Poštovní anděl Zuzanka

Dnešní výjezd s firemní poštou byl skutečně výživný, hned po příchodu jsem uzřel, že je otevřené jen JEDNO okýnko z pěti, a od něj se táhne fronta stejně dlouhá a škaredá, jako jizva po hluboké sečné ráně.
Rezignovaně jsem se postavil na její chvost a trpělivě vyčkával. Jakýsi otylý růžolící vepřoida stojící o 5 lidí přede mnou hladové hltal hrdlo jakési robky.

Jsi odpornej! Zapištěla koketně.

Odpornej skutečně byl, ale v ničem si nezadal s frontou, jež slovo odpornost povýšila do šlechtického stavu.
Zvědavé jsem se začal rozhlížet, co jest příčinou takového zdržení. Pak mi to došlo, u jediného otevřeného okénka seděla Zuzanka,  éterické děvče oplývající neobyčejným půvabem, anděl ve službách české pošty.
Vlasy v barvě tekutého zlata měla staženy červenou gumičkou do copíku, který za ni rozpustile poskakoval, kdykoliv udělala rychlejší pohyb. Její hnědé oči schované za obdélníkovými obroučkami brýlí mě častokrát bystře pozorovaly při předávání pošty. Kdykoliv jsem se na ní podíval, všechna má květnatá souvětí mne houfně opouštěla jako krysy z potápějící se lodi, a byla hrubě nahrazována holými, těžkopádnými větami, které jsem raději ani nikdy nevyřkl.
Jenže Zuzanka, ačkoliv byla majitelkou obličeje, o kterém by se měly skládat básně a malovat obrazy, byla také držitelkou rozličných titulu, jenž ji měly ochránit od zloby narůstajícího davu Za všechny jmenujme alespoň kouzelné cedulky “Pracovník v tréninku” a “Zaučuji se” (Při spočinutí na té druhé cedulce, představil jsem si Ráďu, kterak by si určitě neodpustil větičku v nanejvýš lascivní tónině: “No já bych tě zaučil to bys viděla…” )
Zuzanka tedy měla s rutinními operacemi české pošty jen o málo více zkušeností než já s domestikací jezevců.
Po dvaceti minutách jsem zahlédl mihnout se za přepážkami známou siluetu šéfíka směny. Ten mě zná, mohl bych vydržkovat protekci a drze předběhnout upoceného frontového hada. Nalepil jsem se na okýnko a vyčaroval žebračky obličej.
Zabralo to! Šéfko otevřel zadní dveře a vyvalil mraky pošty pro Coca-Colu.
Vítězství! Přestože tak trochu Pyrrhovo…

Nasedl jsem do autobusu, a naivně doufal, že už mě nic špatného nepotká. Wrong! V ostré zatáčce se najednou vymrštil jakýsi děda lebeda, ztratil rovnováhu, a už už to vypadalo, že otiskne zpocenou siluetu svých zad na dveře. Chtěl jsem jej zachytit, když jsem si všiml, jak se mu v ruce, která křečovitě svírala tyč, zaleskl odznak revizorských zlojedů. Stáhl jsem málem už nabízenou ruku, a dědek groteskně povlával. Tvar mi pokryl led v rekordní rychlosti, přestože všude bylo takové vedro…
Děda se narovnal, začal na mě mluvit, a gestikuloval rukama jako hůlčičky. K jeho smůle jsem jej vůbec neslyšel, poslouchal jsem Pink,a nějak mě nezajímalo cokoliv co mi chtěl říci. Vytasil jsem z portmonice rudou kartu, a vložil mu ji do ruky. “Tumáš hlídací pse, nažer se a dej mi pokoj” pomýšlel jsem si. Pes nezklamal, možná jen trochu zavrčel, když zjistil že nemůžu být penalizován.
Ještě stále cítím jakési napětí,  těžko opodstatněný hněv… stačí málo a bouchnu, jako ten hrnec francouzského vynálezce, podle kterého mám přezdívku…
Ještě ze večer je pinčes, tam to ze sebe vytluču všechno… sportem k abolici negativních emocí!

 

Theme: Overlay by Kaira Extra Text
Cape Town, South Africa