Babička a memoáry

Ahoj čuníci,

Babička byla v úterý při chuti. Víte, ona ráda vypráví, ale pouze těm, kdo ji chtějí poslouchat. Spoustu historek už jsem slyšel několikrát, a k některým občas něco nového připojí.  Naposled jsem se například dozvěděl více o její každodenní pouti do školy.

„No víš Honzíku, my jsme měli školu v Zásmukách. Každé ráno jsme museli chodit pěšky pět kilometrů z Malotic do Zásmuk a odpoledne 5 kilometrů zpátky. Jedna cesta trvala hodinu a půl. A občas se stalo, že jsme se my děti, co jsme do Zásmuk chodili, sešli na náměstí, a rozhodli se, že dneska do školy nepůjdeme, protože bylo fakt ošklivo, nebo moc sněhu, a šli jsme místo toho zpátky domů. No a za deset minut jsem se zase se všemi ostatními sešla na tom náměstí, protože všechny rodiče nás samozřejmě poslali zpátky do školy.“

Zeptal jsem se babičky, jestli neměla jízdní kolo, kterým by mohla tuto neutěšenou vzdálenost překonávat.

Babička se usmála a mávla rukou: „Ale to víš, že měla. Maminka mi ho půjčovala. Nějakou dobu jsem jezdila do Zásmuk na kole, ale před Zásmukama je obec, která se jmenuje Doubravčany. Doubravčany jsou skoro celé do kopce, je to takový krpál, no a já jako desetiletá holka jsem to celé šlapala na tom kole. No a všimli si toho lidi z Doubravčan, a šli do Malotic mamince žalovat, že jezdím jako malá holka na tom kole do kopce, že to kolo nevedu. Tak jsem musela kolo zase vrátit, no.“ Naprosto jsem nechápal, komu a proč vadilo, že babička jede v jejich vsi na kole. Babička mi opáčila, že „to bylo pro malou holku vysilující, a dobří lidé ze vsi Doubravčany evidentně nechtěli, aby se babička mordovala na bicyklu.“

Pokoušel jsem si představit, jestli by se takováto situace mohla stát v dnešní době. Že by se někdo sebral a šel by do druhé vesnice naprášit, že něčí dítě jezdí na kole do kopce. Naprosto nereálné, většina lidí by si jí velmi pravděpodobně vůbec nevšímala, a ti co ano, by stoprocentně nikam nechodili nahlásit tento jedinečný poklesek.

Rovněž jsem se dozvěděl, že cesta někdy trvala ještě déle, jelikož kluci a děvčata se po cestě „ustavičně mezi sebou prali.“

Babička potom plynule přešla do doby, kdy chodila na „Akádu“ (což je slangový výraz pro obchodní akademii) a zmiňovala, své bydlení na internátu s Milenou.

„Kdy ses přestěhovala na ten internát, babi?“

„Tak to mi bylo patnáct let“ odtušila babička.

„A žije ještě Milena?“

„Ano, však jste tam párkrát byli u nich ve Zruči.“ Připomenula mi babička.

„Takže Milenu znáš sedmdesát let“ pronesl jsem uznale.

Babička se omluvně usmála a prohlásila, že to ona si takhle rychle nespočítá. Tak jsem jí ten součet rozebral do podrobností, a nakonec uznala, že je to skutečně tak.  Chvíli jsme si povídali o tom, jaké to je, znát někoho sedmdesát let. Víte, já znám pár lidí tak kolem dvaceti let nejvíc, ještě z období základní školy, a jsem rád, když je občas vidím, ale babička s Milenou se znají déle, než je délka života dobré poloviny lidí na této planetě (nestudoval jsem přesná čísla, jestli je to žvást, tak mě v tom můžete vyválet)

Babička se najednou zasnila: „Víš, co bych chtěla?“ Řekla toužebně a zahleděla se před sebe. Zbystřil jsem, jelikož babička si kromě pravnoučete a smrti (v tomto pořadí je to ta preferovaná varianta) nic moc nepřeje.

„Chtěla bych napsat paměti.“ Sdělila mi babička informačním tónem.

„To je super nápad, babi, a jak přesně to chceš udělat? Předpokládám, že 85 let života nebude na pár stránek, a Ty nejsi schopna cokoliv napsat vlastní rukou, tedy by sem musel někdo na několik hodin ideálně denně nebo alespoň několikrát týdně docházet a Ty bys mu to diktovala.“

Babičku střet s realitou zaskočil. Pokud je takto konfrontována, obyčejně se stává, že babička jakoukoliv ideu, která ji předtím přišla dobrá, kvapně zase opustí. To se stalo i v tomto případě.

„Hm máš pravdu, je to blbost.“ Babička promptně zatloukla do rakve svůj rodící se sen bez známky sentimentu.

Její defétismus mě naopak motivoval k tomu, abych nad tím hlouběji přemýšlel. „Babi, ale až tu jednou nebudeš, už se nikdo nedozví, co jsi chtěla světu sdělit.“ Šetrně jsem babičce oznámil nevyvratitelný fakt.

„To máš pravdu, Honzíku…Víš, ty jsi tak přemýšlivý, a inteligentní…“ začala babička, jako když másla ukrajuje.

Jenže tohle já už dávno znám. Je to jako bitva. Tato počáteční fáze se jmenuje dělostřelecká příprava.  Babička si připravuje půdu pro frontální ofenzívu, a součástí dělostřelecké přípravy bude ještě minimálně jeden navrstvený kompliment k uchlácholení polichocené obrany, než se rozhodne překvapivě zaútočit.

„A umíš zařídit spoustu věcí…“ Ano, tohle byl on. Nyní přecházíme do fáze číslo dva: strojený údiv, tady je, dámy a pánové, na stříbrném podnose:

„Já prostě jenom nechápu…“  Vidíte? A teď zatroubí polnice a útok začíná: FOR GRANDSONS GIRLFRIEND! VICTORY OR DEATH!

„Že si nemůžeš namluvit nějakou hodnou dívku.“ Lítostivě dokončí babička a finálně odhalí karty, ačkoliv jak jsem uvedl výše, přesně jsem věděl, co se nyní stane a uhodl jsem i pořadí. Nevedeme tuhle bitvu totiž poprvé.

„Ale tak co bych nemohl, ale proč bych to dělal, nic mě k tomu nemotivuje“ pomyslel jsem si, ale nahlas jsem neřekl nic.

„Měl bys o tom alespoň přemýšlet“ dál ryla babička vemlouvavě a s neutuchajícím apetitem.

„Dobrá babi, budu o tom přemýšlet“ odpověděl jsem poslušně.

Babiččina tvář se rozjasnila: „Budeš o tom přemýšlet?“ zeptala se nedůvěřivě. Většinou jsem totiž toto téma okamžitě odsoudil k zániku nějakou terminační poznámkou, která udusila případnou diskuzi již v zárodku.

„Ano babi, budu o tom přemýšlet.“ Zopakoval jsem automaticky. Nelhal jsem, jednou o tom budu určitě přemýšlet. Třeba až budu ležet na jejím místě o padesát let později. Nebo třeba už za rok. Těžko říci kdy, ale jednou určitě. Pokud však chcete vědět, o čem jsem přemýšlel v té jedné konkrétní chvíli, kdy jsem stál u levého opěradla babiččiny postele, a do zad mi pražilo zapadající slunce, bylo to o tom, jak přijdu v neděli dřív, vezmu s sebou notebook, posadím se vedle babičky a budeme spolu psát ty její paměti.

Protože pokud to neudělám já, nikdo to neudělá. A pokud to neudělá nikdo, jednou nám všem bude líto, že jsme měli možnost dozvědět se, co chtěla babička světu sdělit ve svých pamětech, a tu možnost jsme zahodili. Babička žila v turbulentních a historicky zajímavých časech. Pořád jí to většinou pálí a rozhodně má co říct. Je možné, že si to do příště rozmyslí, a sama tuhle možnost torpéduje, nicméně byla by škoda alespoň to nezkusit. Koneckonců, byl to její nápad.

Jednou nám na všechny lidi, kteří nějak prošli naším životem, zůstanou jen vzpomínky. U některých lidí nám bude líto, že těch vzpomínek nebylo víc. U jiných naopak to, že byly vůbec nějaké. Co se babičky týče, nikdy jich nebude dost.

Při této práci ale nejde o naše vzpomínky na člověka, ale o vzpomínky člověka na svůj život, a mám pocit, že babiččin život byl v mnoha aspektech zajímavější a náročnější na pozadí tehdejší doby, něž byl můj, váš, nebo většiny z těch klaunovských presudocelebrit, které se snaží z plebů vydojit kešeně za své pofidérní memoáry, jelikož mají pocit, že teda jako něco zažily a že to bude bestseller. Ne, nebude.

Babička jako vypravěč, já jako spisovatel… hele mohlo by to bejt dobrý. Určitě to bude lepší než cokoliv, co naškrábala tady zhýčkaná flundřička Paris. Just you wait!

 

 

1 komentář: „Babička a memoáry

  • 13.5.2019 (14:13)
    Permalink

    Tak hele, když ty memoáry sepíšeš, tak slibuju na svojí čest, že si jeden výtisk objednám. Mě by totiž taky zajímalo, co by chtěla babička světu říct.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *