Zážitkový týden se slovenskými přáteli korunovaný 30. Slavnostmi svijanského piva

Víte, vlastně jsem moc nepočítal s tím, že tenhle článek budu psát. Moc toho poslední dobou nepíšu, v létě jsem ještě línější, než jiná roční období a mohl bych vám tu nasekat odkazy na podobné články z minulosti, přestože i tento bude snad něčím originální.

Jenže asi pět minut poté, co jsem potkal Rojka a Kiku minulé úterý na první z našich pečlivě plánovaných akcí, jsem se dozvěděl, že rodiče Kiky řekli něco ve smyslu: „Hej? Vy idete do Prahy? No to je dobré, aspoň bude článok!“ No, a tady to máte. Ještě jste ani nenabyli zážitky, o kterých máte psát, a už víte, že někdo na to čeká. Někdo se na to dokonce i těší! No a kdo jsem já, abych jim to odpíral…

Ale popořádku: Domluvil jsem se s Kikou a Rojkem již dobré dva měsíce dopředu na zážitkovém týdnu, který společně strávíme v první polovině Července. Kika, Rojko, a členové Rojkova příbuzenstva se totiž dohodli na návštěvě Prahy za účelem koncertu Eda Sheerana a jelikož se chtěli rovněž zúčastnit jubilejního 30. Svijanského pivního festivalu, přišlo jim hloupé vracet se na těch pár dnů zase na Slovensko. Naopak jim přišlo dobré tyto dny mezi dvěma dohodnutými akcemi vyplnit rozličnými kratochvílemi.

Jejich rozhodnutí jsem sdílel a podporoval, tedy jsme s Kikou naplánovali ultimátní program, který se zde chystám den po dni popsat.

Den první – úterý – Burgery

Na první společný večer jsem naplánoval společnou návštěvu restaurace, která se specializuje na Burgery. Ač jsem tam nikdy nebyl, oslavné recenze tohoto podniku od mnoha lidí dávaly tušit, že s touto volbou nešlápnu do lejna. Vyrazili jsme s Tomem po práci s krátkou zastávkou u mně doma a následně se přesunuli na Albertov. Přišli jsme pár minut po sedmé, dokonce i Pavel už tam byl! Rojko dorazil v čele svého dívčího příbuzenského gangu, takže kromě něj, Kiky, Pavla, Esarase a jeho přítelkyně Markéty zde byly Rojkovy sestřenice Kika a Lucia, jejich kamarádka Danka, a Rojkova nevlastní sestra Veronika.

Pavel seděl uprostřed tohoto dívčího spolku, a velice si to užíval, jelikož ať řekl cokoliv, všechny holky se srdečně, hurónsky rozesmály, přestože dvě z nich viděly Pavla poprvé. Víte, tohle je jedna z mnoha věcí, co se mi líbí na Slovenkách. Jsou přátelské a bezprostřední. Smějí se vašim vtipům, i když třeba nejsou vtipné. Dají vám pocit, že jste zábavný společník a že je s vámi sranda. Teď mluvím z vlastní zkušenosti, nechci tuhle definici vztahovat na Pavla, popravdě nevím, o čem si povídali, ale Pavel mezi ženami jednoznačně bodoval a celý večer se hřál na výsluní přízně přívětivých posluchaček.

„Ahoj Rojko, tak co, chutná Ti pivo?“ zeptal jsem se vesele.

„Nie.“ Nenaloženě utrousil Rojko. Rojko sice není žádný pivař, ale čím více jezdí do Čech a tráví s námi čas, tím více pivu přivykl, a začal jsem mít neblahé myšlenky, že za výběr lokálu budu ve finále zle pranýřován.

Tuplem, když si na adresu nebohého piva přisadila i jinak vždy velmi diplomatická Kika: „Papin, chceš vedieť, ako chutí toto pivo?“ Když se vás někdo takhle vyzývavě zeptá, dvě věci jsou náhle úplně jasné: 1. Moc vám to chce říct. 2. Nebude to nic dobrého.

„Je to ako keby chalan mal dlho plné guľky a potom sa ti vysemenil do úst.“ Triumfovala Kika s tímto gurmánským přirovnáním. Přiznal jsem se, že nedisponuji touto životní zkušeností. Byl jsem za to Kikou pochválen. Po chvilce váhání statečně ochutnávám kritizované pivo. Nepřišlo mi vůbec zlé, až na takový zvláštní ocas. Rozhodně si nemyslím, že ta chuť byla jako to… tamto. I když co já o tom můžu vědět, že. Opatrně jsem upozornil Kiku na moji obsesi popisovat věci tak, jak se skutečně staly a zmínit to, co bylo skutečně řečeno a toto vložil do přímé souvislosti s její úvodní poznámkou, kterak se její rodiče těší na tento článek.

Kika ležérně mávla rukou a moje varování okomentovala zhruba takto: Ale čo, oni vedia, že som hovado. Vyměnil jsem s Rojkem jeho proklínané pivo za mojí jedenáctku a hned byl spokojenější. Tom a Esaras si dali grilované jalapeňos papričky zabalené ve slanině a plněné cheddarem a jelikož jsem dostal od Toma jednu ochutnat, mohu říci, že tohle bylo skutečně vyvedené.

Burgery rovněž zabodovaly. Rojko si dal dvojitý a šťastně se jím futroval. Kika ocenila, že menu nabízí i bezlepkovou žemli na burger a variaci pikantních omáček k hranolkům, které jsme si s Tomem samozřejmě nakydali také. Hranolky s česnekovo – cibulovou solí chutnaly…no, jako hranolky se solí. Příště zkusím variantu správného vepře – hranolky se sýrem čedar a jalapeňos. Tady jsem určitě nebyl naposledy.Večer jsme strávili v družném hovoru. S Tomem a Kikou jsme zabrousili do rumové degustace – tři různé rumy za slušnou cenu a každý byl jiný. Lokiburgers se nakonec vybarvil jako skvělá volba a uděluji mu nadstandardní hodnocení, přestože NĚKTEŘÍ si myslí, že jejich Craft beer chutná jako no… to… tamto, však víte. Obsluha také milá, jediný menší mínus uděluji za nestejné roznášení jídel, aneb jedna polovina naší skupiny smutně pět minut vejrala na tu druhou, která už se spokojeně krmila. Na druhou stranu ten podnik je docela malý, tedy dokáži pochopit logistické problémy, diktované kapacitou a velikostí kuchyně.

S gustem plivu na pražské MHD, jelikož jsme třicet minut čekali na zastávce, než něco pojede, a pak nakonec potupně jeli tím stejným spojem, kterým odjel Tomáš před dvaceti minutami. Chtěli jsme si dát ještě poslední pivo, leč kvůli drastickému zpoždění už bylo všude zavřeno. Nevadí, zítra bude taky den.

Den druhý – středa – večeře v Květinkové

Řekl jsem si, že se vybičuji k nějaké večeři pro své kamarády, protože čas od času něco uvařím, vím, jak se to dělá, jelikož rodiče (a babičky) jsou všichni vynikajícími kuchaři. Tak jsem v pondělí před těmi burgery skočil do Kauflandu, naložil nějaké krkovice s pikantní Jack Daniels omáčkou, kořením, a cibulí (ta nesmí chybět!) koupil jsem kvalitní rané brambory, flašku portského a dobrý francouzský plátkový sýr.

Z příborníku v obýváku jsem vyndal cibulákové talíře (pro neznalé: specifický druh porcelánu, který je charakteristický povětšinou modrým květinovým vzorem) novej sváteční ubrus a nějaký hogofogo prostírání. Vlastně jsem vždycky věděl, že takovéto věci v domácnosti po babičce jsou přítomny (a jsou mnohem starší než já) ale kromě občasných vodnic s přáteli si domů lidi nevodím, ženy, na které bych chtěl udělat dojem tím méně, a tak jsem se s tím vytasil až nyní, protože jestli si někdo zaslouží luxus a komfort v pořádném retro stylu, je to Rojko a Kika – já to takto u nich mám takto pokaždé, akorát jejich styl není retro, ale velice moderní.Přišli kolem půl osmé, stíháni asi třetím nervózním telefonátem, který toužil po jasné deklaraci minuty a vteřiny jejich příchodu, jelikož jsem celou věc s vařením chtěl perfektně načasovat a plus mínus se to docela povedlo, což bych snad mohl prohlásit i o podávané krmi. Ono, co na tom taky pokazit, že. Brambory sice můžete rozvařit, a maso nepropéct, nebo z něj udělat podrážku, ale tak nedělám tohle úplně poprvé. Na závěr jsem tu krkovici vzal z pánve, jebl do Hitlerova topinkovače, a navrch dal plátek toho francouzského sýra, a myslím, že chutnalo všem.

Po večeři se mně Rojko snažil zabavit, zatímco Kika zůstala v kuchyni a přes můj přímý zákaz se snažila umýt nádobí. Jenže cinkot talířů ji prozradil a tak jsem jí z kuchyně vyhnal, já u nich taky nádobí nikdy nemyl.

Rojko s Kikou mi přinesli flašku maďarského vína „něco jako portské.“ Které jsem prozatím uložil vedle lahve vína od kamaráda z roku 2010 „otevři to s ženou, která za to bude stát“ a vedle lahve Metaxy od Babičky z roku tak 1980 „otevři to na svojí svatbě“ přestože si myslím, že tuto lahev „otevři při příští návštěvě Slováků“ otevřu ze všech tří jednoznačně nejdříve (ty ostatní dvě prodám, až mi bude šedesát) Dostal jsem taky obrázek, na kterém jsou symetricky umístěny čtyři fotografie z jejich svatby – zvláště takové, kde jim recituji básničku, co jsem jim k tomu složil. Ta, na které se tomu smějí, je moje nejoblíbenější. Jak s oblibou říkávám – ach, nežil jsem zbytečně.

Rojkovi moc portské nejelo, ale přinesl si gin a tonik, a tak byl spokojený. Kouřili jsme vodnici s příchutí Grepu a Eukalyptu, a ukazoval jsem jim pár kapitol z téhle hry, na kterou jsem před pár týdny napsal velice oslavnou recenzi a třikrát ji dohrál. Rojka to tolik nechytlo, ale Kiku to bavilo velmi. Dnes jsme to mohli protáhnout, jelikož jsem si druhý den vzal volno v práci, měli jsme totiž jet na Karlštejn.

Den třetí – čtvrtek – návštěva babičky a Karlštejn kouření vodnice, pití ginu s tonikem, hraní Plague Tale, a večerní Stejkárna

Jo, sice jsem všem v práci pyšně řekl, že jdu se Slováky na Karlštejn, ale nakonec z toho sešlo. Rozhodli jsme se, že není moc hezky, Karlštejn stál víc, než jsem předpokládal, a Kika chtěla na jeho prohlídku stejně vzít i svoje rodiče, a tak Karlštejn odložíme, a po vykonání návštěvy babičky budeme dělat to, co jsme dělali den předtím, protože to bylo dobré. Návštěva babičky patří k takovým tradicím. Před pár lety jsem jim babičku představil, a od té doby ji se mnou navštěvují, kdykoliv je k tomu příležitost. Babička na tom poslední dobou v těch vedrech nebyla dvakrát dobře, ale jakmile teploty opět klesly, její stav se dramaticky vylepšil.

Což bylo jasně poznat hned po příchodu. „Dooobrý déééň, tak Vás opeť rádi vidíme!“ zahlaholila Kika na uvítanou. Babička si ji bystře prohlédla a pak vypálila bez přípravy: „No dobrý den, vy jste se nedávno vzali, že? Jaktože jste pořád dva?“ pronesla babička pichlavě a bez špetky taktu.

Víte, nemohu říct, že bych z tohoto roastování mých přátel v přímém přenosu měl nějakou obzvláštní radost, ale jedno se babičce upřít nedá: Je férová a nakládá každému stejně. Vnuk nemá dítě, je popotahován. Jeho přátelé nemají dítě, babička jim není nic dlužna, jsou na tapetě zrovna tak.

Kika její jízlivou poznámku diplomaticky přešla, a odvětila něco v tom smyslu, že dítě sice ještě není, ale že v tomto směru nezahálí a poctivě se snaží. Zeptala se upřímně babičky, jak se má, a babička jí stejně upřímně odvětila, že už by tady nejradši nebyla. Babička ve svém věku a stavu si skutečně na nic nehraje, a pokud pochopí vámi položenou otázku, dostanete na ni velice syrovou a pravdivou odpověď. Podobně jako já, i babička byla obdarována menším obrázkem ze svatby, na kterém byla Kika a Rojko ve svatebních šatech, a pod tím tři srdíčka.

Babička tři srdíčka opět našla jako perfektní záminku k rýpnutí: „Tady na obrázku jsou tři srdíčka, ale tady (ukázala na oba hosty) vidím jenom dvě!“ Vy(po)četla jim zlomyslně. Uh, to už bylo silné kafe i na mně, ale diplomatická Kika a flegmatický Rojko i tuhle škaredou poznámku ustáli s úsměvem. Víte, babička rozhodně není zlá nebo zlomyslná, ona prostě jen už nemá povědomí o tom, jak mohou některá slova někoho ranit, a řekne první věc, která ji napadne, aniž by přemýšlela do důsledků. Nakonec to bylo docela fajn, Kika jí vyprávěla hodně věcí, a přidal se i Rojko s výletem do Benátek, že už žádná nevhodná poznámka nezazněla. V momentě, kdy asi po hodině přišla pečovatelka, se s námi babička rozloučila tradičním: „Jen tu klidně zůstaňte, oni už jsou stejně na odchodu.“ Samozřejmě jsem dostal předtím i já svůj spravedlivý díl za pokračující absenci „hodného děvčátka“ a „pravnoučátka“ ale já jsem proti tomu již natolik obrněn, že to nijak nevnímám.

Po příchodu od babičky jsme prakticky dělali to stejné, co předchozí večer. Kika mi vyprávěla o jednom svém creepy kolegovi, který se jí snažil polichotit tím, že „jí krásně voní vlasy“ a dělal různé další nevhodné poznámky a návrhy, načež na závěr o něm řekla, že je podobný „jako tento český brat“ kterého potkala v Záležitosti. Nejdřív jsem nevěděl, o kom mluví, ale rychle vyplynulo, že myslela Lorda Vozku! Jako kdybychom jej přivolali, sám Lord volal asi o dvacet minut později, a chtěl jít na pivo! Já jsem hrál Plague Tale, nicméně telefon si vzal Rojko, a pozval ho na kartičky další den. Sice nevím, co by tam dělal, jelikož kartičky nehraje, ale nakonec k tomu nedošlo a Lord stejnak nedorazil, ale zvláštní náhoda – o kom se mluvívá, nedaleko bývá.

Večer jsme vyrazili do Stejkárny. Kromě naší trojice přišli tradiční Pavel s Esem a Markétou, Adam, a moje máma, kterou si Slováci velmi přáli vidět. S Adamem to bylo vtipné, jelikož ten slíbil účast na Burgerech, ale když jsem mu volal a psal, nehlásil se a na burgery nedorazil. Vysloužil si tím velice rozezlenou zprávu, kterou častuji všechny, co si se mnou něco dohodnou a pak se na to vyserou, jenže skutečnost byla komičtější: Adam na burgery zapomněl, a žádnou moji zprávu neobdržel. Proč? Protože jeho číslo nezačíná 72 ale 723, tedy jsem podaroval nějakého náhodného nešťastníka pořádně nasranou zdravicí. Adam nicméně dorazil alespoň na ty stejky a myslím, že to byl super tah, nakolik jej poslední dobou tolik nevídám.

V pokročilejší hodině jsem vystřihl nejnovější básničku (nebojte, taky ji sem dám) která je tradiční kritika všeho, co byste ode mne chtěli jiného, ale je to napsaný do melodie Nohavicova Milionáře, a tak ty rýmy tam docela jdou, po formální stránce not bad, obsahovou ať posoudí laskavý čtenář sám.

Máma si to moc užila, a celkově se jednalo o další velice vydařený večer. Stejky byly super, ale to víme, protože tam s Tomem, Igorem a Anym chodíme párkrát do roka.

Den čtvrtý – pátek – kartičky v Záležitosti

Po dalším pracovním dni jsme se sešli v Záležitosti na kartičky. Bylo nás dokonce snad devět hráčů, což už je skutečně kolosální číslo. Kromě mně, Toma a Rojka přišel Pavel, Pijer, Peťa, Burito, Esaras a Any. Na chvíli tam byla ještě Markéta a pár hodin i Kika s Annou – její sestřenicí, která s námi další den jela na Svijany. Anně se moc nechtělo, ale Kika prostě umí přemlouvat lidi. Má takový direktivní přístup: „Ideš s námi na Svijany, alebo už nie sme rodina.“ No… co na to můžete říct, že jo. Ledatak srazit paty a ject na ty Svijany.

Kartičky byly dobrý. Dlouho jsem to s klukama nehrál, protože se snažím dohnat odsunuté sociální vazby za uplynulý půlrok, a poslední dobou se vídám s lidmi, které jsem dlouho neviděl a obnovuji vztahy, které pomalu skomíraly, takže na kartičky není moc čas a nejsou teď prioritou. Bylo nicméně fajn vidět, jak se někteří za tu dobu posunuli – zejména bych chtěl vyzdvihnout Pijera či Esarase, kteří nad stavbou těch balíků hodně přemýšlí, má to vždycky nějakou myšlenku a výsledky. Zároveň se nehádají, že ví všechno nejlíp a pořád si nechají poradit nebo opravit, když udělají nějakou chybu.S Pijerem jsme si rozdělili první místo v Assassinovi, což je takový specifický herní mód, kdy na začátku hry dostanete papírek se jménem jiného hráče, a rubat můžete pouze jeho. Na vás také může útočit jen ten, kdo má papírek s vašim jménem. Pokud si vylosujete sám sebe, losuje se znovu. Pokud nějaký hráč padne, rovněž se losuje znovu. Pokud někoho sundáte, dostanete bod a čuník s nejvíce body vítězí.

Poprvé jsem si pořádně zahrál se zombicemi, které jsem postavil v dubnu, a v prvním kole jsem smázl Pavla i Rojka. Pavel mi k vlastní demolici významně pomohl, jelikož měl spoustu zombíků a já zahrál kartu, že ztrácí jeden život za každého zombie ve hře. Bad way to go. S Buritem jsme vyhráli 2v2 proti Anymu a Esemu, Burito to podržel a já jsem poslal do hry nějaké vykrmené veverky, přesto to byla těsná výhra. Se stromky jsem se také ve velké řeži docela držel, takže vostudu jsem si neuřízl. Jelikož nás bylo devět, a hrálo se většinou 2x 2v2 já už byl hodně utahaný po celém týdnu, tak jsem si ještě chvíli povídal s Kikou a Annou a odešel chvíli po nich i s Pijerem.

Den pátý – sobota – 30. Festival Svijanského piva

Nebudu lhát, na Svijany se nám ve finále moc nechtělo, protože mělo být hnusně, pršet, a Slovákům se zajídalo spát v takovém stavu pod stanem. Naštěstí se přihlásil samaritánský spasitel Karlos, který má chalupu kousek od Svijan, a nabídl nám možnost ubytování. Prý to celé dělal proto, aby byl zmíněn tady v tom článku, a tak mu plním jeho vroucné přání. Karlos celou Svijanskou anabázi povýšil o několik stupňů výše nejen tím, že nám zachránil (suchou) prdel, ale rovněž svojí přítomností. Na Svijany jsem se náležitě vymódil: Kromě košile jsem si naschvál vzal věci, které mohl někdo políti pivem (nebo kyselinou) a nebylo by mi to líto. Módní policie by asi zaplakala, ale volba otrhaného šatstva pro akce podobného ražení je kruciální!Účast byla opět velice silná. Ze starých Svijanských matadorů dorazil Gajdy, který tentokráte s sebou nikoho nevezl („všichni jsou salátošové nebo pussies“ ) Esaras s Markétou se také zúčastnili, a na poslední chvíli se nám podařilo ukecat Pavla, kterému se tam věru nechtělo, ale nakonec si to myslím docela užil (což je takový folklór: Pavel někam nechce, ale pak se mu tam vlastně líbí, jak bystře zmínila Kika) Dvakrát nebo třikrát jsem potkal také Kari, která tam byla s jinou skupinou.

Hele, myslím, že tradiční Svijany. Počasí nakonec nebylo tak tragický, občas pršelo, občas zase ne, nic hroznýho. Dal jsem si klobásu, grilovanou šunku, farmářský brambory či langoš, a samozřejmě nějaká ta piva. Jediný mínus je zdražení celý srandy, minulej rok bylo vstupný za 200 a pivo za 20 a na tuhle cenovku jsem také lákal nerozhodné duše, jenže v reálu to bylo pivo za 23 a vstupný za 300 na místě a 250 předprodej na internetu. Zatančili jsme si na revival Brontosaurů a pořádně to rozjeli v dešti na kapele Ladybirds, což byly tři mladý holky z Jablonce, dvě hrály na kytary, jedna na housle, a všechny krásně zpívaly. Zvláště blondýnka v kloboučku nalevo byla fakt kočka, a Karlos si ze mne utahoval, že jsem zamilovanej a ať si jdu aspoň pro autogram.

Zamilovanej nejsem, takové neštěstí se mi stává v průměrném intervalu jednou za pět let, a když do mne tak ryl s tím autogramem, tak jsem teda šel no…… pro další pivo. Co jste čekali? Ale byla fakt moc hezká, to zase jo.

Okolo desátý pro nás přijela Sylva, Karlova přítelkyně, a odvezla nás k nim, kde předtím Rojko nechal zaparkované svoje auto. Ese, Markéta a Pavel odjeli již dříve, jen mi bylo líto, že jsme tam nechali samotného Gajdyho, ale ten si prý dal nějaký Rammstein revival, půlnoční ohňostroj a šel se vyspat do auta.

U Káji to bylo moc hezký, akorát jsem záhy po příjezdu usínal a skupina mne moudře ostrakizovala do samostatného pokoje, protože čím více piju, tím více chrápu, to je přímá úměra. Ráno nás přišla pozdravit Karlíkova mamka, společně nám ukázali psy, kachny, slepičky, a kolem jedenácté jsme vyjeli směr Praha, kde jsem dostal luxusní Rojkotaxi až ke dveřím.

Za ten týden jsem toho zažil víc než jindy za měsíc, to je potřeba říci, a veskrze to byly milé zážitky s blízkými lidmi, a za to dík. Účtu jsem pustil docela žilou, takže teď mně nikam moc netahejte, za to taky dík. Nicméně jsem si to užil vrchovatě, je na co vzpomínat, je o čem psát, a doufám, že rodiče Kiky budou spokojení, až to dočtou až sem, protože tenhle článek je primárně pro ně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *