Jeden ze zenitů předposlední básnické sbírky pro předposlední básnickou inspiraci. Systém veršování je poměrně atypický, pravděpodobně jediná báseň svého druhu. Zařadil jsem ji do této ucelené sbírky – podobně jako pár dalších z tohoto období – s milým svolením autorky.
Komu to přijde matoucí, tak jste nejspíše zapomenuli, že inspirace píše básně.
Ty jediná jsi barevná
Proč jsou všechny ženy šedivé, je to až s podivem, jen Ty jediná jsi barevná?
Proč když Tě vidím, má duše se nestydí, a náhle odráží se ode dna?
Vyletí jak šipka, jako zlatá rybka začne tančit a rozpustile skotačí
V Tvém úsměvu se hřeje a já bez naděje uklidnit ji už nestačím
Kdo Ti dal tu moc téměř každou noc vyšlapávat v mých myšlenkách snové stezky?
Tvář půvabnější nežli všechny zdejší i než světice z Michelangelovy fresky
Řekni na rovinu, komu přiřknout vinu, že v jiných ženách tolik krásy nenajdu?
Pouze Ty s Tvojí tváří do okolí záříš jako slunce, co nikdy nezajde
Komu se přiznat a co říci, kdo může za vichřici, jež zhasila svíci mých předsudků
Vždyť není to dlouhá doba, kdy mi v nitru zela skoba, a já byl opačného úsudku
Přišla jsi jako velká voda, já Ti svoje srdce podal a nepřemýšlel dlouze
Nevěda, co to obnáší, teď mne Tvé vlny unáší vstříc bezrozměrné touze
Když mám náladu koupit si horkou čokoládu co barvu má jak Tvoje kukadla
Náhle mám nutkání sepsat Ti vyznání a začít od první myšlenky, co mě napadla
Nemá to hlavu ani patu, poezie ostnatého drátu, do kterého se pak zabalím
Ty nemáš ani šajnu, moje láska je tajná a jako taková nese si v sobě úskalí
Je to vlastně láska nebo spíš železná maska vlastních zmatených pocitů?
Po odpovědi hladovím a nikdo mi ji nepoví, když Ty jediná ji znáš a nejsi tu
Jsem z Tebe celý pryč, sama sis vzala rýč a vykopala něco dávno pohřbené
Nemá smysl si víc lhát, před sebou to ukrývat, žes mi popletla hlavu a né, že ne
Mám v sobě dřevěného koně, Ty však nevíš nic o něm, dokud v plamenech Troja nepadne
Koukat se Ti do očí, doufat, že jiskra přeskočí, přesto city skrývat je nesnadné
I kdybych měl plátové brnění, mnoho se nezmění, vábení Tvého půvabu odolat se nedá
Nervózní jsem jak Charón převozník, kterému se hladina řeky Styx začala prudce zvedat
Amor asi zešílel, v krvi má tři promile a já jsem šípy probodán jak Boromir
Rád bych měl Tvou něhu, nechci vyhrát stovku v běhu ba ani světový mír
Jsem vlastně skromný hošík, mám svůj malý košík bláhových přání a snů
Nyní si přeji nejvíce usínat ve svitu měsíce vedle Tebe až do konce dnů