It is the law! – Stydliví Papuchálkové – Uvrženi do exilu – Čokoláda je všelék – Eddie zaválel jak pán

Zdarec čuníci,

Po týdenní prodlevě bych rád popsal šestý den naší irské výpravy, kde byl hlavní bod programu rozsáhlý útes jménem Cliffs of Moher. Určitě znáte tu písničku, se kterou objížděla Dame Vera Lynn britské vojáky a zpívala jim: „There ll be Bluebirds over The white cliffs of Dover…“ No, tak tohle NEJSOU ty skály, ale typově je to ta stejná památka – fešácký skaliska na pobřeží, do kterých tluče příliv, a můžete si je vyfotit, ale protože nejste jediný, kdo měl tenhle suprovej nápad, tak se připravte na správnou turistickou mačkanici.Cliffs of Moher jsou první památkou za celou dobu našeho putování, ke které nemíříme vypůjčeným vozem, nýbrž linkovým autobusem. Autobusová zastávka je důmyslně skryta nenechavým očím turistickým tak, že není nijak označena. Tom tedy jde na výzvědy do místního hotelu, aby mu bylo řečeno, že když se postaví před hotel, tak to je vlastně ta zastávka. Vybaveni touto informací můžeme ukázat pomyslný dlouhý nos na skupinu turistů stojících o třicet metrů vedle, kde samozřejmě také není žádná cedule, ale jim to asi přišlo jako lepší místo k čekání.

Autobus přijíždí víceméně na čas. Skupina špatně stojících turistů se musí zkrušeně přesunout na naše místo. Odehrávají se tu věci, kterým tak úplně nerozumím. Nějaká roba využije chvíle, kdy je autobus otevřený a odejde vynést odpadky do toho hotelu, kde se předtím Tom dotazoval na stanici. Po 5 minutách čekání se zvedne doposud sedící pár a prostě odejde středem, never to return.

Řidič je takový starý děda lebeda, který odmítne mojí dvacetieurovku a raději donutí Anyho, aby zaplatil jízdné i za mě. Toma se zeptá, jestli chceme i zpáteční jízdenku. „No, we walk home“ pronese Tom odbojně a děděk uznale pokývá. Kluci si sednou, já stojím. Řidič mě vyzve, abych si taky sedl, ale s úsměvem odpovídám, že to není nutné, klidně postojím. „You have to sit, it is the law!“ poučuje mě děda vážným hlasem, a tak když musím, tak teda musím, zase nepřijel jsem do Irska, abych porušoval zákon, to dá rozum.

Sedám si tedy vedle francouzského tatíka od rodiny, zatímco zbytek řečené rodiny sedí před ním. Modlím se, aby nejmladší francouzské žabožroutě nepropuklo ve frenetický řev, který mi urve uši, ale francouzátko je podezřele klidné. Tatík si krátí cestu vyřizováním obchodních hovorů a dokonce mluví anglicky. To je asi první Francouz, kterého slyším použít jazyk jejich odvěkého nepřítele.

Po deseti minutách nás autobus vyplivne před tradičním návštěvnickým centrem, kde už známe, jak to chodí. Zatímco národní park v Connemaře z našich kapes násilím neklepal groše, tady nás žádná úleva nečeká. Za to, že si chceme prohlédnout skály, které tady byly od nepaměti, a budou tady i poté, co tento pazgřivý hrabivý stánek rozhlodá zub času na žalostnou hromádku suti a železa, musíme zaplatit mastnou sumu dvanácti Eurošů.Nicméně tady je alespoň vidět, do čeho se ty kešeně investovaly. Ze všech „visitor centers“ co jsme doposud navštívili je tento určitě nejmodernější. Tradiční povídání o místní fauně a floře střídá například příběh o panu Hollandovi, který vynalezl moderní ponorku. Dokonce je tu takové malé kino, ve kterém se promítá krátký film očima letícího ptáka, který se poté ponoří do hlubin a divák si prohlídne podmořské rostliny a živočichy. Zde je také místo zaslíbené, kde konečně kupujeme nějaké slušné pohlednice, které se nebudeme stydět poslat do otčiny. Nicméně tam, kde prodávají pohlednice, často nemají známky, tedy zůstává záhadou, jestli vůbec někdo naše pohledy obdrží.

Procházce po Cliffs of Moher věnujeme dobrou hodinu a půl. Je to tu opravdu krásné. Tom cvaká fotoaparátem jak zběsilej, takže jestli mi k tomuto článku pošle 5 fotek jako k těm dvěma úvodním, tak ho poženu! Výhled je impozantní, je sice trochu mlha, ale neprší, a to je vzácný jev, který si musí místní turista užít plnými doušky.

Jsou zde předem zafixovaná místa pro pouliční umělce, dokonce ta místa mají nějakou hierarchii, ve smyslu čím déle tu hrajete, tím prestižnější flek na vás čeká. Tím chci říct… nemalujte si, že když tu budete fidlat dvoje prázdniny, tak tu pro vás rozvinou rudej koberec a lepé děvy se budou uctivě kořit a házet květy před vaše šlépěje, tady spolu bojují o nejlepší místo lidi, co mají pod opaskem dvacet a více nastřádaných let jako hráči či zpěváci v Cliffs of Moher.Poté co jsme si dosyta prohlédli ze všech možných stran a úhlů tento přírodní úkaz, dáváme se na avizovanou zpáteční cestu.  Zpočátku to jde dobře, míjíme poměrně hodně turistů, a jeden z nich bystře zpozoruje Anyho tričko s motivem počítačové hry Worms a hned ho za pochodu chválí.  Nejdříve je cesta docela široká a hlavně vede v dostatečné vzdálenosti od zrádného útesu.

Well thats about to change and it is not very good for our boy! Sice jsem nikdy netrpěl závratěmi v pravém slova smyslu, ale vůči výškám jsem celý život choval opatrný respekt a v jejich přímém sousedství se cítím podobně komfortně, jako v místnosti plné cizích lidí.

Nyní se cesta dramaticky zužovala, až byla úzká jako pička nervózní panny před aktem. Kdo by chtěl dobrovolně skoncovati se svojí pozemskou poutí a je mu líto, jak proti tomuto záměru fortifikovali Nuselský most, mohu plně doporučit Cliffs of Moher. Stačí z turistické cesty dva pštrosí doleva, (či jedno skutečně nešťastné zakopnutí) a už letíte střemhlav vstříc pichlavé náruči ostrých útesů omývaných slanou vodou. Když budete mít štěstí, můžete těsně před jistou smrtí spatřit okolo letícího papuchálka, kvůli kterým se Tom vláčel s těžkým objektivem, ale ti čtveráci se na něj vybodli a neukázali se.

Bylo tam skutečně několik obtížných úseků, a je bezva, že si za naše prachy postavili kinosál a dali možnost hudebně založeným ogarům a robám, aby se bili loutnama po hlavě o nejlepší místo na hraní, ale kurňa chtělo by to něco udělat s tou zpáteční stezkou, co vy na to hoši? Mimochodem, víte, proč je ta cesta tak zatracené úzká? Protože z druhé strany sousedí velice těsně s obrovskou pastvinou pro krávy a ovce, jak jinak. Stačilo by, aby se zemědělský magnát trochu uskrovnil, a turisté, kteří neholdují výškám, by nemuseli kontemplovat, jestli toto jsou skutečně jejich poslední chvilky na tomto světě, a jestli to vlastně teda stálo vůbec celý za to.Nakonec jsme to zvládli se ctí. Teda hlavně já, kluci podobně jako v letadle zůstali tváří v tvář iminentní hrozbě stoicky klidní. Po návratu do kempu se ale i jejich klid změní na spravedlivou nasranost. Vraťme se nyní k událostem předchozího večera. Vedeme družnou konverzaci ve stanu, pijeme pivo a frťana. Nikomu neškodíme, nicméně vedlejší fouňa v karavanu shledává naši diskuzi jako zbytečně hlasitou. Nyní mu tato situace poskytuje dvě možnosti, jak celou šlamastiku vyřešit:

Možnost první: Jít za námi, říct, ať jsme zticha a jít si lehnout. Nedokážu si představit, že by mu kdokoliv z nás odporoval, my jsme přišli objevovat krásy Irska, nikoliv rušit noční spánek nevrlým důchodcům. Nejsme si vědomi, že bychom křičeli nebo mluvili zvýšeným hlasem, nicméně někdo to vyhodnotil jinak, a není problém říct dobrou a čus, však si zbytek řekneme zítra.

Možnost druhá: Být korunovaný arcikokýn, neříct nic, nepodělit se o svou nelibost, hýčkat svoji zášť a živit ji jako týraného psa na řetězu, který urafne koule prvnímu člověku, který ho z toho řetězu pustí. Co myslíte, že si tak asi zvolil? Tady můj oblíbený stařičký křižák z Indiany Jonese a Poslední křížové výpravy vám napoví.Ach ano. A nyní, poté, co si na nás ten zapšklý potomek prašivé hyeny tak hezky postěžoval místnímu správci kempu, měl i tento dvě možnosti:

Možnost první: Požádat nás, aby se podruhé situace neopakovala, popřípadě abychom se šli té trucovité čúráčí hlavě omluvit, protože ten se mezitím uraženě přestěhoval na druhou stranu kempu, což jeho stížnost činí o to více zbytečnou a irelevantní.

Možnost druhá: Přestože se ten plesnivý práskač dobrovolně vypakoval, a nyní jsme tam nepřekáželi už vůbec nikomu, donutit nás přestěhovat se na osamělý palouk u řeky, kde nás pravděpodobně chtivě pozřou komáři a jim podobná havěť, což bude ultimátní odplata za to, že jsme naštvali majitele karavanu, který je samozřejmě v hierarchii hodnocení lidských bytostí mnohem výše než nějací plebové s prašivým stanem pro tři a ještě k tomu jenom na dvě noci, fuj!

Ano ano, ani tento člověk příliš nebodoval v disciplíně nezaujatého pochopení situace, kterou se mu kluci snažili vysvětlit racionálními argumenty, a poslal nás nemilosrdně do exilu. Prý to není odplata za hartusení toho kapitálního joudy, který tak či tak vyklidil pole, ale hele přijede jinej karavan, a já tohle místo potřebuju uvolnit, já chápu vás, jste nasraný, ale vy pochopte mě, jo? Pochopme se navzájem, a jak ten svět bude lepší místo k žití! Já jsem většinu konverzace neslyšel, jelikož jsem ležel na louce, jinak bych se určitě vmísil, a vmísil bych se velice ofensivně, takže by to pravděpodobně dopadlo tak, že by nás vyhodili z celého kempu, ale nikomu z nás se nechtělo předělávat celý stan, což jsme se mu snažili trpělivě vysvětlit. Neúspěšně.

Týpek si sice hrál na velkého mírotvůrce a snažil se vypadat jako někdo, kdo plně rozumí našemu hoři, ale ve skutečnosti pro nás neměl ani tolik empatie, co by se za nehet vešlo. Přestavování stanu je doprovázeno trojhlasným chórem nespokojeného držkování v mateřštině, a vymýšlením ďábelských plánů, jakou největší ohavnost bychom mohli provést tomu degenerovanému donašeči, kterému vytrvale na dálku posíláme několik soustředěných mračounů. Snad je alespoň viděl. Jsme z toho takoví skleslí na duchu a Any dokonce prohlašuje: „Irsko je pěkný, ale jsou tu Irové.“ Já bych to neviděl tak černě, jedno zkažené jablko přeci neotráví celý košík, ale je pravdou, že tohle byla tedy nepříjemná a hlavně úplně zbytečná zkušenost.Chceme na tento pokálený zážitek rychle zapomenout a nahradit jej něčím pozitivním. Tedy jedeme na exkurzi do čokoládovny Hazel Mountain Chocolate. Maličký rodinný podnik s pár zaměstnanci, který se pyšní heslem „bean to bar“ což by se asi nejlépe přeložilo jako „od kakaového bobu k tabulce.“ Nejdřív to vypadá, že s exkurzí budeme mít útrum, a na šňůře našeho neúspěchu si utáhneme další pamětní uzel, ale potom se nás ujme taková mladá blonďatá holčina s modrýma vodnatýma očima a visačkou Kathy, a věnuje jenom nám třem exkurzi zdarma. Kathy je moc milá a vstřícná, a navrací nám víru v lid této země, nejsou všichni stejní!

Kolektivně si kupujeme čokoládu s různými exotickými příchutěmi, například hořká čokoláda s mořskými řasami. Beru čtyři různé čokolády a zatím jsem jednu sežral a druhou věnoval rodičům. Ty další zkonzumuji s někým speciálním, což bude problém, protože jste mi všichni zevšedněli a novým lidem se svědomitě vyhýbám. Dělám si srandu, v podstatě každý, koho k sobě pozvu, (ono vás zas tolik nebude, cho cho cho) dostane okoštovat, pokud si samozřejmě přečte tento článek, a vzpomene si, že se na to má zeptat, takže je to na vás. Pečlivý čtenář bude odměněn! Ty si to sice nikdy nepřečteš, ale díky Kathy. Ani nevíš, jak jsme potřebovali nějakou vzpruhu a Ty jsi nám ji dala.Další zastávkou je Corcomroe Abbey. Já myslím, že něco podobného tu bylo již osmkrát předtím, tedy zbytky kláštera a hřbitov se starými i novými hroby. Zajímavější je Poulnabrone Dolmen. Někdo si dal fakt práci, aby ten placatej kámen na ty druhý dva dovalil, a to teda musela bejt fuška jako hrom. Fascinující místo, nicméně nikdo nezvládne obdivovat kámen položený na jiných dvou kamenech déle než takových deset minut.

Je potřeba vyřešit nějakou večeři. Vůbec nepřichází do úvahy, že bychom snad měli žrát v tom kempu, který námi takto ostentativně zhrdl, a naopak si za prožité útrapy zasloužíme naplnit zívající teřich nějakou hodnotnou krmí. Opět si jednohlasně vybíráme vyhlášenou rybí restauraci na pobřeží Monks Ballyvaugan ale ouha, po našem příjezdu shledáváme, že restaurace je plná.Snažíme se zjistit, kdy se nějaký stůl uvolní, ale dostáváme se do tradičního souboje s místními službami: My bychom vám rádi dali svoje peníze, ale vy je tvrdošíjně odmítáte a stavíte se na zadní, když s vámi chceme dělat kšeft. Tom nejdřív zkouší ukecat obsluhu, jestli bychom to nemohli sníst venku. Dobrá, venku by to šlo, ale dostanete to v plastových menu boxech. Od bezcenných dob pokálené koronakokotiny bytostně nenávidím tuto prokletou nádobu, a moji kumpáni bezvýhradně sdílí tento zahořklý sentiment. Tom se táže, proč je takový problém dát nám jídlo na normální talíř a dostává obratem odpověď naplněnou až po okraj destilovanou upřímností: Other people would notice, demand it too, and that is too much work for us.“ „Yeah, I imagine it must be“ rýpne si do nich kysele, a je velice možné, že tato jízlivá poznámka promluví do dušičky jedné robce z personálu a ta se najednou samojediná začne snažit a zjišťovat, jestli by se to přeci jen teda nedalo nějak udělat a světe div se, dalo. Za další tři minuty sedíme u stolečku vevnitř. Díky Tomovi a jeho prořízlým ústům budeme mít co do úst. Dávám si obligátní Fish and Chips a jako předkrm zkoušíme Salmon Potatocakes. Tom bere Fish Pie, Any jde se mnou do ryby a hranclů. 13° pivo jménem Hophouse Lager rovněž oslní, a tak přes počáteční komplikaci jsme rádi, že to dopadlo, jak to dopadlo, a místní obsluha si nakonec milostivě nechala vnutit naše peníze.Vracíme se autem do Doolinu, ale po předchozí negativní zkušenosti nechceme zůstávat v tomto kempu déle, než je nevyhnutelně nutné, a rozhodneme se prubnout nějaký místní Irish Pub. Gus O´Connor pub vyhovuje bezezbytku – typická irská putyka uprostřed tohoto malého města, kterou tradičně vlastní několikátá generace rodiny, která ji založila. Tyto prastaré podniky jsou v Irsku docela běžné. Hospoda je docela velká, ale stejně je absolutně natřískáno. Nemáme šanci si sednout vevnitř, tak tak se procpeme k baru na objednávku a zaplacení.

Zádumčivě srkáme své nápoje na venkovní zahrádce. Opět začíná pršet a my přemýšlíme, zda se na to vybodneme a schlíple se navrátíme do macešské náruče kempu, kde nás odsoudili k mizernému exilu u řeky. Poslední pokus: Pokud uvnitř nalezneme tři místa, zůstaneme tam, pokud ne, vracíme se. Terry Prattchett tenhle paradox pojmenoval jako kalhoty času. Člověk ani netuší, že se nachází v místě a čase, kdy učiní rozhodnutí natolik zásadní, že propadne jednou nohavicí kalhot a pokud by si vybral tu druhou možnost, budou jeho zážitky naprosto odlišné. Jinými slovy: Ještě, že jsme zůstali.Ze začátku nic nenasvědčovalo tomu, že nás čeká jeden z absolutních vrcholů celého našeho putování. Tedy alespoň viděno mojí optikou. Zvláště po extempore s kempovým vedoucím a zbytečných průtazích s obsluhou restaurace, jsme už jenom doufali, že odtud nebudeme vyhozeni z nějakého banálního důvodu. Pili jsme si svoje piva a cidery, nikoho jsme si nevšímali, a alespoň nám bylo teplo.

Jenže přeplněná hospoda začala být už jenom plná, a po další hodině spíše poloprázdná, a my jsme byli přesazeni blíže ke zdroji. Jinak poloprázdná hospoda v Irsku je pořád takových sto lidí, jen aby bylo jasno. Předtím tam hrálo nějaké trio typické irské rytmy, ale zajímavou hudbu dávil hluk hospody, tedy jsme tomu nevěnovali velkou pozornost. To se změnilo, když začaly zpívat takové tři holky – už nebylo tolik lidí, ruch putyky nepřeřval umělecké vystoupení, a lidi mlčky poslouchali. Říkali jsme si: „Hele tohle je dobrý, ale asi už půjdeme.“

Jenže potom tyhle holky vystřídal takovej mladej kluk s kytarou jménem Eddie Kane. Jak znám jeho jméno? Hned jak jsem přijel do Prahy tak jsem ho hledal, protože tenhle kluk s talentem od pána boha byl skutečný putující umělec. Dokonce jsme si vyměnili několik zpráv. Eddie tam začal sypat jednu irskou lidovku za druhou a mě běhal mráz po zádech. Lidé se k němu postupně přidávali, a nakonec s ním zpívala téměř celá hospoda a my viděli zase úplně jinou facetu místních obyvatel: soudržní a hrdí na svou historii a jeden na druhého.

Obyčejný večer u piva se změnil v nezapomenutelný kulturní zážitek, kdy jsem s otevřenou pusou sledoval, jak celá hospoda burácí: Her eyes they shone like diamonds, I thought her the queen of the land, And her hair hung over her shoulders, Tied up with a black velvet band.

Zpívali staří, mladí, někteří se vzájemně znali, jiní vůbec, a to magické spojení mezi nimi a mezi zpěvákem bylo až hmatatelné. Ukecával jsem kluky, ať si dáme ještě další pivo a zůstaneme, protože každá jedna z těch písní byla klenotem. A ta atmosféra… takhle nějak to muselo vypadat v listopadu 89, když lidi stáli vedle sebe a zpívali si Kryla, Hutku, a Spirituál Kvintet. Tom se snažil zachytit to na video, tak vám to můžeme nabídnout alespoň zprostředkovaně. My tohle zažili, a jsme za to velice vděční. Eddie, ani nevíš, jak jsi nám po náročném dni zlepšil náladu.

Jednoho dědu, který seděl kousek od nás a často se zapojoval, na konci vyzval, aby si šel zahrát a zazpívat s nimi. Děda nebojsa postoupil doprostřed hospody, drapl vypůjčenou kytaru a rozjel to s Eddiem a ještě jedním doprovodným kytaristou, jako kdyby to byla součást představení, ale ne, tohle bylo naprosto spontánní.Vracíme se okouzleni a ani nemyslíme na to, co by se mohlo stát v kempu, který nás zlotřile vyvrhl na periferii. Raději tentokrát mlčíme a ukládáme se ke spánku. To byl ale den nabitý událostmi!

Tohle byl šestý díl z desetidílné série o Irsku. Když mi k tomu něco povíte nebo napíšete, budu určitě rád. Tak zase příští týden!