omáčce, kuřecí rolády a bagetek. Nebudu lhát, dal jsem si všechno, a většinu toho i dvakrát. Terka mě ukecala, abych ochutnal lilek, který byl součástí grilované zeleniny, a na tomto místě bych jí rád poděkoval, jelikož díky ní mi začal chutnat jsem si opět uvědomil, proč nemám rád lilek. K těmto dobrotám se podávaly domácí limčy (zázvorová byla best) a nacpal jsem do sebe ještě rebarborový koláč a štrůdl jako dezert. Následně se ani neobtěžuji pokusem o zapnutí knoflíku od saka, jelikož tento by mohl zcela regulérně uletět. Při našem odchodu jsem si se zalíbením povšiml, jak zbylý lilek, avokádo, baklažán a další jim příbuzná zeleninová verbež, se smutně krčí v rohu mísy s grilovanou zeleninou, osamocení, opuštění a odmítnutí.

Bylo to překrásné a bylo toho dost! Díky mámě, Terce, Globtechu, kuchařům v Café Louvre a hlavně čipernému kuliferdovi, který nás provázel, užil jsem si to!

PS: Rovněž díky za to, že jsem tentokráte neviděl žádného gastronomického lapku, lačně ládujícího lahodné laskominy do svých špinavých kapsiček.

2 komentáře: „Jak jsme byli na exkurzi v Národním Divadle

  • 12.6.2018 (7:52)
    Permalink

    Ach ano, Národní divadlo! Tam jsem….taky nikdy nebyla. Hanba, třikrát hanba. Stydno je mi…

  • 13.6.2018 (14:22)
    Permalink

    Terezko určitě to za to stojí, ať už jako exkurze, nebo návštěva představení, mluvím jako člověk, co již nyní vyzkoušel obojí 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *