Reportáž ze svatebního dne Lucky a Toma

Čus čuníci!

Tohle bude reportáž ze čtvrté a poslední svatby, kterou jsem letos absolvoval. Svatební články se mi přejedly, už jsem ani nepočítal, že bych něco dalšího na toto téma napsal, ale Tom mě ukecal, a já vyměkl, tak tady to máte.

Celé vyprávění bych rád začal samotným oznámením celé události, které si Tom naplánoval na 28.9, kdy jsme se s rodiči a pár přáteli veselili v Cobolisu. Nejdřív si trpělivě vyslechl můj monolog, jak jsem letos absolvoval již tři svatby, abych to doplnil klasickým Nezvalem: „Bylo to překrásné a bylo toho dost.“ Načež nečekaně vytasil a nechal po stole kolovat fotku z Lucčina ultrazvuku (a ano, trvalo mi pár vteřin, než mi došlo, co mi to vlastně ukazuje) aby následovala další fotka s navléknutým snubním prstenem a svoji bezelstnou otázku, jestli teda půjdu ještě na jednu svatbu, korunoval dovětkem, že by mě chtěl jako svědka.

Hele, já úplně nejsem automat na svědkování ve stylu vhoď minci a vypadne ti svědek, ona je to sice čest, ale taky velká zodpovědnost, a existuje valník lidí, kterým bych na tohle nekejvl, ale copak mě Tom někdy poslal k šípku, když jsem od něj před patnácti chtěl napsat svojí písemku z matematiky, sic se nade mnou vznášel prožluklý Damoklův meč propadnutí? Cožpak mě odmítl, když jsem mu řekl, ať se mnou jede na hory, jde na výlet, organizuje turnaj v kartičkách, nebo si objedná tady tohle dobrý jídlo, protože máme dost podobný gastronomický vkus?

Tedy jsem se uvolil k této zodpovědné funkci. A co se s ní pojí jako první? Schrastit ogárky na rozlučku. Tom vybral den a následující tři aktivity: Lasergame v centru, návštěvu La Cantiny, asi nejlepší mexické restaurace v Praze, a pohybovou aktivitu s dobrým jídlem se jal završit návštěvou svého oblíbeného whisky klubu Marpek v Dejvicích.

Dostal jsem seznam lidí, které mam obeslat, a zde nastaly první svízele. Igor mi napsal, že nepřijde, protože jeho bláznivá fuchtle vymetá každý běžecký závod, a on se musí starat o společné čúráče. Když si vzpomenu, jakej Jackpot rozstřelil Tom na Igorově rozlučce, a když je to v opačném gardu, tak se Igor ani nedostaví… no hele, škoda mluvit, hanba by mě fackovala.

Další problém nastal s Kamilem. Nejvíc ho totiž zajímalo, kdo kromě Toma tam bude, čemuž jsem upřímně nerozuměl. Jde o Toma, ne o ty lidi okolo, ne? Vypadalo to, jako kdyby nám Kamil prokazoval nějakou milost, která ale měla jasný kondicionál – pokud tam nebudou lidi, které tam on chce, (ač je nikdy nespecifikoval) nikam nepůjde. Když jsem mu navíc na otázku, jestli se půjde za kurvisky, poskytl zápornou odpověď, dal najevo patrné zklamání a skrze nějakou triviální výmluvu se z toho vyvlékl.

Já jsem rád, že v tomhle (a spoustě jiných věcech) jsem s Tomem zajedno. Tom už si svoji partnerku pro život vybral, a skutečně nepotřebuje, aby ho tejden před svatbou nějaká náhodná frivolní láryně poskákala jako orangutan pneušu. Na ničem takovém bych se ani nemohl podílet, a rovnou bych mu řekl, že pokud chce sám sebe takto degradovat, ať si najde někoho jiného, kdo mu to zajistí. Mohl bych litovat rozbitého morálního kompasu lidí, kteří mají potřebu návštěvy nevěstince před vstupem do posvátného svazku manželského, ale litovat je nebudu. Jsou mi ukradení.

Velká výhoda ve shánění kumpánů na tuhle poslední jízdu svobodného mládence tkvěla v tom, že moji a jeho přátelé se z velké části překrývají. Tedy finální sestava byla takováto: Ženich, já, náš další souputník a blízký druh ze středoškolských lavic Burito, Bratránek, Any, Mitko, Esaras a Mirek. Mitko je Tomův spolužák ze základky, ale také účastník posledních dvou turnajů v kartičkách, tedy jsem ho znal, a jediná nová tvář byl Mirek, Tomův další spolužák – tentokráte z jeho Tajwanské štace.

V sobotu se všichni scházíme víceméně na čas, Any má zpoždění, pouze tři minuty – což je asi nový rekord – a úplný posledníček je Mirek, ale i on to stíhá do zahájení lasergame. Polovina z nás si prozřetelně vzala do batůžku náhradní trička a deodoranty, protože ač máme pouze tři hry po patnácti minutách, zkušenost s touto kratochvílí hovoří jasně: Po konci jsi zpocený i na místech, o kterých jsi nevěděl, že máš.

Žíznivý Bratránek žehrá na židopalbu za místní Colu v plastu. Většina z nás nechápe, proč si to vůbec koupil, a ta stejná většina ho následuje hned po úvodní hře, když se vyvalí naše skvadra uštvaných střelců z bran arény. Já odolám. Laser Game byla sranda. Excelovalo trio Mirek, Esaras a Any. Zkoušeli jsme hrát na týmy i všichni proti všem, a myslím si, že jsme si to kolektivně užili. V poslední hře jsem dokonce urval bronz já, což byl můj životní výsledek a napíšu si to do životopisu.

Následuje pěší procházka do Cantiny. Bratránek sežral tři řízky od manželky předtím, než vyjel, a teď vůbec nemá hlad, ale prý to teda nějak dá. V Cantině se k nám připojuje Mitko a všichni si pochutnáváme na výtečných mexických specialitách. Bohužel ten nejpovolanější, který si to měl nejvíc užít, mluvím samozřejmě o Tomovi, schytal zákeřný biologický útok od salátu Caesar v pátek v Pizzerii, kam chodíme na obědy. Nějak mu nesedla zálivka, a to ho dovedlo k tomu, že se naopak rozseděl (či někdy rozkročil) nad porcelánovou mísou a jeho žaludek byl zřízenej jako Drážďany po spojeneckým bombardování. Tedy tam tak nešťastně seděl a váhavě uždiboval výtečnou krmi, nevěda, jestli přílišná konzumace mexických dobrot vyvolá nějaké další záchodové dějství.Naopak Bratránek, který dopředu avizoval, že přišel nacpán z domova, zhltl steak jako by týden nežral. Na závěr si někteří z nás dali výtečnou ananasovou Tequillu. Hele, ananas moc rád nemám, na pizzu bych si to nedal, v kompotu to mít taky nemusím, ale tady ta Tequilla je skutečně hodna rekomendace. Zkuste, a dáte mi za pravdu!

Po masivním obžerství se již pod rouškou tmy přesouváme do Marpeku. Marpek je klub, nikoliv hospoda nebo restaurace, tedy si bohorovně vytřel s nějakými opatřeními proti koronakokotině řiť a bodrý výčepní a jak jsem pochopil, jeden z majitelů, k nám má hned ze startu promluvu: Váš zdravotní stav mě nezajímá, co se stane tady, zůstane tady, a pokud vás něco z toho, co se tu dnes večer bude dít, bude urážet, tak je to váš problém. Fair enough!

Objednáváme si první kolo panáků a Tom se velice starostlivě zajímá o to, aby každý dostal to, co mu nejvíc vyhovuje – jelikož whisky se dělí na spoustu druhů a každému chutná něco jiného. Bratránek prohlašuje, že každá whisky mu chutná jako kdyby pil plast, ale že to prý nevadí, protože už je tu jednou s náma, a když tu nic moc jinýho za alkohol nemají, tak prostě bude pít s námi a hotovo.  Zkouším asi osm panáků v degustačních sklínkách a všechny jsou výtečné. Podnik je to maličký, tedy sedíme namačkáni kolem jednoho stolu, a za chvíli se musíme překřikovat s živou hudbou.To by ještě nebylo tak zle, ogárci totiž hrajou docela hezky, ale pak tam jeden kovaný Angličan vytasí dudy a to nás všechny vyžene ven. Nešťastné dudy příšerně kvičí a my nabýváme dojmu, že se nejedná o hru na tento hudební nástroj, ale o amatérský pokus jej brutálně zavraždit. Jako vedlejší efekt dochází rovněž k mordu našeho sluchového ústrojí, a tak přešlapujeme venku, až nebohé dudy vydechnou naposledy a konečně se odmlčí.

Marpek opouštíme okolo půlnoci k velkému překvapení Bratránka, který si myslel, že tato párty se potáhne alespoň do tří do rána, a takto i směroval manželku, aby pro něj přijela na brodské nádraží. Nu, alespoň bude pochválen! Před odchodem k nám přijde šéfik, a všem nám potřese pravicí, což je velice milé. Mimochodem v průběhu večera se tento dozvídá, za jakým účelem tu jsme, a překvapeně vyjekne na Toma: „Ty se ženíš?! Taková blbost! Jak, že jste spolu dlouho? Já jsem zadanej osm let a zatím je to pořád takový letmý, nezávazný flirt!“

Toliko k popsání Tomovy rozlučky. Chtěl bych poděkovat ostatním kumpánům, kteří obratem poslali peníze po nich požadované, jelikož Lasergame zatáhl za většinu Esaras.

Nu, a teď něco k samotné veselce. Tom s Luckou se rozhodli pro svatbu v úzkém rodinném kruhu v místě zvaném Skleněný palác. Jelikož nemám chytrý telefon, a moje orientace na neznámých místech je žalostná, měl Tom oprávněnou obavu, abych včas našel kýženou destinaci a nebyl za ostudu, která zmešká obřad. Tuto obavu jsem s ním sdílel. Dokonce vysílá Anyho, aby mi pomohl, a Any se skutečně k pomoci nabízí, ale já jej zpupně odmítám, protože Any nikdy nikam nepřijde včas, a to by v tom byl čert, abych to sám nějak nenašel.

Podíval jsem se na svatební pozvánku, opsal si adresu a mrkl na internetu na mapu. To nevypadá tak zle, to by mohlo jít! Pomyslím si, zavřu mapu, a o třicet minut později se vydávám zcela opačným směrem. Neklesám nicméně na mysli – na tuto eventualitu jsem byl připraven a řádně vybaven, jak dostatečným časovým polštářem, tak přítelem na telefonu. Dnešní směnu má Gajdy, se kterým jsem ještě ráno hrál trochu toho Diabla, tedy vím, že je vzhůru a u počítače. Gajdy mě trpělivě naviguje jednu ulici po druhé, dokud se skutečně nedostanu na místo určení. S notným sebeuspokojením zjišťuji, že jsem zde první. Všechny zásluhy za tento skvělý výsledek připisuji Gajdymu, sám si nenechávám jedinou.

Postupně se začínají z taxíku trousit ostatní svatebčané: Lucčina svědkyně Danča s manželem Filipem, její maminka Lenka, táta Luděk spolu s druhou ženou Markétou a mladší dcerou – tedy Lucčinou nevlastní sestrou – Verčou, děda Jaroslav a brácha Michal. No a teď Tomova strana: Kromě ženicha přicházejí jeho rodiče Zbyněk a Alena, a čeká se ještě na strejdu Jirku, sestřenici Janu, a klasicky na Anyho.

Všichni se přesouváme do předsálí Skleněného paláce, kde se zbavujeme přebytečných kusů oděvu, a Tom mi dává do ruky občanku a svatební prsteny. Paní uvaděčka si vezme nejdřív můj průkaz, potom Tomův, a ten si i nechá, jelikož mu bude surově ustřižen roh v momentě, kdy se manželství stane právoplatně uzavřeným. Zatímco v ruce nervózně žmoulám krabičku s prstýnky, přichází Any, kterého hned v úvodu častuji poznámkou: „Ty snad zmeškáš i vlastní funus!“ Na což on pohotově reaguje, že to vlastně žádná tragédie nebude. Krátce po něm se objevuje i Jirka s Janou a naše sestava je kompletní.Zatímco všichni musíme mít nasazené ty kokotské respirátory v předsálí, v samotné svatební síni, kam se svatebčané postupně trousí, již najednou nejsou potřeba. Koronakokotina totiž má na posvátný obřad vstup zapovězen a tak musí ublíženě hřadovat před prahem, nezvaná a opuštěná. Tohle je jen další střípek do celkové mozaiky nesmyslů a hysterie kvůli tomuto „mnoho povyku pro nic“ co už se tady druhým rokem koná, ale tohle je jediná věta, která tomu bude věnována.

Posledním kvartetem, který ještě nevstoupil do místnosti, jsem já s Dančou jako svědkové, a Lucka s tátou. Vedu Danču místností a vnímám spoustu pohledů i vlastní nervozitu. Tohle už jsem dělal na Proxyho svatbě, ale nikdy si na to asi docela nezvyknu. Po očku kouknu po Filipovi, jestli mým směrem nevysílá blesky z očí, nebo zdali mu ukazováček nekrouží po krku v pantomimě symbolizující jedno jediné: „za tohle tě zabiju“ ale naštěstí to bere sportovně a pravděpodobně tedy přežiji tuto svatbu.

Poslední dvojice rozvážným krokem vstupuje do sálu. Lucka má krásné růžové (pokud tento článek čte muž) lososové (pokud je čtenářem žena) šaty. Konečně stojí budoucí novomanželé vedle sebe, a na scénu vstupuje místní hodnostář s řetězem, který má dneska ještě nějaké čtyři další veselky, takže spěšně odříká úvodní proslov, který je takový bez chuti a bez zápachu, a pak se otáže Toma, jestli to teda myslí vážně, a tady Lucku pojme jako svoji choť. „ANO!“ zaduní Tom se vší rozhodností. Zrovna tak i Lucčino ANO je prosto jakýchkoliv pochybností o jejím úmyslu, a tak je tedy sňatek považován za uzavřený, jak praví radniční panáček.Otevírám krabičku s prsteny, Tom vytahuje ten pro Lucku, a mě trvá pár vteřin, než pochopím, že Lucka by asi taky jeden chtěla, tak ji překotně podávám krabičku. Prstýnky jsou nakonec zdařile vyměněny a Lucka se otáčí zpátky k dekorovanému oficírovi, který do toho svou kvapnou organizací vnesl menší chaos:  „Ještě pusu!“ žadoní novopečený ženich, a je mu bezodkladně vyhověno. Jsem tedy svědkem uzavření čtvrtého manželství za poslední půlrok. Rekord, který zcela určitě zůstane nepřekonán.Na řadu přichází gratulace. Když přijdu k Tomovi, vypůjčím si repliku od stařičkého křižáka z třetího Indiana Jonese: Zvolils… MOUDŘE! Any se mi svěří se svým faux-pas: Zatímco ženichovi popřál všechno dobrý, nevěstě stiskl ruku a vypadlo z něj: „Ahoj!“ Konejšil jsem ho, že tohle si stejně nikdo pamatovat nebude. Minimálně tedy do doby, než to nějaký užvaněný vozembuch zvěční v článku.

Po kolečku gratulací se pěšmo pomalu pakujeme ze svatební síně do dejvické Stejkárny, kde se budou konat masové hody. Tom v povznesené náladě oznamuje, že to nejdůležitější už je vyřízené, abych jej instantně zpražil kousavou poznámkou: „Mluv za sebe“ Tom totiž nebude mít proslov na vlastní svatbě, toto privilegium, a s ním spojená vzrůstající nervozita, leží na mých bedrech. Tom si navíc vymínil, že ani on ani Lucka nechtějí být přímými participanty v různých tradičních joudovinách jako je společné uklízení rozbitého talíře nebo nedejbože únos nevěsty. Vůbec se mu nedivím, a kdybych někdy měl vlastní veselku, volil bych stejně.Přicházíme do Stejkárny a sedáme si na předem určená místa. Nacházím se v dobré společnosti Tomovy šarmantní sestřenice Jany a Anyho, kousek od nás sedí ještě Danča s Filipem a Lucky brácha Michal, takže mladé pušky mají celou svojí vlastní sekci. Nemám hlad ani žízeň, veškeré myšlenky bezezbytku vyplňuje plánovaná řečnická úloha, které se mám zhostit v rámci několika minut – v přesném intervalu mezi rozlitím přípitku a polévky.Jen pro upřesnění: Nebyl jsem nervózní z toho, že bych nevěděl, co chci říct. To jsem věděl naopak naprosto přesně, dopředu jsem si to připravil, a jednu kopii projevu jsem si dal do kapsy, druhou do peněženky, třetí do saka a čtvrtou do kabátu. Jenže nikdy nevíte, jak bude na vyřčená slova ústřední dvojice reagovat, a jestli to bude sukces, nebo ostudná blamáž. Padesát procent úspěchu jakéhokoliv literárního díla je navrch v přednesu, a já tyhle věci beru hrozně vážně, a například přednes básně na svatbě Rojka a Kiky byl větší nápor na nervy než celá maturita, a zařekl jsem se, že tohle byla první a taky poslední svatební báseň, kterou jsem pro někoho složil.

Nu, zpátky k tématu. Okolnosti nahrávaly zdržení, a poskytovaly mi další a další minuty klidu před bouří, protože někdo si dal místo přípitku nealko, to se přineslo později, pak někdo další šel na záchod, aby následovalo rozlévání polévky. Fixoval jsem očima Toma, kdy dá pokyn k zahájení, a nakonec jsem vyslán ještě před dokončením polévkového kolečka. Co se týče samotného projevu, přepisovat jej sem nebudu, ne proto, že bych se za něj styděl, ale je to jedinečná věc náležící novomanželům a jejich hostům a nesluší se, abych zde tuto osobní promluvu otiskl a tím ji zevšednil.

Pro zvědavce: Dopadlo to dobře, kolektivní potlesk mě hřál v zádech, když jsem se vracel na své místo, ale ještě více zahřálo, když nejdřív Lucka a po ní i Tom vstali, přešli celý dlouhý stůl, a objali mě. Inu, nežil jsem zbytečně! Tomova máma Alena mi později pověděla, že jsem Toma šetřil, ale on z naší party byl dycky ten nejmenší průšvihář a jeho jediným kapitálním hříchem nejspíše zůstává nelegální překročení hranice v Petříkovicích se spolužákem Filipem, rozuměj: zapomněli si občanky na chalupě a místní snaživý děděk je hned za tepla napráskal lokálnímu četnictvu, které je pak za účelem ztotožnění eskortovalo zpět na chalupu.Jídlo bylo epesní, ale tak model Stejkárny dobře známe, a tato nebyla horší než ta holešovická nebo žižkovská, kam s Tomem chodíme nejčastěji. Počkal jsem, co si objedná ženich, a pak si prozřetelně dal totéž, protože Tom je na tyhle věci gurmán, a je potřeba přiznat, že rumům, whisky a dobrému masu určitě rozumí lépe než já – a když si objednám to stejné, je to záruka kvality.

Jediný svízel nastal v popletení místní obsluhy, která několika účastníkům žranice vyměnila talíře, což bylo nešťastné, protože když jeden chce podrážku a druhý zase, aby na něj kráva z talíře ještě jednou zabučela, než ji pošle střemhlav do teřichu, a každý dostane porci toho druhého, dokáži pochopit, že tato záměna ani jednu stranu netěší. Já nicméně nemohu říci křivé slovo na svůj kus hovězího, dostal jsem ho tak, jak bylo smluveno.

Po delikatesním obědě se přesouváme k novomanželům za užití dvou taxíků a auta sestřenice Jany. Zatímco první dvě skupiny berou taxi, stávám se členem zadního voje a na cestě zpátky jsem vsazen mezi Jirku a Zbyňka Zavadilovy, tedy Tomova strejdu a tátu. Úspěšně dorážíme do cíle, díky navigaci Tomových rodičů a před domem přibíráme ještě Anyho, který si šel zakouřit, a všichni mu mezitím prchli, a on teď neví, jaké je to vlastně patro.

Tom s Luckou připravili početné pohoštění, ale já jsem tak plný, že po několik dalších hodin jakoukoliv konzumaci s díky odmítám, a až v samotném závěru se osmělím a něco menšího tam pošlu. Sedíme kolem stolečku jako skauti okolo táboráku, ale má to takovou milou, domáckou atmosféru. Celá společnost se rozpouští kolem osmé hodiny a dostávám domů ještě vejslužku cukroví a dalších dobrot, za to dík!Tak taková byla – viděno moji optikou  – závěrečná svatba z toho svatebního maratonu, který jsem letos absolvoval. Byl jsem obrazně i doslova svědkem toho, jak si můj letitý, blízký kamarád bere bezva holku, a taková událost vždycky stojí za to. Není třeba tu psát kydy typu: „Ať vám to manželství dlouho vydrží, protože tento pár byl spolu mimo jiné na Kubě, v Grónsku a hlavně drahná léta žil v Tomově útulném, leč kapesním dejvickém bytečku, tedy nemám žádný strach, že by se jejich láska postupem let rozklížila, když toho spolu tolik prožili.

A jelikož čekáte potomka, dovolím si vypůjčit mámina slova, kterými s oblibou častuje všechny své známé rodiče – čekatele (teda doufám, že to nepopletu) „Ať je vaše dítě zdravé, hravé, veselé a žravé!

Pac a pusu,

Papin

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Theme: Overlay by Kaira Extra Text
Cape Town, South Africa