U této básně na sebe něco prozradím. Při její tvorbě jsem se tak emocionálně rozložil, že mě tahle kravina samotného dojala – sám to doteď moc nechápu. Litoval jsem smrt imaginárního motýla, kterému jsem sám dal život. Hm, no, možná právě proto.
Být jen tak motýlem
Chtěl bych být motýlem s křídly stovky barev
Třepotal bych se v červánkách pozdního léta
Byl bych silným. Tím nejsilnějším z larev
Být jen tak motýlem a užívat si světa
Jedl bych nektar z nejsladších květů
Žízeň hasil u pramene horských tůní
A pouze tehdy dal jsem sbohem světu
Když náhle přiváben byl Tvojí vůní
Všimla sis motýla, jak kolem Tebe křídly mává
Zaujal Tě, tak se ho snažíš chytit do síťky
Nad vámi nebe rudé je, jak tekutá láva
Na tvář Ti vtisklo slunce poslední dnešní polibky
Setmělo se, dál křídly tichou hudbu píši
Když mě zbavíš svobody, co se stane pak?
Po louce běháš Ty, také kobylky a myši
Stále mácháš síťkou, přestože Ti slábne zrak
Jsem už unavený, přestat by se Ti nechtělo?
Vysílen, náhle malátně do trávy padám
Zatímco noc vroucně líbá den na čelo
V dlani máš motýla, v němž život zvadá
Zemřu dávno předtím, než se znovu rozední
Vydám se tam, kam musí všichni motýli
Slzám v Tvých očích patřil můj pohled poslední
Pro nás není nebe – já však byl v něm
na chvíli…