Svatební reportáž z veselky mých slovenských přátel Rojka a Kiky

Víte, nejdřív jsem přemýšlel, že tohle zařadím jako povídku. Jenže všechny povídky jsou v kategorii „příběhy všedního dne“ a tahle svatba nebyla příliš všední, právě naopak.

Byla to nejvíc nevšední svatba, na které jsem byl. První (a možná poslední?) slovenská svatba v mém životě. Událost, na kterou jsem se těšil kvůli svým přátelům, ale které jsem se rovněž trochu i obával z důvodu, že své přátele zklamu.

Ach, tolik myšlenek! Tohle bude dlouhý článek a nebude výlučně o svatbě, tak popojedem.

Prvních několik odstavců bych rád věnoval pasážím o tom, jak těžce se rodila věc, o kterou mě Rojko s Kikou poprosili. Kdo nemá rád plky o poezii popř. alibistické kníkání, rozhodně se nebudu hněvat, když přeskočíte přímo na tu část článku, která se zabývá svatbou samotnou.

Začal bych slibem, který jsem dal v březnu (marci) tohoto roku Rojkovi a Kike, když mi oznámili, že by byli rádi, kdybych jim pro jejich říjnovou svatbu složil a zarecitoval svatební básničku. V březnu mi bylo ještě hej, stále jsem setrvával v období, kdy jsem byl pod vlivem velké literární inspirace, a tedy přesvědčen, že není nic, co bych v poezii nesvedl.

Jak naivní a domýšlivý jsem opět byl, se ukázalo v měsících následujících. Nechci říct, že jsem se na to vykašlal – načrtl jsem poměrně slušnou kostru, s tím, že se tomu budu věnovat, až mě později napadne něco skvělého, nebo až potřeba dílo dokončit stane se iminentní.

Jenže nic skvělého mě nenapadalo, a vůbec to nijak nesouvisí s osobami, o kterých jsem psal. Pokud někoho blíže zajímá, jak tyto věci ohledně inspirace pro mne fungují, napsal jsem o tom kratičká (a tentokrát nekecám!) pojednání tady a tady.

Uvědomil jsem si, že bylo velice pošetilé slíbit takovou věc, abych z jedné strany limitován (nebo se spíše nechal limitovat) tématem, a ze strany druhé publikem. Víte, já miluju tvůrčí volnost. Nevadí mi být kontroverzní, cynický, nebo někoho urazit. Vlastně mě to naopak docela baví. Tyhle věci mají šťávu a vyvolají emoce, a o to jde především, jenže báseň o svatbě musí být slušná, reprezentativní, a rozhodně se nesmí nikoho dotknout.

Dobrý básník svatbu pravděpodobně nevylepší nijak markantně, nebude se o něm mluvit za deset let. Jenže to mi věřte, že na básníka mizerného, který svým nevhodným mluveným projevem potřísní svátost celé události, se bude s všeobecnou nelibostí vzpomínat ještě za půlstoletí.

I když jsem na tom poslední týden intenzivně pracoval, a všelijak to předělával, z výsledku jsem, pokud to podám kulantně, nebyl nijak nadšený. Čím víc času jsem nad tím strávil, tím více jsem si uvědomoval svůj zmar, jelikož skutečně dobré básně jsem napsal do deseti minut téměř bez výjimky.

Poslal jsem to mámě, která čte všechno, co napíšu, ze dvou důvodů: Aby mi nalila optimismu do žil, jelikož si nepamatuji, že by mi kdy něco vyloženě strhala, a aby mi třeba dala nějaký tip na zlepšení. Celý projekt s implementací mámy se povedl tak napůl, aneb tip na zlepšení jsem skutečně obdržel: smaž to celé a začni znova. Napsala mi také spoustu věcí, co je v té básni špatně, a několik poznatků, jak by to mohlo být lepší, a já si nikdy do těchto věcí kecat nenechám, ale jestli chcete něco vědět, tak ta pasáž s běžkami, která nakonec v úsměvu či smíchu rozvlnila mnohé rty, tak to byl (mimo jiné) její nápad. Slíbil jsem mámě, že pokud tato věc nebude rozlíceným davem drakonicky popotahována, uvedu ji jako spoluautora, jelikož měla několik dobrých nápadů, které jsem do výsledné básně nakonec zapracoval.  Nemám poslední měsíce buňky na poezii, nejde mi to, a máma mi vytrhla trn z paty. Díky mami.

Utěšoval jsem se tím, že padesát procent úspěchu každé básně je v její recitaci, a pokud mám angorskýho králíka, a publikum očekává lasici hranostaj, budu holt toho nešťastného ušáka prezentovat jako lasici hranostaj, a buď mi to sežerou, nebo mě sežerou.

Teď asi zbytečně přehrávám, ale fakt jsem chtěl pro svoje přátele udělat něco výjimečného, a měl jsem pocit, že jsem vytvořil něco výjimečně průměrného, proto jsem se tolik bál, jak celý experiment se svatební básní dopadne.  Alespoň jsem poprosil Vladěnku o ozdobné desky, laminaci a umístění fotografie novomanželů jako podkres pod báseň, aby to vypadalo representativně, protože nejen na obsahu, ale i na formě záleží!

Konec fňukání, a konečně jdu popsat to, co vás zajímá nejvíc. Jaká byla svatba Kiky a Rojka?

V první řadě bych chtěl poděkovat oběma ústředním aktérům za precizní informace na moje všetečné otázky, jelikož jsem nebyl účasten žádné svatby pěkných pár let, na Slovensku ani jedenkráte, a nechtěl jsem udělat módní či společenské faux-pas. Obzvláště Kika mě spasila naprosto vyčerpávajícími odpověďmi, které mě saturovaly natolik, že jsem již neměl dalších otázek.

S obrovským kufrem jsem se v pátek odpoledne přikolébal na hlavní nádraží. Já mám malý cestovní kufr, ale ten je po babičce (rozuměj několik desítek let starý) a víte, co jsme si řekli o mé ardentní touze to celý neposrat módními retro výstřelky, žejo. Ze stejného důvodu sobě zakupuji i nové boty a kalhoty, jelikož kromě polobotek k obleku jsem neshledal ve svém nepočetném botníku jakékoliv jiné, které bych mohl vznešeně pasovat na reprezentativní obuv.

Do Bratislavy jsem cestoval Regiojetem, jenže jsem si, já hlupák, na papírek nenapsal číslo vozu, pouze číslo jízdenky. Jančurovo žluté impérium se však holedbá nadstandardním servisem, anžto z každého vozu vystoupí usměvavá Slovenka ve vínovém kostýmku, která zmatenému pasažéru bude jakkoliv nápomocna!

Mám rád, když se ženy usmívají. Taky mám rád vínovou. No a nejvíc mám rád Slovenky. Ony mají ke mně spíše indiferentní vztah, ale to mi vůbec nepřekáží v tom, abych jim vyjadřoval náklonost – zejména tu literární. Přišel jsem tedy k první slečně a popsal jí šlamastiku, do které jsem se dostal. Slovenka stáhla ústa do podkovy, zatvářila se provinile, a oznámila mi, že u sebe nemá tablet, tedy mi požadovanou informaci sdělit nemůže, ale že kolegyně u vedlejšího vagonu mi ráda vyhoví.

V pořádku, to se může stát. Popadl jsem svůj těžkotonážní lodní kufr, kde byl jen oblek, pár košil, hygienické potřeby a nějaké náhradní prádlo a šinul si to k dalšímu vagonu. Než jsem došel, druhá vínová košile se mezitím stihla ukrýt v útrobách vlaku. Pokračoval jsem tedy k dalšímu stanovišti a další slečně v temně rudé košilce.

„Já sa velmi ospravedlňujem, ale zabudla som si tablet vo vlaku“ vypravila ze sebe nešťastně další stevardka. Blbá technika. Blbá stafáž. „Jo…to nejste první.“ Procedil jsem ledově a rezignovaně odkráčel k dalšímu vagonu. Už jich moc nezbývalo.

Podíval jsem se na čtvrtou slečnu, a i když to stálo nemalé úsilí, ještě se mi podařilo přeskupit obličejovou mimiku do něčeho, co připomínalo úsměv. Na vizitce měla jméno Natália a byla pohledná.

Počtvrté jsem zopakoval svoji prosbu. Po vyřknutí poslední slabiky se mezi mnou a Natáliou instantně rozhořela bitva beze slov, jelikož na ta už nebyl čas. Natália se zkusmo zatvářila nešťastně, a musím říct, že to zahrála obstojně, jenže já jsem po dosavadních zkušenostech s vínovými děvčátky byl ještě mnohem nešťastnější, než cokoliv, co by mohla Natália se svojí miloučkou tvářičkou vytvořit, a hodil jsem na ní takový výraz koncentrovaného zoufalství, že okamžitě zahučela do vlaku.

Váhal jsem, jestli proto, aby našla tablet, který nemá (hele jako holky, už to není vtipný!) nebo aby se přede mnou schovala.  Za minutu vylezla i s tabletem a informaci poskytla, a tímto se Natália stává členkou golden ladies clubu v tomto článku, a po mámě a Kike je to třetí žena, která mi pomohla v krátkém časovém horizontu. Dík, Naty. Napsal bych o tobě báseň, ale víš jak to je viď, teď mi to básnění moc nejde.

Za další čtyři hodiny vystupuji na hlavním nádraží, kde pro mě obětavě přijel Rojko. Pozoruji, že není vůbec nervózní, na to, že se zítra žení, a skrytě jej obdivuji. Rojko mě zavezl do restaurace, kde už čekal nejužší ansámbl pro tuto událost: jeho již-brzy-manželka Kika, její sestřenice Anna, Rojkův svědek Dávid s přítelkyní Mirkou, a Rojkova sestra Marianna s přítelem Kristiánem.

Stejně jako prve u Rojka, i nyní jsem byl překvapen poklidnou atmosférou, která v útulném restauračním zařízení panovala. Evokovalo mi to partu přátel, co sem chodí každý pátek na partičku kanasty, nikoliv svatebčany a jejich nejbližší okruh příbuzných a přátel uprostřed náročných svatebních příprav v předvečer dne D.

Dávid nebyl nervózní z toho, že ještě nemá napsaný proslov, (jaká svěží změna proti mým nervům s básničkou!) žádná z přítomných žen nenatahovala moldánky, protože nemá co na sebe a ve střevících ji tlačí malíček, všichni se uvolněně bavili na zenitu večera. Vyřídil jsem Kike pozdravení od babičky, která jim přála vše nejlepší, což ji dojalo. Babička má oba ráda, a to je hlavní důvod, proč jsem od ní ve čtvrtek nedostal kolosální pojeb za můj čtvrtý víkend mimo domov v řadě – pokud totiž vynechám nějakou víkendovou návštěvu u ní, před tou další si většinou pečlivě nacvičí trpitelské sólo, a hned po příchodu procíteně zakvílí: „MÁM JÁ JEŠTĚ VNUKA?!“

Po nějaké půlhodině jsme to rozpustili, někteří včetně mě nocovali v domě zítřejších novomanželů, jiní odjeli auty domů nebo na hotel. Vyspal jsem se na gauči, a probudil se do krásného sobotního rána. Popravdě už mě ani nepřekvapilo, že ani ve svatební den nikdo nezmatkoval, že to či ono nestíhá, a kde má vlastně být, co dělat, a kam se přesunout. Poznal jsem v tom precizní plánovací rukopis Kiky, která věděla naprosto přesně, jaká je úloha každého jednotlivce hodinu po hodině, a toto zakreslila do excelovské tabulky, kterou dostal každý s předstihem.

Po snídani jsem v bytě osiřel, zatímco svatebčané se rozjeli za svými povinnostmi, (například předsvatební focení) a ve dvě přijel Rojko, aby mě vyzvedl a odvezl do hotelu, kde jsem se ubytoval. Rojko svůj příchod anoncoval slovy: „Idem na hajzel, tak až sa vrátím, ať si prevlečený!“ což mě uklidnilo, protože jsem věděl, že nyní mám dost času nejen na vsoukání se do obleku, ale i na sledování pohybu litosférických desek, cestu kolem světa a přeložení Jiráska do pěti světových jazyků. Celá impéria stihla povstat i padnout, mezitím co byl Rojko na toaletě. Po příchodu do hotelu se Rojko ulil do pokoje, aby ze sebe vyrobil ženicha, a já, již nervózně svírajíc rudé desky s básničkou, jsem se potuloval v rozměrných prostorách recepce. V jednu chvíli se otevřely dveře a dovnitř jako uragán vtrhla menší dáma v brýlích a lapila Kristiána, kterého se tázala na svatebčany. Myslím, že spolu hovořili maďarsky, a ani ne za dvě minuty tato dáma hotel opustila v podobném spěchu, v jakém do něj přišla. Přesto to na mně nepůsobilo tak, že by něco nestíhala a byla ve skluzu, ale že je prostě zvyklá na rychlou, energickou chůzi. Neznal jsem ji, neznal jsem tu skoro nikoho, ale ráznost a přirozená autorita této drobné ženy mě fascinovala na pomezí obdivu.

Konečně se objevil Rojko v modrém kvádru a béžových polobotkách, s malou kyticí na klopě, která ho zlomyslně ukrytým špendlíkem píchala do hrudi. Chtěl jsem si několikrát koupit modrý oblek, ale většina mé rodiny si myslí, že je to neužitečné, repulsivní demodé, a vždy mi to rozmlouvali. Když jsem viděl Rojka v tomto sytě modrém kvádru, opět jsem zahořel touhou vlastnit podobnou věc, vypadal totiž naprosto famózně.

Nabrali jsme Kristiána a přesunuli se před kostel v Karlovej Vsi. Čekal jsem, že zmíněný kostel bude v barokním nebo dokonce gotickém stylu, bude to velice stará budova, se sochami celebrovaných světců a andělíčků, freskami, mozaikami, vitrážemi a velkými obrazy křížové cesty na stěnách.

Má zaostalá představa nemohla být více vzdálena pravdě. Kostel byl totiž překvapivě moderní, s oválným půdorysem a působil velice střízlivě, bez zbytečné pompy a přeplácanosti. Důstojná budova pro důstojnou událost. Po chvíli jsem si všiml hloučku „kluků z rozlučky“ na které jsem byl tři týdny zpátky a vypravil se za nimi pozdravit a prohodit pár slov. Je vidět, že si Rojko během svého letitého působení ve firmě ukoval dobrý kolektiv bezva lidí, a ačkoliv jsme se viděli párkrát, vždy se ke mně chovali mile a přátelsky.

Skupina obsahovala Toma s manželkou Monikou, Ondru a Peťuška. Zatímco jsme konverzovali před kostelem, prolétla kolem nás ta čiperná dáma, kterou jsem prve zahlédl na recepci, a na chvíli se vedle nás zastavila. Zkoumavě se na mě zadívala: „Ty jsi?“ Rozhodl jsem se, že nebudu dobrou ženu trápit ni familiární transkripcí mého jména, ni přezdívkou a představil se jako Jan z Prahy. Postupně se zeptala na jména všech ostatních. „Já som Andrea“ dodala nakonec a usmála se. „A to si budete pametať mena nás všetkých? Zeptal se udiveně Ondro.

„Nebudem“ odvětila Andrea a usmála se ještě víc, než zmizela v davu dalších svatebních hostí., kteří se postupně srocovali před kostelem.

Anna s Mariannou skvěle fungovaly jako svatební pomocnice, dávaly lidem pentle do klopy, a směrovaly je k jejich místům. Rojko mi svěřil asi na půlhodinu telefon a já trnul hrůzou, aby nezačal v kostele zvonit (přestože mě několikrát ujistil, že má vypnuté zvonění, ale víte jak, tohle je zákon schválnosti, a kde jinde by nenadálé zvonění bylo více nevhodné, než na svatbě) ale před vstupem do kostela ho předal Marianně a tím mě spasil.

Zaujal jsem místo po pravé straně zhruba ve třetí řadě spolu s partou z rozlučky, a za chvíli s jazykem na vestě dorazil další člen tohoto uskupení – Rišo, který jadrně proklínal želví hromadnou dopravu.  Dávid s Mirkou mezitím dovezli Kiku, která čekala venku, zatímco Rojko stepoval uprostřed kostela, do kterého pomalu proudili další a další svatební hosté.

Za další zhruba čtvrthodinu šum v sále utichl, a začala přicházet nevěsta v doprovodu jejího tatínka. Kika byla opravdu krásná nevěsta ve sněhobílých šatech, které jí děsně sekly. Před ní kráčela děvčátka, která rozhazovala okvětní plátky růže, a když stanula vedle Rojka, k řečnickému pultíku přišel kněz.

Víte, já jsem byl na svatbě v kostele. Tak nějak jsem si říkal, že vím, co přijde, a opět jsem byl uveden v omyl. Křesťanská svatba na Slovensku je totiž diametrálně odlišná od té naší. Je zde v první řadě kladen mnohem větší důraz na tu náboženskou část. Kněz má několik dlouhých monologů, recitují se zde pasáže z bible, vystupují zde další církevní zaměstnanci, kteří mu s recitací pomáhají. Nejčastější slovo je amen a každou třetí minutu se někdo křižuje. Dokonce je zde komunikace s publikem! On něco řekne, a oni vědí, co odpovědět, je to jako dokonale sehraný duet!

Já nemám žádný vztah k bohu, nebyl jsem k tomu veden a jsem striktně racionální člověk, a ač respektuji Ježíše Krista jako historickou osobnost, nevěřím v nic nadpřirozeného. Česko je obecně taková banda neznabohů, jen na Moravě je to jiné. Protože jsem měl na Moravě velice religiózní tetičky, jsem pokřtěný. (Druhé jméno, které jsem dostal při křtu je moje oblíbená kvízová otázka, téměř nikdo jej neví, a neuhodnete jej.) Zároveň respektuji, že jsou zde lidé s odlišným názorem, a nikomu neberu jeho víru, celý tento odstavec jsem naškrábal proto, abych tím vysvětlil, proč jsem se tam najednou cítil nepatřičně – jako černoch na srazu Kuklux klanu.

Nicméně ten pocit byl opravdu jen chvilkový a pramenil z neznalostí věcí, které byly pro většinu ostatních běžná součást života. Další rozdíl oproti českým svatbám je ten, že Slováci se nespokojí s prostým ANO na tradiční otázku. Tady je totiž otázek hned několik. Mám pocit, že kněz se svatebčanů ptal hned třikrát, a každou otázku velice přesně specifikoval. Určitě to bylo detailnější a více propracované než česká verze, celé to znělo jako skutečný závazek, a kněz několikrát zopakoval, že tento slib skládají před bohem, a když na Slovensku do něčeho namočíte boha, není to žádná selanka, a opovažte se to porušit. V té poslední fázi je dokonce přinesena malá soška Ježíše na kříži, a novomanželé se sošky při skládání slibu dotýkají. Rovněž také sami předčítají pasáž z Bible.

Celý tento obřad jakož i způsob, jakým byl veden, a co bylo jeho součástí, byl pro mě naprosto nový – nikdy jsem se nesetkal s ničím podobným. Sledoval jsem různé reakce publika. Někteří byli velice vážní, jiným cukaly koutky úst v úsměvu – tedy i k víře v boha má zde každý subjektivní přístup. Ač jsem ateista, obřad se mi líbil. Bylo to vážné a důstojné. Je hezké v něco věřit, a myslím, že každý by v něco věřit měl. V ideu, v člověka, ve schopnosti, v něco nadpřirozeného… to ať si každý rozhodne sám.

Po obřadě se udělal dlouhý špalír všech svatebních hostů, a každý novomanželům popřál a předal dárek. Popravdě si nejsem vědom, že by na českých svatbách toto bylo, ale je možné, že si to prostě jen nepamatuji. Každopádně možnost osobního kontaktu s každým svatebním hostem, prohodit pár slov, přijmout dar a gratulace – přišlo mi to jako super nápad. Hned vedle stála opět Anna s Mariannou a přebíraly početné dary a kytice od novomanželů.

Následovalo focení s rodinami, jedna velká společná fotka a hromadný odjezd na svatební hostinu do hotelu Sorea, kde jsme se předtím již ubytovali. Jel jsem v autě s Annou, Mariannou a Mirkou a byli jsme jedním z prvních aut, které přijelo na místo, zatímco Dávid s novomanžely někde zakufroval po cestě a nabrali menší zpoždění. S Mirkou jsme dostali za úkol nepouštět nikoho do společenského sálu před příjezdem novomanželů, ale lidé byli způsobní a nikdo se tam zbytečně necpal.

Čeho jsme si ale nemohli v naší skupince (kam se opět zařadili „kluci z rozlučky“ a přibyl Peťo Oravák s manželkou Jankou, kteří dorazili již na obřad) nevšimnout, byly dvě dámy v bílých šatech, ač bylo na stránce www.rajcok.sk zcela jasně uvedeno, že bílá je výsadou nevěsty. Lidi nečtou, a pak nevědí!

Peťuško s Dávidom čapli odněkud flašu vodky a začali nalévat náhodným hostům, když tu se zjevil DJ a moderátor celého večera, rozšafný, výřečný obr jménem DJ Titus, který před tímto povoláním musel dělat buď řeckořímský zápas, nebo alespoň sparring Goliášovi.

Kolosální Titus si okamžitě získal pozornost všech přítomných. Před vstupem do sálu se rozbil talíř, a Rojko musel smetáčkem hrnout střepy na lopatku, kterou držela Kika, zatímco několik škodolibých bazilišků z řad jeho přátel mu rozkopalo střepy do všech světových stran, čímž celou úlohu kruciálně znesnadnilo.

Následně oba dostali lžíci soli a lžíci medu, (u Rojkovy soli Titus komentoval: „A takto sa Vladko škaredil, keď bol sám!“) a potom se novomanželé i svatební hosté přesunuli do sálu na hostinu. Při vstupu byl seznam stolů a hostů, aby se poznalo, kdo kde sedí, a u každé židle byla jmenovka s konkrétním člověkem, který tam má být.

Prvotní plán byl, že budu sedět u stolečku s Annou a její rodinou, což jsem přivítal, jelikož Anna je srdečné, společenské děvče, a určitě by u stolečku vyvolala příjemnou atmosféru. Když mi bylo v pátek oznámeno, že jsem byl přesazen, můj obličej nabyl barvy popelavé šedi, nicméně pak jsem byl ujištěn, že budu sedět s „partou z rozlučky“ a to mě rázem uklidnilo.

Jenže… hlavní bašta této skupiny byl stolek vedlejší, já seděl u stolku s Ondrom, a dalšími třemi lidmi, které jsem neznal: Vladem, Inkou a Soňou – mám pocit, že byli známí od Kiky. Víte a já nejsem nikterak ukecaný ve společnosti lidí, které vidím poprvé. Když se mně někdo na něco zeptá, způsobně odpovím, jinak raději mlčím a poslouchám. Všiml jsem si, že po mojí pravici se nachází svatební program, kde byl opět velice podrobný rozpis všeho, co se bude dít a co mě zcela dostalo, byla kategorie otázky a odpovědi, která zahrnovala několik pravděpodobných otázek od zvědavých hostů a rovnou na ně odpovídala.

Čtenář se tak dozvěděl, že není potřeba nic fotit, protože toto zajišťuje profesionální fotograf, unášení nevěsty bude substituováno jinou kratochvílí, a určitě bude možnost s novomanželi popít a pokecat. Něco takového jsem viděl prvně a přišlo mi to nadčasové. Člověk, (opět podezírám Kiku) který toto vymyslel, by měl vážně zvážit kariéru profesionálního šachisty, jelikož tohle bylo promyšleno hodně dopředu.

Začaly proslovy. Za stranu Kiky měl proslov její krstný otec. Nevím, co přesně symbolizuje toto postavení v rodině, ale tipnul bych si, že to bude nějaký patron při křtinách, ekvivalent českého kmotra / kmotry – což jsou pojmy, které bohužel téměř v rodinné hierarchii vymizely, a když někdo v dnešní době řekne slovo kmotr, každému se spíše vybaví označení protřelého politického gaunera či mafiána.

Krstný otec měl projev v Maďarštině. Víte, ve většině jazyků jsem schopen pochytit alespoň slova, někdy i více, jelikož do románských jazyků patří francouzština, do germánských angličtina. Jenže tady jsem byl bez šance. Později jsem se ptal u vedlejšího stolečku, o čem pan krstný otec vlastně povídal, jelikož spousta z nich rozuměla. Po něm nastoupil Dávid. Dávida obdivuju – řekl to hezky, stručně, výstižně a sebejistě. Já bych bez přípravy vyhořel jako Národní divadlo. Což o to naučit se něco zpaměti, ale v momentě kdy mi vypadne jedno slovo, rozsype se to celé.

I proto jsem drahnou dobu stále svíral mysteriózní rudé desky, (a odrážel zvídavé dotazy, co jsem to přinesl za diplomku) kde toho času dlela svatební poéma. Barva v obličeji opět začala nabírat odstínů popelavé šedi, jelikož Rojko se vyjádřil tak, že „Papin može báseň povedať po príhovoroch.“ Po očku jsem sledoval oba novomanžele, jestli se nechystají se mnou na dálku započít nonverbální komunikaci, která mě vyšle do zhoubného světla reflektorů. Nicméně nic takového se nedělo. Utěšoval jsem se, že na to třeba Rojko zapomenul, než mi došlo, KOHO si vzal za manželku. Vzpomněl jsem si, že když jsme se přesouvali do hotelu, Rojko mě poprosil, ať mu připravím bílé papíry, že mu to Kika uložila. Ptal jsem se, na co mu budou ty bílé papíry. Dostal jsem odpověď: „Aby si děti mohly kreslit.“  Kika skutečně myslela na všechno, je tedy vyloučeno, že by zapomněla na báseň.

Přinesl se předkrm, kterým byla lahodná šunková rolka s křenem. Následoval poctivý vývar, a tu se znovu ozval Titus, jenž mezi novomanžely a hosty rozjel vtipnou líbací hru, kterou uvedl vždycky nějakou rýmovačkou, v praxi to vypadalo nějak takto: „V polievke nieje žiaden kopor, pusu dostane aj Kristinkin SVOKOOOR!“ zaburácel Titus žoviálně, a Kika se musela zvednout a jít políbit tchána. Rojkovi rodiče jsou rozvedení, a každý z nich má nového partnera, Kika tedy vlepila pusu oběma tchánům. Takhle to pokračovalo, Titus chodil sálem, a ptal se, kdo chce pusu, a tak Vlado líbal sestru, Kika Ondríka, a ještě pár dalších kol proběhlo, než Kika rozjetého Tituse usměrnila, že už stačilo, ono taky kdo má rád studenou polévku, žejo.

Po polévce za mnou přišel Rojko a s andělským úsměvem mi sladce oznámil, že bych teď mohl hodit tu básničku. Chabě jsem protestoval, že se nehodí recitovat báseň mezi jídly, nakolik někteří ještě jedí a byl by to pouze rušivý element pronesený do cinkání příborů. Rojko akceptoval moji námitku, a dohodli jsme se, že ten kus přednesu po jídle. Tak aspoň jsme si stanovili přesný čas mojí dekapitace, to je dobré!

Za chvíli přišla ke stolečku i Kika a chvíli jsme si povídali. Vedle sedící Soňa z naší konverzace usoudila, že jsem kouzelník a budu prezentovat nějaké kouzlo. „Kouzlo bude, pokud se to bude líbit“ pomyslel jsem si trpce, ale nahlas jsem neřekl nic. Co se mi u Rojka a Kiky líbilo, a za co bych je chtěl pochválit, je jejich téměř neustálé cestování mezi stoly svatebních hostů. Byl jsem několikrát dotázán, zda-li mám všechno, jestli mi chutná, a jak se mi tu líbí. Tenhle osobní přístup jsem velice ocenil. Ondro prchl k vedlejšímu stolečku, tak jsem se u nich taky na chvíli zastavil, protože je to veselá parta lidí, a potřeboval jsem načerpat nějaký humor před chystanou poetickou prezentací.

Rišo mi vytkl, že tu „stojím nad ním ako revizór“ ale mě přišlo hloupé tahat si k nim židli, když ještě bude hlavní jídlo, tak jsem si s nimi dal aspoň jednoho kapitána na kuráž a vyslechl pár vtipných historek.

Jako hlavní chod se podával vepřový plátek s rýží a hranolkami, aneb kdy naposledy jste k jídlu dostali dvě přílohy? Bylo to moc dobré, a já to jedl velice pomalu, jelikož s každým dalším soustem jsem blíže cítil ten Damoklův meč, který jsem si v březnu ukoval. Jako vy, milí čtenáři, si asi myslíte, že to zbytečně moc přehrávám a prožívám, ale poezie je pro mě jednou ze zásadních věcí v životě, a ač jsem na spoustu věcí líný ležérní lajdácký liknavý lempl, básničky pro mě mají zásadní význam, a je jen málo horších věcí na světě, než je špatná poezie.

Zhruba pět minut poté, co všichni dojedli, to přišlo. Viděl jsem za svými zády obrovský, stále se zvětšující stín kolosálního Tituse, a věděl, kolik uhodilo. Vzpomínáte, jak jsem psal, že se pokusím vše vylepšit recitací? No jo, to jsem ale nevěděl, že budu mít mikrofon, který mi dobrácký Titus po vyřknutí několika úvodních slov předal do mé třesoucí se pravačky.

Hlavou mi proběhla naše konverzace s Proxym: „Proxy, co když se jim to nebude líbit, a budou po mně házet korbáčiky?“ napsal jsem trochu v nadsázce, trochu nešťastně Proxymu z vlaku, toho času uhánějícímu směr Bratislava.

„Pokud jo,“ odepsal mi Proxy pohotově, „chytej je. Ty mám totiž moc rád!“

No a pak to začalo. Možná poprvé jsem v životě mluvil do mikrofonu a určitě poprvé před lidmi, z nichž mě 95% ten večer vidělo poprvé. Kika na mě na začátku něco gestikulovala, ale při nejlepší vůli jsem to nedokázal dešifrovat. Pravděpodobně se to týkalo správné polohy mikrofonu. Pískalo mi v uších a z mikrofonu jsem slyšel svůj hlas v amplifikované ozvěně. Nevím, jaký byl ten přednes. Snažil jsem se to nějak ustát navzdory nevýhodám mikrofonu. Občas jsem pohledem vyhledal Rojka, Kiku, nebo nějakého náhodného hosta. S úlevou shledávám, že novomanželé nevypadají pobouřeně, ale pobaveně, a rovněž žádné korbáčiky mým směrem nelétají. Proxy bude smutný.

Bylo tam pár věcí, kterým rozumí jen oni dva, ale tak si myslím, že by to mělo být. Některé pasáže posluchače pobavily, a na konci dokonce sklízím potlesk od zářících novomanželů i celého sálu. Stále žádné korbáčiky. Tak jsem se možná nakonec obával přehnaně, propadák to nebyl.  Později mě odchytila Anna a sdělila mi, že jsem ji básní potěšil. Rovněž Kika s Rojkem si to chválili. Nežil jsem zbytečně!

Celá nervozita ze mě spadla. Pravděpodobně jsem to zvládl. Ta úleva! Po této kulturní vsuvce se Titus přesunul za svůj dýdžejský (uf, je to vážně slovo?) pultík, a zábava se od stolů přesunula na parket a to velice rychle.

Nejdřív byl tanec novomanželů spolu a s členy rodiny, potom všichni muži tančili s nevěstou a ženy s ženichem. Bezmezně jsem obdivoval taneční umění zdejších hostů. Slováci a Maďaři mají prostě tanec v krvi, milují to, je jim naprosto jedno kolik je jim let a jak u toho vypadají, a prostě si to přišli užít a vyloupit parket. Téměř všichni se zvedli jako jeden muž (či žena) a nahrnuli se na taneční plochu. Váhající a nerozhodné živelně podporoval Titus, ale nikoho nenutil.

Chvilku jsem křepčil s Kikou, a šťastně jsem jí oznámil, že z probíhající maďarské písně jsem rozuměl slovu „kukurica“ což je o jedno slovo více, než jsem čekal, že pojmu. Titus házel lidovky, staré fláky, písničky na přání hostů a zábavu pořádně rozproudil.  Když jsem se přesouval po parketu k „rozlučkové“ skupince, někdo mě dravě chytl za zápěstí a otočil k sobě. Byla to Andrea, a další písničku jsem protancoval v její skupince.

Víte, tady nikdo neřeší, odkud jste, či jak dlouho znáte novomanžely. Prostě jednou tě oni pozvali, tak jsi náš. Tenhle bezprostřední přístup my tady v Čechách moc nemáme a byla to velice osvěžující změna.

Večer ubíhal, a já byl buď na parketu, u stolečku „rozlučkářů“ nebo si povídal s Dávidem a Mirkou u hlavního stolu. Dávid mi vyprávěl o lukostřelbě, Mirka o psíkovi, probrali jsme poezii i historii, moje nejmilejší témata. S Dávidem jsme pili Balantajnku, a konverzaci prokládali sledováním dalších novomanželských disciplín, které brilantně moderoval všudypřítomný Titus.

Například se přineslo deset židlí, na kterých se posadilo devět žen a Ondrík. Rojko měl zavázané oči, a jeho úkolem bylo poznat, která noha patří Kike, a nasadit jí střevíček – což bez zaváhání bravurně zvládl. Zeptal jsem se ho, jestli věděl, že tato zkouška zde bude, a jestli se na to nějak s Kikou připravovali, a on že ne. Je prostě dobrej.

Další úloha byla kladení otázek. Rojko dostal Kikin střevíček, Kika Rojkovu polobotku, seděli na židlích zády k sobě, dostávali otázky o svém společném životě, a zvedali vždy tu botu, která reprezentovala člověka, jenž se více podílí na nějaké činnosti. Takže například při otázce „kdo u vás plánuje dovolenky“ vyletěly zcela bezpečně do vzduchu dva střevíce.  Otázek bylo asi dvacet, možná ještě o trochu více, a byl jsem fascinován, v jakém jsou oba souladu – ve většině případů totiž hlasovali naprosto totožně.

Nechyběl ani tradiční hod svatební kyticí, Rojko taky házel – tentokrát podvazkem, a jelikož podvazek moc daleko neletěl, nejbližší mladý pán si pro podvazek na frajera došel a šťastně jej zvedl. Mám pocit, že to byl partner Aniny mladší sestry, a podle její obličejové mimiky jeho nadšení zrovna dvakrát nesdílela. Já teda nevím, jak je tohle na Slovensku závazné, jestli to bráno jako žert, anebo jestli musí recipient podvazku či majitelka kytice skutečně podniknout nějaký kloudný pokus o vstup do chomoutu.

Jak jsem psal výše, unášení nevěsty nebylo. Místo toho udělali přítomní pánové kolem Kiky několik kol, zaklesli se jeden do druhého a prostor okolo Kiky byl téměř hermeticky uzavřen. Rojkův úkol byl samozřejmě probít se přes hradbu těl a vysvobodit Kiku. Nejdřív se snažil použít sílu a probourat se, ale byl několikrát odražen. Následně mě začal ten bídák lochtat, ale i když jsem se svíjel jako žížala na špejli, kruh nepovolil. Rojko následně změnil strategii, obešel celý kruh, vytipoval si nejslabší článek a nakonec se ke Kike šťastně probil.

Došlo i na focení skupinek před sálem. Byly přineseny různé komické rekvizity, potkal jsem zde Rojkova bratrance, se kterým jsme zavzpomínali na zlaté časy Equilibria, a potom za mnou přišel takový noblesní pán, který mi dlouze tiskl ruku, a povídá: „Chtěl bych Vám uprímně pogratulovať, k básničke, co mi Vlado dával prečítať. Já jsem Vladov otec.“  Ohó! Jaká čest, vůbec jsem netušil, že moje články jsou šířeny mezi příbuzenstvo mých slovenských přátel! Snažil jsem se z Rojkova táty zjistit info, o jaké konkrétní věci hovoří, nicméně ani po přizvání samotného Rojka jsme tuhle enigmu nějakou dobu nemohli rozluštit. Nakonec se na to ale přišlo, nebyla to báseň, nýbrž tenhle článek o Jizerkách. S Rojkovým taťkou a jeho ženou Adrikou jsme v průběhu večera ještě dobře pokecali, on mi ukázal svůj vlastní článek o cestě do Anglie, který jsem si s chutí přečetl a pochválil.

Nechybělo ani tradiční krájení svatebního dortu. Rišo reklamoval velikost přinášených kousků, ale docela hezká servírka se dotčeně ohradila s tím, že „ja niemožem za to ako to kuchár nakrájá!“  Následně si Rišo v praxi vyzkoušel známé rčení „Mlčeti zlato“ kdy jeho kousek byl podivně pohmožděn (jako jediný!) a měl úplně jiný tvar, než všechny ostatní. Doslova vypadal, jako kdyby si na něm někdo obtiskl půvabné pozadí, aby si odpočal od náročné šichty, kde je zahrnován vlezlými dotazy ohledně velikosti kousků dortu.

K dispozici byl rovněž i teplý bufet, kde byla spousta dobrot, a na sklonku večera, když mi trochu slehlo díky mému trsání na parketě, jsem si ještě taky přidal. Novomanželé nepili do půlnoci, což se ukázalo jako velice moudrý krok. Po půlnoci už si toho tolik nepamatuji, což je takové tradiční. Celá energie těla se přesune do snahy, abych to někde únavou nezalomil, a paměťový modul se vypne. Ještě jsem si pamatoval, jak jsme skákali na parketě s Kristiánem a drželi se za ramena, a pak až ráno.

Spát jsem šel okolo druhé, nikde jsem potupně neusnul, což je pro člověka, který je schopen usnout například i ve strip klubu, památné vítězství. Ač jsme nakonec docela solidně popili na zdraví novomanželů, nebylo mi druhý den zle, jen jsem si některé věci nepamatoval. Kika mi říkala, že jsem se dokonce bavil s jejími rodiči, žel si to nevybavuji a velice mě to mrzí, protože to musela být skvělá zkušenost, ke které bych pravděpodobně složitě sbíral odvahu ve stavu bojácné střízlivosti.

Rovněž jsem se dozvěděl, že Kika byla svými rodiči opakovaně tázána, jestli mám co jíst a pít, a jestli se bavím. Já jsem absolutně netušil, že je o mě takový zájem a že se nacházím takto pod drobnohledem jako nějaká lokální celebrita, nicméně měl jsem co jíst a pít, a bavil jsem se královsky. Zejména, když ze mě spadlo břemeno recitování svatební básně.

Domů jsem si odvezl spoustu nových zážitků, lahev dobrého vína se svatební etiketou a dortíky jako výslužku. Bylo to skvělý, a beru to jako velkou čest, že jsem byl pozván. Možná jsem tam byl dokonce jediný Čech. Víno jsem vypil, (dobré bylo!) flašku s etiketou si ponechám jako vzpomínku.

Děkuji za tenhle zážitek. Napsal jsem tenhle článek ze vzpomínek, které jsem posbíral v paměti, jiní lidé budou jistě mít jiné vzpomínky, ale věřím, že všechny ty vzpomínky budou pozitivní, jako ostatně vždycky, když má člověk to privilegium být ve společnosti těchto dvou lidí, ať už v Bratislavě, v Praze, na Svijanech, nebo kdekoliv jinde.

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *