Druhá nejpovedenější zhudebněná věc, kterou pro mně někdo vytvořil.  Slečna, pro kterou to bylo napsáno, byla vskutku princezna z paláce v tom nejlepším slova smyslu. (Tedy – žádná rozmazlená husička s modrou krví a nosem nahoru.)

---

Princezna z paláce

 

Jako hádanka egyptské sfingy, nebo kostka pana Rubika

Jsi složitý rébus a sen každého křížovkáře

Mám v sobě něco, co je zakázáno odmykat

Však zámky samy padnou, když hledím do Tvé tváře

 

Mohl bych se Tě dotknout, kdybych natáhl ruku

V touze zjistit, zda jsi víla, nebo skutečná

Tvůj hlas je symfonií- majákem v moři hluku

Ta věc co byla zamčená, přestává být netečná

 

Já jsem pouze žabák, a Ty zasloužíš si prince

Když mne políbíš, změním se? To stěží

V mých verších však najdeš obě strany mince

Zde nemohu lhát, a o to tady běží

 

Kdo jsi, odkud jsi přišla a proč hlavu ztrácím

Když vedle Tebe kráčím ráno do práce

Sám se pak domů se soumrakem vracím

Myslíc na Tebe, princeznu z kouzelného paláce

 

Už Tě omrzely zlaté komnaty a perské koberce?

Náhle ses rozhodla, že přijdeš a mě okouzlíš

Nevěda co dělat, zkouším vydávat se za herce

Co pro tyto pocity buduje si neprodyšnou skrýš

 

Chtěl bych říci pravdu, ale nechci, abys utekla

Zpět do svého chrámu z démantů a mramoru

Mosty bys spálila a všechna lana přesekla

Skrze bránu z alabastru vrátila se nahoru

 

Tam bys na mne shlížela, z věže ze slonoviny

S nedůvěrou bála se toho, co bych Ti chtěl dát

Já na zemi bych čekal, nevinný a přeci vinný

Už pouze tou skutečností, jak moc vlastně mám Tě rád