Osmej Jindra byl docela kazisvět – Dolmen mezi kravinci – Mia, I love you! – Upirátěný příjezd – Holčička je vrah
Těpéro čuníci,
Přicházím s třetím dílem našeho irského cestopisu, tentokráte se bude jednat o neděli, poslední červencový den. Poučeni fiaskem se syrovým masem nakrájeným na tenké plátky, konečně máme k snídani normální šunku, čedar a takovej dobrej chleba s bylinkami. Mimochodem čedar je tady směšně levný – family pack této dobroty stál dvě eura padesát. Šunky a sýry jsou obecně mnohem kvalitnější, než máme u nás v ČR, a každá naše snídaně se obyčejně skládala z kombinace chleba, másla, a různých druhů a variant sýrů a šunek.
Pošlu tam ještě poslední Guiness a Any dělá kafe – vypadá to tak, že se uvaří voda, přeleje do takového ručního kapslovače, tam se vloží kapsle s kávou, a poté se stiskne malé táhlo a za komického zvuku „kvííííííí“ se těch pár kapek vydojí do hrnečku. Vždycky mě fascinovalo, kolik je s tím práce pro dva srky, a že se to vlastně těm klukům chce vůbec dělat, ač teda oni si to dolévali vodou. Já to pil taky, protože když už se s tím mazali, přece jim do toho nehodím vidle, ač kafe normálně téměř nepiju. Bylo to dobrý v tom, že mě to udrželo déle vzhůru při delších přesunech autem, takže jsem se mohl kochat ubíhající krajinou, a neprospal to, jak je běžné.
Naše první zastávka je kostelík ve městě Carrick on Shannon. Vím, že v minulém článku jsem plamenně spílal církevním hodnostářům, a čtenář může nabýt dojmu jistého zmatení, když tak rezolutně odmítám církevní příslušníky, a zároveň se nadšeně cpu do jejich kostelů, katedrál a chrámů. Je tomu nicméně tak – miluju tyto budovy pro jejich architekturu, pro jejich výzdobu, pro celkový dojem a pocit z celé návštěvy. Jakmile jsem zmerčil nějaký kostel, hned jsem se tázal Toma, jestli má v plánu ho navštívit a každý jeden z těch, které jsme skutečně navštívili, byl famózní a moc jsem si to užil.
Snažím se příliš nepřemýšlet nad tím, že prostřednictvím tohoto krásného umění malířského, sochařského, kamenického, truhlářského a sklářského je pompézně prezentována napudrovaná lež, na kterou se věří, ach, až nezdravě dlouho. Více to rozvádět nebudu, nechci, aby každý můj článek monotematicky pranýřoval církev a její hodnostáře.
Naší další zastávkou je Boyle Abbey. Zajímavá ruina cisterciáckého kláštera, založeného v roce 1161. Ogárek, který nám prodal lístky, se po dokončení kaufu vyklonil z okénka svojí kukaně a frajersky nám odříkal celou historii. Většina těchto budov ji má nicméně velice podobnou: mnichům se tu žilo fajn, byli soběstační, no a pak přišel Jindřich osmý a řekl jim: „Bylo to překrásné a bylo toho dost.“ Co nestihl on, dodělala jeho dcera Alžběta I.
Nezbedný Jindra rozpustil kláštery a opatství, konfiskoval církevní majetek a ten používal k financování válečných kampaní. Vliv tohoto vypečeného panovníka na irské památky se mimochodem táhne jako tenká červená linka napříč celou zemí. Jakmile se něčemu dařilo, a tento stav nečekaně skončil, mohl za to velmi často tady Jindřišek.
Pochvalu před nastoupenou jednotkou dostává nějaký tatík od rodiny, která na prodejcově přednášce byla s námi, ale jedno z jeho čúráčat začalo freneticky vřeštět, až z toho bylo brunátné, tak ho vzal a odešel s ním pryč, abychom slyšeli, co nám chlapík vlastně povídá. Za to dík. Prošli jsme si klášter, nebo spíše to co z něj zbylo, a vydali se za dalším bodem naší cesty.
Brunamoun dolmen byl krásnou ukázkou, jak to vypadá s některými památkami v Irsku. Přestože se jednalo o megalitickou stavbu starou čtyři tisíce let, na místě nebyl žádný ukazatel, přelézali jsme kolejiště s vlakovými závorami, a kličkovali mezi kravskými lejny, abychom se na tento kamenný div podívali. Pár metrů od nás se nerušeně pásly krávy.
Keash Caves byly jeskyně na takovém kopci, kam jsme se chvíli drápali. Tom zavelel, abychom si vzali čelovky, ale na nějaké hraní na speleology to nakonec nebylo. Ve finále to dopadlo tak, že jsme chodili vchod od vchodu (a ono to mělo spoustu vchodů, jeden vedle druhého) a říkali jsme: hm, tady je málo místa, půjdeme vedle. No, a tady je ho ještě méně! Jeskyně nabízely pro zájemce možnost plazit se po břiše někam do neprobádané temnoty, ono ani ty čelovky nebyly žádný velký bingo. Tuto možnost jsme každopádně nevyužili, ale zastávka hezká.
Následuje dlouhý přesun autem, a v půl třetí dojíždíme k pobřeží a já poprvé vidím oceán trpělivě omývající irské břehy. Další bod Tomem pečlivě sestaveného programu se jmenuje Mys Eire 64. Je to v podstatě pozorovatelna na pobřeží, kterou postavili Irové za druhé světové války, aby mohli sledovat, jestli jim Fricové nepáchají nějakou neplechu u jejich břehů. Projdeme se kolem pobřeží, dokonce je docela hezky, a tak se jedná o osvěžující procházku na čerstvém vzduchu.
Ceide fields je poměrně rozsáhlá oblast archeologických vykopávek i s takovým malým muzeem, samozřejmě za poplateček. Byla objevena teprve v roce 1930, ale díky tomu, že celá oblast je v podstatě rašelinný močál, zůstala skvěle zachována.
Maličké muzeum nabízí videoprojekci, kde vstoupíte do takové kruhové místnosti, a začne se odehrávat asi tříminutová sekvence tehdejšího života Keltů. Kelti zde pracují, někdo jde na ryby, někdo udělá novou vestu ze zvířecí kůže, večer se sejdou u ohně, mají tam oslíka a kravičku, a co kvituji s povděkem, a doufám, že to dlouho vydrží dementní době navzdory – nikde není žádný černý Kelt ani hajzly pro třetí pohlaví. Jen ten závěr je takový zvláštní: Kelti se sejdou uprostřed vsi, a jeden z nich má v ruce něco, co vypadá jako druhoválečný detonátor. Odpálí to, a najednou jsou Kelti v pánu a je nám nabídnut obraz ze současnosti. Tak se asi Kelti sami odbouchli a pak se velmi rychle cestovalo časem…
Dále je v tomto zajímavém muzeu výstava, která kromě doby prvních osadníků mapuje i dobu bronzovou a dál. Je zde dokonce proveden hrdinský pokus zapojit návštěvníky. Místo běžné návštěvní knihy je zde položena palčivá otázka k všeobecnému vyjádření: Co děláte již nyní v boji proti klimatickým změnám? A co dalšího se ještě chystáte podniknout, a co si myslíte, že by se všeobecně mělo dělat?
To je ale velice zajímavá otázka! Jenže když dáte anonymní anketu do placu, sklidíte, co jste zaseli… Nejlepší odpověď je jednoznačně: „Mia, I LOVE you!!! Ruby.“ A rozhodně nezůstala osamocena. V minoritě jsou naopak věcné odpovědi, poctivě se zamýšlející nad vzneseným dotazem.
Burrishoole Friary jsou další ruiny dalšího opatství, aneb Henry VIII pravděpodobně znovu zaválel. Součástí tohoto místa je opět neodmyslitelný hřbitov, ale pozor, tenhle dostal cenu! Vedle vchodu je hrdě umístěna plaketa, že tento hřbitov obdržel druhé místo v soutěži nejuklizenějších hřbitovů v okrese Mayo. Víte, tyhle ocenění jsou takový místní fetiš. Některé podniky, zvláště pak restaurační zařízení, jsou jimi doslova obsypány. Nevím přesně, jaká jsou kritéria, která musíte splnit, abyste mohli dávat metály kde komu, ale podle počtu a intenzity udělování těchto ocenění, nebude to příliš přísné.
Brittany si založí hodnotící společnost, která se jmenuje třeba „Badass Brittany brings best badges“ a potom jen objíždí restaurace, a když jí to někde šmakuje, už tahá odznáček z kabelečky s leopardím vzorem a láduje ho šťastné obsluze do dlaní, aby si ho mohli vystavit před vchod. No, a za rok přijede znova, a dá jim ještě jeden. Toto se opakuje další rok, i ten následující. Vchod je obsypán hvězdičkami od Brittany, ale to není zdaleka všechno. Všimne si toho Mandy, a přijde s „Magnanimous Mandy makes mad medals“ a vůbec nemá problém s tím, narvat svoje medaile hned vedle těch, co tam umístila Brittany. No a takhle se děje, že klidně jsou dvě hospody vedle sebe, a OBĚ DVĚ mají mraky ocenění, metálů, plaket, medailí a odznaků kolem vstupních dveří. Kdyby se zde daly nějak umístit šerpy a čestné stuhy, určitě by nechyběly.
A když dostávají restaurace medaile, co bychom nemohli ocenit i hřbitov. Dokážu si představit, že to není taková čuřina, obrážet gebiče a kontrolovat jejich úpravnost, ale hele, pořád lepší, než nabízet hrnce po telefonu, no ne? Vsadím se, že hřbitovní inspektor bude v Irsku vážené povolání.
Aasleagh falls jsou prostě jenom hezké vodopády na samotě. Vodopády jsme nicméně ještě neviděli, tak šup sem s nimi taky! Kromě vodopádů je zde ještě dost otravný bodavý hmyz, který časově limituje naší návštěvu a vodopád je skutečně jenom místo kde… koukáte na to, jak padá voda. Novou dimenzi celé prohlídce dodá létající Čestmír, jak ho pojmenoval Any, což je ryba, která se neúnavně snaží vyskočit nad vodopád. Je to podobně marný podnik, jako kdybych se já snažil vyskočit z přízemí do prvního patra (a zhruba podobná vzdálenost) ale Čestmír si získává naše nehynoucí sympatie, že to stále dokola zkouší a nevzdává se.
Přijíždíme do Connemary, a už je pořádně pozdě. Také jsme toho ale dost stihli! Tom volá do kempu, ale nula bodů, tady má polovina lidí telefon pouze na okrasu. Před námi do kempu vjíždí ještě jiné auto. Závora je na heslo. No, to ale není dobrá zpráva! Je proveden zoufalý pokus udělat příjezd na bukanýra, a projet hned za prdelí auta, které očividně heslo zná, a pak se provinile přihlásit k této indiskrétní invazi v nedělním šeru.
Zoufalý pokus se daří. Jsme uvnitř, nečekáni, nezváni. Jdeme s Tomem na průzkum a konečně se nám povede sehnat správce. Smutně mu oznamujeme, jakou neplechu jsme v tísnivé situaci učinili, ale nevypadá, že by tím byl nějak vykolejen.
Když jdu od Toma, který se správcem řeší, kde si ten stan píchneme, k Anymu, jenž prodlévá ve voze, minu skupinku malých dětí. Jedna holčička se oddělí a přiběhne ke mně. „HI!!!!“ zavřískne nadšeně, a zvědavě si mě prohlíží velkýma modrýma očima. V puse má špejli od lízátka, která se neklidně převaluje ze strany na stranu. „Um….Hello?“ Odpovím vychovaně na její pozdrav po kratičkém zaváhání. Letět letadlem totiž není jediná věc, ze které jsem nervózní. Pokud na mě promluví mladší neznámá žena – a je jedno, jestli je mladší o pět, nebo o třicet let – stáhnu se do ulity rezervované opatrnosti. Se staršími naopak vycházím výborně, jak jistě potvrdí četné kolegyně, kterým bezostyšně vnucuji tyto články.
Žábě mohlo být tak šest let, ale kuráž měla na rozdávání. Nevyvedena z míry mojí chladnou reakcí, vytáhla konečně z pusy špejli od lízátka a demonstrativně s ní zamávala ve vzduchu. Žádné lízátko na ní nebylo. Zbyla pouze špejle. „I KILLED THIS!!“ vykřikla tu větu s takovou dávkou extatického nadšení, jako kdyby to bylo to nejlepší, nejzábavnější a nejdůležitější, co doposud ve svém mladém životě dokázala. „Oookaayy“ odvětil jsem neutrálně, ale to už ji zaujalo něco úplně jiného a rozpustile odhopkala za ostatními.
Vracím se k Tomovi, který se právě ptá správce s prošedivělým afrem, jaké je vlastně heslo k té závoře. „Oh, the password is 1066, which is…“
„The battle of Hastings.“ Doplní ho Tom automaticky. Šedivému Afru se rozzáří oči a usměje se, očividně spokojen, že nalezl spřízněnou duši: „And would you believe it? THE FRENCH DO NOT KNOW! HAHAHA!“ Očividně narážejíc na to, že žaboužroutíci si nepamatují datum bitvy, ve které Vilém Dobyvatel, vévoda normanský, dal Angličanům na kakáč.
Zatímco Any vaří Chilli con Carne, s Tomem stavíme stan. Už je skoro tma. Any u procesu stavby zoufale chybí, já zoufale přebývám. Obdivuji Tomovu trpělivost. Máme téměř půlnoční melšpajz. Nejsem velkým příznivcem kovbojských fazolí, ani jezení takhle pozdě v noci, ale jídlo je překvapivě velice dobré a ani ty fazole mi tam nevadí. Any navíc umístil do výsledného mixu to syrové maso, co jsme první den zaměnili za šunku, tedy nepřišlo nazmar.
Po osmi různých zastávkách a delším přejíždění jsme unaveni, ale šťastni, že máme místo, kde můžeme složit hlavu. Nemilá varianta s přespáním v autě už začala zle vystrkovat růžky, ale nakonec se vše v dobré obrátilo.
Tohle byl třetí díl z desetidílné série o Irsku. Když mi k tomu něco povíte nebo napíšete, budu určitě rád. Tak zase příští týden!
