Kterak jsem na jarmarku zapředl dialog s prezidentským kandidátem

Čus čuníci,

Nejprve jsem neměl v úmyslu narušovat irskou linku jakýmkoliv jiným článkem, ale o tohle úsměvné povídání bych vás přece nemohl ochudit.

Uplynulou sobotu jsem byl se sestrou Aničkou a jejím přítelem Jirkou na jarmarku ve městě Sobotka. Hele Jarmark byl super. Spousta stánků všeho druhu, řemeslný piva z minipivovarů, výborný bramborový placičky na stařičké prvorepublikové peci, i nějaký hudební poslech jsme do toho zakomponovali, myslím, že parádní odpoledne.Tak jsme si takhle korzovali po jarmarku a docházíme na okraj schodů vedoucích dolů na další ulici. Tu jsem uzřel jeden osamocený banner s vlající podobiznou muže ve středních letech a nápisem Karel Diviš – kandidát na prezidenta. Kolem pobíhaly dvě pohledné děvy s podpisovými archy a lovily nové duše, aby to Kájovi podškrábly, protože každý občanský kandidát potřebuje padesát tisíc podpisů, aby vůbec mohl kandidovat.

Anička se zasekla u nějakého stánku, a tak povídám Jirkovi: „Víš, tomuhle jsem nikdy tak docela nerozuměl. Tady Karel má stejnou šanci stát se prezidentem, jako bych měl já, vždyť ho nikdo nezná, proč to vůbec zkouší. Mezitím přišla Anička a já jí pokládám otázku, kterou záměrně měním v řečnickou: „Aničko, znáš Karla Diviše? No my taky ne.“ Dodávám trochu pohrdavě na adresu tohoto pána.

Spokojen s verbálním odepsáním milého Karla, jal jsem se sestupovat po schodech dolu, odhodlán nevěnovat jakoukoliv pozornost svodům přitažlivých roběnek, které by jistě chtěly, abych to Karlíkovi taky podepsal. Jenže existoval minimálně jeden člověk, který se nehodlal smířit s tím, že nevím, kdo je to Karel Diviš.

Jmenoval se Karel Diviš.

Hele, normálně mám velmi dobrý pozorovací talent. Pokud vím, koho hledám, dokážu si očima toho člověka vytáhnout z davu v rámci vteřin. Jenže mě vůbec nenapadlo, že by se Kája osobně mohl zúčastnit něčeho takového, jako je jarmark v městě Sobotka, a sám se zapojit do sběru podpisů pro jeho kandidátský majestát, tedy zatímco jsem velice rychle identifikoval jeho sličné asistentky, samotného Karla v kvádru moje zraky naprosto minuly.

Karel naopak velmi pravděpodobně neminul moje přezíravé poznámky na jeho adresu a viděl jsem, jak se spolu s jednou z doprovodných dam ubírá přesně k tomu schodišti, ze kterého jsme my tři pomalu scházeli. No maucta, ten si mě podá, pomyslel jsem si.

Jednu věc byste měli vědět. Teda většina z vás ji dávno ví, tohle je pro ty ostatní. Nerad se bavím s cizími lidmi na ulici. Snažím se tomu vyhnout za každou cenu a je mi ve výsledku jedno, jestli můj potencionální konverzační partner je Venca Vomáčka, co mě chce podojit o bůra na Medvědí krev ve slevě, nebo nažehlený prezidentský kandidát Karel Diviš, který si přeje se mnou jako angažovaným občanem probrat budoucnost tohoto státu, na které by se – bude li mu štěstěna milostiva – mohl podílet ve funkci prezidenta.

Karel byl ovšem prozíravý stratég, a bylo jasné, že jedinou únikovou cestu mi on a doprovodné děvčátko nemilosrdně zatarasí. Mohl bych se otočit a v potupné hanbě začít vybíhat schody opět nahoru, nechajíce svůj zmatený doprovod napospas osudu (a Karlovi) nicméně seznal jsem, že můj předchozí jízlivý komentář byla pravděpodobně akce, která nyní vyvolala reakci přesouvajícího se Karla, tak ať si to tedy vyžeru, a dobře mi tak.

Karel se zastavil na krok ode mě, a váhavě natáhl ruku. „Dobrý den, já jsem ten Karel Diviš…“pronesl velice mírně, až skoro omluvně, jako kdyby to byla jeho chyba, že ho neznám a křičím to do světa. Podanou ruku jsem stiskl. Anička s Jirkou rovněž. Dobře Karlíku, 1:0 pro Tebe.

Karel se hned zkraje pouští na tenký led, a snaží se vykřesat z mojí paměti, kde bych ho přeci jen mohl znát. „Možná mě budete znát jako sportovního komentátora, dělal jsem každou neděli takový pořad…“ začne opatrně, ale já ho utnu hned v rozletu větou, že podobné věci mě absolutně míjí.

Na okamžik je ticho. Karel ochutnává hořkou pravdu, tedy že skutečně nejsem blíže seznámen s jeho existencí. Najednou je mi ho líto a chci mu alespoň nějak nahrát. Zkouším to větou: „No víte, já někde četl, že děláte do IT?“ Karlovi se očividně ulevilo a hned nadšeně odpovídá: „Ano, to máte pravdu, já jsem vytvořil portál, který spravuje Letušku.cz, a ti kolegové v té sportovní redakci mi říkali jaktože jsi nám neřekl, že máš takovou úspěšnou firmu? A já na to: Nikdy jste se neptali.“ Dokončil skromně Karel.

Děvčátko vzhlédlo od podpisového archu a jemně se usmálo. Obě ty holky byly krásné, ale zatímco jedna byla taková ta suverénní lasice s bloňdatou hřívou a nadupaným dekoltem před kterou se budou ogárci plazit po kolenou po silnici plný střepů, ta vedle Karla byla malá, plavovlasá éterická kráska s cudným úsměvem, a takové vždy figurovaly v epicentru mého platonického zájmu.

Nejvíce fascinující byly její oči. Představte si dva smaragdy omývané průzračným proudem horské tůně. Někdo je vylovil a vložil do očních jamek této jemné panenky, a tak ožila. No, a pak odněkud přitančil tady Karel, a medově jí zašvitořil do ouška: „Hej hola líbezná kopretino! Pojďme spolu dobýt svět, otevřít lidská srdce a na konci této úžasné pouti se já stanu prezidentem a ty pomíjivou inspirací neznámého amatérského literáta na jeho polozapomenutém psacím rejdišti. Chápu, že takové nabídce nešlo říci ne.

Karel dál pokračoval: „Víte, já jsem si z dostupných kandidátů nedokázal vybrat, proto jsem se rozhodl jít do toho sám. Chybí mi tady prezident, který bude komentovat kroky vlády, to už se zde dvacet let neděje.“ Najednou začal vyjmenovávat bývalé a současné ministry školství a jejich kroky, a jak by je jako prezident komentoval, zatímco moje sestra, která je učitelka, se zavrtala pohledem do země.

Dívčina s archem se dál přátelsky usmívala, ale tento úsměv byl pro mě velice enigmatický – nepodařilo se mi z něj vyčíst, jestli podporuje a souhlasí se slovy svého chlebodárce, či jestli se jedná o úsměv diplomatický ve stylu: „Tak si to tady Kájo odkecej, a já se zatím budu mile usmívat, ať z toho ti chudáci alespoň něco mají.“

Snažil jsem se Karlíka usměrnit poznámkou, že prezident v tomto státě nemá bůhvíjaké pravomoci, aby na to nezapomínal, a byl jsem jím ujištěn, že by vždy respektoval a jednal v souladu s ústavou. To se hezky poslouchá, to zase jo. Zvláště po té absolutní hrůze, co tam vládne nyní.

Karlos také vyslovil odvážnou tezi, že vrchní zlojed a arcizloun Andrej Alibabiš nakonec stáhne kalhoty ještě před brodem, prezidentského plebiscitu se nezúčastní, a vyšle místo sebe někoho jiného ze svých čtyřiceti loupežníků, jako nebohou potravu pro děla novinářů a angažované veřejnosti. Je prý unavený a zchátralý, a když opuchl o moc, která mu dávala ten drive a vůli jít kupředu, už toho v něm příliš nezůstalo.

Hele kecali jsme s Karlíkem nakonec asi deset minut. Líbilo se mi na něm několik věcí. Měl nějaký koncept, který měl hlavu a patu. Nehrál si na spasitele, nebil se v prsa, jak zachrání tento zbídačelý národ (což prezident z podstaty své funkce ani nemůže) měl fešáckej pásek, což jsem mu i řekl. Sklopil zraky dolů, a pásek si pozorně pohlédl, jako kdyby jej viděl poprvé, a pak způsobně poděkoval. Nahlížel na celou kandidaturu realisticky – řekl, že má 25 000 podpisů zatím, ale že od září do toho začne šlapat. Myslím, že si uvědomuje, že jeho šance jsou minimální, ale i přesto to chce zkusit.

Líbilo se mi, že se tam potí v parném sobotním odpoledni v obleku mezi lidmi, místo toho aby si najal agenturu a pak jen posílal kešeně za fakturu. Prostě si to šel odmakat. A hlavně: Za celou konverzaci nám ani náznakem nevnucoval, ať mu to podepíšeme. Byl úplně v pohodě s tím, že si pokecáme o stavu věcí veřejných, popřejeme si hezký den a pak si každý půjdeme svojí cestou.

Což přispělo k tomu, že jsem mu nakonec řekl: „Strávil jste tu s námi deset minut, nevnucoval jste se, tak já vám to podškrábnu.“ Velkomyslně začínám tahat občanku a hrnu se k aršíku. Jemná víla mi daruje další ze svých neproniknutelných úsměvů a líbezně špitne, že to za mě vyplní, já to jen podepíšu. No to je servis, panečku! Karel považuje za důležité zmínit, že můj podpis mě k ničemu nezavazuje, že mu pouze umožňuji kandidovat, ale v kandidatuře samotné se samozřejmě mohu rozhodnout jinak.

Kája je při chuti, a díky kombinované síle jeho charizmatu a půvabu úslužného děvčátka nakonec vymačká autogram i z Aničky a Jirky. Popřeji mu hodně štěstí, a rozloučíme se. Po několika hodinách už Karlík na svém místě nestojí, pravděpodobně zrekvíroval dostatek podpisů a vzal kramle spolu se sličnými asistentkami. Nicméně když finálně odcházíme kolem páté odpolední, zjišťujeme, že Kája se pouze takticky přesunul do jiné části Sobotky, a stále neúnavně horuje za vlastní kampaň. Tomu říkám nasazení.

Nebudu orodovat za Karla, na rozdíl od těch krasavic od něj apanáž nedostanu, ale pokud ho někde potkáte, běžte si s ním pokecat, je docela milej, a pak se sami rozhodněte. Vždy je lepší mít na výběr z více kandidátů, tak proč mu to vlastně nepodepsat, zatím stále o nic nejde.

Navíc má slovutné podporovatele: někým oblíbeného, někým vysmívaného kuchařského mága Juru Babicu, a nějakou českou modelku, co vytasila ceciáše v Playboyi. Karle, beru zpět. Určitě budeš známější kandidát než já pisatel. Příkře jsem tě soudil, nemístným posměchem častoval, ale seš dobrej chlapík a za půlrok se může semlít ještě lecos. Třeba nás předčasně opustí ten prostořeký, lihem nadojený zombí a najednou se karty rozdají úplně jinak.

Na závěr takový offtopic: Byla velká legrace chodit s tímhle ksichtem po Sobotce. Zatímco běžně jsem pro ostatní kolemjdoucí zajímavý jako bláto u cesty s charizmatem prokopnutého kýble na sběr ovčích hoven, tady jsem si užil svých pět minut nečekané slávy.

Víte, Sobotka není velké město a okolní vesnice rovněž nejsou žádné metropole. Jednu z nich obývá i můj drahý biologický otec, kterého jsem sice spoustu let neviděl, ale sdílím s ním až pozoruhodnou fyzickou podobu. Jak jsem řekl, já ho sice nevídám, ale podobné štěstí nemá hned několik z účastníků soboteckého jarmarku.

Potkali jsme jakéhosi Oldu, který dojatě zavzpomínal, jak Aničku nosil na ruce. Potom se otočil ke mně a pronesl v hrané nevědomosti: „A ty jsi…?“ Načež ho jeho žena dloubla do žeber a zasyčela: „Však se na něj podívej, to je jasný, kdo on je!“ Olda je prý otcův starý přítel, to bylo humorné. Několik dalších lidí mi věnovalo pohled, jako kdyby na ně šáhla smrt a návdavkem je propleskla z každé strany rukou v olověné rukavici.

To nejdůležitější jsem si nechal na konec: Anička vycvičila jejich vlčáka Tormunda tak, že když před něj hodí kus šunky, on ji zblajzne až když k tomu dostane povel. To jsem neviděl tohle!

Tak dík za přečtení a příště zase nějaký Irsko hodím do placu

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Theme: Overlay by Kaira Extra Text
Cape Town, South Africa