Reportáž ze svatebního dne Alice a Adama

Těpic čuníci,

Nějak se nám tu roztrhl pytel se svatbami! Minulý rok to moc nešlo, tento rok to vypadalo, že veselkám taky pšenka nepokvete, ale tak za chvíli budou volby, a zbytek si každý domyslí.

Tedy svatba Adama a Alice jest první, které se zúčastňuji. Nemám přítele, jehož znám déle, než Adama. Když mi bylo devět let, přestěhovali jsme se do Kobylis, a já začal navštěvovat ZŠ Žernoseckou. V témže roce přibyl mezi jinými i Adam, a často tomu tak bývá, že nováčci se semknou k sobě, když v kolektivu ze startu stejně nikoho neznají.Společně toho zažíváme spoustu. Vzpomínám si, jak jako malí caparti běháme po chodbách, imaginárními pistolemi záškodnicky střílíme učitele do zad a Adam je pak zapisuje do databanky (což byla tenkrát revoluční novinka) vzájemně se navštěvujeme a hrajeme prastaré hry na počítačích našich otců, bydlíme spolu na školách v přírodě a o prázdninách společně vyrážíme na tábory blízko hradu Zvíkovce. Doteď si pamatuji, že hláška jednoho tábora byla: „Taková opička na gumě, a k tomu dvacet fufňů, to by nebylo k zahození! Už ale nevím, čeho se to týkalo, třeba Adam doplní. Chtěli jsme si prodloužit toto naše společné putování a jít studovat na stejné gymnázium, ale protože jsem na matiku blbej jak pumpička na sáně, zůstávám stát před branami (a tenkrát to potupně vobrečím)

Přesto se i po skončení základní školy často potkáváme na prosecké zastávce, kde chvíli klábosíme, aby se pak každý vydal opačným směrem, jelikož já se nakonec dostal na Českolipské gymnázium, které bylo na stejném sídlišti. Oba jsme již disponovali vlastním počítačem, tedy si můžeme alespoň zahrát přes internet nějakou hru nebo si vzájemně vylejt srdíčko nad prvními nešťastnými láskami.

Když s přáteli zakládáme v on-line hře World of Warcraft gildu <Sons of Liberty> jeden z prvních, které úspěšně verbuji, je právě Adam, který se na serveru, kde jsme několik let hráli, vypracoval až na Game Mastera – člověka, který je zodpovědný za chod serveru a dodržování pravidel. Přestože už tuto hru dávno nehrajeme, zůstaly nám Sol srazy, kde se tento bývalý kolektiv stále schází ve velice slušném počtu a kde je Adam všemi oblíben.

Přestože se v posledních letech tolik nevídáme, v kontaktu jsme stále a udělalo mi velkou radost, když mě Adam a Alice pozvali na jejich veselku. Alici potkávám několikrát v minulosti, a už od začátku mi přišlo, že se k Adamovi perfektně hodí, tvoří spolu skvělý pár, a jejich rozhodnutí posunout svůj vztah na další metu vítám. (Což u mě není automatické, mám hubu jak meč, a když nějaký můj kamarád chodí s holkou, která mi z nějakého důvodu nesedí, rozhodně si to nenechám pro sebe, ač přes deset let sám žádný partnerský vztah nenavazuji –  takoví kritici jsou „nejlepší“, toho jsem si vědom.)Adam mi poslal odkaz na jejich precizně zpracované svatební webové stránky, kde byly všechny potřebné údaje, ale co mě zaujalo nejvíc – každý o tom druhém napsal stručnou charakteristiku svýma očima, což na podobných stránkách vidím vůbec poprvé, a přijde mi to jako skvělý nápad.

Celé vyprávění bych rád započal v momentě, kdy mi Adam předával svatební pozvánku v mojí domovské hospůdce „Záležitost.“ Nepřišel totiž sám, ale s kamarádem Jirkou. Řízením absolutní náhody se totiž stalo, že se s Jirkou v rozpětí dvou týdnů zúčastním dvou svateb – svatby Adama a Alice a ani ne o týden později Proxyho a Barčy. Ačkoliv se mezi cizími lidmi cítím komicky nesvůj, Jirku jsem si rychle oblíbil.

Nadešel den D, sobota 10.7. Hned od rána řeším módní dilema – Mám dvojmo krásných a reprezentativních obleků, jenže jeden se kupoval v době, kdy jsem měl o osm kilo víc, druhý naopak tehdy, kdy naopak disponuji hmotností ještě o osm kilo menší (což už je nějaký ten pátek, ale ten oblek se zachoval, k nevíře, co?) Postupně si zkouším oba obleky a nakonec volím „vyskákaného gymnazistu“ jak tohle kdysi pojmenovala máma, ale to odkazuje na dobu, kdy se do toho fakt nenacpu – teď je to přeci jen lepší.

Snažím se vyžehlit košili – je to boj, ale co bych pro kamaráda neudělal! S výsledkem nicméně nejsem stoprocentně spokojen, takže ač sako nebylo povinné, pro mě je. Jo, a tu vestičku si vezmu taky, bude vidět méně fušérsky vyžehlené košile. No a vezmu si i ten nátělník co jsem si nedávno koupil (o tom je jiný článek) abych neměl košili zpocenou. Takže vycházím ven ve slunném dopoledni a čtyřech vrstvách oblečení doufajíc, že se nerozteču dřív, než dojdu alespoň na zastávku.

S Jirkou máme sraz v 11:30 na Hloubětíně a vyrážíme směrem Starý Týn. Jiří lamentuje, že jeho navigace cílovou destinaci nezná, a musíme volit nejbližší město – Úštěk – a tam se snad nějak doptáme. Cesta příjemně ubíhá a jediná závada se vyskytne v místě „na konci světa“ kde je najednou konec silnice, což nám navigace padoušsky zatajila. Žertujeme, že na této svatbě jsme third – class štrajchpudlíci, a naše neúčast by dokonce mohla zůstat dlouho nepovšimnuta, na rozdíl od svatby budoucí, kde on je svatební fotograf a já svědek.V Jiřím objevuji fanouška druhé světové války, takže na toto téma také dojde, a plně se shodujeme ohledně historické úlohy dr. Emila Háchy, který je mnohými neoprávněně zatracován. Vůbec je v dnešní době nějak módní hodnotit a komentovat rozhodnutí lidí, jejichž obrovskou zodpovědnost my sami nikdy neponeseme a v jejichž době jsme nežili. Dost smutné.

Přijíždíme do Úštěku, což je menší město vedle Starého Týnu, cíle naší destinace. Projíždíme ulicemi města, které vypadá jak z devatenáctého století, a shodujeme se na tom, že tohle je určitě přesně podle Adamova gusta, jako milovníka historie. Hned druhý děda ví, kde že je to ten Starý Týn (my to nevíme) a poměrně přesně nás nasměruje.

Vhodně umístěná cedule „svatba Adama a Alice“ nás posílá do cílové destinace. Pomalu korzujeme, a ve sličné brunetce, která mi zamává, poznávám Bětku, Adamovu sestru. Jiřík je jako v Jiříkově vidění: „Ty ji znáš?!“ Táže se vykuleně. Bohorovně odvětím, (ač jsem ji teda sám dobrých deset let neviděl) že jasně, to je přeci Adamova ségra!

Jiří z toho má hroznou bžundu a hurónsky se rozřehtá, a pak to ještě několikrát nevěřícně zopakuje. Nejspíš doteď nevěděl, že Adam nějakou sestru vlastně má, tím méně, že já bych ji mohl znát, kór když jsme se na začátku shodli, že počet lidí, které na této svatbě budeme my dva znát, půjde snadno vypočíst na prstech pyrotechnika – veterána. Bětka má krásné lososové šaty (můžu tohle slovo jako chlap použít? Lososová? Nedostanu od holek po čuni, jo?) a fest jí to sekne. Věnuje nám diplomatický úsměv a jsme posláni na druhé parkoviště, kde hřadujeme jako úplně první auto (a trochu s obavami, jestli je toto skutečně to správné parkoviště) a že si můžeme prohlídnout naše ubytovací prostory – jurty.

Ano ano, pokud jste to nevěděli, tak Adam objednal pro hosty jurty, což je takový větší stan kruhového půdorysu, kde nocovaly mongolské hordy při svých dobyvačných taženích, a doteď to používají i Turci, Kazaši, Turkmeni a podobné národy. Ve vlastní imaginaci jsem si načrtl jeden velký stan, kde se budu krčit mezi patnácti dalšími lidmi, ale Adam mě uklidňoval, že budu v jurtě pouze se svým putovním svatebčanem Jirkou (se kterým budu nocovat i na té příští svatbě) tak to mě trochu uklidnilo. Nicméně když vstupuji do této jurty, nestačím se divit. Takový luxus! To kdyby viděl Čingischán, slzička by mu dojetím ukápla! Každý máme vlastní nafukovací matraci, peřinu a ještě deku, všechno z top materiálu. Součástí jurty bylo světlo, zrcadlo, a dokonce několik ramínek na šaty!

Jurtu hodnotím 10/10, velká paráda. Vycházíme ven a potkáváme právě dorazivšího Michala „Brukvu“ Krýsla, který tvoří se mnou a Adamem triumvirát „Žernosecká boys“ – aneb kluci, co spolu chodili na základku, ale zatímco my chodili do áčka, Brukva byl béčák. Brukva s sebou přivezl i malého synka Ashtona, ale jinak vypadá pořád tak, jak si jej pamatuji.

Přesouváme se do restaurace, která sousedí s obrovským pozemkem, a tyto dvě místa jsou zároveň prostorami, kde se svatba bude konat. Paní u výčepu nabízí Plzeň nebo Úštěk dvanáctku. No tak to je jasný, co si dám! Plzeň můžu mít kdekoliv, ale Úštěk jenom tu, takže hned o jeden poprosím.Na terase před restaurací se zdravím s Adamovovu mamkou Mirkou, která vyjadřuje přání po letech vidět mojí mámu, tak jsem Adamovi poslal kontakt – snad předal! S mámou jsem byl před pár dny na pivu a rovněž na Mirku ráda vzpomínala. Hele sedli jsme si s Jirkou a Brukvičem ke stolku na verandě, vychutnávali krásy místní přírody, úštěcké pivo, a nějaké jednohubky, olivy a tyčinky. Básnil jsem Brukvovi o tom, jak zase hrajeme Magicy, a že by bylo super, kdyby se za námi někdy přišel podívat, on, nestor žernoseckého Magicu!

Konečně potkáváme první polovinu nejdůležitějšího páru dne – Adam se rychle se všemi zdraví a stejně rychle zase mizí, pohlcen vírem posledních svatebních příprav. Nicméně módní policie by jej rozhodně neměla za co pokutovat, fešák každým coulem! Po půlhodince spokojeného žraní oliv, pití Úštěku a společenské konverzaci se všichni přesouváme na louku, kde už je vše připraveno na obřad. Sedáme si na jednu ze zadnějších lavic, a to už se blíží rozvážným krokem Adam s Mirkou, následováni oběma svědky, a po kratší pauze vidíme blížiti se i Alici s tátou. Podobně jako předtím na Háchovi, i nyní se s Jiřím polohlasně ihned shodujeme, že Alice je nejkrásnější ženou dnešní svatby.Víte, tohle není úplně automatické – prostě občas jsou svatby, kde nejvyšší metál urve nějaká družička, která svým půvabem zastíní všechny ostatní včetně nevěsty, a jednou jsem třeba byl na svatbě, kde mě totálně uhranula fotografka, ale zde je jasné, že i přes konkurenci svých dvou sestřenic a Bětky, které jsou všechny také velké parádnice, jednoznačně vítězí.

Moji zvědavost vyvolá příchod evangelického faráře, kluka zhruba v mém věku, který ještě před chvíli stál v džínech a košili na verandě. Kdo mohl tušit, že navlékne sutanu a bude dnešním oddávajícím? Já ani neměl šajna, že Adam či Alice nějak tíhnou ke Kristu, a usmyslel jsem si, že se na to později zeptám. Né, že bych je chtěl za svatbu s církevním obřadem kritizovat, to mi vůbec nepřísluší, byl jsem jen zvědavý.Hele takhle… já na tuhle dva tisíce let starou pohádku nevěřím, ale jedno se nedalo milému faráři upřít: Měl to precizně připravené, celé povídání mělo hlavu a patu, a ten člověk měl dostatek sebereflexe k tomu, aby poznal, že jeho posluchači toho Ježucha zase tolik nežerou. Super bylo, že on se evidentně s ženichem a nevěstou sešel před obřadem a poslechl si, jak se seznámili, aby to přítomným poutavě převyprávěl, za tohle velká pochvala – jak za nápad, tak za provedení. Potom mluvil o třech pramenech lásky a také o instituci manželství jako takové, kde zazněla i věta „když jeden upadne, druhý jej zdvihne“ což je velká pravda, a my ostatní letití solitéři prostě jen musíme padat do měkkého a ono to taky nějak půjde.Nakonec jsem se přistihl, že se mi jeho projev vlastně líbí. Do jeho promluvy hrál vedle ogárek na elektrický klavír, a když samotný obřad skončil, přitočil se k novomanželům, obligátně popřál, ale pak si neodpustil: „A fakturku pošlu!“ V takové slavnostní chvíli se o penězích nemluví, plantážníku nevycválaný!

Následovalo focení. Jirka si lebedil, jak si tuhle svatbu nejvíc užívá, protože to je snad jediná svatba, kde nedělá fotografa a tedy není v permanentním stresu a shonu. Patřím k lidem, kteří hodně mhouří oči, když na mě svítí sluníčko, tedy na všech fotkách budu určitě vypadat jako mongol. Ještě, že dnes nocuji v té jurtě.Další na programu byla hostina, před kterou jsme vyslechli kvartet svatebních proslovů – od svědků a otců novomanželů. Nejlepší proslov měl Adamův táta Martin. Nejen, že to dal frajersky bez papíru, ale s úvodními slovy „Víte, já jsem přírodovědec“ se jal popisovat Adamův vývoj, od nedokonalého k dokonalému, jak rodiče čekali, kdy už Adam vylétne z rodného hnízda, a on pořád upřednostňoval „mama-hotel.“ Nicméně Martinův záměr – alespoň takto jsem jej já pochopil – nebyl plísnění nezdárného synka, ale právě popsání té evoluce, té cesty, kterou urazil, cesty, při níž mu Alice byla kruciální oporou, nebo jak ji sám řečník označil: katalyzátorem. Svatební menu bylo formou rautu, a pořádně opulentní! Nakládám si řízečky, roastbeef a bavorský bramborový salát, který hodnotím výše, než náš český.  Adam zapojuje promítačku, a my máme možnost formou snímků postupně shlédnout dva různé dokumenty: Na prvním jsou záběry novomanželů se svatebními hosty, na druhém paralelní životy Alice a Adama, které se od léta 2015 spojují v jeden celek, a člověk je až udiven, kolik toho ti dva za těch pár let dokázali zažít, navštívit, ochutnat a sdílet. Celý raut je podkreslen moji milovanou hudbu z dvacátých až čtyřicátých let minulého století, prostě vypalovačky, které si zamilovaly matky našich babiček a do nynější doby byly zpopularizovány jako soundtrack k jedné počítačové hře. No tohle nemůže být lepší!Když probíhá focení novomanželů, sedíme opět na verandě a spokojeně trávíme oběd. S Brukvou stihneme probrat bývalé spolužáky – kdo má další dítě, kdo se s kým oženil, kdo rozvedl… je to taková informační směnárna osudů našich souputníků ze základní školy. Ptám se Jiřího, na co jsou dva svatební fotografové, a jsem jím poučen, že jeden dělá fotky, zatímco druhý videa. To je věru fikané!Adam se vrátí a zasvěcuje nás do další originální kratochvíle, kterými je tato svatba jedinečná: Archeologický trojboj! Jsou to tři disciplíny, kterých se může zúčastnit kdokoliv, kdo si vyplní přihlášku – na ní je jméno a příjmení, a políčka pro zapsání výsledků jednotlivých soutěží. Táži se Adama, jestli mohu být registrován jako „Nezbedný Čuník“ a je mi to povoleno, juchú! Začínáme hodem tzv. trasírkou. Trasírka je plastová tyčka, která se…já nevím, asi používá v archeologii. Na hod si věřím – jako na jedinou z trojlístku disciplín. Nicméně s trasírkou se háže podobně jako s oštěpem, zatímco já mám s Honzou Železným společné pouze to křestní jméno.Mé tři pokusy… nejsou sice úplně ze všech nejhorší, ale velice se tomuto označení blíží. A takto neslavně končí žernosecký mistr v hodu míčkem, kterému tehdejší tělocvikář Jirka Trešl falšoval datum narození, aby ho mohl přihlásit do meziškolní soutěže – tam se sice házelo o něco těžším krikeťákem, takže jsem takové terno neudělal, ale určitě to dopadlo lépe než tento jalový vrh zlořečenou tyčkou. A to jsem se ještě prsil, jak mi házení kdysi šlo, po tomto výkonu bych se nejraději neviděl.

Druhá disciplína je poznávání obrázků. Na zdi podniku jsou vystaveny fotky předmětů z doby pračlověka Janečka a já je mám poznat… Trpce lituji, že zrovna o této dějepisné době vím jen to, že byla, a celé je to nestydatá tipovačka. Nicméně nápad opět skvělý – pokud budu mít jednoho dne svatbu já, nebude se házet ničím, ale svatebčané mě budou muset zničit v Bombermanovi nebo Tekkenu šestce, no a na nástěnce budou ksichty výtečníků z Leninovy vlády, a cílem bude přiřadit jméno, ministerstvo či funkci, a bonusová otázka bude, v jakém roce většinu z nich nechal Stalin popravit. Tohle by mě fakt bavilo, ale pokud je nezvratnou podmínkou pojmout ten den někoho za ženu, nejspíš to přeci jen oželím.Disciplínu třetí – hledání osmi artefaktů ve starých hliníkových neckách plných písku – musíme odložit na později, jelikož se chystá krájení svatebního dortu a hod kyticí. Nemohu si nepovšimnout, jak se z této kratochvíle chtějí Alčiny sestřenice ulejt, ale mají smůlu. Alča hodí kyticí mnohem dále než já trasírkou, a mám pocit, že kytici vyhraje nějaká z jejich kamarádek.Svatební dort je pro novomanžele a rodinu, ale my rozhodně nepřicházíme zkrátka, protože si můžeme vybrat ze zákusků, které musel dělat profesionální cukrář. Po Háchovi a nejhezčí ženě dnešního dne se duo putovních svatebčanů (tedy já a Jiří) opět jednomyslně shoduje na výběru zákusku: jen mangový to může být! Přestože konkurence malinového a čokoládového je opět velice těsná.Jiří lítostivě zahlíží na svůj kousek dobroty, a rezignovaně prohlašuje, že tohle je tak krásný, až je to škoda sežrat. Já se tedy neostýchám. Sluníčko pomalu zapadá, a to je šance pro fotografy udělat ještě nějaké bezva fotky Adama a Alice v jiném světle. Jiří vybaluje svůj vercajk, a přestože zde není oficiálním fotografem, chce také přispět svým umem k výslednému dílu, ale co to? Ženich zmizel a není k nalezení! Tedy se u rybníku před třemi mistry řemesla promenuje pouze samotná Alice.Uplyne pár desítek minut, a my se dozvídáme, co se nyní bude dít – na organizační tabuli je to zmíněno pod enigmatickou zkratkou „podvečerní překvapení“ a koná se v přilehlé stodole. Hned jak vejdu, je mi jasné, kolik uhodilo. Adam tam je ve svém klasickém outfitu, který nejvíce evokuje dojem, že se vrátil do zlatých časů první republiky a právě si odskočil ze špacíru na lázeňské kolonádě. Nejvíc boží na celé situaci je fakt, že početná část pozvolně se plnícího hlediště vůbec Adama v této roli NEZNÁ.A jaká je to role, ptáš se, zvídavý čtenáři?  Zatímco naši vrstevníci dělali bojové sporty, kopanou, florbal nebo nějaký jiný sport, Adam se dal už v mladistvém věku do služeb kouzelníka. Já už jeho představení jednou viděl na Sol srazu 2013, kde měl přesně tuto stejnou fešáckou soupravu, ale sledovat kouzelníka při práci se nikdy neomrzí. Adam odnikud vytahoval kytice, nechával mizet věci pod kapesníkem a spojoval zdánlivě nespojitelné kruhy. Za pomoci své sličné asistentky (kterou si vzal zrovna dnes za ženu, jak to sám úsměvně okomentoval) lil víno do novin, ale ani noviny ani podlaha od vína mokrá nebyla.Největší frajeřinu nicméně vyvedl na závěr – kdy přemístil nevěstin svatební prsten do krabičky, která byla zagumičkovaná. V té krabičce ale nebyl prsten, nýbrž další krabička, pod ještě více gumičkami, a takhle to chvíli pokračovalo, než se konečně vyjevil ztracený prsten a čaroděj byl odměněn zaslouženým aplausem.

Pomalu se stmívalo a po společném focení vytvořil Jiří se zbývajícími dvěma fotografy jeden stůl, kam se vmáčknu i já. Druhá světová válka se nicméně řeší i zde. Tentokrát rozebíráme, jak nikomu z ústředních postav Třetí říše příliš nevadila smrt Heydricha, protože jako vedoucí Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) měl na každého něco, i na Hitlera. Skvělá diskuze jest podpořena dalším skvělým jídlem – tentokráte si nabírám plný talíř večerního tataráku. Mladší z fotografů, myslím, že se jmenoval Tomáš, nám vypráví jeho osobní zkušenost s tím debilním kovidem a teda žádnej med. Mnohem veselejší událostí byl první tanec novomanželů, kde se kromě Adama a Alice vystřídali i jejich rodinní příslušníci.  Adam se nás snažil ukecat, abychom vyzvali k tanci nezadané Alčiny sestřenice, ale já ani Jiří se nechytáme do tenat. Je to zvláštní doba… před padesáti lety by se chlapíci pobili o výsadu tyhle krasavice vyzvat k tanci, ale já jsem takový ocas bázlivý, že jakákoliv interakce s cizím člověkem (tím hůře, když je to pohledná robka) je pro mě málem trauma, kterému se vyhýbám s podobnou zatvrzelou urputností jako pacifista odvodu.Adam již na začátku prohlásil, že nebude nic pít, dokud nepokročí večerní hodina, a svůj slib dodržel. Mohu jej tedy konečně pozvat na dva panáky Diplomatika, a třetího nám objednává Jiří, tedy mu dlužím panáka, ještě že se brzy vyrovnáme. Předtím se jdu konečně převléci do volnějších džín a košile, a velice oceňuji světlo i věšáčky v naší jurtě.

Překvapením nicméně není konec a následuje jedno finální. Adam se opět převléká asi do čtvrtého kostýmu, Alice má rovněž svůdnou černou sukýnku s třásněmi a pak to vypukne: Latinsko-americké tance! Zůstávám stát jako přimrazen. Ač jsem neměl problém představit si Adama v roli ženicha, a v roli kouzelníka jsem jej již viděl, tak tohle je pro mě úplně nové: Adam jako dravý brazilský José, král tanečního parketu, wow! Freneticky aplauduji předvedenému představení a přijde mi to nevýslovně krásné: Jak Alice ochotně pomohla Adamovi s jeho kouzelnictvím, stejně tak pomohl Adam Alici s jejími tanci. Tohle je vskutku tandem pro život. Večer dále pokračuje, a já přes svoji ostýchavost i tak dostávám možnost zapřésti družnou konverzaci s krásnou ženou – když jsem si objednával další úštěckou dvanáctku, přišla ke mně nevěsta Alice, a strávili jsme asi dvacet minut zajímavým dialogem. Bylo to nejspíš úplně poprvé, co se já a ona samostatně bavíme, navrch uzmout nevěstu na rozpravu v její svatební den je pořádný kumšt, ale jedné věci si všímám hned ze startu: Tohle totiž nemá moc lidí. Je jedno, jestli mluvíte zajímavě nebo plácáte, ale Alice patří k těm lidem, kteří vám věnují jejich absolutní pozornost – to se pozná tak, že se neustále dívají na vás, nezajímá je co se děje okolo, nezajímá je mobil, zajímá je to, co jim právě říkáte, jakkoliv to je nebo není interesantní.

A tak se musím otázat na toho oddávajícího klerika, a je mi řečeno, že místní starosta je taková podivná figurka, a nechtěli, aby si z toho udělal vlastní one – man show, zatímco farář je Alčin kamarád, a splňoval jistotu, že jeho projev bude obsahovat to, co by na každé správné svatbě mělo zaznít – což se i stalo.Táži se rovněž na jejich zásnuby, jelikož od té doby jsem se s Adamem nepotkal kvůli covid – shitshow, a dostávám nádherný příběh, nad kterým se až dojímám. To si nechte jednou vyprávět, měl to ten Adam filuta skvěle vymyšlené!

Rovněž přijde řeč i na mapu světa a špendlíky, což je další originalita této svatby, se kterou jsem se dříve nesetkal – novomanželé nemají vybranou cílovou destinaci pro honeymoon, nicméně každý může přišpendlit krátký vzkaz na mapu světa přesně doprostřed destinace, kde by je rád viděl. Objevilo se zde několik zajímavých nápadů i s doprovodným vysvětlením, nicméně na výtečníka, který by rád Adama s Alicí viděl v Severní Koreji, se nepřišlo.Alice mě povzbuzuje, ať jim tam také něco připíšu, ale bez příkras přiznávám, že jsem v posledních letech nikam příliš necestoval. Když už vytáhnu paty z republiky, jedu v drtivé většině pouze do té vedlejší – mám tam blízké přátele, oblíbené podniky na jídlo a pití, a na Slovenky jsem vždy trpěl.

Alčině sestře Evě se snažím doporučit „nejlepší nejhorší film na světě“ The Room. Přijde na něj řeč tak, že na jedné z promítaných fotek jsem údajně zvěčněn s Adamem, jak nadšeně metám plastové lžičky na plátno – a to je jeden z rituálů, který se u tohoto kultovního filmu dělá. Nejsem si úplně jist, že podlehla mému vemlouvavému monologu, ale dal jsem do toho všechno!

Když později ucucávám na verandě u fotografického stolku svůj Úštěk, najednou slyším Martu Kubišovou. Přiváben dovnitř uzřím Mirku, kterak zpívá její písně do mikrofonu. No to bylo něco! Fascinovaně poslouchám, a když se přidá Adam a pustí se Krylovo Morituri te Salutant, nemohu se nepřidat i bez mikrofonu. Dáváme ještě Anděla a Karavanu Mraků, a já na dálku děkuji mámě, že mě naučila těmto písním, jelikož zpěvníky zde nejsou, a buď víš, nebo nevíš. Na tanec mě neužije, ale jak se zdá, tekutá kuráž v mém těle zapříčinila, že vlastní zpěv mi nyní není na obtíž. Snad ani nikomu dalšímu.Adamův svědek Honza odněkud vytáhne kytaru a doprovází náš zpěv, abychom se pak přesunuli ke stolu s ostatními. Ačkoliv značná část hostů již zalezla do svých jurt a hotelů a někteří odjeli úplně, naše rozmanitá skupinka se do toho pořádně opře. Často sice narážíme na svízel, že nějakou píseň zná pouze Adam a kytarista, jinde se chytne alespoň polovina, ale ani to nás neodradí. Vybavuji si „teskně hučí Niagára“ či „Déšť ti holka smáčel vlasy“ mám pocit, že snad i něco od Nohavicy zaznělo a dokonce jsem za zpěv chválen, což by mě šokovalo mnohem víc, kdyby nebyly tři hodiny v noci a já nebyl stále vzhůru a při smyslech, a to mě tedy šokuje úplně nejvíc. Po rozpadu našeho hudebního tělesa se s Jiřím a Adamem přesouváme ke stolu posledních mohykánů, kde je Adamův táta Martin a Martinův zeť Tomáš, a asi tři další svatebčané. Družně se bavíme, Martin objedná pro všechny rundu panáků, ale obsluha není tak nezničitelná jako my, a čas se finálně nachyluje, na autopilota tu být prý nemůžeme.

Usínám tak rychle, že ani nevím, jestli jsem Jiřímu popřál dobrou noc. Spánek v jurtě byl parádní, ráno se probouzím jako svěží a odpočatý mongol, což bude do jisté míry dáno tím, že netrpím na kocoviny. Objednám si jednu „srovnávací“ úšteckou dvanáctku, a když mě vidí přicházející Tomáš, popřeje mi dobré ráno, a po pohledu na pivo se usměje a řekne: „Chápu.“ O chvíli později se nicméně objeví u našeho stolu se zbytkem těch delikatesních sladkých zákusků, a že prý si musíme ještě dát. Sympaťák!U stolu tentokrát sedíme s Luckou a Vítkem, což byli taky velice milí lidé, a dokonce jsme zjistili, že já i Vítek známe jednoho šoumena z Coca-Coly, který známý je všem, ale přítelem nikomu. Tak jsme na něj alespoň zavzpomínali. Kolem desáté se loučíme s novomanželi, a vyrážíme ku Praze. Na tomto místě velký dík Jirkovi za přivezení i odvezení mé maličkosti.

Co říci závěrem… ještě jednou velké díky za pozvání, moc jsem si to s vámi užil a měli jste to krásný a dobře vymyšlený. Alici se při naší rozpravě zmiňuji, že bych mohl nějaký svatební článek napsat, jelikož doba již je pokročilá, a já stále živ a paměti svěží jsem. Hele je to dlouhý, je to hodně subjektivní, a snad mě za to nebudou novomanželé kamenovat, ono líp to neumím.

Pokud mám nalézti pozitivum tohoto podrobného povídání, jedno mi přichází na mysl: Adame, Alice, až budete mít jednou potomky v tzv. „encyklopedickém“ věku, kdy se zajímají o všechno na tomhle světě, od antických bohů, přes Mohsovu stupnici tvrdosti nerostů, až po debaty nad tím, proč Hitler nakonec upustil od Operace Seelöwe, možná jednoho dne přijde řeč i na to, jak se mamka s tátou vzali, a jaký to vlastně bylo hezký. No, a to přijde můj hvězdnej moment, a vy jim budete moct ukázat tenhleten článek.

Teda pokud nějakej rok nezapomenu zacálovat hosting na webovky.

Tož tak.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Theme: Overlay by Kaira Extra Text
Cape Town, South Africa