Školní exkurze do Coca – Coly

Školní exkurze v této firmě jsou vždy bohulibou taškařici. Většinou se sice konají ve čtvrtek, ale dneska máme hned dvě. To je teda docela surové, ale co už, přeci nejsem zelenáč, tak se s tím nějak popasuji.

První přichází před devátou. Jako předvoj kráčí menší skupinka amazonek v lascivním oděvu, který má symbolizovat jediné- je nám šestnáct, a už máme taky kozy, koukej!

Koukám. Slabý.

Brýýýý dééén! jsou tu někde záchody?

Nasadím žraloci úsměv a sotto voce medovým hlasem kroutícím se dívčinám sděluji, že ano, záchod tu skutečně je, ale myšlenka, že obslouží několik kandidátek naráz by se záhy jevila jako velice pošetilá.

Jedna roba se tedy dostává na místo zaslíbené, ostatní posedají, postávají, pokňourávají.

Za chvíli přijde na čurpauzu i jakýsi ogárek, který se okamžitě stane terčem zášti, jenž dokáže jedna z dívek vhodně formulovat do slov- ty ho jen vytasíš a je to!

Mezitím přichází další holka. Brýýýý dééén. Jsou tu někde….

Jednohlasný chór početných hampejznic nenechá ji ani domluvit- si asi blbá, ne, na co si myslíš, že tu čekáme, na dávky asi ne, vole?

Když se procesí pubertálních paniček poslušně prostřídá na porcelánu, konečně zamíří do fabriky.

Heuréka!

Haleluja!

Hovno!?

Je půl jedenácté a přichází druhá grupa. Tahle je z Teplic, takže jsou tu teda dřív, a co že teda mají jako dělat, když jsou tu teda jako poprvé. To mi říká jejich učitelka, která alespoň vypadá, že bude autoritativní.

Takže mládeži, tady pán na recepci nám řekl, že dřív než před jedenáctou tam nepůjdeme, takže máme půl hodiny.

JEEEEEE, PRUUUDAAA…ozve se sborové.

„Pán“ si asi moc sympatií nevysloužil hned na úvod, nu nevadí.

 

Matróna striktně zakazuje skupinkový odchod na močení, což byl benefit, kterým vládla exkurze předchozí, ale v Teplicích je evidentně tento výdobytek zdejšímu žactvu zapovězen. Na toaletu jsou studenti vysílání po jednom. To se samozřejmě setkává se skupinovou nevolí.

Ale já fakt už musím!

Kantorka kurážně kontruje: Já taky potřebuju a nefňukám tady!

Odpor je zlomen, vůdcovský princip zafungoval.

Aby semetrika pouze neplísnila, jedná studentka se dočká i pochvaly za obzvláště rychle močení – „Vidíte, Terezka je nejrychlejší!“ dává jí ostatním za vzor.

Zatímco třídím poštu, jeden výrostek mě vztyčeným prostředníčkem vytrvale fakuje z bezpečné vzdálenosti přes sklo. Za jeho úsilí odměním jej povzbudivým úsměvem, nicméně se cudně stahuje za sloup.

Ani se mu nedivím, jelikož jsem byl hned na úvod pančitelkou ocejchován jako ten zlopekelný zatracenec, zlomyslně zakazující zřít zemi zaslíbenou dříve než s úderem jedenácté.

Volné chvilky si znudění středoškoláci krátí inhalací tabákových výrobků, a pořizováním selfie fotek. Už ani tolik nekušní, že musí čekat venku, jelikož se přeci ulejou ne, a to za to stojí

Exkurze se konečně střídají, majitelé afektovaných, hýkavých i mutujících hlasů mizí do útrob gargantuovského molochu. Ultimátní úleva, no konečně.

Jestli se někdy budu spolupodílet na tvorbě jiného člověka, a výchova tohoto tvora se nějak nešťastně pokazí, aby eskalovala do něčeho, co se tu dneska producírovalo v dvojím zastoupení, a tedy zhýralí zasrani s vajglem v koutku ležérně gestikulující vulgární symboliku pracujícímu lidu (rozuměj – mně), popř. koketní zmalované upištěné husičky s deficitem oděvu na choulostivých místech, bude to BITO JAKO ŽITO!

 

Nic, jdu si dát Coca-Colu, přej je dobrá na nervy.