Ano, vzpomínám si. Tohle byl hrozně silný okamžik. Tolik smutku v tak krásných očích, to prostě nemohlo skončit jinak, než básní…
Ptáček, jenž umíral ve Tvých očích
Procházím se Prahou
A snažím se utéct noci
Než mě dravě obejme
Jako křídlo Valkýry
Z opery Richarda Wagnera
Než mě srazí na zem
Jako hříbě zuřivé bolestí
Jelikož jsem opilý Tvojí krásou
A všemi okamžiky jediného večera
Které se spojily do jediného světla
To mi nyní svítí na cestu
Kdybych přeci jen upadl
Zase vstanu a půjdu dál
Protože taková je podstata padání
Víš, nikdy jsem tomu nevěřil
Aby dva lidé, předurčeni k rolím
Divadelních postav Čechovova Racka
Dokázali víc než zůstat vzpomínkou
Dokázali víc, než odejít, a už se nevrátit
Dokázali víc, než spálit mosty, zničit cesty
Rozstříhat a vhodit do plamenů
Všechny ty krásné věci co spojují
Než se probudí láska a začne rozdělovat
Dokázali víc, než si vrazit třísky pod kůži
A jeden druhému poslat pozvánku
Na degustaci kyselých hroznů
Ty jsi ale dokázala víc
Dokázala jsi mi otevřít oči
Jak těžké je říci něco, co ten druhý
Už stejně dávno ví?
Kým jsem byl, když jsem říkal ty věty?
Takovým Darmodějem Jarka Nohavicy
Podomním prodejcem otráveného mateřského mléka
Za dvě bandasky je gumový Damoklův meč zdarma
Marketingovým ředitelem pro expanzi citového yperitu
A když jsem Ti ždímal svoje srdce do půllitru
Shovívavě ses na mě usmívala
Jako paní učitelka co prvňáčka učí abecedu
On to stále nechápe, takovou základní věc
Tak tedy musí začít od začátku
A jako afrodisiakum, které nelze obsáhnout
Kteroukoliv racionální myšlenkou
B jako bohatství, jenž jsem v Tobě objevil
Rozdáváš jej ostatním a nechceš nic zpátky
C jako cit, který mě naprosto ovládne
Jako kdybych byl pražský golem a Ty můj Rabi Löw
Tvůj úsměv je ten šém, po kterém mi začnou žhnout oči
D jako důvěra, kterou jsem myslel, že nezískáš
Myslel jsem, že už ji nezíská žádná žena
A přes spoustu dalších písmen se Tvé ukazovátko
Zastavilo na jednom jediném
L jako Láska, která se nám oběma vyhýbá
Jako lesní víla očím smrtelníků
Má plášť z kapradí a čelenku ze spadaných větví
Tančí sama mezi stromy a bojí se lidí
Někteří z těch, co ji našli, jí ublížili
Kdybychom se vydali hledat ji společně
Stejně ji nenajdeme. Protože se zjeví
Pouze až ona sama bude chtít
Když jsme se loučili, dal jsem ti polibek na obě tváře
Hebké jako koťátka, jež usnula v saténu
Z našeho setkání zbývala jediná minuta
Dost času na poslední kouzelnický trik
Dost času na poslední dvě básně
Jsou vůbec básněmi? Protože klidně mohou být i…
Dvě běsnící bouře uprostřed oceánu
Skutečně jsou bouřemi, když je nikdo nevidí?
Dvě zpovědnice v opuštěném kostele
Ze kterého někdo ukradl modlitební knížky
Dvě vdovy ve svatebních šatech
Kterým už nikdo nenavlékne prsteny
Dvě vrhací dýky zabodnuté v kožíšku lasice
Její krev stéká do vyřezaných monogramů
Dva rezavé bubínkové revolvery
Jako rekvizity nenatočených filmů
Dva chladné rozbřesky nad Meteorou
Kde mlha schovala všechny zdejší kláštery
Pod svou sukni v barvě sněhu a olova
Dvě známky se zbytečně vysokou hodnotou
Na obálce, ve které chybí dopis
Dva Tvé popálené prsty
Tančící na kostce ledu v přítmí mého pokoje
Když poslední paprsky Tvojí krásy zmizely z obzoru
A svět se oblékl do kabátu každodenní šedi
Protože sis odvezla všechny barvy s sebou
Byly mi stejně drahé jako Fabergého vejce
Carské rodině. Ale všechny patří Tobě
Protože Ty jediná jsi barevná
Ještě chvilku jsem stál a přemýšlel
Co jsi pro mě vykonala ten večer
Stál jsem bez hnutí
jako poslední lidská socha v Pompejích
Jako Lotova žena, když se ohlédla
Pouze jedinkrát se ohlédla a zkameněla
Zatímco ve mně se probudila vzpomínka
Na okamžik se vracím do minulosti
Vzpomínám si na ten den až příliš přesně
Šla jsi vedle mě a Tvé kroky zněly
stejně rytmicky a osudově
jako bubínek malého chlapce
na francouzském náměstí
kde Fabre d’Eglantine stoupal
pomalu po dřevěných schodech
A přitom házel svoje básně do davu
Než mu ostří gilotiny vtisklo polibek na krk
A tam ležel. Přímo uprostřed cesty
Kterou chodím do práce každý všední den
Vždy si vzpomenu na ten okamžik
Na ten okamžik a Tvojí krásu
A tam ležel. Na chodníku
Polámaný sádrový anděl
Kterému paprsky ranního slunce
dávaly poslední pomazání
Zvedl jsem toho malého cherubína
Jeho srdce bilo jako poslední zvon
jenž byl přetaven na zbraně a nábojnice
Zvedl jsem jej a položil vedle cesty
Na travnatý katafalk
Pokud skutečně zemřel toho dne
Musel umírat šťastný.
Jelikož poslední věc, kterou viděl
Ta poslední věc na tomto světě
Byla půvabná lítost ve Tvých očích
Taková, jakou jsem viděl i já
A pokud se skutečně oči toho malého ptáčka
Již nikdy více neotevřely
Byl jeho život delší
Než naše letní setkávání?
A mohl být vůbec…
Krásnější?