Blázni si myslí, že jsem Janis Sidovský

Dneska jsem byl v Bohnicích. Určitě se teď někdo zeptá – jé, a to jsi byl v blázinci? Takže si to ušetřím a řeknu to rovnou – ano byl jsem v blázinci. Ale nechci tomu říkat blázinec, ani cvokhauz, protože to jsou přezíravé a pejorativní výrazy.

Říkejme tomu neutrálně, třeba Ústav. Nebo Léčebna. Pokud tam budete chodit častěji, naučíte se to místo a jeho personál lépe chápat a respektovat. To ale není hlavní pointa tohoto článku.

Zásadní věc, kterou si musíte uvědomit, když procházíte skrze velice rozsáhlá prostranství zdejší léčebny, je ta, že nevíte, kdo z lidí, které míjíte, je zdejší pacient a kdo přišel na návštěvu, podobně jako vy. Jediné, co vám zbývá je tipovat. V drtivé většině se stejně nikdy nedozvíte, kdo byl kdo, protože kdyby se někdo výrazně projevoval, předpokládám, že by byl zdejšími zřízenci ostrakizován v jedné z cca pětatřiceti budov.

Vykračuji si po chodníku, a naproti mě byli dva ogárci v šortkách. Šortky byly jejich jediný oděv. A jinak to byly totální korby. Dva nařachaní urostlí jinoši, zabírající celý chodník. Přesně ten typ, které jsou obsazovány do reklam na holicí šudlítka, aby subsekventně dělali ogárkům vítr v peněženkách a róby si lepily jejich plakáty nad postel. Jo, tenhle typ. Pokud je v posilovně chodník slávy, tihle dva tam mají svoji hvězdu.

Tak si jdu a začínám si vyměřovat trajektorii dalších deseti vteřin. Jedno lamželezo zabralo celý chodník a ten druhý stál vedle, takže mi postupně mizel ze zorného pole.

Diskobolos na chodníku mi mezitím vyplnil drtivou většinu výhledu. Všiml jsem si, jak si mě prohlíží. Měl pátku a nagelované vlasy, takže ve mě evokoval oddílového vedoucího Hitlerjugend, a to ani nemusel být blonďák.

Došel jsem na pět kroku.

TOHLE JE JANIS SIDOVSKÝ. Zaduněl gólem přesvědčivé. To, jakým způsobem to řekl, udělalo novou definici pojmu oznamovací věta. On to prostě, oznámil. Bez špetky pochybnosti. Bez kouska překvapení… To nebylo nic jako… Ty vole, Janis, čuuus! To bylo prostě jeho oznámení zcela zřejmého faktu. Něco jako kdyby řekl: MÁM RUCE JAKO LOPATY. V té větě bylo tolik sebejistoty, jako bylo v jeho pazourech sypátek, nebo jak se tomu říká v tom posilovacím žargonu.

NENÍ. To zahřměl druhý Goliáš. V hlavě se mi začal malovat průser. Buď mě jeden z potomků antického Atlase zmastí tak, abych vypadal jako Janis Sidovský, nebo mi ten druhej upraví fasádu stylem, abych rozhodně nevypadal jako Janis. Nejlépe, abych nevypadal jako nic, co připomíná lidskou bytost.

Došel jsem až k nim. Překvapivé se nedívali na mě, ale na sebe ve stylu – děláš si píču? Tohle přece je (není) Janis!

Tak chtíc řečený Janis se mezitím rozhodl že v půtce titánů odmítá participovat, jako had se prosmykl mezi dvěma kolosy, zařadil druhou světelnou rychlost a upaloval v dál. Za sebou jsem ještě slyšel: LADO! LAAAADOO!! POCEM! ŽE JE TOHLE JANIS! Hora, jež mě označila za Janise, se nyní začala dovolávat konečně verdiktu někoho třetího, jenž byl hbitě pasován do role arci arbitra, a měl rozhodnout tuhle při, jestli kurva jsem ten Janis, nebo nejsem.

Tohle byla ta veselá část Bohnic.

No vidíte. A přitom stačilo napsat – dva nařachaní čuníci se hádali o to, jestli kurva jsem Janis Sidovský nebo ne.

Ale já tohle neumím. Sorry