Báseň o usmíření mezi dvěma lidmi. Ani jsem netušil, že jsem toho schopen. Že toho někdy vůbec schopen budu v tomto konkrétním případě. No a vidíte to! Dokonce jsem o tom složil básničku.

---

Když odejde nenávist

 

Sedíme tu spolu, je prvního máje

Ptám se Tě, proč jsme museli utéci z ráje

Proč jsem Tě omrzel, a ani jsi to neřekla

Místo toho mne za ruku odvedla do pekla

 

Sedíme tu spolu, je prvního května

Snažím se zjistiti, proč byla jsi běhna

Proč Ti nestačilo mít jen jednoho kluka

Proč osudů tolik sama měla jsi v rukách

 

Sedíme tu spolu, je prvního pátý.

Smějeme se na sebe, jsme vodnicí sťatý

Chci vědět, cos dělala, jak ses měla tu dobu

Kolik dalších lásek jsi pohřbila v hrobu

 

Sedíme tu spolu, zvláštní je den dnešní

Milenci líbaj se pod rozkvetlou třešní

Co dříve mne trápilo, více mne netrápí

Naše minulost zkrotla a přišla o drápy

 

Sedíme tu spolu, po dnešku je zas zítřek

Pod Tvou masku jsem nahlédl, toužíc spatřit vnitřek

Proč největší hračkou byla srdce těch druhých

Proč největší zábavou – bodati do nich

 

Sedíme tu spolu, dřív moc jsem Tě miloval

Budoucnost společnou v barvách duhy jsi maloval

Hledím Ti do očí, Ty stále jsi tak krásná

Však má iluze o Tobě je konečně jasná

 

Sedíme tu spolu, v ten slunný den květnový

Kladu Ti otázky, doufám, že mi odpovíš

Sedíme tu spolu, možná naposled a možná ne

Když nenávist odejde…

                                                                                                                                         … co vlastně zůstane?