Tohle je asi jedna z mých nejoblíbenějších básní vůbec. Protože si myslím, že se mi povedlo zde vystihnout podstatu básníka, kterým se stává v momentě kdy potká múzu, která mu dodá inspiraci, a bez ní není a ani nemůže být básníkem  – pouze člověkem, a to je vždycky ústup z pozic.

---

 

Bez múzy nejsi básníkem

 

Bez inspirace nestvoříš nic, a pokud ano

Pokud splácáš věty, a vydávat je budeš za díla

Bude to ošklivé, jak mraky potažené ráno

Jako úsměv milované ženy, jež Tě zradila

 

Bez nápadu nejsi nikým, a pokud přeci

Pokud se i tak chceš považovat za básníka

Pamatuj si, že Tvůj um jen hnije v kleci

A Ty nemáš klíč, kterým se klec odmyká

 

Múza, která Tě opustila, ten klíč v ruce třímá

Dříve Tě stokrát za noc líbala v Tvých snech

Dnes nespí s Tebou – někde jinde tiše dřímá

Na svých ústech necítíš její horký dech

 

Někdy měla vlasy v barvě zlaté řeky

Jindy se skvěly hnědí kaštanového plodu

Jednou s Tebou byla chvíli, jindy celé věky

Však když jsi žíznil, vždy nabídla Ti vodu

 

Láska hedvábnými provazy svázala Vás k sobě

To pak jste spolu v tanci trávili celé týdny

Když chceš mít múzu, musíš přinést oběť

Když už ji máš, tak zacházej s ní vlídně

 

Pak odešla láska, a přišla spousta pýchy

Jsi teď velkým poetou, co se bez svojí múzy obejde

Její hlas, dříve Ti šeptal – nyní je zvláštně tichý

Vzpomeneš si na ni vůbec, potom, co tiše odejde?

 

Najednou zas žízníš, však nikdo nedoleje vody

Ty jemné štíhlé ruce, co Tě hladívaly po tváři

Jsou náhle pryč a někdo jiný sklízí jejich plody

S ní procházel ses nebem, bez ní strádáš v žaláři

 

Nechals ji jít, proklouzla Ti v dlaních

Jako horký sypký písek na poušti

Chceš skládat básně? Musíš rychle běžet za ní

Neboj se, vždyť ona ráda odpouští

 

Jednou ji zas potkáš, až naděje se začnou krátit

Zatím jen nadáváš si bláznů, žes ji nechal jen tak jít

Pak do ní málem vrazíš. Bude se cudně usmívati

Až opět poznáš lásku, můžeš zpátky svou múzu mít