Nezbední čuníci dobývají Irsko, kapitola VIII. – Tom ztrácí víru

Kostel konečně bez popa – No.Bye. – Irská magie – Myš na fotbalovém stadionu – Vlk neférově dehonestován

Zdařbůh čuníci,

Vítejte u osmého dílu našeho irského putování. Cashel je sice stále smrdutej Ghost Town, ale má to přesně tu jedinou výhodu v tom, že ani v našem kempu neprodlévalo moc lidí, naopak by se dali počítat na jednotky, takže probuzení bylo překvapivě příjemné. Navrch sprcha zadarmo, ohó to byl tedy luxus nepoznaný!První bod dnešního programu je návštěva Rock of Cashel – kterou jsme chtěli vykonat již den předem, ale z důvodu tradičního rozporu mezi otevírací dobou inzerovanou v průvodci a skutečnou otevírací dobou se tak nestalo. Oficiální stránky tohoto místa jej pompézně adresují jako velekrále irských památek, a zase takhle bych to nepřeháněl, Cahir Castle se mi třeba líbil víc. Rock of Cashel je ale jednou věcí velice zajímavý. V průběhu našeho putování jsme navštívili několik hradů i několik klášterů, ale ty budovy byly s tím konkrétním záměrem postaveny.Rock of Cashel je – a snad se proboha nepletu – jedinou námi navštívenou památkou, která začínala jako hrad, a potom byla věnována církvi a stal se z ní klášter. Teda né, že by jí to nějak ochránilo před různými středověkými půtkami a pleněníčkem, právě naopak, podobné budovy byly vždy velice snadným cílem. Nicméně ze všech navštívených klášterů je tento suverénně největší.

Na místě se nachází – jako už tradičně – spousta starých i nových hrobů, nejstarší najdu z roku 1748 a Tom objevuje ještě jeden o pár let starší. Nicméně většina hrobů je v takovém stavu, že se z nich nedá přečíst zhola nic, a vlastně to spíš připomíná deformovanou hroudu kamene, než místo posledního odpočinku nějakého prapředka.Opouštíme Cashel, místo s krásným kempem a naopak příšernou frekvencí restauračních zařízení. Další cíl naší cesty je město Kilkenny, a né, žádní parchanti tu nezabíjejí Kennyho ze South Parku. Chceme nejdříve navštívit St. Canice Cathedral ale to je obligátně za kešeně a nám už se prostě nechce, fakt nechce za všechno tady nechávat další peníze.

Jenže Kilkenny je městem, kde Ježucha fakt žerou, protože v jeho centru mají ještě DRUHOU katedrálu – St. Mary´s Cathedral. Kolikrát nám přišlo zvláštní, že v jednom městě se nacházejí dvě podobné památky, a ta, co je zadarmo, byla často větší a lepší – přesně tak tomu bylo i v tomto případě. Navíc největší bonus pod sluncem je ten, že tu není žádný užvaněný klerik, který huntuje shromážděný církevní fan club svými průpovídkami, tedy si to můžeme v klidu projít, a necítíme se jako černoši na srazu kuklux klanu.Tohle byl ale stále takový turistický předkrm, hlavní menu dnešního dne se jmenuje Glendalough Valley, které je součástí Wicklow Mountains National Parku. Mezitím se Tom snaží nás někde ubytovat, abychom to zase nemuseli honit na poslední chvíli. Snaha je to zpočátku docela jalová, jelikož se děje tradiční kombinace několika faktorů: některé kempy nezvedají telefony, jiné mají „plno“ rozuměj: nechtějí pleby se stanem na jednu noc, v dalším kempu se Tom dozví, že volá na špatné číslo. Je mu sice nadiktováno to správné, ale když se zeptá, jestli by to dotyčná mohla zopakovat, ono po telefonu s těma Irama to taky nejni žádnej med, ozve se přerušovaný tón hovoru, který druhá strana mezitím ukončila.

Značně demoralizovaný Tom to zkouší jinak: „Když přijedeme přímo ke kempu a zeptám se na místě, tak máme větší šance, protože to jsou pro ně jistý prachy!“ Tohle byla teorie. Nyní si ukážeme praxi: Přijíždíme k jednomu kempu. Je tam závora a komunikátor. Tom vystupuje z auta, chvíli si postojí u komunikátoru a vrací se. V očích se mu zrcadlí výraz drtivé porážky, jako když mu Buríto řekl, že rozpustil všechny legacy balíky do Magicu a nechal si jenom Commander decky. Je jasné, že jsme opět odmítnuti, ale poslyšte, jak surově: Vedení tohoto kempu, na Tomovu otázku, jestli mají volno, dedikovalo toliko dvě jednoslabičná slova: No. Bye.

Hele, kdyby mi pět dnů ze sedmi pršelo na kebuli, asi bych taky nebyl bůhvíjak příjemnej k otravnejm turistům, ale ta syrová strohost a nezájem se alespoň zamyslet jestli by se nenašlo jedno místo pro nás, když ve výsledku budou díky tomu bohatší, to bylo leckdy v této zemi zarážející.

Nakonec je rozhodnuto, že se nejdříve v klidu projdeme v malebném prostředí národního parku a kemp budeme řešit záhy, jelikož nedaleko zmíněného parku je jich hned několik a někde nás prostě vzít musí.Tom je schlíple shrben nad průvodcem, a rezignovaně procedí: „Můžeme jet ještě sem, prej je to tady dobrý, aspoň se to tady teda píše…“ V tu chvíli jsme věděli, že je zle. Tom byl z nás tří nejvíc proaktivní a nadšený ze všeho, co viděl. Všechno naplánoval, vyjednal a zařídil, jako Don Quijote se znovu a znovu vrhal proti větrným mlýnům všeobjímajícího nezájmu a neochoty domorodců, nedal se hned tak odbýt strohými zamítavými stanovisky, trpělivě toleroval zavřená místa a posunuté časy otevírací doby u mnoha památek, ale tohle ho dorazilo, to byla ta příslovečná finální kapka.Zatímco nám předchozí dny z průvodce pokaždé zapáleně četl a rovnou překládal konkrétní pasáž u každé naší zastávky, nyní v tuto bědnou minutu stahujících se mračen (a výjímečně nemluvím o obloze nad námi) už mlel z posledního. Nicméně na Irsku byla jedna věc magická: Když nás někdo nakrknul, někde nám zavřeli, či jsme byli hulvátsky odehnáni od cizích vrat, tato skutečnost byla záhy nahrazena a přebita něčím krásným, co předchozí krušný okamžik přebilo.Zde to byla procházka ve zmiňovaném Wicklow Mountains National Parku. Sice na začátku docela masovka, trpělivě jsme pochodovali za anonymními zástupy domácích i zahraničních rodičů s tradičními čúráčaty, ale jelikož si vybíráme nejdelší desetikilometrový okruh, smradi nakonec odpadnou, a my si vykračujeme lehkým krokem téměř nikým nerušeni.Sluníčko nám svítí na cestu, zatímco družně konverzujeme a upíjíme z placatky poslední hlty killbeganské whisky. Toto je naše druhá a poslední pěší túra, a zatímco v té první jsme se uštvaně drápali do krpálu v mlze, tady švarně mašírujeme v přívětivé přírodě korunované nejlepším počasím, co jsme doposud měli. Tom nám vypráví historku o tom, jak ho prožluklí Mongolíci, které potkal při svém studijním pobytu na Taiwanu, zle obelhali. Nejdřív jej sami lákali do Mongolska klidně na celý měsíc, aby se jim potom jeho přítomnost začala po dvou týdnech zajídat.Povznesená nálada nás katapultuje do stavu duševní připravenosti na další nerovný souboj o flek na stan a.k.a. proč vám smrdí naše peníze. Hned první zastávka se ale rychle vyprofiluje jako země zaslíbená, a aby taky ne, když Tom po předchozích trudných zkušenostech vsází takřka na jistotu a vybírá kemp s názvem Hidden Valley. Tento kemp je jednoznačně největším ze všech, které jsme navštívili. Kdyby nás tady odmítli, tak by to bylo podobné, jako kdyby správce fotbalového hřiště pro nedostatek místa odmítl myš, která by si v něm chtěla udělat díru. „Nedostatek místa“ musel být pro tento gargantuovsky kolosální kemp souslovím z kategorie abstraktních. Byl tak rozsáhlý, že jsem se nejdřív bál chodit sám na záchod, že bych pak netrefil zpátky.

Rozhodli jsme se ze zbytku našeho pobytu vyždímat maximum alespoň po gurmánské stránce, a Tom, naplněn po okraj novým optimismem, zkouší zarezervovat večerní restauraci. Všechny naše myšlenky se toužebně upírají k přání, abychom protentokrát vynechali katastrofální scénář, který nám pouze o den dříve nabídl proklínaný Cashel. Tom pokládá telefon a jako tolikrát po výměně mluveného slova s místními obyvateli, je poněkud konsternován. Paní na něj byla milá! To nečekal!Naše destinace pro dnešní večer se jmenuje Byrne and Woods Gastro bar, a nemůžu si pomoct, ale ty sedačky mi připomněly začátek Pulp Fiction, kterak Pumpkin a Honey Bunny plánují vyloupit kavárnu. My máme naštěstí mnohem skromnější ambice: Chceme, aby někdo bez protestů přijal nabízené bankovky, mince, či podojil platební kartu, a výměnou za to nám nabídl nějakou chutnou krmi.

Světe div se, tady se to daří. Obsluha jsou téměř samé mladé ženy, a jsme udiveni dvojnásob, že v průběhu celého náročného procesu objednávky a konzumace nikde nenastává žádný neřešitelný rébus, před kterým by byla obsluhující děvčátka bezmocná, a my se museli nedobrovolně klidit ze scény.

Kluci si dávají steak, já Burger z Angus hovězího. Hele, oboje velká dobrota. Kromě obligátního Guinesse, kterého najdete skutečně všude, ještě nabízejí jakési lokální pivo. To vzbudí můj zájem. Ptám se na tento produkt, a roběnka se nejdřív stydlivě upejpá, jako kdyby bylo snad pro všechny zúčastněné lepší, kdybych si dal ten zpropadenej Guiness, kterej tady pijou všichni. „Well yes, we do have actually one other beer…“ začne váhavě a přemýšlí, jestli chce tu větu vlastně vůbec dokončit. „It is called…Wicklow Wolf?“ dořekne s jasně slyšitelným otazníkem, snad aby zjemnila mé předem garantované příkré odmítnutí piva s tak komickým názvem.

Jenže to mě teda nezná! Miluju lokální piva a tady už se drahnou dobu cítím jako Ivánek co přijel do domku bohaté macechy a je mu neustále vnucována repulsivní Marfuša, přitom on by Nastěnku chtěl za ženu. Sem s tím vlkem, povídám! Číšnice vykulí oči a kvapně odspěchá, abych si to snad ještě nerozmyslel.

To pivo bude absolutní břečka, pomyslím si.

Naopak, chutná skvěle! Bez váhání si za chvíli objednávám ještě jednoho vlka. Servírka mě podaruje obličejem, ve kterém se zračí nelíčená hrůza. „You really want… ANOTHER WOLF?“ vysouká ze sebe nevěřícně, jako kdyby mě právě pistolí trefila do kolene a já jí vesele povzbuzoval: „Nakuř mi to ještě do druhýho, děvenko!“Musel jsem pro ni být naprostý zahraniční barbar s absentujícími chuťovými buňkami. Jenže pořád jsem byl solventní barbar, tedy v pořádku. Minimálně pánům Byrnovi, Woodsovi, a těm, co pro ně pracují, nepáchly naše peníze a byli za ně rádi, hele to bylo docela nové. Mám druhýho vlka, a vlastně i dobrej pocit z této restaurace, který je sdílen s ostatními. Nemuseli jsme nikomu vyhrožovat, podbízet se, či na kolenou prosit, abychom mohli udělat tuto pradávnou výměnu: peníze za službu.

Vracíme se spokojeni do obrovitého kempu. Strašák mrzkého Cashelu snad navždy zažehnán. Irsko si napravuje svou gastronomickou reputaci. Před naším odjezdem bylo v kempu velice živo, ale nyní je až podezřelé ticho. Jelikož naše derniérová noc v Irsku zahrnuje strategicky zajištěný hotel u letiště, jedná se o naší poslední noc ve stanu.

Tohle byl osmý díl z desetidílné série o Irsku. Když mi k tomu něco povíte nebo napíšete, budu určitě rád. Tak zase příští týden!

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Theme: Overlay by Kaira Extra Text
Cape Town, South Africa