Tohle je báseň o pocitu. O jednom z těch nejhorších. O pocitu zbytečnosti. Naprosté bezcennosti. Ty kontradikce mi připomněly klasika – Já u pramene jsem a žízní hynu;horký jak oheň, zuby drkotám;dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;ač blízko krbu, zimnici přec mám;

Život je někdy jedna velká kontradikce, a někdy právě z ní vznikají takovéto pocity a básně…

Přesto, že je to pochmurná, zádumčivá srágora, jsem na ni absurdně pyšný – jedna z těch lepších věcí z poslední doby, co má navíc myšlenku.

---

 

Jsem půlnoční slunečník:

Tak moc jsem zbytečný

 

Jsem ozdobnou škatulkou pro slova, která bolí

Jsem manželskou poradnou pro rozvedené páry

Jsem sekundantem náhradníka do zrušených rolí

Pod vánočním stromkem jsem všemi nechtěnými dary

 

Jsem amnestií v Rusku Nikolaje Ježova

Jsem dopisem bez známky a s nečitelnou adresou

Na hořící stodole jsem pro štěstí podkova

Jsem smutečním věncem, který zloději odnesou

 

Jsem básníkem, který přišel o svou múzu

Jsem zlatou rukou, jež nosí Jaime Lannister

Jsem strašidlem, které nenahání hrůzu

V autě na plyn jsem benzinový kanystr

 

Jsem moderním rychlíkem na odstavené koleji

Jsem převozník, který zůstal ve své loďce sám

Jsem zázrakem v světě, kde se nedějí

Jsem pásem cudnosti v klínech frivolních dam

 

Jsem stavebními plány v ukrajinské Pripjati

Jsem bohem, jemuž vymřeli všichni devótní věřící

Jsem čerstvou směrnicí, která však už neplatí

Jsem Patroklem v Achillově nablýskané přilbici

 

Jsem berlí člověku, jenž nikdy nebude chodit

Jsem reklamním letákem na zboží, které neletí

Jsem prodejnou kotev pro potopené lodi

Jsem romantickou básní…

 

…v tomto století