Kterak jsme navštívili Zábřeh na Moravě

Těpic čuníci,

Tohle bude článek z našeho výletu do Zábřehu na Moravě. Ano, taky bych si ještě před dvěma týdny nepomyslel, že někdy navštívím toto kapesní město, ale stalo se. Víte, původně jsme měli jet za Apendixem do Olomouce. Tyhle výlety, konané většinou jednou ročně, jsou takový sweet trip down the memory lane, kdy společně zamáčkneme nostalgickou slzu a zavzpomínáme na doby dávno minulé, kterak jsme zatáhli pazgřivou školu a křepčili s Apem na Equilibriu, kydlili greeny u meetingstonů a co nám tenkrát chybělo.

Pro tuto kratochvíli jsem prozřetelně zlanařil Adama a Esarase už na květnovém Sol sraze, kde dohadujeme konkrétní datum -17 září. Nicméně ani né týden před předpokládaným startem mi volá Adam, že se mu zajídá opět vážit cestu do Olomouce, ale že chce být konstruktivní, a navrhnout jinou variantu.

Variantu, která pro nás bude bližší, ale která rovněž implikuje vrcholně nepravděpodobný scenář vyhnání Apeho z jeho domácí nory. Pomyslím si, že to by dřív vypil řeku, postavil sněhuláka v sauně a hnul s šachovým králem o tři políčka v jednom tahu, než přesvědčit Apendixe, aby opustil hranice Olomouce, ale nechci srážet jeho optimismus a nechávám mu volné pole působnosti.

Jaké je moje překvapení, když mi Adam hrdě oznamuje úspěch svojí Mission impossible. Apendix souhlasil se setkáním v Zábřehu na Moravě, a Adam pro tuto cestu vymyslel už i itinerář: Kde dávají dobrý jídlo, kde mají bar s koktejly, a hele dokonce nás čeká i jedno muzeum, no to je paráda!Inzeruji do Sol skupiny, jestli se někdo nechce připojit, předem smířen s tím, že zájem bude buď nevalný, nebo rovnou žádný. Někteří lidé – a není mojí úlohou je za to pranýřovat – prostě mají už jiné zájmy a priority, a tento milý kolektiv už je pro ně jenom vzpomínkou. Myslím si, že třeba Gotreka, Kance, Méďu nebo Natku už neuvidím, ale tak co naplat, koneckonců vše je dočasné. Zájem sice projeví Karlík, který by se eventuálně dopravil po vlastní ose, ale pak se odmlčí a my vyrážíme v původním obsazení vlakem českých drah v sobotu z Hlavního nádraží kolem deváté hodiny ranní.

Nebo jinak…tohle byl původní plán, nicméně jsme zapomněli, že České dráhy jsou podobně skvělá a kvalitní organizace jako třeba… Česká pošta. Vlak milostivě přijede s inzerovaným dvacetiminutovým zpožděním, abychom v něm subsekventně kysli na místě dalších 40 minut. Toto donutí některé cestující, aby zhnuseně vystoupili, zatímco nějaký přiopilý samotářský Slovák neadresně vykřikuje: „No čo, však sa neponáhláme!“

Vlak se konečně rozjíždí a Adam píše Apemu na mail, že jsme nabrali hodinu zpoždění, a to jsme ještě ani nevyjeli. Jelikož měl Apendix přijet už tak hodinu před námi, toto není dobrá zpráva. Znamená to, že buď trpělivě vyčká našeho příjezdu do Zábřehu, nebo se rozhodne, že dvě hodiny jsou přeci jen trochu moc, a otočí to zpátky do Olomouce – který má mnohem blíže, než my Prahu. Varuji Adama, že Ape je zvyklý na mail odpovídat v konkrétním časovém intervalu, což velice nahrává variantě, že je podobný staromilec a nepřítel moderních technologií jako já, a nedisponuje přístupem k emailu v telefonu.

Budoucnost vypadá nejistě, ale tím se nenecháváme zastrašit. Adam vytahuje balíček karty na prší s tématikou českého středověku. Tedy například svršci jsou čtyři rajdy Karla IV., spodci nějací tehdejší biskupové, a tak podobně. Každý to prší evidentně zná nějak jinak. Já si pamatuji, že se rozdávaly čtyři karty, a každá sedmička vracela do hry. Adam to hraje na šest karet s tím, že stejné hodnoty se můžou hrát najednou a vrací pouze srdcová sedmička. Esaras se snaží o implementaci krnovské varianty se zeleným králem, po jehož zahrání se berou čtyři karty, ale s tím ho posíláme do hájíčka. Nakonec Adamova verze vítězí a je přijata za oficiální variantu pro tento výlet.

Hrajeme „kdo první prohraje 5 her, jde z vlaku“ a ovšemže premiérově se poroučím já. Je to samozřejmě obrazně řečeno, kdybych za jízdy vystoupil z vlakové soupravy, nepíši nyní tyto řádky. Slušně naloženo dostává i Adam, tedy na cestě tam já i Adam prohráváme dvakrát po avizovaných pěti, zatímco karetní mág Esaras drží čistý štít i bez implementace protěžovaného zeleného krále.

Adam následně vymění balíčky a nyní hrajeme „vražedné historky.“ Každá karta má na jedné straně strohý popis s minimem informací, na druhé pak podrobné vysvětlení konkrétní kauzy, jedná se o slavné i neznámé mordy z historie. V první historce někdo uškrtí luxusní kurvu, která si moc vyskakovala a pravděpodobně jela v nějakém vydírání, ale teda trvá nám, než na to přijdeme.

Nicméně vypravěč Adam to s námi nevzdává a povzbuzuje nás, že dvojka bude mnohem snazší. Úvodní text je nějak takto: „Cítil se milován. Potom vjel do zatáčky a zemřel.“ Po úvodní salvě otázek jsme pouze zmatenější: Nejednalo se o autonehodu. Oběť neznala svého vraha, a ač cestovala s několika dalšími lidmi, nikdo z nich nebyl vrahem, ani nebyl sám zabit. Ta blbá věta „Cítil se milován“ nás pořád nesprávně sváděla na nějaký zločin z vášně, ale to byla samá voda. Adam nás přecenil. Neustále nás vybízí, ať se ptáme na zemi, ve které se to stalo, jako by na tom snad záleželo… A taky že jo, po zjištění, že se jedná o USA, mi najednou naskočí, že by to mohla být vražda J. F. Kennedyho, a správnou odpovědí terminuji tuto tápavou mizérii.

Třetí kolo je podobně zapeklité – máme uhodnout, že manželský pár spáchal zločin převezením velkého množství peněz přes hranice, na zaplacení výkupného únoscům vlastních dětí. Zde jsme to neuhodli celé, jelikož ani jeden z nás není kovaný v trestním řádu Itálie.Plni očekávání vjíždíme do Zábřehu na Moravě a skrze umatlaná okna zastavujícího vlaku sledujeme, jestli nás Apendix nedočkavě vyhlíží na peróně. Nevyhlíží. Bude tedy v nádražní budově! Nebude. Dobrá, čeká na nás v přidružené nádražní restauraci, to dá rozum. Nečeká. Ani v této, ani v té přes ulici. Naše úvodní nadšení právě obdrželo koňskou dávku skepse.

„No tak mu někdo napište, že jsme tady.“ Prohlašuje Esaras po druhém neúspěšném kolečku kolem nádraží. „Já mám jen jeho email“ pípne Adam. „Papin má mobil, ne?“ „Já mám taky jenom email, mobil jsem měl v tom starém telefonu“ pronesu chabě, dobře si vědom, že toto vysvětlení neobstojí.

Esaras se zhrozí: „Vy mi chcete říct, že jedeme tady do té prdele, kde nikdo z nás nikdy nebyl, a ani jeden z vás na něj nemá číslo?!“ Nicméně bohužel taková je skutečnost. Pravdou zůstává, že jsme jej v minulosti nikdy nepotřebovali – dohodli jsme se přes email, kdy a kde v Olomouci, a on tam prostě byl. Hodinové zpoždění nicméně zamíchalo kartami.

Promptně vymýšlíme tři varianty toho, co se mohlo stát. První, velice pesimistická, varianta počítá s možností, že z nějakého důvodu nikdy z Olomouce ani nevyjel, a nedal nám to vědět. Druhá varianta se zaobírá teorií, že přehlédl avizované zpoždění našeho vlaku, pomyslel si, že jsme nepřijeli, a otočil to nazpět. Třetí varianta kalkuluje s faktem, že naopak viděl, že vlak bude mít další hodinu zpoždění a vyhodnotil to tak, že dvě hodiny tu sám tvrdnout nebude. Odjede domů a odtamtud nám napíše email, jelikož na nikoho z nás rovněž telefonický kontakt nemá. Všimněte si, že varianta s Apendixem korzujícím po Zábřehu po trýznivou délku sto dvaceti minut nám ani nepřijde do úvahy.

Snažíme se sehnat skrze Qwertse či Demonicuse číslo na Apeho, ale bez úspěchu. Tento podnik zdá se býti odsouzen k trpkému nezdaru. Zatímco Adam se schlíple přiznává v esemesce manželce Alici, jaké kapitální fiasko jsme společnými silami vyrobili, Esaras rezolutně prohlašuje, že Markét se to naopak nedozví, to by byla hrozná ostuda. Alice Adamovi posílá smajlíka s hlavou v dlaních, tzv. facepalm. Výstižné!

Celá akce tímto padá. Rozhodneme se tu alespoň najíst, koupit nové jízdenky a opustit město, které si ani neprohlédneme, jak jsme zklamaní. Začíná tradiční kolečko „Kdo za to teda může“ a svůj díl dostávám já za absenci telefonního kontaktu, rovněž ale i Adam, který na poslední chvíli změnil dohodnutý plán výletu. Rozesmátá socha dobře živeného místního rodáka Jana Eskymo Welzla, světoznámého polárníka, ostře kontrastuje s naší aktuální náladou. „Hele tak se vyfotíme tady s Welzlem a budeme ho vydávat za Apendixe.“ Rezignovaně pronesu jako pokus o vtip, ale nikdo se moc nesměje. Není divu.Jdeme se tedy alespoň najíst, a cestou koukáme do výlohy asijského bistra, jestli není třeba Apendix milovníkem východní kuchyně, ale po promrhané půlhodině už si skutečně nemyslíme, že by tam mohl sedět, a taky, že nesedí. Odbočujeme na takovou dlouhou asfaltku v parku. Proti nám z dálky přichází postava celá v černém s naraženými sluchátky. Na její chůzi je cosi podezřele známé. „Hele, to by byla sranda, kdyby támhleten chlap byl Apendix, je mu trochu podobnej.“ Řeknu to, aby řeč nestála, jelikož možnost, že by se tu Apendix stále mohl nacházet, podlehla již dávno kolektivní abolici.

Postava se přibližuje. „Ty vole, není to on? To by vážně mohl být on! Ty vole je to on! Je to Apendix!“ Sice mu již z dálky ve vlasech prokvétají první šediny, ale ta podoba je nezaměnitelná. Naše nadšení nezná mezí. Není ovšem sdíleno přicházejícím mužem, který je stále hluboce pohroužen do libých tónů hudební projekce, a naprosto ignoruje tři křepčící ogárky, kteří právě nalezli ztraceného syna. Dokonce se mu Esaras musí postavit do cesty, aby vůbec akceptoval naší existenci, a když zkušeně odrazí Apeho automatický pokus vyhnout se překážejícímu chodci, teprve tehdy se vrátí do světa živých a poznává nás. To je radosti nad šťastným shledáním!

Ukazuje se, že Apendix skutečně nečetl Adamův email, nicméně zaznamenal zpoždění vlaku a šel se projít do města. Jenže se překoukl a myslel si, že přijedeme vlakem, který také jel z Prahy, ale měl dokonce sto minut zpoždění – a proto na nás nečekal. My jsme ovšem byli ti šťastlivci se šedesáti. Komickou situaci dokresluje fakt, že Apendix moje číslo měl, ale jelikož si myslel, že ví, kdy dorazíme, nepovažoval za nutné mě vůbec kontaktovat.Konečně v plném počtu můžeme vyrazit na parádní dlabanec. Adam na doporučení kolegyně, která pochází z tohoto kraje, vybírá restauraci Stará sladovna. Zatímco většina tohoto města je shlukem starých socialistických baráků (kromě úplného centra, to je naopak malebné) doporučovaná sladovna je jako topmodelka v domově důchodců. Restaurační zařízení působí velice moderně a upraveně, není to žádná zaplivaná putyka. Chválíme tedy Adama za kvalitní doporučení.

Dávám si kvasnicovou Holbu, hovězí vývar a kotletu zapečenou s olomouckými (vždyť jsme nedaleko!) tvarůžky, slaninou a cibulí. Příloha pečený brambor a hele paráda – kvalita i velikost porce slušná. Jenže po konzumaci málem upadám do limbu a musím si dát kafe. „A jaké byste si přál?“ sladce se otáže obsluhující roběnka. Mám podobnou zkušenost s kafem jako s vínem – nerozumím tomu, ale už jsem to párkrát v minulosti pil. „To nejsilnější co máte!“ pronesu přesvědčivě, a dostávám dvojité presso v malém hrnečku a doporučení, abych to pil pomalu, sic mi srdce bude bít jako zvon a div že z hrudi nevyskočí. Dostal jsem, co jsem chtěl – kafe bylo silný jako můj odpor k houbám, kroupám, a Tomio Okamurovi DOHROMADY a další dva dny jsem se v noci opakovaně budil, nicméně už jsem potupně neusínal u stolečku s kamarády.Ape se zeptá Esarase, kterého zná dobrých patnáct let: „Hele, je mi to fakt trapný, ale jak se vlastně jmenuješ? Já tě znám jenom jako Esarase.“ „Michal! Ale nic si z toho nedělej, já zjistil, jak se jmenuje Papin, až když jsem ho stěhoval.“ Probrali jsme aktuální novinky, kolektivně nadávali na posrané Rusy a vzájemně si připomínali, kdo kde pracuje, a co se vlastně změnilo od dob bezcenné Koronakokotiny, před kterou jsme se viděli naposledy. Zjišťujeme, že těch změn zase tolik není.

Přichází na řadu druhý bod našeho programu: Muzeum místního rodáka Eskymo Welzla, který je nejslavnějším rodákem tohoto města, které se mu patřičně odvděčilo: Tělnatý polárník má svoje muzeum, svoje pivo, svojí sochu, a to byste neuhodli, v jakém městě že se to nachází ulice Jana Welzla. Zvoníme na velkou bytelnou bránu a jsme vpuštěni dovnitř. Muzeum Welzla je ve skutečnosti několik menších muzeí v jednom velkém. Samozřejmě největší prostor je věnován nejslavnějšímu rodákovi, jeho fotkám, informačním tabulím a vypravování, které nám je zprostředkováno pomocí malého diktafonu – každý dostáváme vlastní. Něco takového jsem zažil v Irsku, v Čechách ale nikoliv. Jsem ještě stále v Zábřehu?! Takové moderno tady!

Prvně se vrháme na zdejší megastar – kyprého rozšafu, který zcestoval lán světa, a rád o tom vypráví. Welzlův život je rozdělen do osmi kapitol, každá má asi tři minuty, je to kompletně namluveno a velice zajímavé. Výstava je doplněna spoustou fotografií, vysvětlivek a informačních tabulí. Když vidím fotografie chudých, leč šťastných obyvatel při stavbě trans sibiřské magistrály, pomyslím si, jak chudí a nešťastní budou za pár let, až jim na jejich krásnou Sibiř začnou bolševici lifrovat vězně a stavět gulagy.

Otylý Jeník dosáhl nicméně mezinárodního věhlasu a spousta známých a prestižních spisovatelů tehdejší doby s ním chtěla spolupracovat při psaní jeho vzpomínek. Někteří se chtěli přiživit, jiní nezištně pomoci, a i půtky a tahanice o pravost údajů či o autorská práva je něco, co jej neminulo. Když viděl, co se tady kolem něj děje za humbuk, odjel do kanadského Dawson City, kde žil až do své smrti o dvacet let později.

Kromě Welzla je zde Muzeum samotného města, nebo rytiny a kresby Václava Hollara, který se rovněž proslavil hlavně v zahraničí. Po hodině strávené v muzeu vracíme zapůjčené diktafony s povídáním o Welzlovi. Ape omluvně dodává, že on od čtvrté kapitoly neposlouchal, protože se mu diktafon vybil, ale že to vůbec nevadí, že si to hezky prošel a pročetl, a nic se neděje. On byl vždycky takový skromný, nenáročný hoch a to mu zůstalo.Třetí a závěrečný bod našeho programu je koktejlový bar v centru. Sice se už solidně vyhnusnilo, ale pokud sedíme na venkovní kryté terase, déšť nás netrápí. Ape si dává Stellu, Adam s Esem spolu zkouší sex na pláži (Protože vím, že tyto články někdy čte i Markét a Alice, považuji za důležité zdůraznit, že se jedná o jméno koktejlu, chlapci žádnou nepřístojnou sodomii nepáchali) a já jdu do Mojita. Shromážděnou společnost nejvíce baví Adam svými historkami z milého pracovního kolektivu odboru památkové péče pražského magistrátu. To by jeden neřekl, co se tam vše dá zažít!Mezitím mi volal Jirka, přítel mojí sestry Aničky, aby mi referoval o seriálu Obi-Wan Kenobi, který jsem stále neviděl. Díky Jirkovi nyní vím, co vše je v předmětném seriálu špatně, a ještě velice rozvážím, jestli dostane šanci. Tedy pořád ji má větší, než Amazonský paskvil na Pána Prstenů.

Nu co dál, slovy Vítězslava Nezvala: Bylo to překrásné, a bylo toho dost! V prudkém lijavci si objednáváme taxi na nádraží. Celá anabáze stojí padesátikorunu, ale Esaras furiantsky vytáhne stovku a bohorovně zaplatí vykulenému řidiči dvojnásobek, protože prý „V Praze je 150 jen za nástup.“ Po příchodu na nádraží uzříme na podlaze kapky krve, jelikož místní bezdomovci si dali do držky. Huhlavý ušpiněný jouda s toaleťákem hluboko zaraženým v jedné nosní dírce je snadno identifikovanou obětí celé rozmíšky.

Loučíme se s Apendixem a Adam už vymýšlí, kde se setkáme příště. Černého Petra vyfasuje město Havlíčkův brod. Ptám se Apeho, ať mi upřímně odpoví, jestli ho někdy dostanu do Prahy na Solsraz a on upřímně odpovídá, že je to daleko a on je líný. Já to beru, dostal jsem, co jsem chtěl. Stejně mu příště napíšu, jestli nechce přijet. To je takový rituál.

Po rozloučení s Apendixem končíme v nádražní hospodě, která se jmenuje – snad to někoho nepřekvapí – po Welzlovi. Sice za dvacet minut zavírá, ale moc milá paní nám ještě udělá čaj a klukům Panini. Já domů kupuji litr a půl Welzlovy IPY. Po zavření nálevny ještě stihnu vypráskat Adama ve stolním fotbálku. No dobře, šťastně jsem vyhrál tím nejtěsnějším rozdílem.

Jelikož jsem stále nabitý díky dvojitému silnému kafi, nechce se mi spát po celou zpáteční cestu. Opět hrajeme karty. Sice se nám povede konečně alespoň jednou sundat doposud neporaženého Esarase, ale jinak dostáváme čoud opět hlavně my dva s Adamem, s tím, že kdyby se to poctivě dopočetlo za všechny hry, projel jsem jich určitě nejvíc, ale znáte to: neštěstí ve hře, štěstí v lá – jako bych nic nepsal.

Musím říci, že tenhle koncept se povedl a všem zúčastněným líbil. Viděli jsme se s člověkem, kterého jsme dlouho neviděli na místě, které jsme naopak neviděli vůbec nikdy, a něco jsme zde společně prožili. Poučeni z krizového vývoje, vzali jsme si všichni tři mobil na Apendixe. Kdyby někoho přečtené řádky zaujaly natolik, že by se příště chtěl zúčastnit, určitě se nebráníme rozšíření cestovního kolektivu, nicméně nejsem naivní a nepředpokládám to.

Pac a pusu,

Papin

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Theme: Overlay by Kaira Extra Text
Cape Town, South Africa