Teda aspoň to co si z něj pamatuju…

Tak teda, slíbil jsem nejakej zmatenej článek o maturiťáku, kterej teda bude zmatenější než obvykle, protože autorova mysl byla „veselejší“ než obvykle.

Tak od začátku… sešli jsme se tuším v půl čtvrtý? (oops…tohle bych si ale sakra ještě MĚL pamatovat…) na Nádraží Holešovice. Když jsem tam dorazil, oblečen v kvádýrku a vybaven otcovým česákem na jablka, jehož primární (avšak bohužel nakonec nevyužitá) funkce pro dnešní večer spočívala ve zvýšení výdělků pro chudé studentíky. Celou cestu na Nádraží Holešovice jsem se bavil nevěřícími výrazy kolemjdoucích, kteří zděšeně a podezíravě sledovali magora v kvádru, šusťákový bundě a s metrem a půl dlouhou tyčí, zakončenou něčím podezřelým.

Na místě srazu jsem potkal jen Míru, Klára, Jana a Veronika dorazili o chvíli pozdějc, zato jsme dost dlouho čekali na Štěpána, kterej si dal ještě předtím šlofíka, aby pozdějc nevytuhl. (wise policy) Po cestě jsme přibrali ještě Martinu a po chvilce hledání jsme zapadli do tý budovy, co měla ten večer přežít náš maturák. Pomalu se začali slejzat lidi jako švábi na pivo, který teda ještě točit nezačali, zato Verča vytáhla flanděru nějakého ochuceného Amundsena, kterej společnými silami do pár minut zmiznul.

Štěpán a spol šli ještě do Delvity, zatimco já jsem bloumal okolo, bohužel jsem se nevyhnul řádění „selky“ která nacvičovala něco jako předtančení, které spočívalo v tom, že z magneťáku se linul hlas, jako když hýká osel a selka s nějakou kamarádkou cíle dováděla okolo. Podle mě to nemělo žádnou synchronizaci a všechno bylo postavený asi na vizuálním dojmu ze selky, který teda mně nijak neuchvátil. Všechno zachraňoval žonglující týpek, který si s sebou přinesl rozličné rekvizity, ale nutno uznat že fakt válel… Další předtáčko měla 8.A-P (doteď nevím co znamená to „P“) který bylo narozdil od selky nejen ke koukaní, ale taky bylo vidět ze hudba tu není jen jako nějaká přebytečná kulisa, ale že je to skutečně na ni postaveno. Všechno měli perfektně secvičené a bylo to i vtipný…fakt smekám. Poslední, čeho jsem byl svědkem byla scénka holek z 8.B a až na to téma, který bylo trochu hmmm…zvláštní, to měly taky fajn secvičený a u mě body navíc za Battle without honor and humanity- z kill Billa.

Pomalu se začali scházet lidi a ze studentíků už tu byli skoro všichni, až teda na Šárku, z čehož jsem umíral hrůzou že tam půdu sám, ale naštěstí dorazila ještě včas. Po nácviku nástupu, kdy i Hrnek přeskupil svoji obličejovou mimiku z obrazů permanentní nasranosti do grimasy útrpné kyselosti, jsme dostali pohov. Zatímco holky se trousily na záchody oblékat si šaty, iniciativní Burito srdnatě zahájil kurzy Valčíku pro nekňuby- a pro něho netypicky- zcela ZDARMA!!! Nadějným studentem se zdál být Rudla a docela válel i Gerda, procházející Zubíková ale neomylně rozpoznala právě v Buritovi talent gargantuovských rozměrů a začala s ním na chodbě trsat. Tady vděčím sám sobě že jsem přežil rozzuřený medvědí assault, poté co se mistr parketu dověděl, že jsem si neodpustil jeho génia natočit. Zhruba v tuhle chvíli dorazil Bratránek a hlavně Pijer, kterého tu každý vítal jako dávno ztraceného syna, a pořád se s kdekým zdravil. Sál se začal pomalu plnit, objevil se i Bláža, po něm Ruslan a pak pár kámošů co jsem pozval na tuhle taškařici.

Po nich dorazili konečně i rodiče a to už moc nechybělo do ofiko ceremonií…Já už měl v sobě pár pivek, takze jsem už nebyl tak neuvěřitelně vyklepanej jako předtím. No myslím, že jsme to zvládli a nějak se tam na ten plac seštosovali. Na řadu přišli řečníci. Už v tu dobu, i přes moji silně flegmatickou náladu, me začal neskutečně točit ten prošedivělej blbeček co tam tak unyle plácal prázdný fráze a občas dokonce zahrozil i nějakým vtipem. Každopádně udělal solidní botu, když shromážděnému davu pyšně oznámil, ze z každé třídy bude řečnit kluk a holka, což asi odvodil podle Aleše a Médey, které viděl přicházet první. Nijak jsem neskrýval svůj zlomyslný úšklebek, když se jeho sucharské plky o řečnicích prokázaly jako liché.

Při Štěpánove proslovu a jeho slovech: „A od pana profesora Hanzlíčka jsme se dozvěděli, že Artézská pánev je místo…. Kde je voda“ jsem pátravým pohledem scanoval okolí, jestli náhodou nezahlédnu Hanzlíčkovu reakci, ale asi někam v hanbě zbaběle prchl. Po proslovech přišlo stužkovaní, pak foceni, přípitek, plachta… Pijer se na mě vybodl s česáčkem na jablka, ale aspoň že něco nafotil, když jsme tam mávali tou plachtou a hlavně když jsme pak měli jít vyzvat profesory k tanci. Tady nastal problém, poněvadž obě paralelky zlomyslně vyžraly takový ty známý kantory a na nás zůstali už jen gooni, který nikdo neznal. Já jsem naštěstí Novákovou poznal, Burito si mnul ruce, poněvadž jemu přidělená Soova nedoletěla a Tom nechal Lochmanovou na ocet, pac ho Janovský vypek s tím že „ji určitě pozná“ leč se tak nestalo. Po tancovačce s prófama byla ještě jedna s rodičema.

 

V tuhle chvíli jsem byl v ultimátním rozpoložení, poněvadž díky alkoholu jsem si vůbec nepřipouštěl případný trapasy, co se mi můžou přihodit, na druhou stranu jsem stoprocentně dokázal koordinovat svoje pohyby, takže nakonec jsem se při tom Blues ani nemusel koukat pod nohy, jestli náhodou mámě nešlapu na ty její 🙂

Každoroční plesové ceremonie a zvyklosti konečně finišovaly a přišla ta zábavnější část. Kámoši, zjevně nadšeni, že už jsem konečně „volný“ mě začali postupně zvát na panáky. Aby toho nebylo málo, každej z nich měl chuť na něco jinýho a já automaticky dal to stejný s nima, takže po chvilce jsem měl v sobě plejádu rozličných značek. Dalšího panáka sem si dal s Médeou, a potom dokonce i dva s otcem, kterej měl mimořádně výbornou náladu, protože se nám na chalupě narodila jehňata, takže pozval i Pijera a pár dalších lidí. Mírně opojen jsem se ještě vyfotil se spoustou lidí a dál si ještě pár panáků, přičemž jsem stihl zaznamenat, že jsem někde pozbyl milou šerpu. No neva.

 

Ples se postupně rozprskl ve „volnou zábavu“ jak předurčil Hrnek a maturanti se pomalu sunuli k odchodu na after-party. Nasáčkovali jsem se před vchod a docela dlouho jsem tam kempili, zatimco jediná skupinka, která přesně věděla kde se zmiňovaná destinace nachází, vzala roha, takže jsme docela chvíli bloudili noční Prahou než jsme konečně taky zapadli do určeného podniku. První ze dvou věcí co mi dost vadila, byly malý stoly, kde se vedlo tak 10 lidí maximálně. Ta druhá věc byl fakt, že sem nalezlo pár odporných parazitů (Bhartosh a kolektiv) kteří se chtěli zadarmo nažrat a ještě navrch opruzovat svoji ohavnou přítomností.

 

Sedl jsem si s Tomem, Bratránkem, Buritem, Ondrou a Terezou úplně vzadu, hned naproti „velitelskému“ stolu kde byla Endží, Zaspi, Jirmanová a nevím kdo ještě. Po chvíli jsem stihl zaznamenat, že přišel i Hanzlíček s Palasem, kteří si ale ostentativně sedli jinam. Podle toho co jsem slyšel, měli taky docela upito. Já jsem si dal pár stehýnek a pak chvíli bloumal u našeho stolu, ale konverzace tam šla od 10 k 5 – Tom mlčel, Burito brucel, a Ondra hustil něco do Terezy. Přesunul jsem se tedy ke Štěpánovu stolu, kde už si ale bohužel nepamatuju, o čem byla řeč. Koho si pamatuju je Pavča, kterýho jsem viděl poprvý v životě, ale hned jsem poznal, že je to supr týpek a bavil se s ním převážnou část večera.

Protože v té době už za mě rozhodoval někdo jinej, nazývejme ho pracovně třeba alkohol, rozhodl jsem se (teda spíš on se rozhodl) že by nebylo špatný si zatancovat. Upozorňuju, že za normálních okolností je mi tancování asi stejně blízký jako skládání origami, no v ty chvíli mi to fakt vůbec nevadilo. Nevím, kdo všechno tam v tu chvíli se mnou byl, vzpomínám si na Maxima, poněvadž mě překvapil a taky na hustýho týpka s modrým harém a brejličkama-jehož jsem mylně povazoval za Šárčina otce, leč to byl její bratr. Mezi mými hrůznými tanečními kreacemi jsem dělal krátké pauzy, kdy jsem šel navštívit můj domovský stůl a opileckým hlasem je povzbuzoval, aby šli tancovat se mnou, to se (překvapivě) neujalo. Na oplátku mi ti zlolajnici dávali ochutnávat ze všech různých koktejlů a drinku, což od nich nebylo vůbec fér, poněvadž united lihoviny už stihly zapudit i půd sebezáchovy, takže jsem bez rozmyslu sosal všechno, abych se vrátil na taneční parket, zapřáhl se za „vagónek“ Šárčina bratra a tancoval na „jede, jede mašinka“ AWFUL.

 

Nevím kolik bylo hodin, když jsme byli nuceni opustit lokál. Tady nastává ta vtipnější část, protože se alibisticky budu odvolávat na fráze: „Později jsem se dozvěděl“, „Bylo mi řečeno“ „Pak sem si vzpomenul“ popřípadě „Byl jsem vyveden z omylu, že…“ Z cesty mezi Dogs Bollocks a Pekelným barem si pamatuju jenom Pavču, kterak chodil po autech. Skutečně NETUŠÍM, kdy jsme dorazili do pekelnýho baru, poněvadž přehled o čase nemám většinou ani ve stavu zcela střízlivém. Vím, že hned po příchodu jsem si objednal nejakej drink a s Vojtou jsem šel do Tequila Rose, kterej byl fakt dobrej a za ten večer jsem si ho dal ještě několikrát. Další můj flash of insight je spojen s pekelným barmanem, kterej fakt dělal dobrý triky s ohněm.

 

I tady bylo něco jako taneční plac, který většina z nás hojně využila. Na skladby Dýdžeje, jenž byl snad starší jak Metuzalém, jsme křepčili do zemdlení. Později jsem si uvědomil, ze to tančení mě dost zachránilo od velmi nemilé situace kde hraje prim WC a váš žaludek, poněvadž jsem spaloval alkohol ďábelskou rychlosti (a stejnou rychlostí jsem do sebe obracel Tequila Rose, takže se to hezky kompenzovalo) Pokud jsem zrovna netrotlil na parketu, povídal jsem si s Blážou nebo jsem hustil do chudáka Pavčy, že musíme určitě dát někdy spolu ten pinčes 🙂 Nad ránem jsem hrozně vytuhl- to mi teda bylo řečeno a metrem jsem se nějak prapodivně dokodrcal až domů, kde ze mně máma nebyla moc nadšená, páč jsem ji (prý) slíbil, že přijedu prvním ranním metrem…

 

Na závěr nějaký shrnutí a poděkování:

(ve kterých si vždycky tolik libuju)

 

-Celej večer byl dle mýho výbornej, na maturáku jsme snad žádnou botu neudělali a after jsme si pořádně užili-teda já určitě…

-Děkuju Buritovi, že si to nakonec rozmyslel a ten foťák mi do toho záchodů nehodil

-Děkuju Pijerovi, že přede mnou nekouřil

-Děkuju kamarádům, kteří došli, jak slíbili, a rodičům, že mi nedělali ostudu 🙂

-Děkuju všem lidem, co se mnou tancovali, zvláště holkám, které se se mnou odhodlaly (a obětovaly) na ploužák 🙂

-Děkuju Kláře, že statečně nesla moji opilou přítomnost celou ranní cestu metrem

-Děkuju Babovi ,ze nepřišel na after (jak horlivě sliboval),protože kdyby přišel, určitě by mě přesvědčil, abych tancoval u tyče…

-Děkuju pekelnýmu barmanovi za skvělou Tequila Rose

-Děkuju Blažovi a Pijerovi ,kteří fotili, když já tajtrlíkoval na place

-a za poslední- Děkuju všem lidem, s nimiž jsem měl tu možnost a tu čest chodit čtyři roky do stejného ústavu….