VII. Magicová reportáž 03.02. 2019 aneb kolektivní šikana Pavla za nesrovnané landy

Ahoj čuníci,

V posledním článku jsem hořekoval nad bídnou účastí, nyní se však naopak mohu holedbat téměř plnou presenční listinou!  Když jsme s Tomem před pár měsíci přemýšleli o zavedení těchto herních večerů, první předpoklad, který jsme my oba hodnotili jako racionální a odrážející realitu, se týkal frekvence dvakrát za měsíc. Nechci to zakřiknout, a samozřejmě si uvědomuji, že frekvence časem zeslábne, ale už pár týdnů se nám daří pořádat kartičkové večery dvakrát do týdne. Považuji to za velký úspěch a chtěl bych za něj poděkovat celému kolektivu karťušenkářů. Abych v sobotu zorganizoval na další den kartičky a přišlo 6 lidí, to kdyby mi někdo řekl dva měsíce zpátky, budu si ťukat na čelo.

Svědomitě jsem vytvořil rezervaci salonku, ale když přicházím okolo šesté, uzřím Pavla (plusový boďasy za včasný příchod) jak nešťastně dřepí u stolečku v zadní části podniku, a dělá smutné obličeje, které mi mají naznačit, že v salonku již hřadují vetřelci, kteří se tam vetřeli.

S rozpaky se obracím na čišníka Michala, a ten mi prozrazuje, že přišli JINÍ kartičkáři, a on nepoznal, že nejsou ode mne a usadil je do salonku. Ha! Danešovci na válečné stezce! Ale jak to, když není čtvrtek? To je mi neplecha.  Michal se pokouší nalézt zlatou střední cestu, a navrhuje, abychom se s Danešovci dohodli a hráli s nimi. Znáte můj postoj k cizím lidem, že. Not gonna happen. Pohrávám si s myšlenkou přesunu naší sekce ke stolu, kde seděl Pavel, jenže ten se mezitím přemístil ke mně na bar, a polohlasem mi sděluje, že když vytáhl kartičky, hosté u vedlejšího stolu instantně dostali kurděje a vypadali, jako kdyby na ně sáhla zubatá.

Přemýšlím jak z této prekérní situace vybruslit. Víte, mě by ani nevadilo, že tam jsou, kdyby nás nemělo přijít šest. Navrhl jsem Michalovi, ať je vypakuje, žel to se mu rovněž nechtělo, prý se znají s majitelem. Zrovna přichází Kamil ve svém elegantním kabátě, vyslechne si situaci a promptně nalezne řešení: Prostě je slušně poprosíme, aby odešli. S právníkem na scéně jde najednou všechno velice snadno. Kamil prostě umí s lidmi a dva Danešovci bez vytáček přijímají jeho argumentaci a po dohrané hře sportovně vyklízejí pole.

Mezitím přichází Tomáš. Jeden z Danešovců vyzvídá, co hrajeme za formáty, a prozrazuje, že oni hrají Commander (čímž vypadává možnost s nimi vůbec hrát) a zasvěcuje nás do různých jiných populárních neturnajových formátů. Vlastně je to docela milý čuník, který nás navíc obohatil o nové informace. Křivdil jsem Ti, neznámý Danešovče, odpusť!

Přesouváme se do salonku. Pavel sobě zakoupil botky (nyní mám na mysli skutečnou obuv) a odložil je na židli vedle sebe, kam si dal i ostatní věci, aby určitě boty (ani nic jiného) tentokrát nezapomněl, až bude odcházet.

Jsme tedy čtyři a konečně máme salónek. Můžeme hrát! Do první hry si beru balíček legendárních andělů. Tom si bere discard a překvapivě nejde do mě jak je jeho dobrým zvykem (tedy, ono je to vzájemné) ale prudí hlavně Pavla a zahazuje mu, co se dá. Pavel kysele prohlašuje: „Tak jsem si přišel nezahrát Magicy.“  Přesto i on vystrkuje růžky a posílá mi kartou Vicious Rumors do gebiče důležitý land, takže můj pomalý balík je ještě pomalejší. Tom si tradičně mnoho přátel nenadělal, jelikož Pavlovi i Kamilovi mizejí karty z ruky rychleji než řecké finanční rezervy – přesto mají dost příšer na to, aby mu pomalu ubírali další a další životy.

Tom je nad hrobem, ale finální útok, který by jej poslal pod kytky, velkodušně zastavuji já likvidací útočící příšery, a ani neuzavírám s Tomem žádnou výhodnou dohodu za tuto Deus Ex Machinu(strašná, neskutečná pitomost!!) Naivně očekávajíc, že mi třeba bude vděčný. Navíc jsem na ruce nasušil šest legendárních andělů, a těšil se na to, jak je konečně přes Amulet začnu sypat jednoho za kolo a se svojí údernou letkou plavovlasých ceckatých okřídlených bohyň rozpráším ty chromé čuníky, kterým Tom mezitím vyházel karty.

Já myslím, že všichni víte, jak to dopadlo. Tom mi sice způsobně poděkoval za záchranu jeho mrzkého bytí, aby v dalším kole vytáhl tu arci joudovinu jménem PERSECUTE, která má dokonce na obrázku ANDĚLA ZA MŘÍŽEMI a donutí jednoho hráče zahodit všechny karty od barvy, kterou si ten natřikrát proklatý a lejnem pomazaný vlastník karty Persecute určí. Tom se na mě otočil s baziliščím úsměvem, a utrousil „Bílá“ což byl signál k tomu, abych všechny bílé karty zahodil. Kdo tipoval, že všech šest legendárních andělů se odebralo na onen svět, vyhrává lízátko. Mezi těmi šesti anděly samozřejmě nechyběla Avacyn a Iona, dvě nejsilnější samice, co dokážou rozhodnout hru samy o sobě.

Na mysl mi vytanula následující historická paralela:

Inu dobrá, popojedem. Pomalu jsem se loučil s hrou, a když se na mě dostala řada, otráveně si lížu kartu. Otočím jí a… Spravedlnost existuje! Bůh taky! No dobře, to druhé už možná trochu přeháním, ale jestli něco někdy byl TOP DECK, tak je to tahle karta.

Vzpomínám si, když jsme se setkali poprvé. To mi bylo dvanáct let a Magicy jsme si kupovali většinou na Křižíkově, v takovém krámku sto metrů od metra. Byla to láska na první pohled za devadesát korun. To bylo tenkrát peněz, nemyslete si! Chtěl jsem ji a bylo mi šumafuk, že stojí devět man, nebo že zítra nebudu mít na svačinu. Přes ulepený plast průhledného sběratelského alba jsem fascinován pozoroval její podobiznu:

Vítr smyslně čechral její kaštanové vlasy, zatímco slunce, zvěstovatel naděje, ukončilo svoji noční pouť a vylouplo se na obzoru přímo za jejími zády, aby přineslo zkázu všem nepřátelům, kteří se před nimi zbaběle krčili… no prostě něco jako ta scéna s Gandalfem u Helmova žlebu.

A stejně jako Gandalf přijel v hodině nejvyšší nouze, kdy se vše zdálo býti ztraceno i Reya Úsvitonoška Dawnbringer se objevila v poslední možný moment a její příchod skutečně přinesl Úsvit (ne Tomia Okamury) do mojí hry. Po jejím entrée nastal chaos, jelikož všichni si začali uvědomovat, co že je to vlastně čeká, a jací bubáci, tedy pardon andělé, na ně číhají, lačni opustit ponuré šero hřbitovních zdí, jelikož Reya mi na začátku každého kola vrátí jednu bytost z Krchova rovnou zpátky do nitra bitevní vřavy. Mám pocit, že jediný Pavel měl možnost Reyu zlikvidovat, ale neudělal to. Toma jsem odkrágloval s Reyou hned další kolo, protože to bych raději snědl tuplovanou porci hub s kroupama a vepřovými játry jako bonus, než bych ho ve hře ponechal byť o jediné kolo navíc.

Reya oživila Avacyn, další kolo Ionu, a Pavel opět hořekoval, že si přišel „nezahrát Magicy“, protože Iona jim na hulvyho zakázala hrát jakákoliv černá kouzla. Tom nechápavě kroutil hlavou jako učitel, co řekl svým žákům, že tohle určitě bude v písemce a oni se na to stejně vyprdli – narážím na jeho předchozí urgence zejména Pavlovi, aby se zbavil mojí sličné Úsvitonošky.  Tahal jsem další anděly ze hřbitova i z ruky v jednom kole. Kamil s Pavlem si jen rezignovaně lízali karty, které nemohli zahrát. Nakonec jsem je vysvobodil z utrpení a oba dorazil v jednom kole. Hezké to bylo!

Dorazil Any s Esarasem. Esaras jel z Moravy rovnou do Záležitosti, tak si ani nestihl dojet pro kartičky a vyfasoval moje stromečky, které ho myslím docela bavily. Pavel hrál tentokrát svůj kontrolní balíček, s nímž slavil při minulých setkáních překvapivé úspěchy. Bohužel dnes mu štěstěna nebyla příliš nakloněna.  O místo kandidáta na lukrativní post „první z kola ven“ se sice hrdinně přihlásil Kamil se svým tradičním kumpánem Výběrčím, ale brzo byl substituován právě Pavlem, který nikomu nic nedělal, na nikoho neútočil, a přesto se dopustil závažného zločinu, historické hereze, dech beroucí deviace, absurdního aktu, nestoudné nedbalosti, majoritní mýlky a olbřímí ohavnosti.

Ptáte se, jaký kapitální poklesek mu rozhořčený kolektiv skupinově vytkl?

Měl špatně srovnané landy. Jako…Pavel je jediný člověk, kterého znám za celý ten dlouhý čas, kdy hraju tuhle hru, který je schopen mít některé landy vzhůru nohama. Kdyby měl takhle aspoň všechny! Ale to on ne, on má jeden tak, a tři jinak, a zase dva tak. Každej pes jiná ves. It. Is. Painful. To. Watch. Raději bych se zájmem sledoval koitus zavšivených primátů s Vendulou Veselou než Pavlovy chaoticky uspořádané landy. (No dobře, to zas ne) A to pozor, to jsem ještě jeden z těch, které to netočí tak moc (což možná podle toho, jak to popisuji, tak nevypadá, ale JE to tak!) Takže dostával kouř hned z několika směrů. Obzvláště merfolčí monarcha Any měl na něj spadeno za tu minulou nezbednost s kostkou.

Pavel doslova škemral o život, dokola vyjmenovával jak je prospěšný, jak dává ostatním karty, i ty landy si otočil jedním směrem, jak jsme chtěli, tak ať jej necháme žít. Některým (Kamilovi) se ho zželelo, některým jiným (zbytek) ani moc ne, a Esaras s mými stromečky ukončil jeho životní pouť krátce poté, co terminoval i Anyho. Já se svým zranitelným shadow balíčkem jsem se držel podezřele dlouho.

Stromečkové bohužel mají krátké větvičky a tak Kamil se svými létajícími Démony dostal ze hry Esarase. Tom s Atogem Eseho pomstil a vyřazuje Kamila. Zůstal jsem poslední s Tomem, ale tentokráte jsem si byl vědom, že mi mnoho života nezbývá, jelikož nevládnu dostatečnou silou na to, abych Toma dorazil v jednom kole, a predikuji, že v ruce drží counterspell na můj Holy Day. Nemýlil jsem se, a Tom zaslouženě zvítězil.

Do další hry jsem si vzal gobliny. Pavel zahrál Jízlivé klevety (Vicious Rumors) a srazil mi do hřbitova mého nejoblíbenějšího goblina, kterého ještě navíc dehonestoval označením „blbá jedna – dvojka“. Vysypal jsem do něj za odměnu dvě kouzla a nějaké jiné gobliny, a najednou měl ústa do podkovy, takovouto reakci nejspíše nečekal. Mezitím opět Esaras budoval své stromkové impérium, ale zásadního Enta, který ostatním propůjčuje nezničitelnost, mu zrušil Tom.

Anymu se povedla odplata par excellence. Kartičkáři mají stádovou mentalitu – raněný kus je největším kandidátem na likvidaci a nad Pavlíkem se po mém zásahu hromy, blesky a gobliny objevil Damoklův meč. Any vylovil podběrákem pár Merfolků a Damoklův meč se tedy pružně transformuje na Anyho Trojzubec.

„Pavle hoď si kostkou“ začal Any medově, jako když másla ukrajuje.

Nešťastného Pavla polil nachový ruměnec hanby, ale jeho touha žít byla silnější. Do třesoucí se ruky vzal kostku, zbraň, která se nyní obracela proti němu, a hodil. S tázavým výrazem se podíval na svého trýznitele. Kostka se přestala točit. Any si lhostejně prohlédl zobrazené číslo a potom Pavlovi konverzačním tónem oznámil, že jakákoliv hozená cifra by znamenala útok. Vytoužená velikášská vendeta vyšla vskutku velkolepě.

Pavel už se jednou nohou rochnil v měkké hřbitovní hlíně, a jeho prosby a zdůrazňování vlastní prospěšnosti kolektivu se míjely účinkem. Potlučený prosebník dostává další direkt na solar, když si bystrý Kamil všiml nových neodpustitelných nesrovnalostí v rozestavení jeho landů. Ostatní se k němu začali sborově přidávat.

„Pavle, máš sice konečně landy jedním směrem, ale všechny jsou na sobě, takže není vidět, kolik jich vlastně máš! Znova a lépe!“

„Pavle, proč máš Foresty a Swampy pomíchané dohromady, v tom aby se prase vyznalo!“

„Pavle rozestupy mezi Tvými landy nejsou pravidelné, okamžitě napravit!“

Pavel se úslužně snažil vyhovět všem těmto nesmyslným požadavkům, jejichž autoři si libovali ve svojí absurdnosti mamutích proporcí, ale přestože svědomitě vyplnil každý panovačný imperativ, život mu to stejně nezachránilo, když dostal od Kamila ránu z milosti.

Na druhou stranu – nebylo to spíše pozitivum? Když Tom následně vrátil všem všechno do ruky a jelikož s Gobliny jsem pro něj představoval největší hrozbu, poroučel jsem se vzápětí. Žel si nechal volné nesprávné landy, nevyšla mu tedy mana na Boomerang a Esaras s mými stromky na něm vykonali spravedlivou odplatu.

Esaras si následně poradil i s Kamilem zatímco Any, který s ním zbyl jako poslední, se pár kol šikovně bránil různými prevent kartami a Merfolky, jenže trojzubcem tvrdou kůru neprolomíš. Anymu po pár tazích došel dech a následně i život, přesto i druhé místo je krásné.

Zbyl čas na poslední hru, jelikož čas kvapil. Esaras mi vrátil stromky a jel domů i s kufrem. Pavel jel taky domů a málem bez bot. Tradice musí bejt. Nutno zdůraznit, že Pavel nás opustil z důvodu časové tísně, nikoliv proto, že by se naštval nebo urazil za příkoří jemu způsobená s těmi nešťastnými landy. Vždycky jsem na Pavlovi oceňoval, že není zavilý, urážlivý, vztahovačný a pomstychtivý zlojed. No, jako třeba já. On věděl, proč mi nekuchat Reyu!

Rozehráli jsme poslední hru s Tomem, Anym a Kamilem. Odcházející Pavel se podíval přes rameno Kamilovi, a nepříčetně se rozchechtal. Brzy se dozvídáme proč. Kamil začínal, zahrál Temný rituál a následně vyložil Zlomyslné drby, Uštěpačné povídačky, a Surové pomluvy – viz obrázek níže.

Kamil prohlásil, že si nepamatuje, kdy si naposledy užil tolik srandy za devět korun. Já hrál odemílací balíček, který Any překřtil na „El Greco“ a když jsem v prvním kole byl nucen zahodit tři karty z ruky, tři z vrchu knihovny a navrch jsem opuchl o tři životy, radost jsem z toho věru neměl. Propašuji do hry alespoň Grindstone, ale s malířem mám útrum, Tom měl na ruce zabíjení, tedy jsem jej vytrvale prudil samotným Grindstonem, který mu odemlel vždy dvě vrchní karty, a pokud měly stejnou barvu (v monocoloru docela pešek) tak se tato kratochvíle zopákla.

Nebylo to úplně mizerný, za takových šest sedm dalších kol bych Toma třeba uzobal, jenže jsem si pod sebou paradoxně podřezal větev v momentě, kdy jsem si myslel, že jsem na tom docela dobře – a to když vykládám Meekstone. Příšery s útokem větším než dva se už neodtapnou. Tato nevinná karta však působila na Kamila i Anyho jako rudý šátek toreadorův před krhavými zraky běsnícího býka v Koridě, a vášnivě na mě unisono útočili a bylo jim lhostejné, že příšery se neodtapnou v dalším kole, jelikož mě v něm plánovali dorazit malými čuníky.

Zkusil jsem opatrně podotknout, že já jsem ta vězeňská koule na Tomově noze, a pokud mě sprovodí ze světa, vypustí Krakena, který je subsekventně posnídá. Nic toho nedbali a dále do mě bušili jako hluší do vrat, tedy vypouštím duši (a toho Krakena) Má predikce vyšla pohříchu na výbornou – Tomovi jsem sice uzmul několik kopií jeho jediné příšery, jenže mu přišla karta Shrieking Affliction. Ohavnost, co konzumuje tři životy každé kolo, pokud máte jednu nebo žádnou kartu na ruce. Pozdě chlapci přišli na to, jak platným jsem jim ještě mohl být v tomto nerovném boji s nenasytným požíračem cizích karťušenek! Snažili se držet svých zbývajících kartiček tak úporně a křečovitě, jako hladové novorozeně, svírající zduřelý prs rodičky, žel zbojník Tom měl pod čepicí, i oloupil je bezcitně o poslední papírové kartonky a nechal jim nejdříve prázdné ruce, a když vyložil podruhé Shrieking Affliction, tak i prázdné pohledy.

Prožluklý enchantment dodělal dílo zkázy, které dokumentuje poslední monolog krutého kartičkového kata:

„Any hraj. Máš to za 6. Prohráls.“

„Kamile hraj. Máš to za 6. Prohráls.“

Jojo, já bych mu to s El Grecem ještě vymaloval, ale když vám vadil Meekstone vy holomci nezdární, trpte tedy!

Musím říct – Tohle mě obzvláště bavilo psát. Myslím, že tahle reportáž patří k těm povedenějším. Sebechvála smrdí, ale to vy taky, takže je to fifty – fifty.

Dík za pozornost!

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *