Nezbední čuníci dobývají Irsko, kapitola IX. – Znesvěcení dublinské vinárny & Tomův boj o Tchaj-wan

Putovní mumie – Hrdinská smrt táhne – Naše hanebné objednávky – Feng se vybarvil – Au revoir, Shoshanna!

Zdravíčko čuníci,

Toto je penultimátní (to je ale krásné slovo, že? Jako kdybych snad nemohl napsat předposlední) díl našeho irského putování. Bohatší o spoustu pozitivních, pár negativních, ale každopádně silných zážitků pomalu končíme svoji cestu na místě, kde jsme ji začali – tedy v irském kapitolu Dublinu.

Jelikož celé dopoledne bude hektické z hlediska organizace, vstáváme časněji, než kdykoliv předtím. Musíme stihnout vrátit auto těm vydřiduchům, přihlásit se v hotelu, a teprve potom můžeme vyrazit na špacír po rušných dublinských ulicích.

Snídáme na nějakém parkovišti tu stejnou klasiku, jako předchozí dny, a musím přiznat, že mě už se to po tom týdnu zajídá. Už se těším domů na Hitlerovy topinky, to vám řeknu.

Hotel je kousek od letiště, a vypadá moderně. Jen si tam hodíme velká zavazadla a uháníme vrátit auto, což je akce, kterou musíme stihnout do dvanácti hodin. Any ale jednou blbě odbočí a nabereme asi tři minuty zpoždění. Čekáme, že nás za tohle místní napudrovaní ogárci osolí, ale hele kupodivu vůbec.Vrácení auta se totiž překvapivě obejde bez problémů. Naše vozidlo nemá žádné viditelné promáčkliny o „velikosti golfového míčku“ což byla udávaná hranice, kterou když překročíme, tak budeme cálovati jako běsní. Nicméně Any zvládl celou dovolenou bez karambolu, tak si na nás nic nevzali. Čekali jsme, že budou alespoň frflat nad stavem rohožek, ale dokonce ani to ne. Tohle šlo dobře. Samozřejmě asi týden po návratu chtěli zaplatit nějaký poplatek bůhví za co, to kdyžtak doplní Tom, detaily jsem dávno zapomněl, ani nevím, jestli se to nakonec platilo, nebo jsme je s gustem vyfakovali. Auto bylo spolehlivý (Any by teda řekl – až na tu řadicí páku) ale tenhle shady business okolo, plus ta cena…zbytečně to srazilo výsledný dojem.

Nyní máme celý zbývající den na procházku po Dublinu, když nás do centra tohoto města z hotelu doveze sympatický taxikář Roberto. Jednu věc vám o Dublinu řeknu: Je to zatracený mraveniště. Velký kosmopolitní město, kde se prodíráte chumly jiných lidí i v částech, kde zrovna nic moc není.Navštívili jsme místní národní knihovnu, která byla architektonicky velice povedená, ale pro zahraniční pleby bez permice byl pohyb po jejích prostorách dost limitovaný. No, nebudu lhát, šli jsme tam hlavně proto, že tam byly toalety zadarmo.

Kde jsme nicméně strávili spoustu času, bylo dublinské muzeum historie. Tedy velice dávné historie, ale s nádhernými exponáty. Nejvíc zaujal Cross of Cong, to bylo skutečně mistrovské dílo. Kromě bronzových, železných, zlatých, a dalších výrobků zde bylo i několik prastarých koster nešťastníků, které někdo po tisících letech vyhrabal a frkl do muzea, takže nemají klid ani na onom světě, když si je každý Asiat zaníceně fotí.Muzeum bylo patrové se spoustou místností, a dokonce zde měli putovní egyptskou sbírku, tak jsme kromě lokálních umrlců počekovali i nějaké vypůjčené mumie. Z muzea jsem byl nadšený. Sice jsme podobné sbírky potkali v různých „visitor centrech“ u hned několika z našich početných zastavení, ale tato výstava svojí kvalitou, sortimentem a doprovodnými komentáři převyšovala vše doposud viděné.

Konečně se nám daří pořídit nějaké známky, tedy nepojedeme domů s ostudou, že jsme chtěli koupit a poslat pohlednice, a zůstalo jen u toho kupování. Uf, jaká úleva! Byl bych nabodnut na rožeň rodičovské kritiky a pomalu opékán nad plamenem spravedlivého rozhořčení ve stylu: „ ty jednou za uherskej rok někam milostivě vyjedeš, a nepošleš ani mizernou čumkartu.“ Tomuto katastrofickému scénáři jsme se tedy obratně vyhnuli a je dohodnuto, že pohledy napíšeme, až si někam sedneme na kus žvance.

Co by to bylo za návštěvu hlavního města, kdybychom nešli do největší místní katedrály, která se jmenuje – snad to nikoho nepřekvapí – katedrála svatého Patrika. Mimochodem, Irům jeden Patrik nestačí, takže někdo se jmenuje Patrick, a někdo jiný (většinou starší ročníky) zase Padraig. Obsese tímto jménem je zde hmatatelná!

Katedrála byla nicméně famózní a v tomto případě nám nebylo líto, když jsme museli odevzdat další mince do natažených dlaní. Věděli jste, že je tu pohřben Jonathan Swift, autor knížky Gulliverovy cesty? Swift byl místní kazatel. Kromě Swifta je tu pohřbeno spoustu dalších osobností dob dávno minulých. Různé vojenské oddíly, které zakokrhaly v dalekých zemích za koloniálních válek, tu mají taktéž svoji čestnou plaketu.Mimochodem pro Iry je velký pojem „hrdinská smrt.“ Je zde několik příběhů, kterak mladý poručík šel příkladem a kryl ústup své zdecimované jednotky proti hordě nakrknutých domorodců a při tomto úkolu hrdinsky padl, protknut hroty šipek napuštěných ropuším jedem, nepochybně. Načež se různí příslušníci bohaté šlechty předhánějí v tom, kdo tento akt více verbálně zvelebí. Absolutním vítězem je pro mě nějaký „otec roku“ který si nechal do kamene vytesat, že kdyby měl deset synů a všichni zemřeli takto, byl by ten nejpyšnější otec na světě.

No jo no, tenkrát měla smrt k mladým lidem mnohem důvěrnější pouto a jejich rodičové byli v disciplíně výroby nových souputníků také poněkud angažovanější, tedy když synek zaklepal papučema v dalekém Afghánistánu na přelomu devatenáctého a dvacátého století, co naplat, uděláme si nového, hlavně, že to byla hrdinská smrt a náš rod nebude uvržen do hanby, o to jde především!

Chtěli jsme navštívit ještě jednu katedrálu, ale ta byla menší a za více peněz, než ta Patrikova, tak jsme se na ni vybodli. Po prochozeném půldnu v Dublinu je čas na nějakou večeři v drahé a vyhlášené restauraci, když je to ten poslední večer, tak ať to stojí za to, dáme si pořádně do trumpety!Tom podle průvodce vybírá podnik, který se jmenuje Ely. Ely má spoustu hvězdiček od všech možných průvodců. Ely nabízí luxusní stejky, jehněčí kotletky, a hraje přesně na tu gastronomickou strunu, kterou nám nabubřele odepřel třeba takový Cashel. V Ely je místo. Udělají nám rezervaci. Samé dobré zprávy! Jenom taková věc, kterou nám Tom buď taktně zamlčí, nebo tomu sám v tu chvíli nevěnuje přílišnou pozornost: Ely je svým založením hlavně vinárna. Poměrně luxusní vinárna. My jsme trio zaprášených turistů v sepraných upocených tričkách s batohy. Ely je luxusní vinárna. Tom pil celý týden cidery a já s Anym pivo. Ely je luxusní vinárna.

Tato zajímavá počáteční konstelace přímo vybízí k příběhu s nádechem komična, ve kterém si tři poutníci uřízli z ostudy kabát, za nedobrovolné asistence trpící servírky. Boy oh boy, jak by řekl Tommy Wisseau ve své legendární roli Johnnyho z nejlepšího nejhoršího filmu na světě The Room: What a story, Mark! What a story indeed…Po další půlhodině na cestě plni očekávání vcházíme do podniku, jehož dveře jsou tradičně obsypány doporučujícími hvězdami všemožných průvodců za několik uplynulých let, ale to je tady skutečně tak běžné, že tomu nevěnujeme pozornost. Co si naopak pozornost získává, je kukaň s uvaděčem. Pokud má podnik vlastní kukaň, ve které hřaduje obsluha, jež s vámi udělá těch pět kroků ke stolu, znamená to, že se nenacházíte v putyce, pajzlu ani hospodě, ale v moderní restauraci vyšší třídy.

Přichází milá slečna okolo třiceti let, která vypadá a mluví jinak než běžný Ir. Tipuju, že má předky z Itálie. Působila na mě jako absolutní Italka. Rovněž její komunikace s ostatními členy personálu naznačuje, že tato roba bude minimálně vrchní, nebo vedoucí směny. Plna elánu nám nadšeně vypravuje, co za dnešní speciality má kuchař připraveny, a co bychom rozhodně neměli minout. Dostává instantní plusové body za to, že velkoryse přehlíží, jak nevhodně jsme ustrojeni pro návštěvu jejího podniku. Konečně někdo, komu nesmrdí naše peníze, ač dost možná smrdíme my!První direkt na solar nicméně tato dobrá žena dostává vzápětí, když se Any nevinně zeptá, jestli mají nějakou polévku.

Několik následujících okamžiků spontánně otěhotnělo kompresovaným tichem.

Její obličej udělá takový velice specifický výraz, ale na mikroskopicky malou časovou jednotku, takže si ho téměř nevšimnu a v tu chvíli mě to nezarazí. Ještě chvíli to zpracovává, a pak konečně promluví: „No sir, we dont have any soup“ oznámí mu škrobeně, a teplota v místnosti poklesne o několik stupňů. Any se sice zeptal na polévku, ale tón, forma a obličejová mimika při vyslovení této zamítavé odpovědi mohla stejně dobře posloužit, kdyby si chtěl objednat mrtvou krysu s kečupem a pomfrity.

Zmateně hledíme na nápojový lístek. Jsou tam vína, další vína, jiná vína, klasická vína, exotická vína, a ještě asi nějaká vína. A Guiness. Samozřejmě, že je tam Guiness, protože Guiness je tu prostě absolutně všudypřítomný. Kromě Guinesse jsou tu ještě dvě lahvová piva. Já mám rád Prosecco a Portské, ale můj pud sebezáchovy mě varuje, abych tuto větu neříkal nahlas, sic budu Italkou proklet na věky.

Přezíravě prolistujeme vinným lístkem až na konec, zatímco nás slečna ve slušivém kostýmku sleduje v tiché hrůze. Tom z toho ještě tak nějak vyvázne s objednaným místním drinkem – není to sice víno, ale je to alespoň drahý. Pokud ovšem o nás dvou zbývajících měla dáma nějaké iluze, jsou nemilosrdně roztříštěny následující větou: „We would like to have this bottled beer.“  Zase ta grimasa! Tentokrát to zaznamenám naprosto zřetelně. Na chvilku zavře oči, a pevně stiskne rty k sobě. A v duchu lituje. Ó jak jen lituje, jakým ničemným křupanům to tady udělala rezervaci!

Představte si, že jdete poprvé na rande, a zatím se vše vyvíjí famózně. Robka je pohledná, dokáže vyjmenovat český prezidenty, jak jdou za sebou od Masaryka a úspěšně rozlišit Ždanova od Zinovjeva, je s ní zábava, a vy si říkáte, hele tohle by mohlo bejt nakonec dobrý! Ve víru konverzace nadhodíte nevinnou otázku, co takhle dělá ve svém volném čase, co jí baví a naplňuje, no a zpátky přijde odpověď: „Já pomahám lidem!“

No tak to je skvělý, pomyslíte si vy. K tomu všemu je ještě altruistka, to mám ale štěstí. „Já pomáhám lidem najít pravou víru…“ doplní dívčina váhavě. „Stojím na stanici metra a rozdávám časopisy Strážná věž a Probuďte se!“No, a to je konec. Vy, podobně jako naše servírka, na chvíli zavřete oči, stisknete rty k sobě, potom na stůl vhodíte zmačkanou bankovku, která zhruba reflektuje vaši finanční ztrátu v tomto podniku (ta duševní je v tu chvíli nevyčíslitelná) otočíte se, a utečete. Jinak ani konat nelze.

Jenže naše obsluha nedisponuje tímto luxusem. Nemůže utéct, může jen tiše trpět se stisknutými rty a zavřenýma očima. Protože tenhle náš požadavek, to, že jsme chtěli lahvové pivo v luxusní vinárně, to byl zdařilý ekvivalent nabízení Strážné věže, dámy a pánové.

Nicméně pokud chceme válku, máme ji mít! O tři minuty později se vrací, a s triumfálním šklebem nám oznamuje, že lahvové pivo NENÍ. Žádné podrobnosti, jestli třeba došlo, nebo proč je tedy na lístku. Prostě NENÍ. Jsme srozuměni s tím, že se obsluhující roba postavila na odboj, a tuto bezprecedentní blasfémii, tedy popíjení lahvového piva v její luxusní vinárně, tedy rozhodně trpět nehodlá. Dobrá, takticky kapitulujeme a dáváme si Guinesse.

Alespoň s jídlem nejsme úplně mimo. Objednáme si trhané jehněčí s fazolemi a to luxusní maso na obrázku s parmazánovými hranolkami. Co se jídla týče, je to jednoznačně to nejlepší, co jsem v Irsku ochutnal. A to implikuje i ty fazole, kterých nejsem ardentním fanouškem. Tyhle byly výborný.Italka se kolem nás pohybuje velice obezřetně, a pravděpodobně přemýšlí, jestli tohle není nějaký pečlivě uleželý karmický úder. Třeba její pradědeček nadšeně mašíroval mezi Robertem Farinaccim a Cesarem de Vecchim když takovej nespokojenej plešatející italskej novinář vyhlásil, že by nebylo špatný pochodovat na Řím. No, a to má nyní za to!Odcházím na záchod, který je situován v suterénu tohoto noblesně zařízeného podniku. Po sestoupení několika schodů jsem doslova obklíčen flaškami od vína. Jsou vyskládány po celém obvodu místnosti a do několika pater k tomu. Můžou jich být stovky. Kdyby tyto měly oči, zahlížely by na mě pohrdavě a nepřátelsky. Lahvové pivo, no fuj! Předpokládám, že takhle nějak by se cejtil Petr Fiala, kdyby šel pro autogram do Babišovy knihy k tomu jeho předvolebnímu karavanu na nějakém vesnickém náměstí, kde Andrej Alibabiš úřaduje, místo toho, aby jako ostatní poslanci seděl ve sněmovně. Obklopen nenávistí.

Spěšně tento prostor opouštím. Sice máme jídlo a pití, ale utrpení mladé Italky konec ještě neodzvonil. Ačkoliv prodlužuje intervaly svojí visity u našeho stolu, stále musí zachovat nějaké dekorum, zeptat se, jestli máme všechno, a dělat tu práci, za kterou tady dostává zaplacaceno, přestože jsme tak repulsivními zákazníky. Při jedné z otázek, jestli si přejeme objednat další pití, se jí Tom snaží uchlácholit, že „we are good“ a aby dodal svým slovům váhu, poklepe na svojí sklenici s drinkem.

Tento nečekaný seismický otřes nicméně nevydejchá limetka hřadující na samém okraji sklenice, kterou mocná gravitační síla uvede do volného pádu a nastává subsekventní kolize s deskou stolu. Ozve se komické ČVOCHT, dívčina nás podaruje dalším z pestré palety zmučených výrazů a chvatně odchází.

Po chvíli si to do podniku přihasí vyfiknutý ogárek v kvádru s nějakou reprezentativní šelmičkou, která je taktéž voháknutá dle posledního bontonu, jaký alarmující kontrast s naším umolousaným triumvirátem! Italka radostně poskakuje okolo nově příchozích, a klidně by se nechala zverbovat jako jejich servilní ficka, jen kdyby mohla výhradně sloužit tomuto páru na úrovni a nás již více nevidět.

Snaží se jim udělat větší prostor kolem stolu a u toho zavadí o Tomův batoh. Jako kdyby gravitačním karambolům nebylo učiněno zadost, nyní z vrcholu batohu spadne Tomova pomačkaná bekovka. Vlastník čapky toho času dlí na toaletě, a od pohanů, co chtějí láhvové pivo, přece nemůže čekat žádné vysvobození, a tak pinzetovým úchopem štítivě zvedne tuto omšelou pokrývku hlavy a přenese ji do bezpečné vzdálenosti, nejlépe aby ji nezmerčil ten kultivovaný pár a nepodivil se, co tady obsluhují za podřadnou svoloč.

No hele dojedli jsme, zaplatili a vypadli. Zažíval jsem dlouho nepoznaný pocit studu, ačkoliv teda jídlo bylo výborný, ale chudák holka! Víte, já mám například velice malý oděvní nároky sám na sebe: Všechno se podřizuje praktičnosti. Pokud je každá fusekle jinak barevná, je mi to jedno. Pokud mám pruhovanou košili a kostkovaný šortky a máma se chytá za hlavu, že se to k sobě absolutně nehodí, je mi to jedno tak moc, že víc už to ani nejde. Tím chci říct, že mi často chybí nějaká sebereflexe, když jde o to zrobit si prvotřídní trapas, alespoň tedy v očích jiných lidí. Ne však tu.Neříkám, že jsme byli vyloženě špinaví nebo smradlaví, ale tady do tohoto podniku jsme se hodili stejně jako cibule do čokoládovýho dortu. A to prohlašuji jako zanícený milovník cibule! Dotaz na polévku a upřímná snaha si v nóblhóch vinárně poručit lahvové pivo nás kvalifikovala do personální noční můry každé obsluhy. Ta ostuda. Ta ostuda! Navrch jsem měl ještě tričko God Save the Queen. Sice na něm byla Sylvannas Windrunner z univerza Warcraftu, ale docela rozumím tomu, že Irové, roky bojující o samostatnost a nezávislost na britském dominiu, nemají tuto větičku zrovna v lásce. Důkaz tomuto tvrzení doručili samotní Irové, kteří po nedávném oznámení úmrtí Alžběty II. nadšeně skandovali na nějakém fotbalovém zápase „Lizzy´s in the box“  – tedy „Líza je v bedně“

Ještěže se den již chýlil k závěru, jenom nasedneme do taxíka, odjedeme do hotelu, a ráno se potichu vypaříme ze země Irské, takže tohle byla jednoznačně poslední minela, hanba a rozmíška, no ne?

No…ne.

Taxikář je takový mladý Asiat jménem Feng Lei. Cesta ubíhá normálně, ale Tom položí řídícímu Asiatu konverzační otázku: „Are you from Tchaj-wan?“

„China.“ Usadí jej řidič jednoslovně.

Tom nicméně blbě slyší, anebo se prostě rozhodl ject vabank a poté co my s Anym jsme nepřivedli div né k slzám vinárnickou Italku, on zatoužil vyrovnat skóre s tímto výtečníkem za volantem, naprosto nevzrušen faktem, že jsme do jeho rukou svěřili naše životy.

„Sorry, Tchaj – wan?“ zeptá se znovu nevinně. Na Tomovu obranu: Pokud si myslíte, že tato dvě slova se nedají říct tak, aby vaším uším zněla zatraceně podobně, tak je to proto, že jste nejeli tadyhle s Fengem nočním Dublinem.

„China!“ odvětí Feng již mírně podrážděně. S Anym doufáme, že tímto je ožehavé konverzační téma zadušeno ve svém zárodku, a již na téma Tchaj-wanu nepadne ani slovo. Ideálně by bylo nejlepší, kdybychom to celé promlčeli až k hotelu. Tom se zatím nepsaného pravidla drží, nicméně Feng se začíná dotazovat, podle čeho si Tom myslel, že je z Tchaj-wanu. Mám pocit, že v tom hrají roli nějaké konkrétní znaky, které viděl na jeho telefonu.

Feng vypustí do éteru několik otázek, které mají jednoznačný účel: Zjistit naše stanovisko ohledně situace Číny a Tchaj-wanu, ale dokonale zakrýt své vlastní. Já už jsem byl dnes v jedné ostudě vymáčen, tedy se diskuze neúčastním, Any zrovnatak. Tom ovšem prohlédne jeho hru a poskytuje pouze vágní, diplomatické a neurčité odpovědi.

Taxikář se nakonec přeci jen vybarví. Rudě. Začíná ukázková přehlídka proletářské demagogie, že kdyby ho slyšel jejich věčný vůdce a první soudruh Medvídek Pú, určitě by dojatě zamáčkl slzu a propůjčil mu řád zlaté hučky Mao Ce – Tunga. Feng na sebe práskne, že sice jedenáct let dělá taxikáře v Dublinu, ale Čína je země zaslíbená, a jejich vláda je nejvíc nejlepší. Proč ale odjel pracovat na jiný kontinent, už nevyjeví.Modlím se, ať mu Tom nepovídá o své roli při diplomatické misi předsedy Senátu Vystrčila, jinak nás tento rudý bolševický nok s gustem vyklopí někde přes útes. Tom naštěstí ještě disponuje nějakým pudem sebezáchovy a naopak škodolibě opepří svého ideového protihráče větičkou, že když je teda Tchaj – Wan jedna z provincií pevninské Číny – jak sama komunistická Čína prohlašuje – co je potom za problém, když se představitelé jiného státu rozhodnou navštívit tuto provincii?

Ukřivděný řidič předvádí mistrnou lekci z „whataboutismu“ Tomovu otázku ignoruje, a místo toho zapáleně prohlašuje: A co Amerika? Několik států se chce odtrhnout od Spojených států, a copak se do toho Čína kvaltuje? Vůbec ne! Respektuje uspořádání jiných zemí! Nevím, kde sebral tuhle informaci. Podle mě se jedná o blbost, kterou si vymyslel, nebo možná je to součástí indoktrinace pana Pú, nicméně doposud jsem neslyšel, že mezi Spojenými státy by chtěly být i nějaké státy Rozpojené.

„Malé státy by se neměly srát do těch velkých.“ Filozofuje mladý politruk za volantem. Podívejte se na Ukrajinu. Já vydělával tolik, začala válka, a mám o tolik peněz méně. Kdyby nebyla válka, všichni jsou bohatší. Neřekl to na plnou hubu, ale my tři jsme z toho pochopili, že podle Fenga pouze protahuje Ukrajina svůj nevyhnutelný konec, a kdyby nedělala fóry a pokorně ohnula hřbet před svrchovaným majestátem ruského invazisty, on by mohl rodině do té skvělé, úžasné Číny, kterou opustil bůh ví proč, posílat o pár šušňů více.

No hele, Feng si myslel, jak moc nám to natřel, a že se máme ještě hodně co učit o mezinárodní diplomacii, a my jsme ho v tom nechali. Pořád by nás mohl vykopnout, kdyby cítil, že tuto verbální při prohrává. O chvíli později dorazil Anymu na telefon hodnotící dotazník na Fenga. Samozřejmě se týkal jeho řidičských schopností, dochvilnosti a podobně. Any se k Fengovi zachoval velkoryse a rozhodl se nechat dotazník nevyplněný.

Přicházíme do hotelu. Napůl očekávám, že s naším dnešním štěstím bude ve foyer čekat napružený recepční muž ve fraku, v ruce bojovně držíce fleret. Místo pozdravu po mě hodí ten druhý a zařve: „En garde! Italka mi všechno řekla! Braň se, ty pse! Já ti dám flaškový pivo ve vinárně!“  Naštěstí se alespoň tento apokalyptický scénář nevyplní.

Hotelový pokoj je luxus, kterému jsme odvykli. Teplá koupel! A není za příplatek! Po několika nocích ve stanu, kdy na střechu bojovně bubnují kapky deště, a vítr kvílí za humny, je pohodlná postel a absolutní ticho až rušivým elementem. Tom šťastnou náhodou zjišťuje, že odlet se přesouvá z dopoledne na ráno, a tak by bylo záhodno, kdybychom šli brzy spát, jenže v místní televizi právě Hans Landa nechá vyvraždit rodinu ukrývajících se židů, spokojeně se zazubí, a na poslední unikající židovskou dívku zahaleká: AU REVOIR, SHOSHANNA! No a je jasný, že tuhle Tarantinovu klasiku prostě dokoukat musíme.Tohle byl devátý díl z desetidílné série o Irsku. Když mi k tomu něco povíte nebo napíšete, budu určitě rád. Tak zase příští týden!

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Theme: Overlay by Kaira Extra Text
Cape Town, South Africa