Herní recenze : Assassin’s Creed: Odyssey

Drazí čuníci,

Víte, odmalička jsem miloval antické dějiny. Od různých encyklopedií ve stylu kdo byl kdo v řecké mytologii, přes Petišku až k fenomenálnímu Gravesovi, hltal jsem to hned, jak jsem se naučil číst. A to jsem se naučil brzy. Do dnešních dnů patří krásná doba antická na popřední příčky mých oblíbených dějepisných kapitol.

Dokážete si tedy představit, jak velkou jsem měl radost, když jsem se dozvěděl, že po úspěchu AC: Origins z prostředí Egypta (na který jsem napsal recenzi zde) a dvou kvalitních pokračování v podobě kratších DLC (zde a zde) se vývojáři rozhodli další díl zasadit do prostředí antického Řecka, konkrétně do turbulentního období Peloponéských válek, což byl primárně spor mezi Spartou a Athénami. Obě strany měly rovněž spoustu spojenců v jiných oblastech tehdejšího Řecka.

Úvod hry vás vhodí přímo doprostřed ozbrojené šarvátky Sparty proti Peršanům v legendární bitvě u Thermopyl, kde král Leonidas (za kterého si zahrajete) drtí několikanásobnou přesilu nekonečných perských armád pod velením Xerxese I. Začátek slouží k tomu, aby si hráč osahal ovládání, dostal se do prostředí, a vyzkoušel si způsob boje a jednotlivé schopnosti, které hraní za udatného Spartského krále skýtá. Po skončení bitvy, vítězství Sparťanů a temné předzvěsti zrady a mnohem většího útoku se hra přesouvá do doby nynější.

Bohužel ani v této nové hře nechybí rušivý element v podobě otravných prostřihů do současnosti, kdy hrajete za „těžkotonážní Mery“ (jak ji nazývá Danda), egyptskou archeoložku, která strká nos, kam nemá, a mezi její nejnovější objevy patří nález zbytku zlomeného Leonidova kopí, které však i po jeho smrti mělo dva nositele: Alexiose a Kassandru.  Mery se usalaší do takové high-tech rakve jménem Animus, jenž zprostředkovává vzpomínky držitelů tohoto předmětu, a tedy na začátku se musíte rozhodnout, za koho chcete hrát.

Myslím, že nikoho nepřekvapilo, když jsem si vybral Kassandru, pohlednou, bojem zocelenou brunetku s rajcovním vánočkovým copem, která žije na ostrově Kefalonie a živí se jako misthios,což se nejlépe dá přeložit jako žoldák. Kefalonie slouží jako takový tutoriál, který vám zároveň prozradí základní informace o Kassandřině minulosti, většinou formou flashbacků.  Kassandra pocházela ze Sparty, měla matku a otce, jenže o oba přišla v ten osudný večer, kdy delfské orákulum rozhodlo, že její bratr musí zemřít.

V té době se věřilo, že orákulum komunikuje s bohy, a tedy jen vyřizuje boží příkaz, takže ani Kassandřin otec proti tomuto rozhodnutí neprotestoval, avšak v momentě, kdy se Kassandra vysmekla strážím a z hory Mt. Taygetos shodila toho bídáka, který předtím vyslal do chřtánu smrti jejího malého bratra Alexiose v zavinovačce, byla sama svržena z hory vlastním otcem, který dogmaticky poslechl příkaz rady starších a přes úpěnlivé volání jeho ženy Myrrine poslal Kassandru plachtit za bráchou.

Kassandra však přežila, utekla na pobřeží, a na rozbouřeném moři se ve vratké bárce dostala až na Kefalonii, kde jí našel obchodník Markos, který ji vychoval. A tady začíná náš příběh. Již dospělá Kassandra poctivě plní pár prvních úkolů pro svého patrona Markose, který mi připomínal Prattchettovu zeměplošskou postavu Kolíka Aťsepicnu –  poťouchlý výřečný obchodník bez talentu, co se i tak snaží srdnatě prodat všechno všem, a když se dostane do průšvihu s místním mafiánským bossem, bázlivě se schovává a vymlouvá.

Boss jménem Kyklop nelení, a na Kassandru vypíše odměnu, a tady bych rád rozebral první aspekt hry, který se mi moc líbil: systém námezdních lovců hlav. Dovolím si malé srovnání s předchozím dílem: Zde byli unikátní oponenti zastoupeni elitní jednotkou Filakitájů, ale v momentě, kdy jste všechny (bylo jich asi 10) vyrubali, žádní další už nepřišli, což byla škoda, protože boj s nimi patřil k tomu nejzajímavějšímu, co AC: Origins přineslo. Tito protivníci měli vlastní schopnosti, lepší vybavení, mnohem lépe se kryli a uhýbali vašim útokům, a dokázali zle zatopit.

Pokud jste v předchozím díle zabíjeli civilisty, hra vás prostě nemilosrdně odpojila, což bylo neskutečně hloupě řešeno. Nový díl přinesl spásné řešení na oba problémy: Pokud zlobíte, zabíjíte civilisty, nebo ubližujete frakci, která oblast zrovna kontroluje (Sparta nebo Athény) někdo na vaši hlavu vypíše odměnu, a ostatní žoldáci vás jdou sejmout. Čím víc neplechy děláte, tím víc jich po vás jde, a může jich schytat až pět najednou, což je regulérní průser, jelikož i dva pracující v tandemu představují většinou problém.

Abyste se zbavili cejchu horkého zboží na tuzemském trhu s mordem na objednávku, máte tři možnosti: 1) Někam se ukrýt a nevylézat, což není moc jednoduché, jelikož hrdlořezové jsou vynalézaví a pronásledují vás, kam se hnete na souši i na moři. 2) Zaplatit tomu, kdo na vás odměnu vypsal, a tím se vykoupit a konečně za 3) Sebrat se, a toho šmejda co nabízí plný měšec drachem za vaši krásnou copatou hlavu prostě sejmout, a tím veškeré choutky ostatních lovců poslat do hájíčka, protože zadarmo ani kuře nehrabe.

Lovci jsou navíc rozděleni podle takových „tierů“ což by se dalo nejlépe vysvětlit jako úrovně. Úrovní je asi osm, a pokud vybijete všechny lovce v jedné konkrétní úrovni, dostanete za to nějaký bonus – levnější ceny u obchodníků, šanci na nalezení lepších předmětů, atd. Nicméně žoldáci se průběžně doplňují, tedy se nemůže stát, že i když budete sami na úrovni jedna, že už žádného nepotkáte, naopak – tento prvek nezmizí a pokud někomu v kapse zacinkají drachmy jako sladká odměna za Kassandřinu mrtvolu, musíte se mít neustále na pozoru. Dlužno zmínit, že lidé, kteří na vás odměnu vypisují, jsou vždy vojáci, ukrývající se ve vojenských pevnostech a kempech, tedy občas vůbec není jednoduché je umlčet, ale tento prvek hodnotím velice kladně jako zábavnou (přestože někdy se to FAKT nehodí!) výzvu.

Další prvek, který bych rád popsal, je úplně nový a rovněž se mi líbil. Celé Řecko je zachváceno válkou, a rozděleno na oblasti, ve kterých dominuje Sparta, a jiným regionům zase vládnou Athény. Vy jako žoldák však vládnoucí straně můžete pokoutně škodit, a postupně snižovat vliv, kterým v oblasti disponuje.  Jak toho dosáhnout? Pobíjení vojáků asi zmiňovat ani nemusím, navrch za to moc bodů ani nečekejte, ale pokud někomu vyloupíte národní pokladnici, a zapálíte zásoby, které předtím navíc zrekvírujete, popularita zdejší posádky rapidně poklesne.

Každý region má navíc svého místodržícího, který se většinou ukrývá v pečlivě střeženém domě a je hlídán kohortou vazounů. Pokud ho pošlete pod drn, je za něj samozřejmě nejvíc bodů, ale jakmile je strana, který region právě ovládá, silná v kramflecích, je velice těžké ho sundat a vyváznout živý – alespoň na začátku, kdy toho zase tolik neumíte. Jenže jakmile vliv začne slábnout, guvernérovi bodyguardi budou postupně dezertovat, a pokud se vám podaří srazit vliv do spodní třetiny celé stupnice, je tento regionální vládce opuštěn či dokonce potupně vyhnán, a buď někde sedí sám jako zajíček v své jamce, nebo zmateně bloudí ulicemi. Když ho sundáte nyní, většinou na vás ani nikdo nevypíše odměnu.

Co se stane, když vliv jedné válčící strany v regionu spadne na minimum? Na mapce se objeví dva nové kempy: Jeden pro Spartu a jeden pro Athény, a jako žoldák se můžete přidat k jakékoliv straně konfliktu. Klidně můžete škodit Athéňanům, vykuchat jim guvernéra a vyloupit trezor, abyste pak přicválali jako by se nechumelilo, a nezištně těm zdecimovaným nešťastníkům nabídli svoji pomoc – protože bránit je vždy snazší, než útočit, ale za útočení jsou větší odměny. V momentě, kdy si vyberete stranu, začne epická bitva sto na sto, které se účastní polemarchové i kapitáni (silnější jednotky) a opoziční strana většinou také disponuje nějakým žoldákem, kterého je třeba sundat přednostně. Pokud se vám podaří tuto velkolepou hromadnou bitku přežít a navrch v ní zvítězit, dostanete odměnu a mocenská mapa se upraví podle výsledku bitvy – Buď region získá nového pána, nebo ten původní obhájí svoje državy a opět nastoupí v plné síle.

Další aspekt, na který bych nyní chtěl zaměřit svoji pozornost, je prostředí, ve kterém se hra odehrává. Egypt se mi moc líbil, člověk se při hraní cítil, jako kdyby byl skutečně na návštěvě této starověké říše, a tak jsem byl zvědavý, jak se s tím vývojáři vypořádali tentokrát, a musím říci, že opět znamenitě. Je to velice autentické, a je vidět, že za tím stojí fůra práce. Většinu hry jsem kašlal na příběhové úkoly, a prostě si jen užíval krajinu a města, projížděl se přírodou, prozkoumával ruiny starých zbořených chrámů nebo pod vodou objevoval poklady v zapomenutých vracích válečných plachetnic.

Celková mapa herního světa je velkolepě monumentální. Ještě tak o třetinu větší, než celý Egypt uzeného medžáje Bayeka v AC: Origins. Myslím, že to těsně poráží i Zaklínače s jeho dvěma datadisky (!) a tedy bych to rád vyhlásil jako největší herní svět, který jsem kdy navštívil. Disponuje obrovskými pevninskými částmi, stejně jako spoustou větších či menších ostrůvků a i po dohrání hry neztratilo toto prostředí nic ze své přitažlivosti.

Hra si rovněž mistrně poradila s palčivým problémem přesunu. Jelikož když máte tak obrovskou mapu, která je navíc rozdělena na pevninskou a ostrovní část (na mapě se nachází 22 ostrovů!) potřebujete nějaký dopravní prostředek, umožňující rychlý přesun mezi jednotlivými lokacemi, a ano, co je lepšího pro tento druh transportu než loď. Tedy záhy po začátku celé hry získáte svoji vlastní loď i s kapitánem a posádkou. Loď si můžete vylepšovat ve spoustě aspektů, a dokonce na ni najímat další souputníky, kteří pasivně přidávají lodi bonusy a aktivně se s vámi podílí na dobíjení ostatních lodí.

Kassandra tedy není jen žoldákem, svádějícím šarvátky na souši, ale rovněž se stane korzárem a může potápět a rabovat lodě. Tenhle prvek zažil premiéru v jednom z předchozích  AC: Black Flag, který jsem sice nehrál, ale lidé z mého okolí to chválí a obecně je to velice dobře přijímáno, tedy AC: Odyssey se k tomuto konceptu vrací a já to chválím – námořní bitky mě bavily, je to něco novýho, dobrej zdroj surovin, a skopávání nezbedů z lodě aka „jdi pozdravit žraloky“ mi dycky vykouzlilo úsměv na tváři. Samozřejmě pokud se nechcete pokaždé vylodit na nepřátelské plachetnici a vyrubat posádku, nemusíte, loď lze zasypat šípy a oštěpy, či ji rozrazit přídí jako beranidlem – tedy pokud má již na kahánku.

Co se mi hodně líbilo a chtěl bych to vyzdvihnout, jsou možnosti v dialozích. Každou situaci můžete řešit několika způsoby, a rozhodnutí, která Kassandra udělá, přímo ovlivní osudy jednotlivých vedlejších postav – buď hned, nebo až po nějaké době.

Hra obsahuje obrovské množství vedlejších úkolů, při jejichž plnění se často budete smíchy plácat do stehen. Starověcí Řekové nebyli žádní puritáni, a tak postupně narazíte třeba na úkol, kdy musíte odnést malou dřevěnou krabičku, ve které je (jak dodatečně zjistíte) ufiklý péro.  Jindy jste vysláni pro ukradený předmět jménem „Olisbos“ což není nic jiného, než dřevěné dildo (které si nakonec můžete i vyzkoušet.) Jeden z nejzábavnějších úkolů se jmenuje „Age is just a number“ kdy Vás taková stará rašple, která je stále sexuálně aktivní a lačná, požádá o přinesení jeleního jazyka a medvědího šourku, aby z těchto nevábných ingrediencí svařila utrejch na „pořádnýho stojáka“ pro svého dědka.

Jenže v momentě, kdy přinesete slíbené ingredience, děda začne fňukat, že už na to prostě nemá a ani po vypití tohoto dryáku by nedokázal uspokojit rujnou stařenu, načež Kassandra se může kavalírsky nabídnout, že tělesné potřeby chtivé důchodkyně ukojí sama.

Ve hře se v tomto ohledu skutečně s ničím nepářou, a pářit se tam naopak můžete požehnaně. Muži, ženy, mladí, staří, páry, či celé skupiny, a nechybí ani zvířata. Je to zvrhlý a je to sranda. Samozřejmě je to Ubisoft, takže si panáčci dají jednoho hudlana a potom obrazovka zčerná, nečekejte žádné herní soft porno, jako třeba u Witchera.

Další památný úkol se týkal falešného Minotaura. V jednom městě zve místní promotér odvážlivce na zápas s legendárním Minotaurem, aby vás poté vlákal do jeskyně, nasadil si vykotlanou kravskou hlavu a snažil se vás vyděsit bojovým pokřikem: ITS ME! THE DREADFUL MINOTAUR! FEAR MY MOO!!! Nakonec se dozvíte, že on to celé děla pro to, že jeho dcera je držena jako rukojmí, a on musí platit tučné poplatky, jinak bude zlými nezbedy naporcována. Tedy nakonec jdete s šibalem s kraví hlavou zachraňovat jeho zajatou ratolest.

O hlavní dějové linii tady moc mluvit nebudu, nechci, aby to zase mělo patnáct stránek, a spousta lidí to třeba ještě nehrála. Jenom řeknu, že sledujete tři hlavní cíle. První z nich je najít a sjednotit opět svoji rodinu, a tato dějová linka mi přišla nejlepší z toho důvodu, že se zde nejvíce promítají vaše rozhodnutí téměř od začátku hry. Všechny vaše slova i činy mají vliv na to, jak to s tou rodinou nakonec dopadne.

Druhý cíl je takový tradiční – Oblast opět ovládá nějaký zlopekelný kult, kterému je třeba zatnout tipec. Nejen, že používá vašeho dlouho ztraceného sourozence, který také přežil pád z hory, jako svého nájemného žoldáka, ale rozdmýchal a pokoutně udržuje v chodu válečný konflikt mezi Athénami a Spartou, vydělavá na něm peníze a dále zvyšuje svůj vliv.  Jmenuje se Cult of Kosmos, a určitě je lépe udělán, než v předchozím díle „Order of Ancients“

Když jsem totiž recenzoval AC Origins, lamentoval jsem nad až komickou nesourodostí tohoto spolku, mám pocit, že jsem to doslova popsal jako: Ultas Sparty a Slavie si založili tajnej spolek, a přibrali ještě pár kluků z Baníku. Zde je to řešeno mnohem sofistikovaněji: Kultisté jsou rozděleni do sedmi skupin, každá skupina je nějak tematická a navrch má svého šéfa, kterému se říká Seer.

Pokud picnete nějakého kultistu, získáte vodítko k dalšímu a takto můžete jednoho po druhém odhalovat a zamordovat. Každý kultista rovněž schraňuje kompro na svého šéfa – Seera. Pokud sestřelíte všech pět kultistů z jedné větve, odhalíte Seera a můžete mu jít po krku. Z každého kultisty padá část jednoho z legendárních setů, a z šéfiků si můžete vybouchat zbraň. V momentě, kdy odkráglujete Seera, dostanete vodítko, týkající se vedoucí postavy celého kultu, která svým Seerům posílá dopisy. Většinou to je něco jako: „Potřebuji, abys byl silný v dobách této krize. Rozdrť naše nepřátele, stůj po mém boku a já tě zahrnu slávou a bohatstvím.“ Ústřední antagonista svým pohůnkům prostě děsně podkuřuje a lichotí. Potřebujete osm vodítek, abyste byli schopni jej demaskovat, bohužel já už po prvním vodítku měl jasno, kdo to bude, a nemýlil jsem se.

Ta linka s kultisty je taková nedokončená. Poslední dialog s finálním bossem má několik možností, ale žádná v podstatě nic neznamená, ani nic neovlivňuje. Je to úplně jedno, jak se rozhodnete.  Žádná z vedlejších postav nereflektuje jakékoliv rozhodnutí ohledně terminace kultu. Celou hru lovíte kultisty, kteří vám v podstatě rozvrátili rodinu, ale když je konec, nikdo se neptá, kdo byl hlavní záporák a jaké byly jeho motivace, nikoho to nezajímá, je to nedodělané a mrzelo mě to. K dohrání hry ani ty kultisty nemusíte všechny pobít. Celé to na mě působilo jako dobrý nápad, kterému došla šťáva v půli cesty, a dál jel už jen na setrvačnost autopilota.

O třetí dějové lince napíši jen to, že se prolíná s tou otravnou rovinou ze současného světa, je v ní mise za těžkotonážní Mery, a proto ji hodnotím ještě hůře než tu část s Kultem. Naštěstí je krátká. Dějová linka týkající se rodiny byla nejlepší o parník, a vlastně zachraňuje celou tu příběhovou část – bez ní by to byl po této stránce propadák, takto je to alespoň lepší průměr.

Úrovně a talentové body – aneb základní stavební kámen každého RPG. Maximální úroveň byla 50, nyní to navýšili na sedmdesát. Talentové body dostáváte za postup na další úroveň, nebo za nalezení stély ve staré hrobce (podobně jako v Origins) Talentové stromy jsou celkem tři a budou vás bavit.

Začal bych tradičním assassinem – což je taková úlitba všem křiklounům, co budou lkát, že „tohle přece nemá s assassinem nic společného!“ No jasně. Nejste vrahoun, ale žoldák, vzpomínáte? A ta hra časově mapuje dobu ještě starší, než byla v Origins, kde mouřenín Bayek založil bratrstvo hrdlořezů. Přesto i tady máte možnost kradmého plížení, jedů, házení vašeho ulomeného kopí jako dýky a vůbec tiché likvidace nic netušících protivníků.

Což samozřejmě nejsem já. Již od začátku hry svědomitě láduji drtivou většinu obdržených boďasů do vývojové větve válečníka, a tohle je něco, co mě celou dobu bavilo. Kassandra se naučí „THIS IS SPARTA“ kop, jehož použití vás rozesměje pokaždé, když skopnete vojáčka z útesu a budete se kochat, jak nešťastně plachtí. Rovněž skvělá schopnost je kradení cizích štítů, za nimiž se poseroutkové často kryjí. Pravý mayhem ale spustíte v okamžiku, kdy se naučíte zapálit zbraň. Drtivou většinu hry jsem běhal v Agamemnónově brnění, což je legendární set, který právě podporuje tento způsob boje, a buď s Prométheovým mečem, nebo obrovským obouručním hořícím palcátem jsem rozpustile decimoval nepřátelské šiky.  Plamenné poškození je skutečně výborná schopnost, ale je potřeba myslet na to, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán, a pokud se rozmachujete s planoucím palcátem v doškové chajdě, bacha, abyste neblafli taky.

Třetí dovednostní větev je lovec, a do té jsem taky mocně zainvestoval, jelikož možnost mít několik druhů šípů a několik palebných módů se vždycky hodí. Pokud bojujete proti přesile nepřátel se štíty, za nimiž se ještě krčí nepřátelský žoldák, výbušné šípy jsou k nezaplacení. V této specializaci se také můžete naučit zkrotit nějaké zvířátko – vlka, rysa, lva nebo klidně i medvěda, který není jen na okrasu, ale dokáže rozpoutat solidní peklíčko. Jak jsem psal výše, většinu hry jsem chodil s vybavením na válečníka, ale jak jsem na sebe nahodil „hunter set“ tak už mi bylo stydno, jak to začalo být snadné.  Ono to popravdě bylo snadné i ve válečníkovi, tedy jsem si zhruba v půlce hraní zapnul obtížnost na hard, protože dávat nepřátelské žoldáky na dvě rány byla chvíli zábava, ale pak už zase ani tolik ne. S obtížností hard se však do hry vrátila výzva.

Kromě hlavních a vedlejších úkolů jsou zde kontrakty, a musím říct, že bez kontraktů by to postupné zvyšování úrovní bylo někdy až frustrující, zatímco s nimi to jde nahoru solidně rychle.  Kontraktů je celá řada, můžete jich nabrat neomezené množství, je za ně hodně zkušeností a občas se vzájemně doplňují. Tedy se mi několikrát stalo, že jsem navštívil pevnost, kde jsem dostal bonusové zkušenosti za podpálení zásob, vybití určitého typu jednotek, zplundrování národní pokladnice a vykuchání guvernéra pro místní oblast. Ta hra vás v podstatě separátně odměňuje za něco, co byste pravděpodobně stejně udělali, a to je sympatické.

Předměty jsou dobrý, líbily se mi. Spousta z nich má nějakou unikátní schopnost, kterou si následně díky schopnosti „engrave“ můžete u kováře přehodit na jakoukoliv jinou zbraň, což je super. Engrave by se do češtiny přeložilo nejspíš jako rytectví, a je to veskrze sympatická schopnost, jelikož se neustále zlepšuje v závislosti na dosažených úrovních nebo výzvách. Pokud například pobijete sto nepřátel mečem, odemknete si možnost bonusového procentuálního poškození právě touto zbraní. Efekt má samozřejmě několik úrovní. Netřeba dodávat, že moje první maximálně vylepšená schopnost se týkala procentuálního zraňování ohněm, jelikož jsem prostě všechny hned zapálil.

Omezení, které vnímám lehce negativně, se týkalo legendárních setů. Nosit cokoliv nesetového totiž nemá smysl. V legendární kategorii navíc ani nic takového není. Části setů padají pouze z kultistů, a hráč je tak tlačen do jejich pobíjení. Každý set je něčím tematický, a jednotlivé části se doplňují. Nemá tedy rovněž cenu sety mezi sebou kombinovat, akorát přijdete o finální bonus. Předměty se samozřejmě jmenují podle antických hrdinů a bohů, což nikdo nic jiného asi ani nečekal. Mytologie a antika na hráče dýchá neustále, a i tady musí být zastoupena.

Protivníků je zde překvapivě víc, než jen Athéňané a Sparťané. Máme zde i bandity, primitivní uctívače boha Árese, nebo kmen „Daughters of Artemis“ což jsou takové divoženky s ochočenými zvířaty a minimem oděvu. Nechybí samozřejmě ani vycvičení vojáci kultu Kosmos. Divoženky jsou občas problém – mají otrávené nebo hořící šípy a oštěpy, které po Kassandře s gustem střílí a vrhají jen chvilku poté, co na vás poštvou své vlky, rysy a medvědy. Ačkoliv jejich kempy nejsou početné, kolikrát ze mě udělaly jehelníček. Bacha na ně.  Strážci kultu je rovněž nepříjemná svoloč a rozhodně nejlepší šermíři, kteří vás dokáží porazit jedním dobře načasovaným protiútokem. Je potřeba být neustále v pohybu.

Ocenil jsem přítomnost žen jako protivníků. V Origins neexistovalo, aby si dvě samice šly po krku, tady je to docela běžné. V armádě sice ženu nenajdete, ale mezi bandity, kultisty, žoldáky nebo uctívači Arése je jich spousta. O amazonkách ani nemluvím, tam naopak není jediný muž. Pokud děláte bugr ve městě, a sundáte například místní vojenskou patrolu, klidně se může stát, že se stará babička sehne pro odhozené kopí mrtvého kapitána a prostě po vás půjde.  Obyvatelé města nejsou ozbrojeni, aby vás mohli napadnout, musí si někde zbraň opatřit, což v rámci realističnosti hodnotím vysoko. Pokud budete kydlit obyvatele, hned na vás někdo vyhlásí mastnou odměnu a žoldáci po vás půjdou jako slepice po flusu. Stále nemůžete zabíjet děti, což jsem nepochopil. Děti za války umíraly úplně stejně jako všechny ostatní věkové kategorie, tato hra předstírá, že tomu tak nebylo a to je špatně.

Zbraně se dají vylepšovat, tedy když najdete legendární meč na úrovni dvanáct a chcete s ním jít celou hru, je potřeba jej alespoň jednou za čtyři úrovně vylepšit, a to stojí nemalé množství surovin. Suroviny vlastně potřebujete jen na vylepšování lodě a vybavení. Nemá moc smysl vylepšovat brnění – hrajte s tím, co dostanete a investujte do vylepšování až na padesáté úrovni, zaplatíte sice dardu, ale jednorázovou. I když to už vlastně taky neplatí, když je nejvyšší úroveň nyní sedmdesát. Předměty, které získáte a nebudete nosit, rovnou rozložte na suroviny – hlavně kůží není nikdy dost, a o peníze se nebojte, stačí plnit kontrakty a budete se zakrátko rochnit v drachmách.

Chci smeknout před namluvením postav. Kassandru namluvila krásná mladá Řekyně Melissanthi Mahut a udělala to zatraceně dobře. Ačkoliv výrazy obličeje někde pokulhávají, aby vás jindy naopak pozitivně překvapily, Melissanthi si stabilně drží laťku velmi vysoko a díky ní mě hraní za Kassandru fakt bavilo. Rovněž vedlejší postavy jsou dobře namluvené a tato část hry se vývojářům povedla.

Také chci vyzdvihnout post-release support. Spousta herních studií vyplivne hru, ale dále se o její osud nezajímá, zatímco Ubisoft neustále přidává nové úkoly, legendární lodě, žoldáky, další předměty a rovněž hru optimalizuje, což je super, protože ze začátku docela padala, z čehož jsem běsnil a brunátněl. Postupem času se situace zlepšuje.

Tím jsme postupně přešli na negativní prvky AC: Odyssey. Bugy… já nemůžu říct, že bych nějaké výrazněji vnímal. Spíš takové úsměvné nesmysly, kdy Kassandra má potřebu vám ohlásit, že vstupujete na nepřátelské území, což je třeba fajn, proti tomu nic, ale když se blížíte k medvědímu brlohu a najednou se ozve: „I better be careful here, they wont ask any questions!“ tak to jsem se vždycky uchechtl.

No a finálně je tu ten průser s jewcoins, alias „helix kredity“ Helix kredity jsou měnou, která se dá nakoupit za skutečné peníze, což je bohužel v poslední době zavedený debilní model přídavného dojení hráčů. Vývojáři do hry přidávají předměty či sety, které se dají koupit buď za tyto kredity, nebo u jednoho speciálního obchodníka za herní měnu jménem Orichalcum.

Na tuto měnu jsou denní a týdenní úkoly, a speciální obchodník nabízí jeden konkrétní legendární předmět každý týden a neomezené množství mystery předmětů za určitý počet Orichalcum. Mystery předmět může být legendární, ale může být „jen“ epický, což je ztráta suroviny. Tady vidíte, jak mazaně je to udělané.  Jasně, nemusíte platit za helix kredity, ale pokud chcete investovat Orichalcum, tak jeden předmět týdně je garantovaný, všechny další s nejistým výsledkem.

Jenže za jewcoins nejdou koupit pouze předměty. Dokonce si tam můžete pořídit xp boost, což už nevím, jestli se mám smát nebo plakat. Takže člověk utratí peníze za to, aby si zahrál hru, a pak má možnost utratit DALŠÍ peníze za to, aby tu hru zase tolik nehrál, když v ní bude díky xp boostu rychleji postupovat. Jo. Aha. Tak dobře no, na tohle nemám slov.

Mně osobně vydržel AC: Odyssey již 130 hodin, a to ještě tvůrci slibují další DLC, na které se těším, protože tahle hra mě fakt bavila. Jasně, má to nějaké chyby, je to někdy repetiční, příběh vás na prdel asi neposadí, „není to assassin“ ale víte co? Mně to nevadí. Ukažte mi nějakou jinou hru z poslední doby, kterou můžete hrát takhle dlouho, a takhle dlouho vás bavit bude – a já se bavil náramně.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *