10. Sraz gildy Lords of Infinite Power

Čus štrajchpudlíci,

S obavami zjišťuji, že seznam lidí, kteří nemají rádi tohle skvělé slovo neutěšeně roste, což mě rmoutí víc než celej prašivej bezcennej covid. Není to hanlivý označení, jak je některými mylně interpretováno (pokud to samozřejmě nemyslím hanlivě, aneb slova jsou podružná, důležité jsou myšlenky za nimi) běžně to sice dávám do stejný konotace jako všechny pučmeloudy, vořezpruty, vochcalplůtky, podržklacíky, ňoumy, joudy, trotly, tragédy, trapáky, trouby a trulanty, ale tohle není Tvůj případ, milý čtenáři tohoto článku a velmi pravděpodobně také milý účastníku proběhnuvšího LOIP srazu (protože kdo jiný by to asi tak četl, víme?)

Můj úkol je jasný: Popsat subjektivní optikou proběhlý jubilejní 10. sraz Lords of Infinite Power, což byla gilda kdysi působící na serveru Equilibrium a hrající World of Warcraft (jako SoL, ale oni víc bugovali) Já v té gildě nikdy aktivně nepůsobil, ale mojí kontribucí byl alespoň převedený GM acct z EQ na Anathemu, který guildmaster Danda (ten, který rozdělal oheň) využil do sytosti a skvěle si tam hoši zablbli s tím! No a z nějakého důvodu mě začali zvát na tyhle jejich srazy, a já jsem za to rád. Přestože dostávám dvojitý kurděje z přítomnosti v kolektivu složeném z cizích lidí, tito lidé již pro mě cizí nejsou, a v jejich přítomnosti se cítím naopak komfortně. Za to dík!

Nebudu psát, jak těžce se rodil termín, místo a další věci, protože tyhle lapálie znám z organizací sol srazů, a k tomuhle by měl doplnit případně něco Danny (ten, který zapálil oheň), jenom bych chtěl poděkovat Jopovi, který pro tuto kratochvíli nezištně (a tady myšleno doslova) propůjčil rodinný penzion „Chata Hokejka“ ve Vilémově u Rokycan nad Jizerou.Protože já nepíšu krátký články a tenhle nebude výjimkou, tak s tím trochu popojedem.

Den první, pátek
Měl jsem sraz s Dandou (tím, který rozdělal oheň) v pátek dopoledne u něj doma, tedy jsem přejel z ulice Květinková, kde přebývám já, do ulice Sněženková, kde přebývá on. (Chápu, že jména ulic mohou působit návodně, ale nejsme bukvice, pozn. aut.) Danda (ten, který rozdělal oheň) se nejprve kasal, kolik lidí vlastně poveze, ale když jsem se ho na to přeptal v momentě, kdy se začal lámat chleba (pátek ráno) tak mi přišlo jen „hele“ což je většinou konverzační dělostřelecká příprava k tomu, aby osoba jedna (ta, která rozdělala oheň) vysvětlila osobě dvě, proč se něco posralo. No, nakonec jsme vyjížděli sami kolem jedné hodiny odpolední.

Danda sice nemá řidičák dlouho, ale je to pečlivý řidič. Apropo, jeho příběhy s auty přebíjejí pouze jeho příběhy se ženami, doporučuju poslechnout si obojí. Mimochodem já jsem skalní fanoušek jeho youtube kanálu „CRUELDANDA“ a drtivou většinu jeho videí jsem viděl opakovaně a hlášky z nich znám nazpaměť. Tedy cestovat s Dandou a bavit se o Kawabovi, Kate, Matoušovi, nebo „Assassins Creed verze Jindra!“ je to samé, jako být ardentním milovníkem Harryho Posery a jít na kafíčko s J.K. Rowlingovou. Prostě vedete podnětnou diskuzi s autorem o jeho díle, a ač autor jest smrtelný, jeho odkaz nikoliv! To si zapamatujte, milé děti.

Dojeli jsme do Vilémova a po zvládnutí početných serpentýn nám už poměrně vyhládlo. Jenže zatímco Eri se Zuzkou a Cucin byli alespoň na cestě, pán domu Jop dle vlastních slov „ještě nevyjel“ a tedy kromě Jopova bráchy Milana a Jopovy mámy („Dane, říkej mi konečně Zdeno!“) kterou jsme zastihli při drhnutí mikrovlnky, zde doposud nikdo nebyl. Hokejka byla spíš vila než chata, krásná, prostorná budova s několika pokoji a v každém vlastní lednice, koupelna a záchod, venku gril a rozlehlá terasa se stoly a lavicemi z dřevěných fošen. Navíc celá budova byla důmyslně skryta za stromy a vedla k ní krátká příjezdová cesta, kterou Danda (ten, který rozdělal oheň) nechtěl riskovat a tak auto zaparkoval dole, kousek od opuštěného hotelu U Vojtů, nebo tak nějak se to jmenovalo. Jop s Milanem nám později vyprávěli, že tato budova dříve sloužila jako Nightclub Cleopatra, a protože Vilémov se nechlubí republikovým prvenstvím v disciplíně sexuálního turismu za úplatu, zdejší láryně musely mít prozákaznický přístup a z otevřených oken lákaly chlapce na „nějaké to číslo, jenže my jsme ho měli tenkrát jenom na čůrání“ jak sebekriticky přiznal Jop s Milanem, tedy na dročení poběhlic nedošlo.

Milan nám doporučil na oběd restauraci Kino v blízké Rokytnici, a tedy se vydáváme něco sežrat. Zatímco si objednávám smažák a pivo, Danda (ten, který rozdělal oheň) pozorně poslouchá přítelkyni na telefonu a její reportáž z nerovného boje s nějakou vysokoškolskou zkouškou, kterou si bude muset zopakovat. Smažák nebyl zlej, ale tento názor nesdílel nějaký náhodný podržpyj u vedlejšího stolu, který natahoval moldánky a smažák reklamoval. To jsem snad viděl poprvé v životě, aby někdo vrátil kuchaři smažák (který byl navíc naprosto standardní.) Hele, kdyby to byly křepelky nadívaný foie gras s Armagnacem, omáčkou z bílejch lanýžů a plátkem japonského manga, které sklidila sličná panna v zemi vycházejícího slunce toho dne za úsvitu, tam by se dalo reklamovat asi lecos. Jakože třeba už ta Japonka ani panna nebyla, a úplně to pokazilo výsledný dojem, ale tak kurva, reklamovat smažák s hranclema? Bylo mi trapně za něj.

Cestou zpátky jsme se stavili ještě v Tescu Jopovi pro bagetu. Koupili jsme mu jednu normální, a potom pšenično – řepnou tortillu se sýrovým krémem, plátky hrušky, červenou řepou, a opečenými semeny tykve. Pravděpodobně jsme byli první, kdo v tom obchodě tento konkrétní artikl zakoupil a potutelně jsme se chechtali při myšlence na to, jak zkroušeně bude budoucí konzument na nabízený mls reagovat, a jestli jej vůbec pozře.

Po příjezdu zpět do Vilémova potkáváme Zuzku s Erim, kteří přijíždějí současně s námi a v chalupě Cucina a Jopa. Jop dostává svůj gastronomický grál a chvíli na něj smutně zahlíží, pravda, ale pak se do něj pustí, aby zjistil odvěkou pravdu – většina jídel lépe chutná, než vypadá, a tohle vypadalo jako… hele, čtou to tady i holky, já to sem psát odmítám, kdo hledá, najde, a obrázek často pomůže tam, kde slov se již nedostává.

Eri slíbil maso, který sám označil za „Papinovskou kvalitu“ Pravděpodobně si vybavil moje krkovice naložené v medu, dijonské hořčici, portském víně s cibulí a česnekem, které jsem přivezl na úplně první LOIP sraz, jehož jsem byl účasten, ještě ke Kubovi na chalupu. K popisu masa se dostanu, ale ač laťka byla nasazena vysoko, Eri rozhodně oslnil!

Postupně se sjížděli další účastníci: First přivezl Lucku a Afika, a Creasy přivezl Míšu, které ostatní říkali Jašine (což takhle foneticky napsáno evokuje jméno hokejisty sovětské sborné, nebo kombriga uralského vojenského okruhu tamtéž, ale co já vím, třeba se to píše Yashinne, a to by klidně mohl být nějaký Night Elf Priest, nevím, neptal jsem se, pro potřeby tohoto článku budu holky oslovovat jmény a kluky podle toho, jak mi byli představeni)

Rozvalili jsme se na rozlehlou terasu před gril, kde začal Eri připravovat dřevo na oheň (a občas mu někdo pomohl) a hlavní star byl Danda, (ten, který rozdělal oheň) který přes vyprávění o hrách a autech přešel na nejvíce vděčné téma – historky s ženami. „Já chci něhu! (která ale došla)“ už jsem znal a slyšel tolikrát, že bych to mohl celé odvykládat za něj, nicméně nový přídavek do repertoáru byl „Your fucking blue eyes!“ a to bylo tak skvělý, že snad mi Danda (ten, který rozdělal oheň) neurve hlavu, když to tady po svém literárně zprostředkuji:

Danda (ten, který rozdělal oheň) kdysi podlehl svodům rujné Mexičanky,(ve které nejspíš rovněž rozdělal oheň) ale když došlo na věc, dotyčná se tak rozparádila ve víru vášně, (to je ten oheň, no) začala s sebou zvláštně trhat a oči protáčet do bělma, že náš hrdina usoudil, že se stále méně jedná o konsenzuální koitus, a naopak to čím dál více připomíná nečisté rejdy černé magie, a že pokud bude v tomto neuváženém jednání pokračovat, pravděpodobně dojde k vyvolání aztéckého boha Huitzilopochtliho, což je bůh slunce, války a lidských obětí – ten feško níže na obrázku.
Danny (ten, který rozdělal oheň, ale nyní jistě trpce zalitoval) střízlivě usoudil, že lidskou obětí se stát netouží, a jal se terminovat jejich dočasné fyzické spojení a milostný akt předčasně ukončil, k olbřímímu rozčarování roztoužené uctívačky krvavého boha, která se jala po něm metat kletby a projektily v podobě její obuvi, zatímco Danda (ten, který rozdělal oheň) se snažil spasit útěkem. Mexičanka naříkala, že mu jako husa hloupá naletěla, protože „your fucking blue eyes!“ Boha jsem si do historky přimyslel, zbytek byl tak, jak vypravoval, ale co my víme, třeba i na toho nadpřirozeného čtveráka by bylo bývalo došlo, kdyby Danda (ten, který nyní oheň raději zadusil) nerozvážně pokračoval v započaté práci a bláznovsky ignoroval zlověstná znamení!Zatímco Danda (ten, který rozdělal oheň) bavil publikum historkou se sexuálně agresivní samicí, Erimu se nedařilo rozdělat oheň, ač si ho fakt fešácky připravil. Danda (ten, který rozdělal oheň) se do toho vmísil a počkejte si na to…rozdělal oheň. Načež chodil a opakoval, že to byl ON, kdo rozdělal oheň, ať si to všichni pamatují, a ať je to navždy všude zvěčněno. Já nevím no, tak snad to tady nezapomenu alespoň zmínit.

Eri začal dělat maso, a teda byla to velká paráda! Vzal to od nějakého karlínského řezníka, a ačkoliv kuřecí, vepřové i hovězí bylo prvotřídní, největší terno udělaly tzv. „puky“ což byla vepřová panenka balená ve speciální slanině, aneb jak jsem byl poučen – když tento kumštýř nemá tuhle jednu konkrétní slaninu, nejsou „puky“ třeba několik týdnů, protože s žádnou zástupnou náhražkou to on dělat prostě nebude! Hele, nevím, jak se jmenuje řezník, ale je to velkej frajer, kolem Karlína se občas vochomejtám, když jdu pro kartičky, tak si tam někdy skočím, protože on to měl všechno nakrájené, naložené, ve vakuových pytlících, prostě mistr svého řemesla a druhým mistrem byl Eri, který nám přivezl a připravil tento kouzelný kulinářský koncert.Po žranici si Eri chtěl vzít slovo a něco důležitého nám sdělit, ale Danda (který tou dobou začínal mít už pomalu nakoupeno) mu do toho hlučně vpadl a kolektivu oznámil, že tohle je jubilejní 10. LOIP sraz, že nás všechny má rád, a že všichni budou dneska pít „krvavý záda“ načež vytáhl tři flaše šampáňa, a že teda musíme oslavit to výročí. Já jsem vyfasoval jednu flašu na otevírání, aby bylo jasný, že nejsem „smrdutej nečlen“ jak jsem sám sebe podbízivě cejchoval, jelikož jsem členem gildy ve hře nikdy nebyl.Nyní se Eri vytáhl se svojí novinkou – a že nám chce představit dva nový členy, načež se otočil a lišácky pohladil bříško svojí těhotné manželky Zuzky. Polovina ansámblu začala lapat po dechu, jakože to je hustý, Eri se Zuzkou budou mít dvojčata, a na to přesně čekal, zazubil se, vytáhl apartní černé pouzdro a z něj vyňal dva skleněné řemeslně broušené a na zakázku vyrobené panáky, které vypadaly fakt hogo fogo švihácky. Samozřejmě právě z nich se pila ta krvavá záda, což funguje tak, že do jednoho panáku nalejete vodku, do druhého griotku, a jeden posunete nad druhý, tedy než se vám to smíchá v kušně, namixuje se to ještě předtím v tom spodním panáku. Jo, a taky je větší šance, že se někdo tím lepihubem poleje a bude terčem nejapných žertů, k tomu je to taky dobrý.Mám pocit, že First točil každého udatníka, co tuto zkoušku absolvoval, já jsem neponechal nic náhodě a roztáhl pusu na délku dobrejch pěti KDH (= slovenská měrná jednotka, znamená to Kokotov Do Huby) a otočil oba dva panáky do pusy rovnou, Afik udělal podobnou věc, takže Solko zase ostatním ukázalo cestu. Pár lidí se pocintalo ale nikdo nějak dramaticky.

Jelikož se stmívalo, přesunuli jsme se do chalupy, kde jsme s Afikem ve stolním minifotbálku porazili Firsta a Lucku, kteří se měnili po každém druhém obdrženém gólu, ale nebylo jim to nic platné. Vzal jsem si tedy do týmu Lucku, a porazil Afika s Firstem, ale můj hvězdný moment večera měl stále teprve přijít.

Eri si připravil barevnou fotografickou prezentaci na obskurní formát A3, kde byly zachyceny nejlepší momentky gildy uplynulých let, zvláště z počáteční doby, takže všichni tam vypadali mladší, krásnější, a opilejší. I na nějaká videa došlo – zvláště na mne zapůsobil Eri, který seděl s kytarou před hajzlem, a pěl oslavný hymnus na pohledná ňadra tehdejší zduněné spolubydlící, která nešťastně objímala rukama porcelánovou mísu a čas od času ji fortifikovala obsahem svého těžce zkoušeného žaludku.Než jsme odjeli, speciálně jsem se dotazoval Dandy, jestli Jopova chalupa disponuje pinčesovým stolem. Odpověď jsem nedostal, tedy pálku nechávám doma. Řeknu vám, byl to velice ambivalentní pocit, vidět tento stůl následně viset v Jopově garáži. Na jednu stranu radost, že je skutečně možné si zde zahrát můj nejmilejší sport, na druhé straně zlost, že mi Danda tento fakt zamlčel a já nemám svoji kouzelnou pálku.

Vzpomínáte si, jak v Game of Thrones Brienne nebo kdo plísní Jaimeho Lannistera, že ztratil jenom ruku, no big deal, aby se z toho nevosypal? A on odpoví: „That was my sword hand. I was that hand!“ Noo a přesně tohle mám s tou pálkou, bez ní je moje výkonnost čtvrtinová, což pravděpodobně velice neradi čtou ti z vás, se kterými jsem se o víkendu utkal s nějakou místní pálkou, která byla hitem v době, kdy můj děda drtil okresní přebor ve Slaném.

První večer jsem suverénně nejvíc her hrál s Erim. Skvěle jsme si totiž vyhověli: Eriho bavila moje hra. Mě bavila Eriho nezdolná vůle urvat alespoň set, kdy se znovu a znovu snažil mě porazit. Hráli jsme spolu dokonce několik hodin, a když už to Eriho začalo přece jen lehce dopalovat, občas křikl na Zuzku, jestli by už teda nechtěla vyrazit (kvůli klidu spali oba dva o pár kilometrů jinde) jenže Zuzka, bavící se s ostatními u grilu, ho povětšinou ani neslyšela, načež Eri odevzdaně pokrčil rameny a započal další kapitolu tohoto nerovného souboje.

Po odjezdu Eriho a Zuzky zjišťuji, že jsem vlastně už docela unavený, a říznul jsem s sebou na pohovku, zatímco tuším First s Creasym se bavili ve stejné místnosti, ale já když chci usnout, zvládnu to kdekoliv.

Den druhý, sobota

Vstávám okolo půl osmé, zatímco celá chalupa je ponořena do mrtvolného ticha. Instantně lituji odjezdu Eriho a Zuzky, jelikož právě se Zuzkou jsme si dycky ráno fajnově pokecali na všech srazech, jakožto jediní dva účastníci, kteří vstávají brzy. Na terase zbyl nějaký vepřový puk, který splachuji půl sklenicí sektu – snídaně šampionů! Jelikož skutečně nikdo další není vzhůru, a nevypadá to, že by se na tom v dohledné době mělo cokoliv měnit, rozhodnu se pro osvěžující ranní procházku krásnou krajinou Krkonoš. Skutečně je ještě hodně brzy, vzhůru jsou povětšinou pouze hospodářská zvířata: Potkávám ovečky, koníky, roztomilého klapouchého čuníka, a ještě pár dalších prasat na místní kandidátce SPD. Projdu Vilémovem a dám se doleva nahoru na kopec, kde shlédnu nástěnku Sboru místních dobrovolných hasičů a jejich soutěží a výsledkových listin v mnoha kategoriích (Anna Jebavá tam se všemi vy…běhla. Neptejte se mě, proč si pamatuju tyhle věci) Slunce se začíná drát na obzor, a po výstupu odkládám svoji mikinu s lehkými obavami, jelikož pod ní mám žertovné triko „Communist party“ na kterém je zobrazen komický kvintet kovaných komunistických kuliferdů – Mao, Fidel, Lenin, Stalin a samozřejmě nesmí chybět duchovní otec Kája Marx s rozšafným párty kyblíkem přes kedlubnu. Naštěstí kromě dvou náhodných houbařů a jedné akční běžkyně, která mi věnuje shovívavý úsměv, nepotkávám živé duše.

Jelikož nemám telefon jako vy ostatní, nevím, kolik jsem ušel kilometrů, ale docházím až nad Rokytnici, kde navštěvuji místní starý hřbitov. Staré hřbitovy mají svoje kouzlo, zvláště na horách, protože to je na hranicích, a tam jsou často hřbitovy z větší části německé – pozůstatek zapomenuté doby. Tenhle hřbitov toho byl důkazem: Po obvodu byly honosné, majestátní hrobky zdejších Němců, kteří zde byli pohřbeni v devatenáctém a ½ dvacátého století, zatímco uprostřed se krčily maličké hroby Čechů z doby relativně nedávné – stačí se projít po jakémkoliv novodobém hřbitově a přesně víte, o čem mluvím.Některým hrobkám dominovaly různé sochy, které byly mistrně vyvedeny tehdejšími kumštýři, až mi poprvé bylo líto, že nevlastním chytrý telefon nešel nikdo se mnou, aby tuto krásnou vzpomínku na dobu dávno minulou zvěčnil objektivem. Bylo zde několik andělů, stařena objímající urnu, nebo socha Ježíše v životní velikosti, která byla ale oblečena spíše v antickém stylu. Ovšem nejlepší dílo byl poutník s holí a kloboukem přes záda, který právě vcházel do pootevřených dveří. Vysochat něco takového skutečně nemohla být žádná prdel.Chvilku jsem googlil a nějaké fotky ze zdejšího hřbitova jsem nakonec našel, včetně toho úžasného poutníka, tak to sem musím přiložit. Nějaká místní německá honorace si postavila dokonce i krypty s okny a klekátky uvnitř, což je ta úplně nejdražší varianta celé srandy, a dokážu si představit, že na to by dosáhl pouze nějaký majitel sklárny či továrny nebo příslušník šlechty, ale u těchto byly nápisy tak nečitelné, že jsem nezjistil, kdo je zde pohřben.Vracím se zpátky a místní ruch pomalu ožívá, občas potkávám auta nebo chodce, ale nikdo mě nekamenuje za tričko s bujarými bolševiky, paráda. Po příchodu zpět na chatu už je polovina účastníků vzhůru (zatímco druhá má stále půlnoc) Připojím se venku na terase k Míše a Cucinovi, který zjišťuje, že má klíště a je z toho v notných rozpacích.

„No…je malý no…je fakt malý!“ vyjekne nakonec po chvilce pečlivého pozorování proradného parazita. „Ale jak se tam dostalo, vždyť jsem měl tepláky?!“ což je hláška, která minimálně na den zlidoví, a Danda potom imituje klíště, které, když zjistí, že Cucin má tepláky, tak se na to vysere a jde jinam, což by bylo hezké, ale takhle klíšťata nefungují.Něco do sebe ještě nacpu, a pak se tak na půlhoďky natáhnu na lavičce, zatímco First se rozcvičí a jde běhat do kopců, z čehož je polovině zdejších účastníků po propité noci akorát tak šoufl. Nejhůř na tom je Danda, ve kterém jeho oheň úplně vyhasl, a zbědovaně se potácí odnikud nikam, jako pomuchlaný plastový kelímek unášený přílivem. Cucinova příhoda se záškodnickým klíštětem, které se udatně probilo přes hermeticky uzavřený obranný val jeho tepláků je asi to jediné, co mu vykouzlí úsměv na bledé, ztrhané tváři.

Jelikož sobota je ústřední den celého srazu, přijíždí během dne spousta lidí, které znám i pár těch, které vidím poprvé. Přijede Kuba s Natálkou, Standou a Andym. Potom legendární čahoun Paušál se stejně vysokým Spawnem, jenž jede až z Ostravy, a vidím jej poprvé, stejně jako Čáru, Foka, Flowera, a jestli jsem na někoho dalšího zapomněl, tak sorry. Kuba, který hostil některé minulé srazy na svojí chalupě, je podobně jako Danda studnicí fascinujících historek a příhod, nicméně z úplně jiného soudku, a vždycky s ním rád pokecám.

Tentokrát jsme si povídali o tom, jak pro ostatní organizuje Dračí Doupě, a jak musí přetrpět komické výmluvy zahálčivých účastníků ve stylu: „nemůžu, protože jedu rodičům zalejt kytky“ nebo „nemůžu, protože se chci dívat na zápas v televizi, a ze záznamu by to nebylo vůbec ono!“ Vzpomenul jsem si na našeho organizátora Pavla, kterému zlolajníci tropili podobné neplechy, a shodli jsme se s Kubou, že nejobtížnější na celé hře je sehnat ty nevděčné holomky na konkrétní termín. Rovněž jeho příhody z výcviku a služby u hradní stráže (někdo toho mstivého opilce hlídat musí) nalezly spoustu vděčných posluchačů.

Po včerejší decimaci Eriho pokračuji ve vítězném pinčesovým tažení i s lempláckou pálkou: Další zářezy na pomyslné pažbě přidávám za Afika, Creasyho, Dandu a nakonec i Cucina, který uhrál suverénně nejvíc bodů ze všech soupeřů a nedal mi to zadarmo.

Jelikož michelinský grillmaster Eri odjel v pátek, všem se zajídá zdvihnout hozenou rukavici a pasovat se do jeho role, tedy to dopadá tak, že si každý uzme nějaký vlastní kus a ten si i udělá, maximálně někdo v záchvatu bezrozměrné dobrosrdečnosti kromě svojí flákoty vopeče i druhou pro kamaráda.Vegetujeme na verandě a Danda navrhuje zahrát „Partičku“ což je soubor společenských her, který byl představen v seriálu, z něhož jsem nikdy neviděl ani díl, ale ty hry si pamatuji z minulého srazu. První spočívá v tom, že je jeden tazatel a 4-5 osobností, se kterými jde tazatel „na rande“ a má za úkol uhodnout, kdo představuje koho na základě položených otázek. Jsem Dandou určen jako tazatel, pravděpodobně se jedná o vendetu za mé minulé působení v této hře před několika lety, kdy jsem ostatní vypekl buď Kirovem, nebo von Neurathem, což jsou osobnosti, o kterých vím dost na to, abych je mohl personifikovat v této hře, a navíc je téměř nikdo nezná (ta ostuda!)

Mám pocit, že proti mně sedí Danda, Cucin, Kuba a Natálka. Klíčem je rychle zjistit základní údaje o těchto charakterech – tedy jestli jsou živí, jestli jsou z tohoto století, a ideálně se dobrat z jakého jsou státu, když víte tyto tři údaje, zbytek už je jen otázkou času. Jenže ostatní mi to nedělají nijak snadné, jelikož na otázku, jestli se jedná o postavu, která žije, je mi Dandou škrobeně odpovězeno: „V srdcích ano!“

„Dobře, tak mi řekni, jestli fungují tvé základní životní funkce“ dodám otráveně nad touto prožlukle vyhýbavou kulišárnou. Přitlačím je ke zdi dalšími několika otázkami na tělo, načež se Danda odkope jako univerzální bůh a Cucin jako Santa Claus, aneb když jste fiktivní postava ze Severního Pólu, to trochu spadla klec, žejo.

„Hele, ale tohle má být vedený jako rande?!“ postěžuje si někdo z publika ublíženě. Probodnu opovážlivce pohledem a temně zavrčím: „Tohle není žádný rande, tohle je VÝSLECH!“ a nerušeně pokračuji v jednočlenné inkvizici, protože zatímco pouhé slovo „rande“ přede mnou otevírá netušené hlubiny nervózní tenze a intensivního duševního nepohodlí, naopak v nesmlouvavém dojení informací z vyjukaných štrajchpudlíků se cejtím jako ryba ve vodě.

Třetí postava Kuby mluví neustále s těžkým ruským přízvukem, což vzbuzuje můj zájem, který je ještě exponencionálně umocněn zjištěním, že se jedná o mrtvou postavu z první poloviny dvacátého století, tedy buď carské Rusko, nebo počátky Sovětského svazu – ha, můj revír, teď Tě mám!

Tedy další otázka je nasnadě: „jestli se dotyčný stal obětí Stalinových čistek“ na to dostávám zápornou odpověď (což je trochu matoucí, ale utvrzuje mě to v názoru, že to tedy bude ještě za cara, jelikož členy Stalinova politbyra tady těžko někdo bude znát, tím méně je personifikovat.) Tušení je správné a předposlední postava se vybarví jako Rasputin, tajnůstkářský mnich, samozvaný léčitel, a rádce císařovny Alexandry Fjodorovny, který byl ardentně nenáviděn tehdejší ruskou šlechtou za jeho vliv u dvora. Nenáviděli ho tak moc, že byl nakonec otráven, ale to na něj nemělo kýžený efekt (smrt) tedy byl následně několikrát střelen, ale rozdejchal i tohle. Nakonec ho vrazi vhodili do Něvy a tam se utopil. Boney M o něm složili docela chytlavou písničku v sedmdesátkách, Ra-Ra-Rasputin, lover of the Russian Queen – tu určitě budete znát.Největší potíž jsem měl s Natálkou, protože nebyla žádnou historickou postavou, nýbrž fiktivním charakterem z pohádkového příběhu, kde byla velká šance, že takový vůbec neznám, jelikož tyto věci leží mimo fokus mého zájmu. Jenže pak někdo zmínil oslíka, a mě došlo, že Natálka bude Shrek, a taky, že jo! Tak jsem se tohoto úkolu nakonec zhostil docela se ctí.

Na další hru nastupuje Paušál v roli tazatele. Proti němu je opět lavička plná lidí, ale tentokráte nehádá osobnosti, ale spouštěče – Každý z jeho oponentů má nějakou hlášku nebo krátkou scénku, kterou zahraje pokaždé, když se stane jedna konkrétní věc – například když si dá někdo nohu přes nohu, podrbe se na nose, řekne konkrétní slovo…Tedy zatímco nešťastný Paušál tápal ve tmě a střílel naslepo, Standa konstantně lovil srnky, Andy mluvil jako negr z brooklynskýho ghetta, Míša lascivně hladila sebe a potom i bezradného Paušála, a Afik čas od času afektovaně zařval KYKYRYKÝ! Hele trvalo to fest dlouho, něco uhodl, něco ne, ale byl vzniklou situací natolik demoralizován, že se rychle opil a usnul jako první.

Po ukončení této srandy na Paušálův účet si jdu načepovat pivo, což je mimochodem kratochvíle, které se zde věnuji s uspokojivou frekvencí, když se mi za zády ozve „Hele, kolik je to vlastně let?“

Nemusel jsem se ani otáčet, abych věděl, kdo se ptá. To byla Verča. Verča přijela jako poslední, a když vezmeme čistou statistiku, v dávné minulosti jsem s ní strávil více času, než s kýmkoliv jiným na tomto sraze, pravděpodobně dokonce včetně Dandy.Přesto jsem ji nijak bouřlivě nevítal, hm, vlastně jsem ji nevítal vůbec – naopak, dělal jsem, jako že tam není, což mi jde náramně dobře, a kdyby se za to udělovaly medaile, beru je všechny a tu bednu, na který se to vyhlašuje, si odnesu na zádech. Jenže ono tohle jde blbě, když na vás ten dotyčný začne mluvit. Ona to tedy zkoušela už půlhodiny zpátky, nevinnou otázkou, jestli pořád bydlím v Kobylisích a mám Hitlerův topinkovač, načež dostala naprosto minimalistickou odpověď (ne, ano) a tím jsem celou věc považoval za vyřízenou. Ona se však rozhodla, že to se mnou nevzdá tak snadno.

Poctivě jsem se zamyslel nad její otázkou, protože na ní bylo vidět, že se zeptala s upřímným zájmem. Kolik je to vlastně let? Sedm? Osm? Víc? Verču jsem poznal na jednom Sol sraze, a pak jsme spolu nějakou dobu trávili čas, chodili do Skanzenu, hráli hry na kompu, na Hobitovi se mnou byla (což bylo jediné pozitivum toho filmu) a dokonce se podivným řízením osudu dostala tenkrát ještě s Pijerem, Míšou a Artym do rodičovské rezidence v Horním Maxově, kam má drtivá většina lidí co znám, podobně obtížný přístup jako Gandalf semhle:V Maxově zanechala stopu, a oba rodiče se na ni čas od času ptali, protože si ji dobře pamatovali, jenže jakékoliv otázky na ni jsem odbýval větou „nevím, nejsme v kontaktu“

A to proto, že mezitím podlehla mému klasickému anihilačnímu modu operandi: Udělala něco, co se mi nelíbilo (ale ani se mě to vyloženě netýkalo) a já jí nenapsal, o co šlo, nenapsal jsem jí už nic a přestal s ní komunikovat, a potichu ji ostrakizoval z celého kolektivu. Nezůstalo to však nepovšimnuto, když se mě například Danda před odjezdem tázal, jestli mi nevadí, že tam bude (vtipné bylo, že ona dostala stejnou otázku v opačném gardu, jak mi toho večera řekla) což samozřejmě nemám ani hlas poradní v takových věcech, je na každém koho si tam pozve, a je asi jen jeden člověk, jehož přítomnost na akci by znamenala moji nepřítomnost tamtéž, a to ona určitě není, viděno nynější optikou, jednalo se o malichernost z minulosti.

Zvláštní bylo, že jsem si asi po dvou minutách dialogu s ní uvědomil, že vlastně nemám iminentní potřebu na ni vyvalit verbální valník vysoce vitriolických vulgárních výtek (pro antifanoušky těchto mých komplikovaných spojení chci říct: nemám chuť poslat ji s gustem do hajzlu“) a že jsme si nakonec hezky pokecali, chudák holka do toho dne ani nevěděla, proč jsem se s ní přestal bavit, jsem fakt zlojed, co. No, a tak jsem se nakonec ten večer nejvíc bavil s člověkem, se kterým jsem si myslel, že se bavit nebudu vůbec, to se občas stává. Nakonec jsme zjistili, že to bylo něco přes 7 let, co jsme spolu nemluvili, a tak jí říkám, že už na to serem, šlo o hovno. No jo no, mám měkký srdce, já se na nikoho nevydržím zlobit dlouho 😀

Zatímco jsem kecal s Verčou, Paušál se magicky probral alá Fénix a vůbec na něm nebylo poznat, že se jeho ústa ten večer dotkla alkoholu, tomu říkám talent! Připitý Danda velkopansky hulákal, že má přes dva metry, a neustále se srovnával se Standou, Spawnem a Paušálem, který měli 194,195, a 196 cm, leč všichni byli prokazatelně vyšší než Danda, který tváří v tvář faktům zachoval tento postoj:Spát se šlo pozdě tyjo, asi ve dvě nebo ve tři, a já mám takový skrytý talent, že čím více piva vypiji, tím více chrápu, a protože jsem si toho byl vědom, plán opět usnout na pohovce ve společenské místnosti, místo toho abych se cpal k někomu do pokoje, mi přišel jako nejlepší možné řešení. Když už jsem skoro usínal, přiběhla Verča, že Cucin spí nakonec v autě, a u nich je volný místo, a přece si tady neodjebu záda na tomhle gauči.

A tak se stalo, že Verča s velkou slávou přivlekla tohoto dřevěného koně za hradby Tróje, a když celé město usnulo, spustili se po provazovém žebříku dolů Hans-Jürgen, Günther a Hermann z druhé tankové divize Waffen – SS „Das Reich“ namontovali těžký kulomet MG-42 (kterému Danda familiárně říká „Emdžíčko“) a začali nemilosrdně pálit do poklidného spánku všech přítomných. Hele, já vás varoval! Občas se mě snažili vzbudit, což jim koupilo něco jako dvě minuty času, než celý peklo začalo nanovo, ale je to tak jediná věc, co alespoň trochu funguje, protože nějaký mlaskání, přetáčení, hele to máte marný no… ale vyspal jsem se určitě lépe, než na tom gauči, takže Verčo dík!

Den třetí, neděle

Hele no, co psát o dni, kdy všichni čekají, až z nich vyprchá alkohol, aby mohli jet domů…
Můj řidič Danda nebyl naštěstí tak zničenej jako v sobotu, takže jsme vyjížděli kolem druhé odpolední, až se dal nějak dohromady. Zpátky jsme jeli úplně jinou cestou než tam, ale Danda nás nevyklopil, takže gut. Ještě jsme se stavili na obědo-večeři v hospodě kousek od jeho bydliště, a přes jeho opakované nabídky, že mi zavolá taxi, jsem zhrdl touto variantou a raději došel pěšky domů, bo po tom prohýřeném víkendu bych se cítil provinile bez trochy nedělního pohybu.

Hele to je asi celý, říkal jsem, že to bude dlouhý, no a vidíte, nekecal jsem, žejo. Díky, že jste mě opět vzali pod svá křídla, Soláka nemytýho protekčního, bugerskýho. Díky za tu srandu, za všechny podnětné diskuze a dialogy, a speciální dík Jopovi za poskytnutí nádherné chalupy, Erimu za koupi a přípravu proviantu, a Dandovi za zapálení vohně. Jo, a taky teda za to, že to celý zorganizoval a dokopal spoustu lidí, aby se přesunuli z bodu A do bodu B, hele já to znám ze sol srazů… Všichni říkají, že to bylo super, ale když jim to celý nezorganizujete, sami by po tom ani nevzdechli jak je rok dlouhej, ale tak já už si zvykl, aspoň zas má člověk chvíli pocit, bůhvíjak není důležitej, když pro ty pazgřivce něco vymejšlí, tož tak!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Theme: Overlay by Kaira Extra Text
Cape Town, South Africa