Blizzcon u Forejtíka 2018

Zdravíčko čuníci,

Tak jsem se rozhodl, že vám všem napíšu pár milých řádek o tom, jaký byl proběhnuvší Blizzcon. My jsme sice na něm nebyli v Americe, ale Kuba zakoupil virtual ticket, a již čtvrtým rokem jsme měli možnost v komorní společnosti sledovat, co nového si pro nás připravili vývojáři z firmy Blizzard Disappointment Entertainment, která sdružuje legendární tituly jako (World of) Warcraft, Starcraft, Diablo, Heroes of the Storm,  Heartstone a  Overwatch.

Většinu těchto her jsem hrál, některé stále hraji, nebudu lhát, když řeknu, že díky Blizzardu jsem poznal tři valníky nových lidí a strávil spoustu příjemných chvil s jejich hrami. Udělali jsme si s klukama z Coly takovou hezkou tradici, každý rok se sejít a koukat se, na co nového se můžeme z dílny Blizzardu těšit.

Přišel jsem v pátek domů, a zběžně pročetl společný chat, který se vázal k této události. Pavel v něm oznamoval, že přijede až večer, jelikož upřednostnil nějaké divadlo před akcí, která se dva měsíce dopředu naplánovala, navrch šel ještě s…. Hele a já se nebudu rozčilovat, kdo chce kam, pomozme mu tam, proč si tím mám kazit den. Prostě se rozhodl obětovat prvních pár hodin (kdy se semele to nejzajímavější) ve prospěch…. Eh, řekl jsem, že se nebudu rozčilovat, ne?

Abych byl úplně upřímnej, taky jsem nestihl začátek. Musel jsem za babi, stavit se domů a pojíst pár Hitlerových topinek, bo jsem měl tušáka, že kluci budou objednávat pizzu a tu jsem měl ten předchozí den.  Nasednu na devítku a vyrážím směr Řepy, kde sídlí hostitel Kuba „Forejtík“, v jehož rezidenci se celá sláva bude tento rok odehrávat.

Během cesty mi Kuba již nadšeně píše, že bylo oznámeno Diablo: Immortal. Přidal za to spoustu vykřičníků, a na moji pobídku o dodání doplňujících informací pouze záhadně utrousil, že se jedná o novou hru. (No shit, Sherlock!) Vystupuji na zastávce a volám Kubovi, abych si kňouravě postěžoval, že už vím, jak se cítil německý voják při operaci Barbarossa – bo to bylo kurevsky daleko.  Kuba mě dokázal navigovat baterkou z balkónu (i přes moji počáteční skepsi o užitečnosti jeho plánu) a za chvíli se již objevuji v jeho útulném příbytku, kde se vítám s Ondrou a Pavlem Kyzekovými, a „Salty“ Petrem Darsičem.

Mají docela pohřební výraz, a já zprvu nechápu proč. Vždyť Kuba říkal, že bude nový Diablo! Pak se zahledím na televizor a dojde mi to. Přišel jsem totiž zrovna v momentě, kdy je toto nové Diablo právě představováno. A potom mi to Kuba konečně řekne: Ta hra je na mobily.

Nejvýstižněji to shrnul „Salty“ Darsič, když sarkasticky ucedil: „Sralo mě, že minulý rok panel o Diablu ani nebyl. Když vidím panel o Diablu tenhle rok, tak si uvědomuju, že to tak bylo lepší.“  Na pódiu nešťastně stojí čong jménem Cheng a snaží se obhájit tento danajský dar lidem, kteří utratili spoustu peněz, aby mohli být na této akci svědkem tohoto jedinečného, historického a gargantuovsky monumentálního zklamání. Podle mně si zaměstnanci Blizzardu tahali špejle o to, kdo tam tohle navoňené hovno půjde prezentovat a žluťák to bohužel prohučel.

Je pravda, že je nefér kritizovat hru, která ještě nevyšla. Nicméně Blizzard je, tedy alespoň vždycky byl, firmou, která vyrábí hry na počítač, a velice, VELICE okrajově na konzole – s tím, že to, co vyrobí na konzole, je samozřejmě primárně vyrobeno pro PC. Nyní jsme byli svědkem prezentace hry, kterou ani vlastně nedělají oni, ale nějaká firma, kterou si najali, a ta jim vytvoří hru, která vypadá dost podobně jako Diablo III (vyrobené v roce 2012) ale bude POUZE na mobily. Již jsem stihl shlédnout několik videí, kde jsou analyzovány jiné hry od této námezdní firmy, a je shledáno jako objektivní fakt, že všechny vypadají plus mínus stejně. Tato prezentační shitshow se setkala s takovým nepochopením a odporem, že rozpačitý trhovec počal býti grilován pichlavými dotazy typu: „Je tohle nějaký opožděný aprílový žert?“  A v momentě, kdy další tazatel na svoji otázku „Bude to jen na mobily?“ dostal odpověď: „Ano, bude to jen na mobily“ tak v tu chvíli začalo publikum regulérně BUČET. To jsem nezažil, a podle zmatených výrazů prezentujících bylo patrné, že oni také ne.  Dokonce jeden z těch vývojářů, co stáli s rákosníkem na podiu jako tichá podpora, vyjekl: „Cmon guys, dont you have phones?“ (Tuhle nešťastnou hlášku, která celou situaci ještě zhoršila, již paroduje celý internet, např.: „You don’t like anal? Cmon guys, don’t you have asses?”)

Není problém v tom, že by lidi neměli telefony. Jenže na nich nechtějí hrát oficiální pokračování legendární herní série. Zákazníci Blizzardu jsou hlavně PC hráči, nikdo nestojí o to hrát hru na miniaturním displeji s retardovaným ovládáním, a ano, právem se cítili podvedeni. Byla jejich reakce zbytečně krutá? Možná. Zkusím Vám to lépe přiblížit na jednom podobenství, aneb vysvětlení pro ne-hráče, o čem je tu vlastně tolik povyku.

Představte si, že znáte populární švýcarskou firmu, která vyrábí hodinky, patřící ke světové špičce v tomto průmyslu. Oblíbil jste si jednu sérii jejich hodinek, a každý rok, stejně jako desetitisíce dalších jejich klientů, jezdíte do toho Švýcarska, spíte v drahým hotelu, protože co je ve Švajcu levný, žejo, a platíte za nákladný letenky do Lausanne jenom proto, abyste se dozvěděli, jaký super nový hodinky z té vaší oblíbený edice ta firma zase vydá. Jen za to vám to stojí!

No a teď si představte, že vypálíte židoraketu za lístek do prvních řad, sedíte tam celý natěšení a oni vám řeknou… no a jako další přírůstek do naší edice luxusních švýcarských hodinek jsme se rozhodli po spolupráci s externí firmou (aneb udělá to někdo jiný, my to akorát zaštítíme) nabídnout revoluční koncept: Hodinky vlastní hodně lidí, jasně, ale víte, co je ještě populárnější? Co používá ještě víc lidí? Co je mnohem dostupnější a na co můžeme jebnout naše logo? MEJDLO. Jo! Už nebudou hodinky, dostanete luxusní mejdlo v obalu z osmikarátovýho zlata s věnováním bla bla no one cares… Jo, a v momentě, kdy se lidi OČEKÁVANĚ začnou bouřit, protože kvůli takovéhle sračce, pardon, mejdlu, sem teda nepřišli, tak týpek na pódiu jim řekne: Lidi neblbněte, hodinky jsou na ruce, mejdlo je taky na ruce, copak nemáte ruce?

Musím říct, že v naší místnosti převládlo zmatení. Diváci z naší skupiny se totiž nemohli rozhodnout. Co je větším zklamáním? Přístup Pavla k této akci nebo Diablo na mobil? V momentě, kdy to vypadalo, že Diablo zvítězí, Pavel vytasil trumf jménem „co jsem řekl již neplatí“ a napsal, že dnes nedorazí vůbec, ale další den tam bude nastoupený v sedm ráno i s francouzskými tousty.

Co mě potěšilo, byl jednoznačně Warcraft III: Reforged. Aneb pojďme udělat hru, kterou všichni milovali, v novém grafickém enginu a vydojíme za ní znovu spoustu peněz. Hele mně to nevadí, já jim ty peníze klidně dám, protože Warcraft III se vrátí ve velkém stylu a bude to zase jedna z nejhranějších RTS – tak predikuji. Ukázky vypadaly moc hezky, a na tohle se fakt těším. Rovněž kladně jsem zhodnotil panel Starcraftu, kdy posílí můj oblíbený coop mód a přidají Zeratula jako commandera, takže tady taky dobrý.

Overwatch ani HotS moc nehraju, Heartstone vůbec, ale věřím, že novinky odtud snad potěšily Proxyho a Esarase, kteří to drví denně.  Dal jsem si pár piv, co přinesl Pavel Kyzek, dobrýho ruma a usnul. Já prostě nedokážu udržet koncentraci, když někdo stojí na pódiu a krafe, a přestože kluci to pak přepli na dva Korejce, co se mydlili na život a na smrt ve Starcraftu, už se to nezachránilo.

Druhý den se probouzím okolo půl deváté, stejně jako vedle ležící Ondra, kterého jsem se hned dotázal, jestli nebyl rušen mým chrápáním, k čemuž mi blahosklonně sdělil, že to je v pohodě, bo on chrápal taky. Pavel ani tousty stále nikde.  Za chvíli se probudili i ostatní, a zatímco mi Ondra ukazoval Spidermana na PS4, (vizuální pastva pro oči) Darsič mohutně propagoval křížovou výpravu do Mekáče, bo si chce dát slušný kafe.  Po verbální drezúře složené ze sarkastického popichování a nerudného spílání nakonec Kubu vítězoslavně dostrkal ke dveřím.

Blizzcon kvůli časovému posunu začínal až v sedm, tedy jsme měli před sebou celý volný den. Půjčil jsem si Kubovy Magicy, ke kterým jsem se velice nedávno zase vrátil, a koukal se zájmem na jeho all common balíčky (hrají se zde pouze běžné karty.) Zatímco se vrátil Kuba s Petrem a přišel i Tomáš (myslím, že je nějak rodinně spřízněn s Kubou) já se okolo jedenácté pakoval od Kuby, protože jsem měl sraz se svými nejoblíbenějšími Slováky – Rojkem a Kikou, kteří se vraceli z malebného Českého Krumlova a rozhodli se zastavit na kus žvance v Bernard Pubu. Dojel jsem tedy na Anděl a zde potkal Esarase.

Víte, já už se tomu ani nepodivuji, protože potkat v Praze Esarase není nic výjimečného, a je jedno jestli jste na Andělu, v Kobylisích, na Žižkově, nebo někde v metru či autobuse. Pravděpodobně tam totiž potkáte Esarase. Je to jeho super schopnost, aby ho lidé, které zná, potkávali. Není to vždycky pro něj úplně výhra, abych vysvětlil proč, je třeba zdůraznit označení oné cílové skupiny, tedy: „lidi, které zná“ což není to samé jako „lidi, které vždycky rád vidí, a rád s nimi pokecá“ Takže… chudák Esaras, tahle schopnost není žádnej med!

Esaras byl taky pozván na dlabanec, což jsem ani nevěděl, ale tento čuník je vítanou kontribucí do každého kolektivu, tedy proč ne! V restauraci čekal nejen Rojko a Kika, ale i Rojkův tatko, kterého jsem měl tu čest poznat na svatbě, jeho druhá žena Adrika, a Rojkovy nevlastní sestry Zuzka a Veronika.

Dali jsme si nějaký steak z uruguayského býka, a bylo to dobré, možná jen trochu delší čekačka, která spustila tradiční vtipy typu: „Hele to toho býka někde honí po pastvině, ne?“  Rojko a Esaras si dali dokonce dezerty, a následně jsme chtěli vyrazit za babičkou, jelikož Rojko a Kika měli připravené nějaké fotky ze svatby, které jí chtěli ukázat. Nicméně Rojkův tatko byl dvojitě zrazen navigací, a po výměně Rojkovy navigace za svojí a zjištění, že je to to samé v bledě modrým jsme to po vyhlídkové jízdě po Smíchově přeložili na jiný termín a já se vrátil do Řep na Blizzcon, když jsem ještě předtím skočil do krámu koupit klukům tužkovky do Xbox ovladačů, jelikož Kuba již použil všechny baterky z hraček svých dvou dcer.

Mezitím konečně dorazil Pavel. Toasty nepřinesl. Kluci mu mezitím nakecali, že jsem zhnuseně odešel v reakci na jeho přístup, což by byl naprosto opodstatněný důvod, ale steak z uruguayského roštěnce a milé, ač krátké, setkání se svými východními přáteli mi přeci jen přišlo jako lepší záminka. Neposlouchal jsem jeho výmluvy, jen jsem se omezil na vyjádření, že kdyby tohle udělal na akci, kterou já organizuji, byla by to poslední akce, na kterou by byl pozván.

Víte, já ho tu nechci tahat v bahně verbální filipiky, nepsal jsem ten článek kvůli tomu, a trochu se cítím, jako kdybych do nebohého Pavla šil olovo ze zbraně, kterou mi on sám vytvořil (ano, tenhle web udělal on) ale pokud mu těch pár prudkých peprných prudících proslovů pomůže k tomu, aby si uvědomil, že takhle kurva ne, pak to mělo svůj smysl. Mám téměř nulovou toleranci vůči nespolehlivým lidem, kteří opakovaně říkají něco, co za 10 minut už neplatí. To už je mi milejší, když člověk rovnou řekne, ogaři, zacejtil jsem vevericu a háži vám do toho vidle.  Slibuju teda, že tenhle článek odteď bude míň o roastování nezdárného Pavla a víc o hm… no… třeba Blizzconu.

Kuba překecal Pavla Kyzeka, Darsiče a mně abychom si zahráli Magicy. Neměl jsem svoje karťušenky, tak si půjčuji jeden z jeho balíčků – plesnivé, hnijící zombáky, různé ničení příšer a podobné bžundy. Do týmu jsem dostal „Salty“ Darsiče, který měl se svým balíkem ničit landy, pernamenty, a prostě své soupeře činit nešťastnými. Jediný, koho však tento balík činil nešťastným, byl sám Darsič, jelikož mu ani jednu ze dvou her nepřišlo nic kloudného, což mi výmluvně ukazoval kartami, které bezradně syslil v ruce. Pavel Kyzek hrál bílé tokenové healovací cosi, a Kuba, majitel všech balíků si vzal modro červený balík, co vypadal, že je k ničemu, aby nám v jednom finálním útoku nadělil asi za padesát.  Ostatní hráli Castle Crashers, což je takový modernější Golden Axe, a samozřejmě se hrálo Overcooked, stejně jako minulý Blizzcon u Ondry.

Objednali jsme si čínu, pro kterou skočil Kuba s Pavlem a sebou přinesli nejen čínu, ale i jejich kamaráda ze Score fóra, který se jmenoval Mojžo. To už nás bylo osm, a tedy jsme si mohli zahrát čtyři na čtyři Halo. Nikdy jsem nehrál Halo, a střílečky na konzole jsou podobný off-key nesmysl jako Diablo na mobil, tedy jsem, sebekriticky to uznám, nezářil. Ještě že jsme měli v týmu Kubu a Darsiče, kteří hráli skutečně dobře, a zvláště Darsič promptně vyšmelil svůj Salty mód za Mockery mód, aneb nejen, že dostaneš hlavu přes půl mapy, ale ještě se ti s gustem nahlas vysměji, což frustrované soupeře neskutečně hnětlo.

Pavel Kyzek byl opožděně obdarován vtipným lootboxem k narozeninám, kde byl rum a doutníky, bylo to moc hezky zabaleno a popsáno a oslavenec byl překvapen a dojat. (Taky si s tím trio Pavel, Ondra a Kuba dali práci, když v průběhu odpoledne tajnůstkářsky odbíhali do dětského pokoje) Účel to tedy hádám, splnilo!

Konečně začal Blizzcon. Druhý den zpravidla bývá o vyvrcholení  několika turnajů v jejich různých hrách, a zatímco Overwatch, Heartstone a Heroes of Storm jsem buď prospal, nebo se na to kluci ani nedívali, nejzajímavější bylo samozřejmě finále Starcraftu II – jediné real time strategie, která stále drží prapor tohoto žánru na scéně progamingu.  Do finále se dostal jeden ze zaměnitelných Korejců a takový mladý Fin.

Já jsem na semifinále a část finále prozíravě usnul, což se prokázalo jako brilantní strategický tah. Všichni očekávali, že Korejec Fina rozdrtí v několika málo minutách, protože posledních dvacet vítězů tohoto turnaje pochází právě z Koreje, která je světovou velmocí ve Starcraftu II, ale to se teda spletli. Fin začal Korejcovi dávat pořádnou sodu a za chvíli vedl již 3-0 na zápasy. Vykulený Asiat nevěřil svým očím, a pravděpodobně si uvědomil, že úplně nechce vyměnit teplou sesli progamera za hlídání severní státní hranice s tím zlým vypaseným Kimem, a řádně zabral. Najednou to bylo 3-2 a polovina diváctva z našich řad skučela a skuhrala, že už je bolí oči a chtějí jít spát (bylo půl třetí v noci)

Fin, mohutně povzbuzován fanoušky s plakáty FINNISH HIM skutečně vyslyšel jejich přání a v nádherné šesté hře Korejce porazil po několika strhujících bitvách, a po dvaceti letech se stal prvním šampiónem z jiné země, než je právě Jižní Korea. Co se stalo s Korejcem, vidět nebylo, pravděpodobně si již zkoušel stejnokroj pohraniční stráže mimo kamery.

Druhý den ráno jsem se probudil vedle Tomáše a Ondry, shlédl Ondrův napínavý zápas s Jokerovými pochopy v Batmanovi a okolo jedenácté vyklidil pole a šel za babičkou.  Against all odds, Pavel nakonec skutečně udělal ty tousty, které jsem prošvihl, ale údajně byly vynikající (snídaně, to on umí)

Po příchodu domů zjišťuji dvě zásadní věci: Naprosto jsem minul nový cinematic World of Warcraft (kluci říkají, že jsem ho zaspal) a v kategorii „zklamání víkendu“ byl nakonec Pavel poražen. Poraženo však bylo i mrzké Diablo na mobil! Tuto anticenu totiž všem o parník vyfoukl můj oblíbený písničkář Jaromír Nohavica, kterému nejspíš dal někdo do ruky mávátko a řekl mu, jak volat sláva. Jak jinak si vysvětlit fakt, že odletěl do Ruska, aby od Putina převzal Puškinovu medaili. Jasně, jako umělec si určitě ocenění za překlady Okudžavy a Vysockého zaslouží, o tom se nevede sporu. Jsem rovněž dalek tomu, abych Nohavicu démonizoval a hystericky prohlašoval, že už si od něj nic nepustím. Nikoho to totiž nezajímá, a Nohavicu nejméně ze všech. Naopak, já si ho určitě pustím ještě spoustu krát, protože to byl a stále je skvělý písničkář, jenom prostě nedokážu pochopit, proč člověk, který se ve spoustě svých písní vymezoval proti komunistickému režimu, a obzvláště STB, která ho ostrakizovala, špiclovala, a možná i donutila ke spolupráci, vezme metál od bývalého agenta KGB, což byla de facto nadřízená organizace a přímý potomek NKVD – nejhorší tajné policie, která tu kdy byla (kam se hrabe Gestapo nebo Heydrichovo SD)

Nejsem Rusofob. Nemám pocit, že Amerika je tím lepším kohoutem na jednom smetišti. Je to jeden za osmnáct, druhej bez dvou za dvacet. Přesto samozřejmě registruji kontroverzní a expansivní kroky autoritářského Vládi, a nemyslím si, že je vhodné přebírat medajle z rukou člověka, který působil v organizaci, jež zdejším papalášům diktovala, komu tady ubrat kyslík – a že Jarek byl mezi prvními na ráně. Tohle je nějaký Stockholmský syndrom, vážně.

Omlouvám se, že jsem se závěrem tak významně odklonil od tématu, ale jen mě to lidsky zamrzelo. Pusťte si tuhle písničku, a pak mi povězte, jestli jste nalezli jiné řešení než že 1) Jarek Nohavica prodělal lobotomii 2) Jarek Nohavica si vědomě nestojí za svými texty

 

Alespoň závěrem bych se rád vrátil zpátky k tématu: Díky kluci za již čtvrtý ročník této akce, byla taková tradiční. Speciální dík bych rád věnoval Kubovi za organizaci a nocleh, a Pavlovi Kyzekovi za neustálý přísun plechovkové Plzně zdarma. Tak zase za rok, čuníci!

PS: Slavnostně prohlašuji, že si dřív koupím oboustranné dildo, společenskou hru „Okamurův domeček“ a rozšířenou filmovou trilogii Hobita než Diablo na mobil. Mimochodem, Blizzardu slušně spadly akcie po tomhle fiasku, a víte co, hoši?

Dobře vám tak!

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Theme: Overlay by Kaira Extra Text
Cape Town, South Africa