Dobrotivý Mrož a člověk, co měl jistě dvě křestní jména na Facebooku. Peklo poezii svědčí. Papin, prsa a okurky v cheeseburgeru. Veď mě Důče, Veď mě!

Po včerejším výletu do hlavního města Rhodosu dnes řada starších (rozuměj všichni kromě mě) rozhodla, že bude více odpočinkový den, pouze s jednou odpolední vycházkou po ostrově.

Protože patologicky pohrdám prožluklými proaktivními patrony přílišného pohybu, poslušně přijímám podmínky postarších paniček pokorným povděkem. Prostě paráda.

Jelikož jsme dojebali potápění, máma se rozhodla vzít mě na takový kámen uprostřed moře, kde je spousta rybiček a plavou okolo každého, kdo tam připluje. Omyl. Plavou okolo každého, kdo tam připluje a přinese jim něco k jídlu. Naštěstí jsme měli kliku, protože kromě nás tam byl člověk s brýlemi, mrožím knírem a mroží postavou, který rybičkám přinesl rohlík, a trpělivě jim ho drolil do vody. Občas ho nějaká kousla. Stál jsem vedle mámy a Jany, a obdivovali jsme ryby, které se nás vůbec nebály.

Mrož vyprávěl historku, jak tu už jednou byl s nějakým Italem, který hbitě vylovil jednu z ryb, nevzrušené ji urafl hlavu a počal ji pojídat syrovou.

No fuuuuj! Otřásla se Jana odporem.

„Byl to Ital.“ Poučil ji Mrož nevzrušeně. Pravděpodobně tím chtěl naznačit, že v Itálii je takováto barbarská kratochvíle běžná.

Když už jsem se vydával k odchodu, najednou odnikud připlaval další chlapík s brýlemi a šnorchlem, který měl dlouhé vlasy a uprostřed hlavy pleš. Z lidí, kteří mají vlasy po pás, ale pleš pětkrát větší než já, jsem vždycky podivně nervózní, stejně jako z lidí, co mají třeba na Facebooku dvě křestní jména. První věc co mě v obou případech napadne je- proč, kurva, PROČ? Nedokážu na to přijít. Podle mě je to nejzbytečnější věc ever.

Tento nový ogárek furiantsky rozhodil ruce, ve kterých měl také nějakou baštu pro ryby a horečnatě zahalekal: RYBY! RYBY! Za chvíli jsou tu! Ten člověk mi připomínal karbaníka první republiky, který právě vsadil barák, ženu a dvě děcka na odkup konkurenčnímu velkostatkáři a vyhodil na stůl všechny svoje trumfy a teď čeká, po prvotním návalu euforie, jestli to teda bude stačit a jestli má ještě kde bydlet.

„Neměl jste to tam dávat celé najednou“ poučil ho Mrož klidným hlasem. Takhle to rychleji sežerou a budou tu kratší dobu. Sirény máma s Janou vydojily i z nového námořníka, kterého lapily do svých tenat další info, ale to už jsem odplaval na pevninu.

Jednu věc musím zmínit. Protože je tady horko jako v pekle, působí to blahodárně na moji schopnost tvořit poezii. Psát poezii je úplně jiné než například tento cestopis. Cestopis je triviální, jen zapisujete to, co se děje kolem vás.

Poezie je úplně odlišná. Musíte vytvořit něco, co neexistuje, abyste o tom vůbec mohli začít psát. A hlavně musíte mít inspiraci. Někdy najdete inspiraci na dně sklenice. Někdy jindy v krásné dívce. Ještě je možnost najít ji v dívce, která se stane krásnou, až se podíváte na dno dostatečného množství sklenic. Nebo tu inspiraci máte, a potřebujete pekelný horko, aby se váš mozek přehodil do režimu, kdy začne skládat verše a zároveň psát Pavlovi, jak dlouho mu bude trvat naučit se na kytaru tu a tu písničku, protože ta věc, kterou skládám je přesně do té melodie.

Pak mi to konečně došlo. Všichni ti velcí básníci starověku – Horatius, Vergilius, Ovidius- Byli tak dobrý, protože bylo zatracený horko! No a teď přijde nový básník Papinius, a všechny je předčí, posadí sám sebe na zlatý piede–  jo. Tak tohle taky dělá horko. Sklony k megalomanství.

Po obědě a kratší siestě jsme se vydali obejít přilehlé okolí, tentokrát ne krámy, ale spíše okolní pláže a prostředí, abychom se utvrdili v tom, že naše je prostě nejlepší. Po cestě opět potkáváme Mrože, který nás zase vybavil dobrou radou ohledně zítřejší plavby člunem, kterou máme v plánu. Jak tak putují po plážích, všímám si, že dvě rekreantky zhruba mého věku odhodily horní díl plavek. A taky soudnost!

Víte, tohle je fakt nefér. Klidně se otevřeně přiznám, že je to drahná doba, co jsem naposledy viděl prsa. Nestydím se za to, když chcete mít život bez problémů, musíte přinášet oběti. Protože to, na čem prsa rostou, často ty problémy do života přináší. No, a když už mám prolomit tento půst, uvidím TOHLE. Prostě… některé ženy by si měly nechat svoje kozy pro sebe a neotravovat s nima slušný lidi. Obzvlášť ty vyžrané a macaté. Je to jako když máte chuť na dobrej, kvalitní burger, protože jste dlouho žádnej neměli. A dostanete cheeseburger od mekáče. Studenej. Dokonce s tuplovanou porci okurek, protože ta zavšivená Katka z reklamy nejenže na okurku tentokrát nezapomněla, ta korunována arcimrcha tam přidala dvě!

Otřepal jsem se z tohoto zážitku a pokračoval v cestě na vrchol malé kapličky. Musím říct, že i když rekové holdují sprejování kokotin na všelijaké zdi, kaplička byla volně přístupná, nehlídaná, s krásnými malbami, a nebyla zohavena jediným teploušským graffiti, což bylo super. Nemám pražádný vztah k těmto religiózním věcem, ale dokážu ocenit hezkou malbu, když ji vidím, a tohle byla fakt krása.

V této části putování nás opustily Hana a Jana a vydaly se na cestu zpátky, zatímco já s mámou jsme pokračovali dobýt blízký vrchol, abychom viděli za obzor. Máma viditelně pookřála, když jsem se zaslíbil, že s ní půjdu na další část výpravy, ještě k tomu do kopce, takže se údolím rozléhalo: „Veď mě Důče, Veď mě!“ Nevím, jestli jsem tak vypasenej jako Mussolini, nebo jestli jsem tak plešatej jako on… prostě podle mámy jsem Důče, deal with it. Mohl jsem dopadnout hůř. Důče aspoň visel hlavou dolů na náměstí se svojí milenkou Clarou Petacciovou.

Dneska už to stačilo, jdu si k Diane pro další drink. Pa