Růže lásky a její trny – XX. Být jen tak motýlem

U této básně na sebe něco prozradím. Při její tvorbě jsem se tak emocionálně rozložil, že mě tahle kravina samotného dojala – sám to doteď moc nechápu. Litoval jsem smrt imaginárního motýla, kterému jsem sám dal život. Hm, no, možná právě proto.


 

Být jen tak motýlem

 

Chtěl bych být motýlem s křídly stovky barev

Třepotal bych se v červánkách pozdního léta

Byl bych silným. Tím nejsilnějším z larev

Být jen tak motýlem a užívat si světa

 

Jedl bych nektar z nejsladších květů

Žízeň hasil u pramene horských tůní

A pouze tehdy dal jsem sbohem světu

Když náhle přiváben byl Tvojí vůní

 

Všimla sis motýla, jak kolem Tebe křídly mává

Zaujal Tě, tak se ho snažíš chytit do síťky

Nad vámi nebe rudé je, jak tekutá láva

Na tvář Ti vtisklo slunce poslední dnešní polibky

 

Setmělo se, dál křídly tichou hudbu píši

Když mě zbavíš svobody, co se stane pak?

Po louce běháš Ty, také kobylky a myši

Stále mácháš síťkou, přestože Ti slábne zrak

 

Jsem už unavený, přestat by se Ti nechtělo?

Vysílen, náhle malátně do trávy padám

Zatímco noc vroucně líbá den na čelo

V dlani máš motýla, v němž život zvadá

 

Zemřu dávno předtím, než se znovu rozední

Vydám se tam, kam musí všichni motýli

Slzám v Tvých očích patřil můj pohled poslední

 Pro nás není nebe – já však byl v něm

       na chvíli…

Theme: Overlay by Kaira Extra Text
Cape Town, South Africa