Děkuji!

Nikdy dřív jsem nepsal tyhle věci. Volný verš mi přišel složitý, cokoliv v něm stvořené mi nedávalo smysl. Než jsem poznal svoji čtvrtou básnickou inspiraci, nádhernou maličkou brunetku s mandlovýma očima. Pak to nějak šlo samo. Vždycky to tak je.


 

Děkuji!

Rozum s citem ve mně válčí

Jako dva generálové tahají dřevěné figurky

Skloněni nad mapou mého tesknění a touhy

Jejich metály se blyští jako pot na jejich čele

Budou bojovat tak dlouho

Dokud se figurky i generálové nerozpadnou v prach

 

Záhadná Sfingo

Ultimátní hádanko

Zády se opři o svoji sestru

Tam mezi dunami a pískem

Zavři oči a pak mi odpověz

Na tu jedinou otázku

Kterou jsem Ti nikdy nepoložil

 

Jsi nedostupnou citadelou

Těžší než Tě dobýt, je jen uhodnout

Jakoukoliv Tvoji myšlenku

Jelikož jsi odolnější

Než všechny pevnosti, hrady a tvrze

Všech fantasy povídek

Zejména těch, které ještě čekají na napsání

 

Jak jen jsi krásná

Tolik, že ani nemůžeš být skutečná

A kdybys přecijen nebyla

O kolik by všechno bylo jen snazší

 

Vytáhl jsem ze sebe všechnu abstrakci

A surrealismus. Toto tedy

Je můj literární obraz

Salvadora Dalího

Namaloval jsem ho svými myšlenkami

Které uhání jako stádo zeber

Na afrických savanách

Ta nejpomalejší bude ulovena

A sežrána

 

Vytáhl jsem ze sebe všechnu abstrakci

Tak snadno, jako lze vytáhnout čajový sáček z hrnku

Přestože obsah zůstane už navždy obarven

Vysekl jsem to, jako pouťový prodejce seká

Turecký med

 

Zase chci být tím exaktním tvorem

Jenž nesnáší exaktní vědy

Přestože se mi to vůbec nepodobá

Moje zásady mě příliš svazují

Přesto je nedokáži opustit

Byl bych potom mužem bez zásad

Tedy bych už ani mužem nebyl

 

Jane Ámosi, zde Vám vracím růžové brýle mámení

A v tomto labyrintu světa

Ráj srdce mi zůstane zapovězen

 

Přesto mám ještě jednu otázku

Jednu poslední

Než se s Tebou rozloučím

V těchto řádcích

Možná i ve skutečnosti

Ale ne v myšlenkách

To ještě dlouho ne

 

Věděla jsi?

Protože ne v tomto koženém kabátě

Který jsem zdědil po člověku se vkusem

Chybí mu vrchní knoflík

Přestože laskaví prarodiče už jej jednou spravili

Asi mi není souzeno jej mít

Je tak trochu neúplný, takže se nepodobá

Této zpovědi

Ale Tobě.

Je zvláštní, že jsem našel společného jmenovatele

Víly a knoflíku

 

Rovněž ne v těch košilích různých barev

Kterým dominuje červená několika odstínů

Někdy jako krev, jindy červánky

Nebo červená jako oči, které plakaly

 

Ne v tom jak se chovám

Ne v tom co říkám

Přestože nelžu

Ale někdy bych si přál být tím nejupřímnějším z lidí

 

Ale právě tady

Na těchto řádcích

Ve všech básních, které napsala moje ruka

Přestože autorem byl někdo jiný

Ten, kdo mi je šeptal

Kdo napovídal

Většinou stačilo málo

Často jsi to byla Ty

 

Právě tady

Na tomto místě

Jsem nejskutečnější

V poezii, která byla odsunuta

Na společenskou periferii

Jsem si udělal svůj trůnní sál

Svoje útočiště

A Ty zde najdeš odpovědi na otázky

Které jsi mi nikdy nepoložila

 

Věděla jsi to?

A než se zase rozplynu

Než tma kolem mně roztáhne křídla

Chci Ti říct

Tak upřímně, jako to dovedl pouze
Karel Kryl ve své písni:

Děkuji!