Pekelný horko, fronta na poště a má nekonečná neláska k malým dětem

Čus čuníci,

Tenhle článek bude o tom, co si téměř každý z nás musí čas od času vytrpět, a ten kdo ne, tomu již úvodem nepokrytě závidím. Je to otravné čekání na poště, tuplovaně nepříjemné v těchto raketově rostoucích vedrech. Jenže často není zbytí. Bohužel na poštovní výzvě není napsáno: „Hele, jsem fakt důležitý psaní, musíš si mně vyzvednout!“  Nebo naopak (a takových je většina) „Kámo, jsem zbytečnej jako záchody pro třetí pohlaví (ať už to znamená cokoliv), úřední šiml si z tebe dělá šoufky, a v obálce, která na tebe čeká po trpělivém vystání fronty, co je dlouhá jako sloní péro, a ubíhá pomaleji, než tejden před vejplatou, se skrývá list papíru o významovém ekvivalentu italské armády za druhé světové války!“

Kéž by to tam bylo napsaný! Kéž by! Mohl bych s lehkým srdcem nechat propadnouti peklu mizerný list a ušetřil bych čas i nervy. Jenže ono ne. Tentokrát to byla výzva z finančáku a s těmito hochy není radno pustit se do křížku kvůli několika dlužným šekelům, jelikož vám mohou následně život kruciálním způsobem znepříjemnit.

Tak jsem se tam včera vypravil. Říkal jsem si, že to nebude tak horký (počasí se mě nicméně vytrvale snažilo přesvědčit o opaku) jelikož s sebou mám knížku, a tak si budu číst a frontu budu ignorovat. Víte, pošta na Jarově je obzvláště vypečená. (Ach ano, je to přesně ta na úvodním obrázku) Je tak malá, že pokud se postaví sedm lidí za sebe, zbytek fronty (což je zpravidla číslovka ještě větší) musí stát před vchodem a smažit se v odpoledním slunci. Jaké je moje překvapení, když po příchodu k zlořečené poštovní pobočce uzřím pouze jednu robu s kočárkem stojící venku, což je podobně vzácný a krátkodobý úkaz, jako zatmění měsíce. Vevnitř je samozřejmě natřískáno. Pořád mám ale slušnou vyhlídku na absolvování celého procesu bez duševního ujímání.

Vytáhnu knížku a začnu si číst. Odejde jeden člověk, druhý… a roba s kočárkem se stále nemá k tomu, aby se posunula dovnitř. Možná v tom nějakou roli sehrál i fakt, že hladově obsadila jediný dostupný stín, a nikam se hnát nemusí, zatímco já se nevesele peču. Po dalších dvou lidech se roba konečně milostivě uráčí posunout do prostorově skromné poštovní pobočky. Za ní se ihned posouvám já, a za mnou další tři lidé, co se mezitím zařadili za mně. Fronta přede mnou již není příliš dlouhá, protože jak jsem nastínil výše, rozměry této místnosti ani takovou eventualitu jako dlouhé fronty nedovolují.

U okýnka vpravo řeší postarší pár reklamaci, uprostřed se babka potýká s odesláním jakési zásilky a nalevo je nějaký tatík a asi čtyřletý synek. Přepážka 4, 5 a 6 je dle dobrých tradic České pošty samozřejmě uzavřena. Chvíli si čtu knížku a ignoruji, že se fronta vůbec neposouvá. Po pěti minutách zaklapnu knížku, jelikož mi na stránkách začínají poskakovat písmenka. Důvodem je to, že se chvěji vzteky.

Víte, já myslím, že jsem docela tolerantní člověk. Můžu se zlobit na lidi, kteří vyřizují nějakou reklamaci? Nemůžu, jelikož z principu věci je tato záležitost morbidně dlouhá a vyčerpávající, a to proto, aby příště dotyčného ani nenapadlo se o něco takového pokoušet znovu. Vy nemáte rádi fronty a dlouhý vyřizování? My nemáme rádi reklamace. Budou reklamace? Budou fronty a dlouhý vyřizování. How about fuck you, my dear customer.  Můžu se zlobit na babku, která bojuje sama se sebou, s horkem, s vyndáním občanky, s pochopením, kde že se to teda má jako vlastně podepsat, a dost možná i s udržením vlastní moči? No nemůžu, žejo. Jednou mě to třeba taky čeká.

Ohnisko mojí zášti se tedy přesouvá a plně koncentruje na fotra a jeho spráťu, kteří se rozhodli vyzkoušet snad všechny kratochvíle, jež nabízí poštovní přepážka. Takže nejdřív něco pošlou, pak něco dostanou, frackovi jsou koupeny omalovánky, a co je nejhorší: „Každej podělanej kus papíru, který obdrží toto dementní duo záškodnických zdržovačů, instantně putuje do titěrných pařátů toho smrada, který se tváří hrozně důležitě, předstírá, že ví, co je tam napsáno, a pak se vehementně sápe po propisce, aby to podepsal. Celý tento proces mu trvá zhruba stejně dlouho, jako Rojkovi se vysrat. Kdo někdy čekal na Rojka, než vyleze ze záchodu, tak zatraceně ví, o čem mluvím!

„Ťu, ťu, no ty si ale malý pošťaček, viď? Pitomá pracovnice pokálené poštovní přepážky přičinlivě podkuřuje padoušskému pračůráčeti a naprosto ignoruje, že fronta nasraných lidí nyní dosahuje velikosti řeckého státního dluhu. Trpce lituji, že knížka, kterou jsem si přinesl, jest Prattchettova Čaroprávnost, a není to nějaký z objemných svazků Martinovy Písně ledu a ohně, který by se dal opakovanými tupými údery do hlavy použít k tomu, aby tento malý namistrovaný zlojed vypustil duši.  Přemýšlím, jestli by vhodně vržená Čaroprávnost napáchala alespoň nějaké povrchové škody na klenbě lebeční, ale dochází mi, že tři sta stran v paperbacku by muselo dopadnout přesně hranou na řepu, aby se ten neduživý pazgřivec alespoň rozbrečel. Udělal jsem přibližný odhad úspěchu celé operace a vyšla mi stejně nicotná pravděpodobnost, jako že tohle martýrium s mrzkým mamlasem skončí do dvou minut.

Neskončí.

„Tatí! Tatí! Kup mi ještě los! Ne, tenhle né, já chci tady s tím prasátkem. Nebo počkej, vezmi tady ten jak tam jsou ty penízky! Vezmi penízky!“  Klidně bych vzal penízky. Poslal bych je na účet nějakého Volodi, který by toho mrňavého degeneráta svázal do kozelce a pustil po Vltavě.  Babka i týpci s reklamací jsou dávno v čoudu, jen tato démonická dvojka darebných dutohlavů se nemá k odchodu.  Samozřejmě jsem první na řadě.  Po dalších třech minutách, kdy si fotr také přihodí pár polínek do ohně mojí gargantuovské zloby aplikací naprosto zbytečného small talku s lejdy za přepážkou, se konečně tito dva kandidáti veřejného lynče na nejbližší lampě pouličního osvětlení uráčí osvíceně opustit obsazené okénko.

To samozřejmě neznamená, že z pošty odejdou, ne ne! Budou si ještě na několik kol odnášet krabice, ale alespoň se konečně můžu přesunout k okýnku a vyzvednout si svojí obálku s pruhem.

„Dobrý den!“ švitořivě zatrylkuje obsluha, která před chvílí střelila omalovánky a los, takže si je nebude muset na konci měsíce kupovat ze svýho a vedoucí jí nebude šlapat na krk. Kdo ví, třeba jí tento ojedinělý úspěch vystřelí na zlatý piedestal poštovního pracovníka měsíce!

„Brej…“  Procedím nenaloženě a to, co mám na tváři, má stejně blízko k úsměvu, jako Erdoganovo Turecko ke vstupu do EU. Nezapomněl jsem, kdo úslužně topil pod svinským kotlem zájmu zvídavého záprdka, místo toho aby řekl: „Hele, nechcete se na to vyjebat? Za vámi je spousta lidí, co mají třeba důležitější vyřizování, kokotiny s kverulantským výběrem losů si tu dělejte, až tu nikdo nebude.“

Podávám jí občanku. Poštovská pizducha se snaží prorazit ledy.

„Ale to máme dneska horko, že?“ zapřede nevinně další bezcenný dialog.

Následující tři vteřiny rozhodnou o tom, že bych se klidně mohl hlásit na pozici lektora do kurzu sebeovládání.

„Víte… začnu trpce, to horko mi nevadí, ono s tím člověk moc neudělá, ale abych tady stál ve frontě, zatímco NĚJAKÝ VOCAS TŘI MINUTY VYBÍRÁ BLBEJ LOS PRO SVÝHO FFFFFAKANA, tak to je mnohem horší, než nějaký horko. (Dvěma plameny namísto očí mezitím olíznu protější stěnu, kde si otec roku odnáší další bedny)

No dobře. Tak lektor ne. Asistent lektora? Možná? Co? Ne?

Baba nasadí pohled protřelého diplomata a účastně zakývá hlavou. Správně vyhodnotila iminentní nebezpečí další načuřené verbální ledové sprchy, která by ji neminula v případě, že by se zastávala toho počmáraného belzebuba a jeho ničemného výrostka, kteří ostatní návštěvníky pošty stáli několik let života, na druhou stranu… los a omalovánky, bejby! Nepokoušeš ruku, která tě krmí!

Beru obálku a odcházím. Little bag of shit nadšeně poskakuje okolo lopotícího se fotra, který odnáší další krabici. Hodím na něj ten nejzlejší pohled, co dokážu. Nekouká se. Škoda.

Před poštou otevírám obálku. Je to upomínka ohledně platby, kterou jsem uhradil asi deset dní zpátky. Evidentně si toho ještě nikdo nevšiml, a tak mi poslali tenhle cár papíru a donutili mně si pro něj dojít na poštu. Neplatíš, tak trp! Jo ty jsi už dávno zaplatil a my v tom máme brajgl? To je jedno, stejně trp!

Hodím na tu obálku druhý nejzlejší pohled, co dokážu.

Nekouká se.

Škoda.

Závěrečné moralizující okénko:  Spousta z vás, milí čtenáři, se dostala do věku, kdy jim přišlo dobrý, pořídit si svého vlastního humanoida. Hele, já proti tomu nic nemám, sto lidí, sto chutí – každému co jeho jest.

Je jasný, že jednou přijde den, kdy i vaše pískle poprvé navštíví poštu a bude úplně vodvařený, jak moc je to hustý, a vy mu budete chtít všechno ukázat, zasvětit ho do dění, nechat ho podepsat nějakou pitomost a koupit mu omalovánky a los, ale né ten s prasátkem, ale ten s těma penězma, to dá rozum. Proti tomu nic. Ale pro lásku boží, pokud chcete tohle dobrovolně podstoupit, nemusí to s vámi nedobrovolně podstupovat dalších deset lidí!

Běžte tam v sedm ráno a klidně počkejte, až za váma nikdo nebude, nebo alespoň buďte od tý lásky, přijďte, a řekněte: „Hele tady Pepíček už od tří let chce bejt poštovskej panáček, no a teď jsou mu čtyři, a plní se mu sen! Je to v cajku? Neva, když si tady chvíli zablbnem?  Je to elementární lidská slušnost. A pokud vás s tím někdo pošle do hájíčka, prostě čapnete vzpouzejícího se spratka za chapadlo a odejdete středem s tím, že na pošťáka si budeme hrát někdy jindy.  Je to tak těžký?  Není, viďte?

Je to naopak téměř tak jednoduchý, jako mrknout, jestli třeba nepřišly prachy, než budu někoho prudit se zdechlou upomínkou a hnát ho na poštu, kde musí prodělat takovýhle prvotřídní trauma!

Takže dík! Pokud jste majitelem /majitelkou vlastního čúráčete a jednou se ve slabé chvilce svévolně rozhodnete popustit uzdu jeho nízkým pudům ve veřejném prostoru, kde rostoucí štrůdl lidí namíchnutě čeká, až se váš rozmazlený zmrdolín náležitě vyřádí, vězte, že v té zdravě nakrknuté frontě klidně můžu stát i já.

A ten následný článek skutečně nebudete chtít číst.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *