Ptáček, jenž umíral ve Tvých očích

Ano, vzpomínám si. Tohle byl hrozně silný okamžik. Tolik smutku v tak krásných očích, to prostě nemohlo skončit jinak, než básní…


 

Ptáček, jenž umíral ve Tvých očích

 

Procházím se Prahou

A snažím se utéct noci

Než mě dravě obejme

Jako křídlo Valkýry

Z opery Richarda Wagnera

Než mě srazí na zem

Jako hříbě zuřivé bolestí

Jelikož jsem opilý Tvojí krásou

A všemi okamžiky jediného večera

Které se spojily do jediného světla

To mi nyní svítí na cestu

Kdybych přeci jen upadl

Zase vstanu a půjdu dál

Protože taková je podstata padání

 

Víš, nikdy jsem tomu nevěřil

Aby dva lidé, předurčeni k rolím

  Divadelních postav Čechovova Racka

Dokázali víc než zůstat vzpomínkou

Dokázali víc, než odejít, a už se nevrátit

Dokázali víc, než spálit mosty, zničit cesty

Rozstříhat a vhodit do plamenů

Všechny ty krásné věci co spojují

Než se probudí láska a začne rozdělovat

Dokázali víc, než si vrazit třísky pod kůži

A jeden druhému poslat pozvánku

Na degustaci kyselých hroznů

Ty jsi ale dokázala víc

Dokázala jsi mi otevřít oči

 

Jak těžké je říci něco, co ten druhý

Už stejně dávno ví?

Kým jsem byl, když jsem říkal ty věty?

Takovým Darmodějem Jarka Nohavicy

Podomním prodejcem otráveného mateřského mléka

Za dvě bandasky je gumový Damoklův meč zdarma

Marketingovým ředitelem pro expanzi citového yperitu

 

A když jsem Ti ždímal svoje srdce do půllitru

Shovívavě ses na mě usmívala

Jako paní učitelka co prvňáčka učí abecedu

On to stále nechápe, takovou základní věc

Tak tedy musí začít od začátku

A jako afrodisiakum, které nelze obsáhnout

Kteroukoliv racionální myšlenkou

B jako bohatství, jenž jsem v Tobě objevil

Rozdáváš jej ostatním a nechceš nic zpátky

C jako cit, který mě naprosto ovládne

Jako kdybych byl pražský golem a Ty můj Rabi Löw

Tvůj úsměv je ten šém, po kterém mi začnou žhnout oči

D jako důvěra, kterou jsem myslel, že nezískáš

Myslel jsem, že už ji nezíská žádná žena

A přes spoustu dalších písmen se Tvé ukazovátko

Zastavilo na jednom jediném

L jako Láska, která se nám oběma vyhýbá

Jako lesní víla očím smrtelníků

Má plášť z kapradí a čelenku ze spadaných větví

Tančí sama mezi stromy a bojí se lidí

Někteří z těch, co ji našli, jí ublížili

Kdybychom se vydali hledat ji společně

Stejně ji nenajdeme. Protože se zjeví

Pouze až ona sama bude chtít

 

 

Když jsme se loučili, dal jsem ti polibek na obě tváře

Hebké jako koťátka, jež usnula v saténu

Z našeho setkání zbývala jediná minuta

Dost času na poslední kouzelnický trik

 

Dost času na poslední dvě básně

Jsou vůbec básněmi? Protože klidně mohou být i…

 

Dvě běsnící bouře uprostřed oceánu

Skutečně jsou bouřemi, když je nikdo nevidí?

Dvě zpovědnice v opuštěném kostele

Ze kterého někdo ukradl modlitební knížky

Dvě vdovy ve svatebních šatech

Kterým už nikdo nenavlékne prsteny

Dvě vrhací dýky zabodnuté v kožíšku lasice

Její krev stéká do vyřezaných monogramů

Dva rezavé bubínkové revolvery

Jako rekvizity nenatočených filmů

Dva chladné rozbřesky nad Meteorou

Kde mlha schovala všechny zdejší kláštery

Pod svou sukni v barvě sněhu a olova

Dvě známky se zbytečně vysokou hodnotou

Na obálce, ve které chybí dopis

Dva Tvé popálené prsty

Tančící na kostce ledu v přítmí mého pokoje

 

Když poslední paprsky Tvojí krásy zmizely z obzoru

A svět se oblékl do kabátu každodenní šedi

Protože sis odvezla všechny barvy s sebou

Byly mi stejně drahé jako Fabergého vejce

Carské rodině. Ale všechny patří Tobě

Protože Ty jediná jsi barevná

Ještě chvilku jsem stál a přemýšlel

Co jsi pro mě vykonala ten večer

 

Stál jsem bez hnutí

jako poslední lidská socha v Pompejích

Jako Lotova žena, když se ohlédla

Pouze jedinkrát se ohlédla a zkameněla

Zatímco ve mně se probudila vzpomínka

 

Na okamžik se vracím do minulosti

Vzpomínám si na ten den až příliš přesně

Šla jsi vedle mě a Tvé kroky zněly

stejně rytmicky a osudově

jako bubínek malého chlapce

na francouzském náměstí

kde Fabre d’Eglantine stoupal

pomalu po dřevěných schodech

A přitom házel svoje básně do davu

Než mu ostří gilotiny vtisklo polibek na krk

 

A tam ležel. Přímo uprostřed cesty

Kterou chodím do práce každý všední den

 Vždy si vzpomenu na ten okamžik

Na ten okamžik a Tvojí krásu

 

A tam ležel. Na chodníku

Polámaný sádrový anděl

Kterému paprsky ranního slunce

dávaly poslední pomazání

Zvedl jsem toho malého cherubína

Jeho srdce bilo jako poslední zvon

jenž byl přetaven na zbraně a nábojnice

Zvedl jsem jej a položil vedle cesty

Na travnatý katafalk

 

Pokud skutečně zemřel toho dne

Musel umírat šťastný.

Jelikož poslední věc, kterou viděl

 Ta poslední věc na tomto světě

Byla půvabná lítost ve Tvých očích

Taková, jakou jsem viděl i já

 

A pokud se skutečně oči toho malého ptáčka

Již nikdy více neotevřely

Byl jeho život delší

Než naše letní setkávání?

A mohl být vůbec…

 

Krásnější?