Jak jsem se učil jezdit na kolečkových bruslích

Vítám všechny nedočkavé čtenáře mých bruslařských dobrodružství,

Toto je pokračování článku Jak jsem si koupil brusle a jak můžete vidět, ještě jsem se na nich nezabil! Pokud Vás zajímají různé příhody a patálie, které se mi s bruslemi přihodily, tož čtěte dál!

 

Den první – křest ohňem

Pokud si někdo z Vás myslí, že hned jak jsem přišel s bruslemi domů, hladově jsem rozsápal krabici, nedočkavě je nazul a pak se tři hodiny proháněl po sídlišti, tak to… se asi ještě neznáme, že?

A teď skutečnost: Přišel jsem domů a přemítal o tom, že toto může být můj poslední večer, protože zítra se na předmětných bruslích regulérně zabiji, a pokud toto tedy má být můj poslední večer na tomto světě, hodlám si jej náležitě užít – tedy jsem si nalil sklenku portského vína a nacpal vodnici. O odvážném podniku s bruslemi jsem se v prvotním stádiu svěřil velice, velice malému procentu lidí. Napsal jsem Kike, která měla se mnou, svým snoubencem Rojkem a sestřenicí Annou zanedlouho jet na Svijanský pivní festival (ano, jistě – článek o něm je zde) a svěřil se jí, co jsem to s koupí bruslí provedl za nerozum a jak tento nerozum hodlám zítra povýšit do šlechtického stavu tím, že si brusle skutečně nazuji a vyzkouším.

Jsem praktický člověk, takže jsem jí suše oznámil, že pokud sled dalších událostí bude se pro mne vyvíjeti nepříznivě, jinými slovy – pokud zítra zařvu – odkazuji vodní dýmku Kike a Rojkovi. Chtěl jsem jí původně dát Pavlovi, ale Pavel za pět dnů přestává kouřit, a protože mám toho čtveráka rád, nechci mu na jeho nelehké krusádě zbytečně házet klacky pod nohy. Současně jsem vyjádřil své poslední přání – vezměte moji urnu na Svijany a nasypte mě do piva. Co mám rád na Kike, a ostatně to mám rád na všech lidech, ale pouze velice málo touto vlastností disponuje, je smysl pro detail. Kika totiž chtěla vědět, do jakého piva přesně má ten popel vysypat. Je prostě dobrá.

Další den odpoledne jsem se vydal zkusit včera zakoupené brusle. Možná jsem to tu ještě nepsal, ale nikdy jsem na kolečkových bruslích nestál, a na ledních bruslích to už bude taky pár let. Sice jsem nevěděl, jak to zvládnu, ale věděl jsem přesně, kde se o to budu pokoušet – při jedné z mých procházek okolo sídliště nalezl jsem zastrčenou manipulační zastávku „Habrová“ kde je plácek pro točky autobusů a kde, když jsem zrovna procházel okolo, vyučoval cholerický instruktor motoškoly a ječivým chraplákem popudlivě postrkoval mučeného nešťastníka, co se potil v křiváku na motorce okolo kuželů. Nerudný navigátor nutil nebožáka, aby nejen kličkoval mezi kužely, ale ještě sledoval vytyčené okolní body. Monolog nasraného instruktora vypadal nějak takto: Obrubník. Tráva. Značka. Autobus. Tráva. Obru- KURVA OBRUBNÍK JSEM ŘIKAL!! KAM ČUMÍŠ DOPRDELE!? Tráva. Značka. Autobus. Trá – DOPÍČI NESER MĚ! JÁ VIDIM DOBŘE KAM KOUKÁŠ I POD TOU HELMOU KURVADRÁT!

Fakt miláček. Doufal jsem, že se tam náhodou nebude vyskytovat při vulgární cepovačce dalšího svěřence, to bych se hned pakoval, jak bych ho zmerčil. Rovněž jsem doufal, že ani autobus na této bohem a městskou hromadnou dopravou zapomenuté manipulační zastávce (ano, je to ta na snímku) nebude zrovna hřadovat, a že moje útrpné začátky nebudou míti diváků, kteří by o tom, co viděli, jednou mohli někomu podat zprávu. Pokud tam nebude autobus, jsem v suchu, bo tam nejni vidět ze silnice.

Sbalil jsem brusle do Pijérovy sportovní tašky, kterou jsem mu asi třikrát nutil a třikrát ji u mě doma stejně nechal. Nyní jsem mu tajně blahořečil, protože jsem v ní mohl ukrýt brusle jako tajný kontraband, aby nikdo nevěděl, co mám za lubem a vydal se na cestu. Během pěti minut jsem došel až na zastávku Habrová, a nebyl tam ani ten otylý neurvalec, ani náhodný autobusák. Zvítězil jsem!

Začal jsem si na obrubníku nazouvat brusle a seznámil se se skutečností, že manipulační zastávka Habrová neslouží pouze k dočasné odstávce autobusů, ale že zde autobusáci rovněž chodí chcát do křovíčka. Lovely. Smrdělo to tam jako před Hlavákem, ale když už jsem se odhodlal k revoluční změně, přeci necouvnu před zápachem moči, musel bych to pak napsat tady do povídky a laskavý čtenář by se mi pustě vysmál a to nedovolím!

Než jsem stihl nazout brusle, přihasil si to autobus. Jo, jasně. To teda dík. Naštěstí autobusák vylezl, šel se vychcat do křovíčka, a nejevil o mě zájem. Nazul jsem si brusle a udělal prvních pár váhavých pohybů. Instantně zjišťuji kruciální poznatek: Velice zřetelně cítím povrch, po kterém se pohybuji. Ani v obyčejných teniskách nemám takovou citlivost, a povrch, po kterém jedete, zcela zásadně určuje obtížnost celé jízdy. Dále zjišťuji, že po úvodní hodině mi to docela jde, nepadám, nekymácím se, jen u toho máchám rukama, abych nějak udržel balanc. Autobusák odjel, ale během dvaceti minut přifrčel další. No dobře no, dneska to mám s publikem. Po čtyřiceti minutách jsem si byl natolik jistý v kramflecích, že za neustálého objíždění betonového plácku jsem vykonal několik telefonátů, zkoušel, jak se brzdí (což mi zatím moc nešlo) a tak nějak si užíval fakt, že dnešek nejspíš ještě přežiji. Podle hesla „malý je pouze ten, kdo si malé cíle dává“ jsem se rozhodl triumfálně odjet na bruslích až domů, což nicméně implikovalo zvládnout i sjezd nakloněné roviny od parkoviště. Byl jsem posraný až za ušima, mizerně brzdil a před vjezdem do silnice mě zachránila otočka napravo do trávníků, kterou jsem zázračně ustál, ale důležité bylo, že jsem tuto nástrahu překonal a zdárně dojel až domů. Cítil jsem se jako pán.

Den druhý – cvičení dělá mistra

Druhý den mě nic nebolelo. Nicméně jsem měl dostatek sebereflexe na to, abych zhodnotil, že to rozhodně ještě není na nějaké promenování v sídlištních ulicích Jarova, a že pochcané parkoviště stane se mou destinací i pro dnešní den s autobusáky jako nedobrovolnými svědky mých začátečnických kreací. A tak se také stalo. Pouštěl jsem se již do odvážnějších výjezdů, a jednou jsem to teda zle neubrzdil a poprvé se zazmítal na betonu a pár metrů odletěl po vzoru brazilského fotbalového bolestína. Naštěstí zrovna absentoval náhodný autobusák, takže se mi ani neměl kdo vysmát. Avšak s nakloněnou rovinou, která mi působila obtíže den předtím, jsem se nyní mistrovsky popasoval, a dole elegantně zastavil. Ze samé radosti jsem projel celou tu dlouhou ulici tam i zpět a pak opět dojel až domů. Hele, tohle mi třeba ještě půjde!

Den třetí – Hobbit: Papin: cesta tam a zase zpátky

Rozhodl jsem se, že po dvou dnech tvrdého drillu na močí vonící manipulační zastávce Habrová si zasloužím něco víc. Zasloužím si odměnu za tuhle dřinu. Zasloužím si dojet do Záležitosti, dát si dvě piva a oběd a dát to zpátky domů. Tohle byl můj první střet s realitou sídliště. Jak jsem předeslal v úvodu – hodně ucítíte nerovný, rozbitý (nebo jinak debilní) povrch. Takže natřikrát pokálené kočičí hlavy na bruslích jsou eňo ňuňo, všem doporučuju! Naštěstí naše sídliště se zrovna nevyznačuje překotnou automobilovou aktivitou, tedy většinu cesty se dalo jet po silnici, dokud člověk (já) nedorazil ke schodům, nechytil se zábradlí jako pes raťafák ruky, co ho chce pohladit, a pak se vydrápal nahoru, na Židovské pece.

Židovské pece jsou rekreační park. Já vím, dost morbidní název, zřizovatel byl nejspíše fanda černého humoru, ale dobře. Na židovské pece mám spoustu krásných vzpomínek. Věděli jste, že jsem dřív bydlel na Žižkově? Chodil jsem tam do první a druhé třídy ZŠ, konkrétně ZŠ Pražačka. Babička mě tam brávala na vycházky a doteď se slzou v oku vzpomíná, jak si jiní lidé mysleli, že je to moje máma, a říkali jí: „ten Váš syn si vykračuje jako malý lord!“ Na židovských pecích jsem hrál fotbal a taky tam naslepo chodil v tajné touze, že potkám Kateřinu.

Jak napsal Karel Kryl: Až mine neděle a usne na peřině, k zbláznění nesměle napíšu Kateřině, a potom pod známku doplním poznámku, že asi netušila, že mi byla vším.

Kateřina Šiplová byla moje první platonická láska. Úplně první! Bylo mi sedm, ona byla o dva roky starší a bylo jí tedy devět. Chodila do trojky, já do jedničky. S ostatními platonickými láskami měla některé rysy společné – Nikdy jsem ji třeba neoslovil. Nepotřeboval jsem to. Bohatě mi stačilo, že je, a že mohu obdivovat její půvab. Vlastně i tato vlastnost silně rezonuje v některých mých pozdějších vztazích. Inu co se v mládí naučíš… Jak jsem napsal výše, Kateřině bylo devět, měla rajcovní copík a takový gang, se kterým chodila na Židovské pece malovat pastelkami nebo fixami po kamenech. Vidíte? Tenkrát se nefetovalo. Tenkrát se malovalo po kamenech! Já chodil za nimi a sledoval je. Pokud toto čte jakákoliv žena, do které jsem se platonicky zamiloval v pozdější době (a řekl jí to, což nedělám často), nemusí se bát – nikoho jiného jsem už nikdy takto nesledoval, vyvinula se u mě totiž vlastnost, která v éře Kateřiny ještě nebyla přítomna.

Morální sebereflexe, která mi diktovala, že tajně sledovat ženy je nevhodné.

Lenost.

Měl jsem na základní škole kamaráda, jmenoval se Jarda Seidl. Byl to jediný člověk, který věděl, že se mi líbí Kateřina. On mi prozradil, že se mu líbí jiná holka z té třídy, a ta se jmenovala Barbora. A aby se nikdo nikdy nedozvěděl, že se nám tyto dvě holky líbí (chápejte, bylo nám sedm, a v sedmi jsou holky fuj a přiznat, že se Vám některá líbí, je jako přiznat, že se v noci pochcáváte) tak jsme jim dali přezdívky, podle kterých by nikdo nikdy neuhodl, že spolu o nich mluvíme. Jarda tedy překřtil Barboru na „Tichého bobříka“ (neměla bobra, bylo jí devět) a Kateřina byla „prsatá Lola“ (neměla prsa, bylo ji devět!) tady vidíte, jak jsme geniálně zmátli kohokoliv, kdo by chtěl uhodnout naše tajemství. Nevím, proč si to pamatuju. Neptejte se mě na to. Nevím, proč prsatá Lola. Myslím, že jsem byl s rodiči na Silvestru a jedna rachejtle se tak jmenovala bo měla přilepené kozy. Mám pocit, že to bylo takhle.

No ale prostě jak jsem tak jezdil po Židovských pecích, viděl tam ty kameny, vzpomněl jsem si na Kateřinu. Bylo tam krásně. Početná rodina morgošů opodál grilovala maso pochybné pověsti,mladé fedryně v úsporných šatičkách se vyvalovaly na dece, četly si a chytaly bronz, babičky posedávaly na lavičkách a já jezdil kolem na bruslích. Celé to mělo jednu takovou nevýhodu. Byl jsem totiž poměrně vysoko. A dolů vedla cesta do zatáčky, kam jsem neviděl. Co? Zuju brusle, nebo budu geroj a sjedu to? Budu geroj, jasný! No… cesta byla sice rovná, ale bylo na ní nastraženo několik odtékacích kanálů, které mě totálně vyhodily z rovnováhy, přestal jsem brzdit a pak už jsem jel jak namydlenej a v té zatáčce se neslavně rozbil.

Chvíli jsem ležel, odfukoval, po rychlém ohledání zjistil, že nemám nic zlomeného, a celý kousek ještě jednou zopakoval na druhé straně, kdy jsem opět jel do zatáčky, opět potkal odtékací kanály a tentokrát jako bonus i babku co stoupala do kopce, a když jsem se kolem ní prohnal v kotrmelcích, pouze na mě upřela pohrdlivý pohled a pokračovala ve výstupu. Dva pády za dvě minuty, ten druhý byl už poměrně bolestivý, ale já se nevzdám! Dojel jsem do ulice kde je Záležitost, a vyhodnotil, že pro počet lidí, aut a kočičích hlav nemá cenu, abych se tu trápil, vyndal z batohu tenisky, brusle čapl do pravačky a šel si lízat rány do mojí domovské hospody.

O dvě hodiny, tři piva a jeden řízek s hranolkami později jsem vyhodnotil, že blázny, opilce a děti chrání bůh, a tedy dám si cestu na bruslích i zpátky, akorát se nebudu drápat na Židovské pece a zase dolů, sic bych jistě přišel k úhoně, ale dojedu bočními uličkami bez provozu až domů. A jak jsem řekl, tak jsem také udělal. Bohužel to opět bylo někde z kopce a nyní dokonce s adrenalinovým prvkem – poser to a vjedeš do silnice.

Zde jsem se naučil nový trik, který jsem pojmenoval „Lampa je kámoš!“ a když jsem chvílemi přestával mít kontrolu nad svým pohybem, lačně jsem se chytal a objímal mnohé lampy pouličního osvětlení, že jsem dozajista musel připomínat opilou leningradskou nevěstku, která takto objímala procházející rudoarmějce po skončení německé blokády.

Krizovou oblast kočičích hlav jsem zvládl s takovou bravurou, že i okolojdoucí stařenka uznale zaskřehotala: „Dobře jste to zvládl!“ „Děkuji!“ řekl jsem staré paní optimisticky a dokonce se lehce uklonil. Domů jsem skutečně dorazil bez úhony a řekl si, že to vlastně nebylo tak zlé. Sice jsem dvakrát hodil tygra, ale hlavní úkol: „přežij, a pokud to zvládneš, dej si pivo a řízek“ jsem splnil.

Nu milí čtenáři, a to je zatím všechno. Rozhodl jsem se totiž z toho udělat trilogii a v dalším díle mých bruslařských dobrodružství se dozvíte, jak jsem byl s Kubou v Brandejse a s Buritem v Troji, aneb jak mi kluci ušatí otevřeli nový obzor a vlastně ukázali o čem tohle bruslení celé je, že se moc nejezdí po ulicích a neobjímají lampy, ale že pro bruslaře jsou speciálně designované tratě, kde můžete jet několik kilometrů po rovince, jsou tam milé putyky a krásné vysportované roby, které jsem předtím vídával pouze na těch plakátech ve Sportisimu. Máte se na co těšit!

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *