Reportáž ze svatebního dne Barči a Proxyho

Nazdar čuníci!

Víte, připravil jsem si dobré palebné postavení pro psaní svatebních reportáží. Nikomu je totiž neslibuji, dochází z mé strany pouze k velice opatrnému naznačení, že pokud se v brzkých hodinách svatebních veselic nenaliji jak žok – a lidé co mě znají, vědí dobře, jak tento destruktivní akt zhoubně působí na moji paměť – mohl bych vyprodukovat nějakou reportáž.

Ústřední důvod pro vznik tohoto díla je nasnadě: Časem budete mít děti, protože… já nevím, lidi tohle dělají, patří to mezi jejich potřeby, a přestože já k této myšlence nijak nepřilnul, respektuji fakt, že se s tímto postojem nacházím v minoritě.

Jednou totiž přijde den, kdy se vaše dítě zeptá, jak se maminka s tatínkem vzali, jaký to vlastně bylo, jak to probíhalo, kdo se ožral, kdo byl jat ve víru vášně, a taky třeba jestli svědek nebyl kokot a nenechal doma prstýnky, žejo.

Tento článek si klade za cíl zdokumentovat všechny události toho významného svatebního dne, které si jeho autor pamatuje. Bude to dlouhé? Nejspíš! Bude to subjektivní? Naprosto! Inu, tak abychom začali, ne?

Své vyprávění bych chtěl započít ránem dne 16.7, kdy se po neklidné noci vyplazím z pelechu, smířen s břemenem odpovědnosti, které mě dneska čeká. Proxy mě poctil výsadou jít mu za svědka na jeho svatbě, takže dnešek je přesně ten den, kdy nesmím nic posrat. Na stole v obýváku mám vedle sebe vyskládány všechny věci, které si vezmu na sebe nebo s sebou. Po zběsilém nakupování dva týdny zpátky jsem vhodně vyšňořen, což nicméně není ani polovina úspěchu.Podobně jako minulý týden, i dnes se snažím vyžehlit košili babiččinou archaickou žehličkou se stejným neuspokojivým výsledkem jako posledně: Je to lepší, než kdybych to nedělal vůbec, ale výhrady by se určitě našly. Nasoukám se do svých hogofogo hadrů, které byly pořízeny právě pro ten dnešní den, a do batohu skládám potřebné propriety – náhradní oblečení, kartáček, deodorant, a hlavně, hlavně ty prstýnky! Proxy mě ještě ráno trollí posláním legendárního videa „Svatba Jiřího Káry“ které nastavuje přesně na moment, kdy vypečený Jiří bez špetky studu nevzrušeně oznamuje budoucí nevěstě:

„Hele já jsem ztratil prstýnek, jo, píčo, nevim, kde je. Takže mi musíš dát ten kódr, jo.“
„Ty si ztratil prstýnek, jo? Ty seš debil, viď?“
„Nevim, kde je, voe, je v píči. Prostě ho nemám, voe!“
„Hlavně že máš pivo, voe!“Zapínám tašku. Nastupuje stav absolutní paranoi, kterou by mi záviděl i Stalin. Tupě hledím na prázdný stůl. Otevírám tašku, kterou jsem zavřel pouze před pár desítkami vteřin, abych se ujistil, že tam ty prstýnky skutečně jsou, že nebyly odčarovány nějakou temnou magií, ani je nepostihl proces sublimace. Jsou tam. Zavírám tašku a přenáším ji do chodby, kde se před zrcadlem snažím nasadit motýlka.

Tento proces zabere dobrých deset minut a i po tak náročném souboji slavím pouze Pyrrhovo vítězství – motýlek je sice zapnut u krku, ale už se mi nedaří jej utáhnout k límci, a tak je komicky povislý jako mužský úd po projuchané noci, a místo toho, aby ještě zkrášloval výsledný dojem, jej naopak padoušsky hyzdí. Čeká mě tedy nevyhnutelných třicet minut ostudy a lajdácky skrývaného posměchu kolemjdoucích na trase Jarov – Hloubětín. No, radši ještě jednou zkontroluji, že mám v batohu ty prstýnky, žejo.

Vycházím z domovních dveří, a pokud teď odejdu na autobus bez prstýnků, můžu se jít utopit. Raději se pro sichr podívám, malá kontrola přece neuškodí a nikdo se nedozví, že nese pořadové číslo sedm. Hele, pořád tam jsou. Protože si batohem nechci zašpinit fungl novou košili, nesu jej v ruce. Jedním popruhem omotám levačku tak, že kdyby mi nějaký divoký pobuda batůžek vyrval, připraví mi nejen perné chvíle při vysvětlování incidentu novomanželům, ale i dvojitou frakturu předloktí.

Nyní mě čekají dvě kruciální úlohy, a vtipné na tom je, že se vzájemně vylučují: Musím dělat, že nikoho nevidím, abych neuzřel škodolibé úsměšky ve tvářích všech, co se podívají na mého fušérsky nandaného motejla, ale zároveň musím monitorovat úplně všechny, a správně vyhodnotit hrozící nebezpečí: Všichni opilci, feťáci a bezdomovci, kliďte se z cesty! Pokud kdokoliv z vás dostane zálusk na obsah mého baťohu, nevydám jej bez boje!Úspěšně dorážím až na místo srazu – zastávku Hloubětín. Největší nebezpečí představuje zaprášená cikánečka, které se nevyhnu, ale ani ona nemá o násilnou konfrontaci zájem, jen něco zhnuseně zadrmolí. Dorážím na místo určení s dvacetiminutovým předstihem, což je ideální příležitost ke kontrole, jestli mi kletba ušmudlané Eržiky magicky neodčarovala prstýnky z batohu! Ne, furt tam jsou, je to dobrý.

S mým putovním svatebčanem Jiřím máme naplánován sraz v 9:30, zatímco Terezku směřuji o pět minut dříve. Má prozřetelnost mě zachraňuje – máme celých pět minut na nápravu maximální módní minely s pokřiveným motýlkem. Terka nezklame, a přichází přesně na čas. Snad ji ani neřeknu, že jí to v těch modrejch šatech fakt sekne, a jak spolu pěkně ladíme, ale s prosebným výrazem loveného zvířete, které si samo nedokáže vytrhnout z boku šíp, ji naléhavě pobízím k nápravě toho, co jsem svou nešikovností spáchal.

Sice to komentuje slovy „Co jsi s tím proboha udělal?“ ale během několika vteřin je vše zachráněno a já konečně vypadám k světu. Uf, to je úleva! Nyní se mohu bez bázně a hany otáčet za případnými ctitelkami a kochat se jejich lačnými pohledy. Jenže jak s oblibou říkám, dejte si pozor na svá přání, mohla by se vám splnit.„Teda, to je ale fešák!“ zaskřípe hlas za mými zády. Otočím se, a tam stojí svraštělá babice, no a tohle se mi stává pořád, prosím pěkně. Když složím nějakou báseň, a prezentuji ji ženám v mojí věkové skupině nebo mladším, reagují povětšinou indiferentně. Ale kdo přijímá moji tvorbu se skutečným nadšením a zaníceně hltá každé slovo, jsou ženy ve věku našich matek a babiček.

Proč se na to mladší holky nechytají? Jednou mi tento proces výstižně popsal můj kamarád Karlík, který mi pomáhal redigovat můj první vydaný soubor básní: „Hele, ty dycky ty mladý holky těma básničkama vnitřně rozněžníš, no a ony pak jdou šukat s někým jiným.“

Inu, zpět k tématu. Důchodkyně tam stála a zálibně si mě prohlížela. Nevypadalo to, že by se měla k odchodu. Nikým nevyzvána, rozjela divá žena následující monolog: Že má taky tři vnuky, že jsou to fešáci, a že se podílela na jejich výchově. S příměsí pýchy se bez okolků přiznává, že k výchově patřilo i bití, ale že to nevadí, protože teď jsou velcí, a posílají jí peníze. Pravděpodobně chce svým vyprávěním dokázat, že když budete bít mladší rodinné příslušníky, budou se vás bát a raději dobrovolně posílat peníze, aby opět nedostali nabančeno. Ještě se dozvídáme, že ten nejstarší dělá čišníka a odjel do Holandska, protože tam ho lépe zaplatí. Stojíme tam, a nevíme co říct. Bábě naštěstí vyschne pramen její výmluvnosti a šouravým krokem nás opouští. Terka mi sděluje, že jsme to ještě chytli dobře, jelikož dole v metru popisovala užvaněná důchodkyně své barvité příhody z gynekologie lidem, kteří pro ni byli stejně neznámí, jako my dva.

Jiří se pro nás zastavuje přesně v půl a tentokrát nebloudíme. Čas máme krásný, na místo se dostáváme něco málo po desáté, zatímco obřad má začít v jednu. Přijíždíme dokonce dříve, než ženich! Svatba se koná v místě jménem Dvůr Perlová voda. Musím před Barčou a Proxym smeknout imaginární klóbrc, protože destinace je to famózní.Zatímco pomalu odjíždí účastníci svatby předchozího dne, stepujeme před branou a čekáme na Proxyho, který nám snad udělí jasnou direktivu v podobě: „Tady si sedni a dej si pivo.“  Přijíždí Proxy a na to, že se dneska žení, má velice povznesenou náladu, já bych byl na jeho místě pěkně nervózní, moment, já vlastně JSEM pěkně nervózní, protože když už jsem jednou ten svědek, nesmím dneska nic pokazit.

Alespoň jedno břemeno je z mých beder benevolentním Proxym sňato: Mohu odevzdat prstýnky nevěstě, kterou zastihnu těsně předtím, než se vrhne do finálních příprav – česání, malování a oblékání šatů. Mají to vymyšleno tak, že prstýnky při svatebním obřadu přinese Proxyho malý syn Šimon, tedy se mi s konečnou platností podařilo vyhnout trpkému osudu legendárního Jiřího Káry.

Sedáme si s Terkou k tátovi Barči Jirkovi, a společně přemítáme, proč se místní pivo jmenuje Lanýž, a jestli je to vůbec vhodný název pro pivo, jelikož já jsem militantní odpůrce hub, a cokoliv, co je i pojmenované po houbách, ve mě důvěru neprobouzí.  Jirka to kvituje větou: „Pro dnešek dobrý.“ A po ochutnání musím souhlasit: Nepostavil bych tomuto pivu zlatý piedestal a nechodil jej třikrát denně uctívat, nicméně chuťově je dobré a hlavně je originální – a vždy dám novému pivu přednost před tím, které už znám, a mohu si ho dát v jakékoliv pražské putyce.

Postupně přicházejí další hosté. Z rozlučky si pamatuju Proxyho bráchu Máru, Friga a Mášu, kdokoliv další je pro mě nová tvář. Otevře se i občerstvení, kde se nalévá sklenka Prosecca a podávají jednohubky, které jsou ve třech variantách: Na špejli je mozzarella, černá oliva a kousek melounu, popřípadě nakrájený plátek jablka obalený roastbeefem, a třetí varianta jest salátová okurka s lososem a nějakými bylinkami. Jelikož chovám ardentní nelásku k salátové okurce, tato vypadává ze hry, ale ostatní dvě varianty ochutnám – překvapen, jak jsou dobré. Mladý klučina, který má stánek na starosti, se baví moji fascinací z této neobvyklé symfonie chutí. Později se dozvídám, že kluci mu darovali přezdívku „Kudrnáč“ a kromě ní ještě spoustu alkoholu. Hádám, že na tuhle svatbu Kudrnáč jen tak nezapomene.Čas ubíhá a moje nervozita stoupá, což se pozná tak, že rozrušeně přecházím z jednoho místa na druhé. Čím větší jest panika, tím kratší je celková vzdálenost. Tedy se postupně propracuji k jednomu kroku dopředu, druhému zpátky, k velkému pobavení vedle stojící Terky – mého doprovodu.

Objevují se dvě mladé organizátorky – Natálka a Terezka, a pomalu začínají seznamovat svatebčany s nástupem. Obě jsou pohledné, a občas v davu zaslechnu polohlasem pronesenou nabídku k bližšímu seznámení, či chlípnou poznámku od některého z pánů. Zkušené matadorky se však nedají vyvést z míry a trpělivě vysvětlují, jak bude nástup vypadat. Proxy má speciální entrée – přiběhne jako Rocky v teplácích a mikině na melodii z toho filmu, my ostatní, co máme modrýho motejla a kšandy, kolem něj uděláme kolečko, hadry z něj serveme, a on potom dojde pro mámu na svatební nástup. Tedy, píšu „my ostatní“ ale málem jsem byl jako svědek z této kratochvíle vyloučen, až na žádost Proxyho mě organizující roby dodatečně berou na milost.Na tomto místě nemohu dostatečně poděkovat organizátorce Terezce, která se mnou projde krok za krokem celou choreografii – nejdřív budete tady s ostatními, potom přejdete sem, a tam budete stát celou dobu. Zlatá žena! Nabírám více klidu a také více výborných jednohubek pod laskavým dozorem štědrého Kudrnáče.

Jedna hodina udeřila. Vypadá to, že je vše připraveno na zahájení obřadu, nicméně chybí starosta. Důvod jeho absence není znám, ale když po dalších dvaceti minutách rychlým krokem přichází neznámý padesátník, kolem kterého snaživě obíhá jedna z organizátorek, je jasné, že je to náš muž.Obřad začíná. Proxy nabíhá jako Rocky, jeho kamarila jej obklopuje a pomáhá mu sundat tepláky, mikinu a obvazy z rukou a poté, co je dílo úspěšně dokonáno, se Proxy vrací pro mamku a já mířím na své stanoviště – nějaký metr za ženicha, zatímco naproti mně již čeká nevěstina svědkyně Radka.Pomalu přichází nevěsta s tátou, a teda, to je velká paráda! Do předních řad se kromě rodiny musel vloupat nějaký neviditelný krouhač cibule, jelikož Proxymu začínají vlhnout oči. Přichází pan oddávající s řetězem kolem krku a jedna z dvojice svatebních uvaděček jej oslovuje: „Pane místostarosto“ a ačkoliv to potom již nikdo nezmiňuje, mám svoji vlastní soukromou teorii: Starosta se ožral jak carskej důstojník na minulé svatbě, a tento místostarosta to srdnatě vzal za něj. Nemohu si pomoct, ale vzhledem mi ten pán připomíná prezidenta Turecka – Recepa Tayyipa Erdogana. Nicméně je vidět, že tohle nedělá poprvé, a obřad je moc hezký.Šimon zvládne přinést prstýnky skrze celý špalír rovněž na jedničku, a novomanželé si tedy mohou říct své ANO, vyměnit prstýnky a políbit se. Najednou se za nimi rozezní chorál a šest kluků v poslední řadě drží zapálené světlice. Tohle Proxy nečekal!Jiří fotí jako o život, zatímco Proxy s Barčou a já s Radkou podepisujeme svatební listiny. Někdo si dokonce musí podpis zopakovat „jenom jako“ protože ho Jiří nestihl zabrat při podpisu skutečném. Po přípitku s novomanželi přichází postupná gratulace všech přítomných, kteří se potom rozdělí na dvě řady a nadšeně po novomanželích metají okvětní plátky růží, které byly doručeny všudypřítomnými organizátorkami.Následuje focení. Jiřík čiperně vyskáče po schodech na patrovou dřevěnou terasu, aby dirigoval svatební dav, již zdařile otupělý pražícím poledním sluncem. Máme kolektivně utvořit srdíčko kolem novomanželů, což zní jako snadný úkol, nicméně exekuce této úlohy se zpočátku vyvíjí poněkud kostrbatě. Jiří je nejprve nespokojen se siluetou celého obrazce, jelikož se nám spíše daří vymodelovat šišoid než žádané srdíčko. Následně jsme vyzváni, abychom se posunuli všichni o dva metry dopředu. Jiří se na shromážděný dav nesouhlasně chmuří skrz objektiv svého foťáku, a vyzývá nás k dalšímu přesunu.

Když se situace opakuje potřetí, někteří lidé povolují knoflíky u košile, jiným povolují nervy. Zvláště Viktor, který stojí s manželkou Marcelou v čele, a jako jeden z mála má kompletní oblek, do kterého mu nadšeně pere slunce, je již poněkud nevrlý. „Tebe to asi baví, viď?!“ vyslechne si nebohý fotograf. Potom zazní i něco o Norimberku, a nevím, jestli se to týká nějakého nepovedeného sparťanského výjezdu, či to má nějakou vágní spojitost s norimberským procesem.Dobrá věc se konečně daří a my se přesouváme do vrchního patra, kde už je připraveno pohoštění. Barči táta a po něm i Proxy se ujmou uvítací řeči, a můžeme se pustit do jídla. Ke stolu kromě Terezky a fotografa Jirky vyfasuji ještě Kuncíka, Stefana a Oldu. Kuncík je skoro dvoumetrový pořez, kterého vysíláme pro kolektivní pivo, jenže jsou nějaké potíže s naražením sudu, a pivo stále nikde. Kuncík se nedá a nezdolně absolvuje druhou i třetí průzkumnou výpravu za pivem, aby napočtvrté konečně uspěl. Odpírat tomuto obrovi pivo je každopádně adrenalinový sport, ve kterém bych nechtěl participovat.Stefan je Proxyho kamarád ze Srbska, který by přeplaval sedmero moří, zdolal sedmero hor a prošel sedmero pekly, jen aby se dostal na tuhle svatbu. Na svatbu, kde – jak sám přiznal – rozumí pouze dvaceti procentům toho, co se u stolu řekne, přesto mu to stálo za to a nechal se i očkovat, aby se mohl této události zúčastnit. Řekl jsem mu to na svatbě, napíšu to i zde – velký respekt tomuhle klukovi.Poslední člen u našeho stolu byl Olda, absolutní lidový bavič. Člověk, který něco řekne, a ostatní vybuchnou v gejzíru smíchu. Při předkrmu – výborné játrové paštice – se uvedl sháněním dalšího pečiva. Obsluze bohorovně tykal, dožadujíc se další briošky: „Hele, prosím tě, nebyl by ještě jeden rohlík? Mě zbylo ještě trochu té pomazánky, a byla by škoda to vyhodit, ne?“ Obsluha mírně zaskočena nezvyklým požadavkem, slíbila, že se podívá. Olda si nicméně přinesení pečiva chtěl opravdu posichrovat, a tak neutekly ani dvě minuty, kdy se stejným požadavkem vyrukoval na jiného čišníka, který mu nakonec pečivo donesl.Poté co byl Olda saturován, jal se zajímat, jak jsme se s Proxym seznámili, a jaktože se účastním této svatby, když jsem, jak on sám řekl, „moc slušnej.“ Přestože se pokouším vše mu postupně vysvětlit, vidím v jeho tváři, že se mu to pořád nějak nezdá. Olda mě zaujal ještě jednou věcí: Má takovou zvláštní grimasu, kdy svěsí koutky, zdvihne obočí, a často k tomu dodá jeho oblíbenou větu „No co jsem měl dělat?!“ Celé to působí dojmem „Já nic, já muzikant“ a to ještě tento muzikant ani nevěděl, že na jeho nástroj si při zítřejším východu slunce zahraje někdo jiný, ale nepředbíhejme.

Po skvělé pomazánce následuje neméně výtečný vývar s játrovými knedlíčky, svíčková s karlovarským knedlíkem a později ještě dort. Hrdinsky se cpu, abych neudělal ostudu, a nevrátil jídlo ze svatební tabule. O dort se prozíravě dělím s Jiřím, protože sežrat jej sám, již se neodvalím. Miniaturní kolektivy u jednotlivých stolů se různě míchají, a k nám přibude Šárka, která pracovala v cestovním ruchu a mluví skvěle anglicky.Hlavně díky ní se naše konverzace začne odehrávat v anglickém jazyce k velkému nadšení Stefana, který se konečně může plnohodnotně zapojit do diskuze. Propaguji Šárce Kovákového prince a rovněž se pyšně prezentuji výbornou výslovností třech nejdůležitějších vět, které jsem si vštípil a vybrousil za čtyři roky středoškolské francouzštiny – jsou to tyto: Nic si nepamatuji, nic nevím, a konečně – vše jsem zapomněl.

Rozbíhá se utajená konspirace na únos nevěsty, kde mám hrát roli budoucího navigátora, nicméně konspirace je prozrazena, a Proxym rázně zatrhnuta, nakolik z chystaného únosu Barči sám není vůbec unešený. Neželím toho, jelikož bych byl pravděpodobně lepší gigolo nežli navigátor. Po prvním tanci novomanželů se namísto únosu zúčastňuji tvorby romantických novomanželských fotek ve chmelu, Jiří totiž potřebuje pomocníka, a tak se, dosud zázračně nepodroušen, hbitě transformuji do Papina Podržruky a spolu s Proxym, Barčou, Jirkou a Frigovou manželkou Lenkou v roli řidičky, vyrážíme pořídit echtovní snímky do nedalekých chmelových polí.Těsně před odjezdem se loučím s Terezkou, které srdečně děkuji za důstojný a reprezentativní doprovod. Terezka mi tím prokázala velkou službu, a tak jí ani není další týden vyčtena neúčast na Sol srazu, přestože se přihlásila na vybraný termín (obyčejně takovou troufalost odměňuji pátým kruhem pekla)

Vyrážíme na focení. Proxy je pobaven přístupem Jiřího, který se nadšeně vrhá do pole vzrostlých klasů, a není mu zatěžko žádné trampoty, pokud má dosáhnout krásné fotografie. Proxy férově uznává, že si Jiří svůj žold nakonec zaslouží. Zlatým hřebem se stává focení v samotném chmelu, kde předtím napršelo, a všichni si zouváme boty, jelikož zem se změnila v bahno jako rahno. Odvážně se noříme do srdce chmelového háje, zatímco Lenku necháváme na stráži u našich opuštěných bot a dalších propriet. Na mých bedrech leží vznešený úkol: Musím stát s nějakým stínítkem nebo co to je na trojnožce, a stínit tak, jak Jirka káže. Snažím se vyhovět zadání a současně nepropadnout do bahna po kotníky. Barča zkroušeně říká, že šaty jsou na odpis, nikoliv na vrácení, a že je nejspíš bude muset odkoupit. Proxy se tím nenechává vyvést z míry – svatba stála takových kešení, že jedny šaty se v té finální cifře ztratí.Stojíme v bahně mezi chmelem dobrých deset minut, než je Jiří spokojen, poté co průběžně mění objektivy a stínování. Lenka, která mezitím statečně odrazila místního dotírajícího křupana na mopedu, nás odváží zpět.  Jiří nyní testuje vody, jestli novomanželé nechtějí další set fotek u vody, leč ti jej posílají k vodě.Přesouváme se k Proxymu na pokoj, kde ze svých nohou smýváme bahno. Proxy vidí, jak se zaschlým bahnem nešikovně zápasím, a pomáhá mi. Víte, kdo první myl nohy svým učedníkům? Ano, byl to Ježíš Kristus, Proxy je tedy převtělený Ježíš. V hlavním sále se pomalu rozjíždí volná zábava, Barčin bratr Lukáš pouští písničky a ostatní tančí, baví se, nebo popíjejí. Na tanec mně neužije, ale bavit se a popíjet, to mi dycky šlo.

Část večera si povídám se Stefanem anglicky, vypráví mi o Srbsku, Kosovu, a celkové situaci jeho země, o které toho vím žalostně málo. Dokonce mě do Srbska zve, čehož si velice považuji. Olda se na Stefana škaredí, protože s ním nechce pít „small water“ (což je Oldův překlad pro vodku) a zmiňuje, že když byl on v Srbsku, musel neustále prolévat hrdlo místní pálenkou.

Máša se mě dotazuje na Terezku, a jestli spolu prý chodíme. Diplomaticky odpovídám, že Terezka zde byla jako můj doprovod, nikoliv jako moje přítelkyně. Máša, posilněn alkoholem, na mě doráží s odzbrojující přímostí: „No, a není to škoda?“ Zakopávám nepříjemnou otázku do autu odpovědí, že už přítele má, a tím je celá věc uzavřena a rychle převádím konverzaci na Káťu, která čapla svatební kytici, načež všichni začali rozjařeně skandovat Mášovo příjmení, než někdo nejistě prohlásil: „Hele, oni už spolu ale nejsou, ne?“ a tím připravili Mášovi perné chvilky. Samotná Katka stejnou otázku nechala bez komentáře, a tím tato enigma zůstala nerozluštěna.

Na baru potkávám Friga, který je strážcem svatebních tradic, a díky svému telefonu ví, co by se na svatbách všechno mělo odehrát. Jsem zasvěcen do rituálu, kdy já jako svěděk (tohle bude oblíbená věta) mám chodit s Barčiným střevícem, do kterého budu vybírat peníze. Za normálních okolností mám hrůzu z oslovování cizích lidí, tím méně z loudění jejich bankovek, nicméně již jsem dostatečně posílen na to, aby mi to prostě bylo jedno.Navíc patronem této akce je kromě Friga i Viktor, a jestli mi někdo bude chtít natlouci za somrování, poběžím se ukrýt za tyhle dva pány. Akce se střevícem nakonec slaví nepředpokládaný úspěch, a hrdě vracím střevíc s několika tisíci, poté co jsem bezostyšně oholil drtivou většinu svatebčanů.

Proxy mi kromě své skutečné mámy představuje i mámu náhradní, což je, jak se dozvídám, matka kamaráda, kam chodil v mládí hrát hry. Proxyho druhá máma je podobně invenční ohledně povinností svědka jako Frigo, nicméně ten to měl alespoň podepřené svatebními webovkami v mobilu, zatímco ona jede čistě podle intuice. Tedy jsem touto náhradní mámou opakovaně vyzýván, abych se dostavil na parket a začal křepčit do rytmu, a protože jsem už jednou ten svědek, tak když to ostatní uvidí, nadšeně se vrhnou na parket rovněž, a všichni budou díky mě tancovat až do rána. Jelikož se nechci s nikým hádat a polemizovat, poslušně vyplním uloženou direktivu, abych zjistil to, co už jsem beztak dávno věděl: Nikoho svým humpoláckým tanečním neumětelstvím nedojmu, a nikdo kvůli mně troje střevíce do rána neprotančí.Mnohem zábavnější kratochvíle byla pití panáků s ženichem, fotografem, a dalšími – v tom jsem se našel! Navíc, podobně jako na Adamově svatbě, se mi daří zůstat relativně dlouho vzhůru, alespoň na mé poměry. Potom samozřejmě potupně usínám venku na židličce, ale zrovna když Proxy vypráví ostatním, jak jsem proslulý těmito spánkovými intermezzy, abych se najednou probudil, vytáhl kreditku a prohlásil: „Jdeme pít?“ tak neuplynuly ani dvě minuty, a já nevědomky potvrzuji Proxyho historku. Namířím si to přímo na bar, a furiantsky hodím kartuší, abych samozřejmě trapně minul pultík a tím notně ubral z kvality celého představení. Hodina již skutečně pokročila, zanedlouho svítá, a už nikdo moc pít nechce, tedy se přesouvám do krásného pokoje, který pro nás s Jiřím novomanželé zařídili.

Padnu do mdlob jako podťatý, ale na spánek není příliš času, už skoro svítá a možnost našeho pobytu zde je limitována, jelikož je sobota a další svatba bude na pořadu dne – pravděpodobně ještě opulentnější. O méně než čtyři hodiny později vyrážíme na snídani. Potkávám Proxyho, který si ráno přečetl ta čísla úplně dole na finální účtence, ale rovněž si přečetl i můj dvoustránkový ručně psaný dopis, který jsem jim přidal do obálky s nějakými šušni, a ten mu zachránil dobrou náladu, tedy ač chudý, stále se na mě usmívá, a o to jde.

Dávám si chleba se šunkou a sýrem, a párky s hořčicí. Chtivě pošilhávám rovněž i po krásných větrnících, jenže musím zkroušeně uznat, že už je tam nenarvu. Dvě třetiny svatebních hostů se loučí a odjíždějí, ale nejtvrdší jádro zůstává. Proč končit, když je sobota ráno? Zde sice nemůžeme již déle prodlévat, ale naší další destinací jest vesnice Evaň, kde bydlí Proxyho mamka s bráchou a je tam správná vesnická knajpa.

Vyrážíme jako předvoj s Proxyho mamkou, Jiřím a Márou a za chvíli jsme na místě. Hospoda na první pohled nevypadá nijak velká, ale to jen do té doby, než projdeme vnitřními prostory na rozlehlou zahradu, kde obsazujeme nejvzdálenější stůl. Postupně přicházejí další účastnici, včetně novomanželů. Olda s Mášou už od rána jedou vodky a energiťáky, což se za chvíli projeví, a Olda si z celé sobotní putyky udělá svoji one-man show.Nejprve se veřejně holedbá svou milostnou adventurou s nejmenovanou svatebčankou, a klasicky „oldovsky“ to komentuje větou: „No co jsem měl dělat?“ a výrazem neviňátka, následně toká s Marcelou, že by to chtěl zkusit s padesátkou, a ty dva roky teda jako ještě počká, svůj díl dostává i Stefan za to, že opět nepije nabízenou „little water“ a když zjišťujeme, že v hospodě je klubovna, a v klubovně stůl na stolní tenis, neohroženě mě vyzývá na duel, přestože je již notně posilněn.

Zdejší pálky jsou víceméně dřeva se zbytkem potahu, tedy nejsem překvapen. Překvapení mi naopak přichystá Olda, kterého nesprávně odhaduji na to, že se ani netrefí do balonku. S početnou paletou mých podání má sice problém jako většina soupeřů, ale v samotné hře si vede až překvapivě dobře. Nestačí to sice na to, aby mě výrazněji ohrozil, ale skutečně jsem si s ním dobře zahrál, a troufnu si tvrdit, že kdybych vypil to co on, mohly být naše síly vyrovnané. Olda srdnatě vybírá i míčky, které považuji za vyhrané, a bojuje o každý bod. Když ani tohle nestačí k vítězství, začne se postupně zbavovat svého ošacení, nejspíš aby mě rozptýlil. Bohužel jako heterosexuální muž nejsem ta správná cílová skupina, a jeho obnažování nevyvolává zamýšlený efekt.

Po půlhodině správného vesnického ping pongu vyráží Olda pro další vodky a já ke stolečku. Tentokrát jich vezme celý komín, a to co nepobere, za ním poslušně nese místní štamgast, ušmudlaný čtyřicátník Petr.

Petr skutečně není pastvou pro oči – jeho oblečení dlouho nevidělo pračku, a šampon pro něj nejspíše bude sprosté slovo, přesto náš kolektiv tento neduživý špindíra zaujme na další čtvrthodinu – disponuje totiž absolutní pamětí na jména v kalendáři. Když se ho zeptáme na jakékoliv jméno, postaví se do pozoru, pedantsky zvedne ukazováček a ochotně zadeklamuje konkrétní den, a většinou k tomu přidá i jaký je to den v týdnu. Pokud na ten den připadá více jmen nebo nějaký státní svátek, dozvídáme se to rovněž. Další a další lidi se ho ptají na různá jména, ale Petr vždy odpoví správně.

„Hele, a kdy má svátek Viktor?“ zeptal se Viktor, který před chvílí dorazil jako poslední účastník dnešní akce. „Viktor má svátek 28.7 a tento rok to připadá na středu!“ sděluje nám chodící kalendář radostně. V tu chvíli se Viktor jako bůh pomsty otáčí na Marcelu a vybuchne: „Vždyť jsi mi říkala, že už jsem svátek měl?!“ Chvíli se řeší toto komické nedorozumění, aby na konci o svátek ochuzený Viktor podaroval páchnoucího Kalendáře kovovou padesátkou za poskytnuté služby.

Olda rovněž odměňuje šťastného Petra panákem vodky, a zatímco ostatní typicky připíjejí na zdraví či na novomanžele, umolousaný vesničan bezelstně vypálí: „Na to, abych si konečně našel ženskou!“ Místní ženy nejsou překvapeny, že omšelý Petr partnerkou nedisponuje a vyměňují si pobavené pohledy. Tedy kromě Lenky, sedící nejblíže vedle stojícího Petra, jehož tělesný zápach mezitím bez varování vyhlásil blitzkrieg jejímu čichu.

Zatímco jsme se již nasytili Petrovy kalendářní dovednosti a snažíme se jej opatrně vylifrovat z našeho kolektivu, rarach Olda ještě přikládá pod kotlem: „No hele, Petře, kdy bylo naposledy nějaké šťouchání, co?“  Uhodí na něj bez přípravy, ale Petra to nijak nevyvádí z míry, a tak jsme obohaceni o zprávu, že poslední pohlavní styk zažil tento nemytý otlema v roce 2014. Pravděpodobně by přidal i přesné datum, kdo měl ten den svátek, a jaký byl den v týdnu, jenže na to se jej nikdo netázal, a on přivykl odpovídat na položené otázky, nikoliv rozvíjet odpovědi vlastní invencí. Ještě, že tak.

Petr si užil dosyta svých patnáct minut slávy, a když mu nikdo nepoložil další otázku z kalendáře nebo milostného života, vzdálil se obohatit svůj původní kolektiv. Odpoledne pomalu ubíhá, někteří lidé nás opouští, Oldu opouští motorika, a pomalu to rozpouštíme. Loučím se s Jiřím, mým putovním svatebčanem a skvělým parťákem, kterého jsem tři týdny zpátky ještě ani neznal. Lepšího veselkového kumpána jsem si nemohl přát, snad se v budoucnu ještě někdy shledáme.Z Oldy se stává tak trochu horký brambor, a vzniká debata, s kým vlastně pojede. Proxy nakonec bere Oldu do svého vozu, výměnou za Mášu, který sice taky popil, jak zákon káže, ale ve srovnání s Oldou vypadá o dost lépe a ještě mu slouží nohy. Jedu s Mášou, Radkou a Petrem a po finálním odpálení pyrotechniky někde v místních polích se loučíme s posádkou druhého vozu – novomanželi, Oldou a Stefanem.

Oldik mě počastuje poznámkou, abych se pořádně naučil ten pinčes, a vyjádří přání, týkající se iminentního importu kundiček z jednoho velmi konkrétního státu. Je to prostě gurmán. Petr s Radkou mě úspěšně dopravují až před domovskou hospodu Záležitost abych mohl narvat teřich nějakou místní dobrotou. Za to dík!

Co říci závěrem – když jsem Proxyho kdysi dávno potkal ve Skanzenu, ani jeden z nás ještě netušil, jak zajímavou životní cestu společně urazíme a že jednou přijde den, kdy za ním budu stát jako věrný sekundant při jednom z nejdůležitějších dnů v jeho životě. Jdu do toho s obavami, vycházím se ctí – na vyrobené články versus vyrobené průsery je to stále 1:0, tak snad všechno dobrý.Děkuji novomanželům, že jsem u toho s nimi mohl pobejt, Jirkovi za putovní svatebčanství, což pro mě byla nová, zábavná disciplína, a všem ostatním za družné dialogy, koupené kořalky, zásadní zážitky a významné vzpomínky, ze kterých následně skládám tento článek. Když bude alespoň z poloviny tak dobrej jako veselka mýho milovanýho čuníka Proxyho s krásnou nevěstou Barčou, tak jak s oblibou a často opakuji…

Nežil jsem zbytečně.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Theme: Overlay by Kaira Extra Text
Cape Town, South Africa