Jak jsem se zúčastnil procesu vakcinace

Těpic čuníci!

Popravdě jsem si nemyslel, že o mé účasti na procesu globální vakcinace budu psát článek. Samotný důvod mi přijde jako to menší ze dvou zel, celý Koronapičus je mnoho povyku pro nic, a absolutně jsem netoužil této joudovině darovat mediální prostor na mé webové stránce.

Víte, kdyby tam se mnou přišel nezúčastněný pozorovatel, který nemá vztah k literatuře a nevidí mi do hlavy, mohl celou situaci popsat následujícími slovy: Papin přišel do čekárny, čekal tam deset minut, šel do ordinace, dostal vakcínu, čekal dalších dvacet minut a pak šel s milovanými čuníky z Coca-Coly do Hostivaru. Pro lidi, kteří nemají rádi má rozvleklá vyprávění, mám následující vzkaz: Pozorovatel má pravdu, takhle se to stalo, můžete to zavřít.

A pro vás ostatní… na tohle jste tu přece nečekali, že ne?

Pamatuji si, když bylo oznámeno, že se mohou očkovat lidé, kteří dovršili pětatřicet let věku. Tato zpráva mě nicméně nechala naprosto chladným, a asi další dva týdny jsem se o to nikterak nezajímal, protože prostě na žebříčku mých priorit nějaká vakcinace skutečně nehřaduje na popředních příčkách. Zhruba za ty dva týdny jsem usoudil, že nazrál čas, abych se v tom angažoval.

Vzpomněl jsem si, jak bravurně Esaras vyplnil moje sčítání lidu (záležitost podobně otravná a bezcenná jako toto) a chvilku si pohrával s myšlenkou, že mu napíši magickou formuli „Esarasi, kamaráde, Ty v tom umíš chodit, co takhle Papíkovi termín na očkování hodit.“  Nicméně jsem tu dobrou duši otravoval poslední dobou s lecčím a přece nejsem taková neschopná močka! Zvládnu to i sám!

Mohl bych sice jít do O2 arény jako skoro všichni, kteří to podstoupili přede mnou, nicméně zjišťuji, že další vakcinační místo se nachází v poliklinice na Chmelnici, což je od mého domu nějakých 5 minut pěšmo. Chmelnice it is, then!

Čekal jsem, že celý registrační proces bude mnohem horší, než ve skutečnosti byl, že to bude padat, budu čekat měsíc na potvrzovací sms, a podobně. Předpokládám, že tohle si vytrpěli staří lidé, kteří šli na řadu jako první, a pro nás už ten systém byl odladěn, ale na tohle skutečně plivat nemohu. Sms s termínem mi přišla hned druhý den, a termín byl za týden. Lovely.

Fast forward one week. Pět minut před čtvrtou vstupuji do čekárny ve třetím patře řečené polikliniky. K mému úžasu je plná lidí! To mají všichni termín na čtvrtou hodinu? Co je tohle zase za čurbes? Někteří se po několika minutách zvedají a odcházejí – což chápu tak, že tu čekali po obdržené vakcíně, jestli jim nenaroste třetí noha nebo roh na hlavě, a když se tak nestalo, byli propuštěni. V pořádku.

Na stolečku leží dvojmo papírů. První má informační povahu a laskavě mě informuje o tom, co mi to teda bude jebnuto do toho ramene. Nemám nejmenší zájem věnovat tomu více času, než pět vteřin. U některých věcí prostě nechcete vědět, co obsahují. Druhý papír je mnohem zajímavější. Je to totiž dotazník. Miluju dotazníky! Nadšeně se pouštím do křížkování, ale brzy zklamaně zjišťuji, že na všechno jsem schopen odpovědět pouze NE. Nechtěl jsem být takový zarputilý negativista a na něco chtěl napsat i ANO, ale otázky typu: Kojíte? Jste těhotná? Měl/a jste někdy alergickou reakci na podaný lék? mi moc prostoru k pozitivní odpovědi nedávají.

Občas vykoukne bodrá sestra padesátnice, která volá jednotlivé kandidáty. Můj počáteční strach, že tu zkejsnu hodinu, se postupně rozplývá.

V čekárně po nějaké době zůstávám já a tři ogárci. Každý promptně dostává tajnou přezdívku: Po mé pravé ruce tiše odfukuje Cvalda, v levém rohu místnosti se krčí Šprt, a mezi mnou a Šprtem se nachází černoušek Bubu. Každý si hledí svého mobilu, zatímco já si čtu. Bubu je tutově z nějakého státu rovníkové Afriky, bo je černej jak lakýrky na cikánskej funus. Toto určitě není obávaný Pitomiův migrant, ti jsou mnohem světlejší, tedy Pitomio může dál klidně spát.

Najednou si to do čekárny přisviští bloňdatá raketka, a nálada v místnosti se hmatatelně změní během několika následujících vteřin. Já vím, že přes ty zkurvené respirátory je často vidět pendrek, ale krásnou ženu prostě poznáte, a tohle byla jednoznačně krásná žena. Bystré oči barvy chladné oceli, bloňdatá hříva po ramena, a navíc velice decentně oblečena – černá sukýnka i halenka, totální bohyně, deset z deseti.

Mizerný pozorovatel by si toho možná ani nevšiml, ale to já nikdy nebyl. S potměšilým úsměvem po očku sleduji, jak se Cvalík občas neklidně zavrtí, Šprťákovi se mlží brejličky, a černoušek Bubu se snaží předstírat, že ho tato tuzemská Afrodita nijak neinteresuje, a že dává přednost čokoládovým samičkám, ale tragicky ve svém snažení selhává.

Krasavice se nejprve zkoumavě rozhlíží, a potom svým půvabným pozadím oštempluje sedačku mezi mnou a černouškem Bubu. „Slečno, vyplňte si tady dotazník!“ pípne nesměle z rohu po svedení velkého vnitřního boje snaživý Šprt.

Je mi naprosto jasné, proč to udělal. Je totiž příslušníkem zneuznané kasty beta-mužů. Jak to vím? Druh druha pozná. Konstrukt, že krásné ženy se líbí pouze krásným mužům, je falešný nesmysl, o tom asi nikoho přesvědčovat nemusím. Krásné ženy se líbí všem mužům. Teda kromě těch, kterým se líbí jiní muži, ale to sem nyní nepleťme.

Beta muži jsou takoví, kteří v boji o srdce (… a ty další tělesné části) krásné ženy sami sebe diskvalifikují dopředu, pravděpodobně zdařilou autosugescí o „několika ligách jinde.“ Prostě sami sebe přesvědčí, že na tomto bitevním poli ani nemá smysl rozvinout zástavu, natož se pokusit o překvapivý výpad. Jenže dokonce i tito muži bojují s trýznivou myšlenku alespoň na chvíli se udělat viditelnými ve světě, který jim nekompromisně zůstane zapovězen.

Jak na to? Variant je několik, ale ta nejjednodušší a nejúspěšnější je udělat se užitečným. Stát se nositelem dobré rady. Pomocníkem. Odměnou budiž slova díků a úsměv, z něhož dotyčný jedinec bude žít týdny. Uznávám, že ten vypíčený respirátor celý plán o úsměvu tak trochu hatí, ale Šprt ode mě vyfasoval němé uznání, že to i tak zkouší.

Zažil jsem kdysi něco podobného. Tuze se mi líbila jedna dívka, ale nevěděl jsem, jak ji oslovit. Měsíce jsem nad tím přemýšlel, a nic mě nenapadalo. Nedisponuji potřebnou úrovní sebevědomí, které by mi umožňovalo s neznámou ženou pružně zapřésti rozhovor na jakékoliv konvenční téma, naopak jsem potřeboval velice speciální podmínky. Jednoho dne jsem ji nalezl samotnou ve studovně, pohrouženou nad učebnicí Dějepisu – konkrétní téma: Druhá světová válka. To byl můj hvězdný moment. Papin, intrepid savior of Damsel in distress! Oh, what a time to be alive! Následující tříhodinový monolog a její němý obdiv doteď patří do top ten toho nejhezčího, co jsem na své pozemské pouti doposud prožil.

Naprosto jsem chápal, že se druhovi ve zbrani zachtělo stát se půlminutovým hrdinou pro půvabné děvčátko. Znám ten pocit, a vím, jak je opojný. Jenže děvčátko mu do toho hodilo vidle se slovy „Ale vždyť já ještě nevím, jestli mě vůbec vezmou, já nejsem objednaná.“ Šprt seznal, že jeho plán je v troskách, schoulil se v rohu a již více nepromluvil.

Bodrá sestra přišla pro Cvaldu. Děvčátko se otázalo, jestli může být vakcinováno, přestože není na seznamu. Kdo však může cokoliv odmítnout půvabnému děvčátku? Ani sestra si netroufne! Šprt by to vzal jako šanci na reparát, a klidně by uvolnil své místo té krasavici! Vsadím boty! Děvčátko bylo tedy zařazeno ve frontě za mnou, a jalo se vyplňovat dotazník. V místnosti nebyl stoleček. Napůl jsem očekával, že Šprt padne na všechny čtyři, aby mohl děvčátku udělat „kozu“ ale tento byl natolik demoralizován úvodním neúspěchem, že vyklidil scénu.

Po deseti minutách kolektivního mlčení přicházím na řadu. V ordinaci je kromě sestry ještě doktorka a mladičká praktikantka, která je mimochodem taky totální bohyně, to se pozná i skrze ten mizerný respirátor. Ach, kéž bych místo fronty na pitomou vakcínu mohl stát frontu do první řady na demonstraci žhavé líbačky mezi touto nádhernou praktikantkou a bloňdatou dámičkou venku! Holt některé sny se nesplní, to je život.

Doktorce je kolem čtyřiceti a dlouhou dobu se nemohu rozhodnout, jestli mi přijde více milá, nebo naopak více komisní. Tváří se přívětivě (teda nejspíš, protože i ona má ten vyjebaný respirátor) ale zároveň všechno říká velice vážně, jako kdybych šel darovat pravou ledvinu. Opakuje otázky z dotazníku – měl jste nějakou alergickou reakci na nějakou podanou vakcínu v minulosti? Ubezpečím ji, že poslední očkování jsem prodělal tak někdy na základce, a upřímně si nevybavuji, že by s tím byl problém.

Doktorka mi klade na srdce, abych po aplikaci vakcíny počkal dvacet minut v čekárně, kdybych náhodou dostal nějaký analfa…něco něco… šok. Druhým dechem dodává, že to zatím v ČR nikoho nepotkalo, ale tak sichr je sichr, žejo. Čas mám dobrý, tak se jejímu nařízení nijak neprotivím.

Tak trochu doufám, že se mě zeptá, proč jsem se rozhodl pro vakcinaci. Mám připravenou vybroušenou odpověď: „Je to pro to, aby mě bezcenní štrajchpudlíci neprudili, když chci jít na pivo nebo do divadla, jinak je mi to srdečně buřt.“ Pokud se chytne do pasti a nedej bože se zeptá, kdo jsou štrajchpudlíci, je ztracena a čeká ji přednáška. VY JSTE NEČETLA ARBESE?! Jenže ona se neptá a mě je zatěžko jí to vnucovat, to se nedělá. Zkroušeně akceptuji, že jí to nezajímá. Kéž by se na něco zeptala ta překrásná praktikantka… třeba co dělám zítra po práci… ne, to se taky nestane, co nadělám.

Jedinou otázku položí sestřička: Do kterého ramene to chci. Důležitě oznamuji, že do levého, protože pravou ruku potřebuji k tomu, abych o víkendu všechny rozsekal v pinčesu. Po očku kouknu na praktikantku, jestli ji tento můj debilní inzerovaný důvod nevykouzlí alespoň malý úsměv na tváři. Jasně, úsměv přes respirátor nevidno, ale podle očí a vrásek kolem nich se to dá bezpečně poznat. Usmála se! Nežil jsem zbytečně!

Povoluji tři knoflíky u košile. Sice už nejsem tučný žok sádla jako před rokem, ale do namistrovaného nabíječe z reklamy na holicí pěnu, kterou si ve slow-mo požitkářsky roztírá po kušně, mám rovněž daleko. Praktikantka způsobně odvrací tvář. Nemám ji to za zlé. Popravdě to skoro necítím. Čekal jsem to horší.

Dostávám kartičku, která potvrzuje, že se z nečlověka stávám polo člověkem, a až budu čtrnáct dnů po druhé dávce vakcíny, budu opět člověkem. Juch, juch. Cítíte to nadšení?

Jdu se posadit zpátky do čekárny a na řadu jde krasotinka. S hrůznou nevyhnutelností mi dochází, že v jistém časovém úseku budeme v čekárně pouze my dva, až odejde Cvalda, Šprt i Bubu, kteří byli před námi. No tak to ne! Ať rychle někdo přijde!

Za další tři minuty se děvčátko vynoří zpátky. Může si sednout na své původní místo vedle černouška, nebo na sedačku, která přímo sousedí s tou mojí. Vybere si druhou variantu, Bubu ostrouhá. Zlato zůstává doma černej bratře! „Tak jaké to bylo?“ Nebojácně se zeptám děvčátka, morálně posílen jejím aktem výběru židle. Ač mě těší toto malé vítězství, zavdá mi to také menší důvod k panice. Ještě více se pohroužím do knížky „Můj život v sovětské armádě“ od Viktora Suvorova, kterou mi zapůjčil Timura. Už jsem ji celou přečetl, ale jsou tam pasáže, které jsou tak humorné, že se k nim rád vracím.

Autor se například stane členem trojčlenné vojenské hlídky s jasným úkolem. Za osm hodin musejí splnit přesnou kvótu chycení šedesáti narušitelů ve svém rajónu. V drtivé většině tedy chytají ostatní vojáky, kteří se něčím provinili. Pokud kvótu nesplní, hlídka se jim prodlouží až do rána, ale zároveň se kvóta navýší o třicet dalších narušitelů, což je téměř nemožné splnit – a v případě nesplnění putuje celá hlídka do basy. Přesně do té basy, kde skončili jimi chycení „narušitelé“ z předchozího dne.

Jak se pozná narušitel? Například porušením předpisů pro správnou ústroj: Symbol sovětské moci (rozuměj srp a kladivo) na vrchním knoflíku vojenské blůzy ukazuje nesprávným směrem, dalšího seberou za „nedbalé salutování“ štítek čepice není přesně dva prsty nad obočím, nebo má narušitel černé rukavice namísto hnědých, zatímco hnědě se dají sehnat pouze, když sloužíte v Německu. Sovětský průmysl prostě hnědé rukavice nevyrábí, ale v požadavku na správné vojenské ustrojení jsou zahrnuty.

No a pak je tu tohle eso, přepisuji v původním znění: Ale copak je to tam v křoví? Snad to není obránce vlasti, ožralý jak prase? Vážně! Mezi silnicí a chodníkem rostly zakrslé keře a v nich se válel padlý bojovník, opilý jak zákon káže. Blůzu rozhalenou, pravý nárameník utržený, hruď, kalhoty i holínky pozvracené, celý zaprášený tu leží, čepici bůhvíkde. Obrátili jsme ho na záda. Ach, jaká smůla! Vždyť je to posluchač z naší milované školy tankistů, gardista stejně jako my. Na vlastního jsme ruku nikdy nevztáhli. Ve všech jednotkách posádky totiž neustále probíhá důležitá socialistická soutěž! Vlastní školu přece nezradíme. Letci, dělostřelci, i vy všichni ostatní – třeste se – ale naši kluci nemusejí mít strach! Tenhle si jen trochu popil. Komu se to občas nestane? Auto přivolané z naší školy zpitého tankistu odvezlo. Do statistiky jsme jej ovšem nezahrnuli, ten se nepočítá, ale domů jsme jej odvést museli, vždyť co kdyby se nastydl, nebo dokonce zmrzl. Jářku, zem byla studená, žádné léto už nebylo.

Četl jsem Suvorova a způsobně čekal předepsaných dvacet minut. Naštěstí přicházeli další a další lidé, tedy černý scénář osiření v čekárně s krásnou ženou se nenaplnil. Děvčátko švindlovalo, a prchlo po čtrnácti minutách místo dvaceti, ale já to na něj neřeknu.

Je v tom určité zvrácené umění, nasekat čtyři strany textu o něčem, co trvalo třicet minut času, který byl vyplněn pětadvaceti minutami mlčení. Je velká šance, že se se svými novými vakcinačními parťáky shledám i napříště, a pokud se tak stane, je zde naděje na literární pokračování. Jestli je to dobrá, nebo špatná zpráva, nechám rozsoudit laskavého čtenáře.

PS: Za koláž s Billem děkuji Pavlíkovi. Snad se na mě Andrea nenahněvá, že je na té fotce se mnou, přestože jsem ji tak dva roky neviděl. Je to fotka z Bítova devět let zpátky. Kdybych tam nechal jen sebe, rozesralo by to formátování, a to nechci.

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Theme: Overlay by Kaira Extra Text
Cape Town, South Africa