O vánocích mi napsalo jedno půvabné děvčátko, které pro mě bylo před několika lety velkou literární inspirací. Když jsem o dva dny později vracel večerním autobusem z Jablonce, přemýšlel jsem, že v odpovědi, kterou ji pošlu, ji musím poprosit o adresu. Víte, měli jsme takový hezký zvyk posílat jeden druhému ze zahraničí pohlednice. Ona mi jich poslala víc, protože víc cestovala, a já jsem si toho, že si na mne často vzpomenula, vždy neobyčejně cenil, přestože jsme se už roky neviděli. Já miluju tradice, ve světě, kde je vše dočasné, jsou tradice něco unikátního, na co by se mělo dbát, a z tohoto se stala moc milá tradice.

Tak jsem o tom tak přemýšlel, a najednou mi to samo začalo skákat do rýmů. Nečekal jsem, že stihnu ještě letos napsat nějakou poezii, přestože má formu spíš takové říkačky, ale i tak – na poezii potřebujete inspiraci víc, než na cokoliv jiného. Anebo – jak jsem nově zjistil – stačí vzpomínka na dámu, která mi svého času velkou inspiraci nevědomky poskytovala, a ono to nějak samo naběhne.

Víte, před vánocemi jsem se snažil do mateřštiny převeršovat jednu píseň Leonarda Cohena, a když člověk dělá takovou komplikovanou věc, nejde jen o to, přeložit si daný text, ale i pochopit toho autora, jeho dílo a způsob, jakým přemýšlí. Tak jsem si přečetl několik jeho myšlenek a následující dvě mě zaujaly, a rád bych je použil i v této předmluvě, protože se mi sem naprosto hodí:

“People change and their bodies change and their hair grows grey and falls out and their bodies decay and die … but there is something that doesn’t change about love and about the feelings we have for people.”

“I feel that love never dies and that when there is an emotion strong enough to gather a song around it, that there is something about that emotion that is indestructible.”

Važte si lidí, kteří vám poskytovali inspiraci, ať už k čemukoliv. Je jich totiž velice málo. A pokud se s nimi nevídáte, pošlete jim alespoň… pohlednici.

 

Pohlednice

 

Každou Tvou pohlednici

Cos poslala mi z cest

Mám doma na lednici

Ty fotky ostrovů a měst

 

Občas ji otočím

A jen se usmívám

Vzpomínka naskočí

A těch já spoustu mám

 

Chci Ti poslat pohlednici

Až odjedu za týden

Dej si ji na lednici

Když do schránky přijde

 

Jednou nastane ten den

Víc se nebudeme znát

V pohledech zbydou jen

Vzpomínky, co stihli jsme si dát