Typická podzimní melancholie, s pár zajímavými metaforami a trochou té sebelítosti jako bonus. Nemluvně uvnitř již dávno má vrásky, a šrámy, co čas nezahojí. Ale piču. Whatever doesnt kill you, simply…makes you stranger.

---

 

Podzim

 

Příroda se pomalu noří do šera,

Brzy všechno pokryje sníh

Je to tak dávno, či stalo se to včera?

Ještě stále slyším Tvůj smích

 

Vzpomínáš na všechny ty věty

Vyřčené nebo psané

Na chvilku jsi překouzlila mé světy

V divoké krajiny nepoznané

 

Obnažen, hledal jsem místo

Kde sám sobě se zase skryji

Nežli jsem nalezl oporu jistou

Ve vlastní apatii

 

Všechno je zastřeno, a mé bývalé lásky

Jak sudičky u kolébky stojí

Však nemluvně uvnitř již dávno má vrásky

A šrámy, co čas nezahojí

 

Miluji! Asi jen zvuk toho slova

Jak krásně a naivně zní

Miluji, co vše se do něj schová

Prvotní štěstí i hřích poslední

 

Žádné vločky, zatím padá jen listí

Podzim si žádá poezii

Tak mu vyhovím, a zas přijdu si čistý

Opět cítím, že ještě žiji